Můj 21. srpen 1968

Hana HRADILOVÁ 12:16 0 komentářů

Okupace v srpnu 1968.

Pro vysvětlení na úvod jen to, že jsem byla 22 letá vojákyně z povolání, pracovala jsem jako pomocnice leteckého dispečera na oblastním velitelském stanovišti v Žatci a bydlela jsem na svobodárně.

21.srpen 1968

Jedna z obyvatelek svobodárny si večer zapomněla vypnout rádio a v noci ji vzbudilo vysílání o obsazení Československa. Běhala od jedněch dveří ke druhým bouchala na ně a volala: „Vstávejte, Rusové nás napadli“. To bylo probuzení! Nikdo z nás tomu nechtěl věřit, ale v rozhlase stále opakovali: „Dnes, v časných ranních hodinách, překročila sovětská vojska naši hranici. Kolony tanků směřují k Praze. Žádáme obyvatelstvo, aby se v zájmu vlastní bezpečnosti nestavělo na odpor“. (Možná, že jsem si nevzpomněla na doslovné znění těch pár vět, ale i dnes, po tolika letech, mi při vzpomínce na ně, běhá mráz po těle.)
 
A my najednou nevěděli co máme dělat. Celý náš život - zvláště nás, vojáků, byl až dosud řízen těmi, kteří nám připravili takové probuzení. Podvědomě jsme cítili, že na to nemají právo, ale vojáci musí poslouchat rozkazy, a tak jsme se vydali hned v noci na štáb divize.   
 
Tam se na učebně scházeli všichni důstojníci, ale ani ti nejvyšší nám nebyli schopni nic říci. Když jsem viděla staré důstojníky, jak bezmocně sedí a tečou jim slzy, vybavilo se mi vyprávění mého dědečka o zrušené mobilizaci v roce 1938. I tehdy prý plakali i ti nejtvrdší chlapi. Ráno v osm hodin mi měla začít normální směna a tak jsem odjela na velitelské stanoviště. Normální pochopitelně nebyla.

I tady byla situace podobná jako na štábu a hlášení z jednotlivých letišť nás přesvědčovala, že stejné je to všude. Náš letový provoz byl pochopitelně zrušen, přistávání sovětských letadel si řídil jejich personál a letiště pomalu přestávala fungovat.
 Vzpomínám si, jak mi volala kolegyně z letiště v Čáslavi a říkala: „Tak se s váma loučím, co šlo, to jsme odpojili, za zády mám hlaveň samopalu, snad se ještě někdy uslyšíme“.

Než přestaly fungovat i lokátory, mohli jsme vidět pohyb sovětských letadel nad územím republiky, mohli jsme vidět i to, kolik jich přelétlo hranice do NSR a nikdo na ně neodstartoval jako na narušitele vzdušného prostoru. Byli jsme přesvědčeni, že na západě věděli předem co se u nás bude dít, jinak by ke třetí světové válce chyběl jen krok. Další den obsadili Rusové i velitelské stanoviště a my byli nuceni koordinovat jejich letový provoz s letovým provozem civilním.
 
Popisovat všechno co jsme prožívali je dost smutné. Ale i v takové době se našly příhody, kterým  bylo možné se alespoň trochu zasmát. Například k meteorkářům přišel sloužit nějaký kapitán Žeňa. Jednou jsme ho viděli, jak chodí po klubovně a svítí si ohromnou baterkou pod lavice. Zeptali jsme se ho co to dělá, a on odpověděl: „Išču kontra“ a  my na to: „To neříkej, půjdeš na Sibiř“ a on jen řekl: „Ničevó, eto tože naša zemlja“. Jednou se zase přišel pochlubit, jaká česká slova ho naučili čeští kolegové. Samozřejmě, že to byla ta nejsprostší, která čeština má a tak, když mu letovodi vysvětlili, že by je neměl říkat alespoň před ženami. Moc se omlouval. Můj muž byl také meteorolog a se Žeňou se docela skamarádili a dokonce se nám ho podařilo „propašovat“ na návštěvu k nám na svobodárnu.

Přestože byl vlastně také okupant, byl především voják a plnil rozkazy, i když mu to moc milé nebylo. Jak říkal, naložili je v Rusku a vezli a vezli, až byl u nás. Asi po dvou letech jsme se dozvěděli, že padl někde na čínských hranicích. Byl tak mladý a tak moc těšil na svoji ženu, jejíž fotku stále nosil u sebe. Jenomže jejich velení neposlalo, ty kteří byli v srpnu u nás,  domů, ale právě tam. Asi věděli, co se může stát a asi nechtěli, aby doma ti obyčejní vojáci vypravovali o šoku, který nám připravili.
Legrační příhoda se stala jednomu našemu důstojníkovi, který už dávno zapomněl běžnou konverzační ruštinu, a přitom se snažil vysvětlovat, že k nám nemuseli chodit, protože „u nás krasnyj život“. Rusové pořád nechápali souvislost, neboť v jejich jazyce tahle slova znamenají „červené břicho“. Ale pak pochopili.

Musím přiznat, že většině bylo nepříjemné, co s nimi jejich velení provedlo. Jeden starý major nám vypravoval, jak to bylo jiné, když ve čtyřicátém pátém osvobozoval Ostravu a jak mu je teď trapně. Oni ti obyčejní vojáci opravdu neměli na výběr.
Snad jen v jednom období jsme všichni trochu zapomněli na stav, ve kterém se nacházíme. To bylo při mistrovství světa v hokeji. Při zápasech s Ruskem, které jsme společně sledovali v televizi, byly sice zpočátku znát rozpaky, ale pak jsme fandili každý svému mužstvu a ani jsme se neprali. Pomalu jsme se přizpůsobovali novým podmínkám, zvykali si na to, že náš letový provoz téměř neexistoval a stále věřili, že vše je jen dočasné.  Když zabrali dvě letiště a soustředili tam svoji leteckou techniku, bylo nám jasné, že jejich odchod nebude tak rychlý, jak jsme si všichni přáli, ale ani ve snu nás nenapadlo, že slovo „dočasně“ bude synonymem pro 23 let.

Až o mnoho let později jsem si uvědomila, že jsem se vlastně tehdy dívala do hlavně samopalu a tak nějak mi to bylo jedno. Dokonce jsem měla na velitelském stanovišti přezdívku "geroj Aňa" když jsem se chtěla s nějakým plukovníkem střílet za to že rozstříleli v Praze Muzeum. On tvrdil, že to je propaganda, já tvrdila, že je to pravda a že jsou barbaři, když ničí kulturní památky. No ke střelbě nedošlo i když jsme oba měli pistole u sebe. On měl víc rozumu než já.

Zpočátku jsme si byli téměř jisti, že dokážeme okupanty přesvědčit, že nám bez nich bylo líp. Diskutovali jsme s nimi – hlavně s jejich takzvanými regulovčíky na křižovatkách silnic – vykládali jim, jak by doma měli teplé jídlo, na spaní postel a ne hromadu trávy na okraji silnice. Vůbec nám nedocházelo, že ti mladí kluci jen plní rozkazy a mají hlad a žízeň, protože jim třeba 2 dny nic nedovezli.

Vzpomínám si, jak jsme se zatajeným dechem a ohromnou nadějí posílali radiogram na palubu letadla, kterým letěla 23.8. vládní delegace na jednání do Moskvy. Obsah už si nepamatuji, jen vím že tam bylo „se Svobodou (pozn.Svoboda byl prezident) – svoboda, suverenita, samostatnost“.
 
Ale i my jako vojáci museli plnit rozkazy – i když se nám nelíbily. Dělala jsem pomocnici leteckého dispečera. Každý let musela mít svůj plán, který obsahoval číslo letu, typ letounu, plánovanou rychlost a výšku a samozřejmě trasu – tedy před 21. srpnem to tak bylo. Z jednotlivých letišť nám ty plány na příští den posílali dálnopisem.  Dispečer a letovodi plány na druhý den vyhodnotili = napsali v jaké výšce a jakou rychlostí musí v určitém prostoru letět, aby se nikde nic nesrazilo a mohli případně lety koordinovat.

Ovšem, když se okupanti „zabydleli“ na letišti v  Hradčanech na Liberecku a v Mladé u Milovic nezajímalo je, že nemáme ruské dálnopisy a plány letů jsme zapisovali podle diktátu do telefonu. Museli jsme, protože alespoň tak trochu byl přehled, kde co létá.  A někdy to byly pruhy papírů i 3 m dlouhé !!
 
Ale byly i zábavnější věci. Sloužili jsem 24 hodinové směny a měli jsme nárok na 4 hodiny odpočinku (směna se rozdělila v noci na polovinu) To se tedy po 21.srpnu nezměnilo. A tak jsme jednou z naší ženské odpočívárny v noci slyšely jak chodil vojáček na stráži kolem velitelského stanoviště a zpíval si : "ja nikagda nebajus" - a my se mohly udusit smíchem pod dekou - protože kdyby slyšel, že se smějeme, mohl by se začít bát a začít střílet. V podstatě nám ho bylo líto.
 
Náš soukromý život se v rámci možností, vracel do původních kolejí. Byli jsme mladí, chtěli jsme si pochopitelně něco užít. Začátkem prosince jsem musela odjet do lázní a docela se mi hodilo vypadnout z nepříliš utěšeného pracovního prostředí.