Moji prarodiče Madla a Ludvík.

Pavel Jajtner 18:53 1 komentář

Životní příběh mé babičky Madly a mého dědečka Ludvíka, rodičů mé maminky Marie, rozené Rimešové.

Madla a Ludvík.
Moje babička a dědeček z maminčiny strany.
Jak to, že dříve mně šlo psaní lépe? Souvisí to s životní energií, intenzitou touhy i vůlí? Určitě. Všeho ubývá. Ač nelze čekat na políbení múzy, jistý stav povznesení mysli, osvobození se od starostí všedního dne, je při každé práci, psaní nevyjímaje, nezbytný. Je to, jako bychom chtěli povznést mysl, když nás bolí zuby. Ani velmi silná vůle nestačí, abychom to dokázali. Přesto je třeba psát. Zaznamenávám tak, jak mně paměť slouží. Spousta detailů z vyprávění pratety Ludmily Půžové, brněnské tety, narozené roku 1892 mně už za padesát a více let vypadla z paměti.
Na brněnskou tetu rád vzpomínám. To proto, že cesta za ní, až do Brna, byla pro mě, venkovského chlapce, něčím zcela výjimečným. Jezdilo se ještě po staré dráze přes Nové Město a Tišnov a psal se rok 1952. Na hrad Pernštejn, kolem něhož trať vede, jsem zíral a otevřenou pusou. Brněnská teta  Ludmila se dožila vysokého věku, byla ještě na naší svatbě v roce 1972. O jejím železném zdraví svědčí to, že jako jedna ze dvou svatebních hostů neměla střevní potíže. Tím druhým byl můj otec. Ludmila byla živou kronikou rodiny. Od ní pocházejí příběhy o jejích bratřích, kteří se jí zjevovali ve snách právě v tom čase, kdy umírali. Od ní pochází příběh o její nenaplněné lásce k sedláku Trnkovi, o koupi Bleptova mlýna v Sázavě čp. 4 a spousta jiných.
Madla Rymešová, rozená Hintnausová, moje babička po mamince, byla ze selského rodu Hintnausů usedlého na moravské straně pomezí Moravy a Čech. Jeden z Hintnausů, snad pradědečkův bratr Norbert, měl ale statek dokonce v Poříčí u Přibyslavi, tedy v Čechách. Madly maminka, Františka Hintnausová ( 1860 – 1934), moje prababička,  je pochována na hřbitově ve Velké Losenici ve stejném hrobě jako oba moji rodiče. Madla pocházela z Věžnice u Jamného na Jihlavsku. Její rodiče měli statek a polnosti o výměře kolem 60 hektarů. Skuteční sedláci. Zachovaly se dvě fotografie: jedna na dvoře usedlosti, kde jsou vidět budovy, koňský potah i lidé. Na té druhé je rodina hospodáře.
Dětí bylo mnoho. Vím o sedmi, které se dožily dospělosti, ale mohlo jich být i víc. Tři bratři zahynuli v Rusku v první světové válce. Jaroslav byl jedním z nich. Na jednoho  z bratří hodil ruský letec bombu. Druhý František padl do zajetí. Onemocněl tyfem a barák s nemocnými v Taškentu v ruské Asii někdo zapálil.  I třetí bratr Jan ve válce v Rusku tragicky zahynul. Jen nejmladší bratr Ludvík přežil, protože pro své mládí ještě nemusel narukovat. Madly sestra Ludmila, brněnská teta byla příbuznou doktora Františka Půži, autora Kroniky přibyslavské, vydané poprvé roku 1914 v Německém Brodě. Od té doby nevzniklo o přibyslavské historii nic nového a lepšího.
Ludmila měla syna Františka, také lékaře. Narozen někdy kolem roku 1915, po ukončení studia medicíny žil a pracoval v Brně a jako amatér velmi dobře maloval. Moje sestra Helena má z maminčiny pozůstalosti jednu jeho olejomalbu „Panna Maria s Ježíškem a svatým Janem Křtitelem“ podle Tiziana. To byl svatební dar pro mé rodiče, kteří se brali v roce 1941.
Babička Madla byla o 57 let starší než já. Ročník 1890. Selka tělem i duší. Přísná na sebe i na všechny okolo. Spolu s Ludmilou šla pěšky z Věžnice do Sázavy, kde byl roku 1922 na prodej vyhořelý Bleptův mlýn.  Madla a Ludvík mlýn koupili.  Ludvík chtěl podnikat, Madla zase sedlačit. Nakonec z toho byl kompromis. Ludvík,  vyučený truhlář a mlynář v Sázavě ve dne sedlačil a v noci mlel. Jak to mohl ustát, dodnes nechápu.
Smyslem Madlina života bylo pracovat. Vyžadovala práci i od nás, dětí.  Ludvík, její muž, náš laskavý a dobrý dědeček měl porozumění pro naši dětskou touhu si hrát, Madla ne. Madla zemřela v roce 1957, kdy mně bylo necelých 10 let. Toho dne jsem si přeřízl šlachu na pravé noze o rozbitou láhev v trávě.  Maminka byla ve stresu a namazala mně krvácející otevřenou ránu černou mastí. Po několika dnech se to nehojilo a zhoršovalo a muselo se k doktorovi Frendlovskému do Žďáru. Ten to musel vyčistit a zašít – bez anesteze - a nešetřil peprnými komentáři. Nakonec se to zhojilo, ale mocnou jizvu tam mám dodnes. V tomto příběhu je Madlin pohřeb vedlejší epizodou.
Při tom vzpomínání na Madlu může vzniknout nejeden dojem, že s ní velká legrace nebyla. Vlastně nevím, jaká byla. Vím o ní příliš málo a skoro nic o jejím citovém a vnitřním životě. Pravidelná účast na nedělních bohoslužbách i modlitba byly pro ni samozřejmostí. Měla ráda rolnický stav a rodina byla jistě pro ni vším. Chovala se tak, jak pro tu dobu bylo obvyklé. Tenkrát nebylo zvykem, aby si rodiče s dětmi hrály. Děti se účastnily života rodiny, zejména toho pracovního. Pomáhaly odmalička, jak jim jejich duševní a tělesné schopnosti dovolovaly. Nejmenší děti na jaře obíraly klíčící brambory, o senách obracely, o žních kladly povřísla a pomáhaly stavět panáky. Větší se podílely na sbírání brambor, jejich úkolem byly pastvy a příprava krmení pro dobytek. Výjimkou byly neděle a církevní svátky a také zimní čas, kdy bylo práce méně. Děti do rodiny patřily, ale nikdy nebyly ve středu zájmu. Výchova spočívala v příkladu. Děti viděly své rodiče i prarodiče pracovat a práce se pro ně stala přirozenou samozřejmostí.
Rodiče vůbec, ale ani prarodiče neměli čas se věnovat dětem do té míry, že by jim vyprávěli nebo četli. Ale vyprávění přesto nechybělo. Když se dralo peří, musely děti pomáhat, ale mohly poslouchat příběhy. Naše maminka byla vzácnou výjimkou a jsouc učitelkou, věnovala se nám, protože věděla, jak je to důležité. Byla naší první univerzitou. To od ní znám příběhy Hamleta, Romea  a Julie, Othella a mnoho jiných skvostů literární klasiky.
To už dnes není, že na mezích pásli krávy devadesátiletí kmeti a desetiletí hoši společně. A je to škoda. Můj dlouholetý přítel, Standa Klusáček (ročník 1941) vzpomíná dnes, po své sedmdesátce, na vyprávění těchto starců na pastvě. Jsou to příběhy, které autenticky sahají do doby před stopadesáti lety. Válka roku 1866 bývalo jedno z velmi oblíbených témat. Ale také choulostivé historky o mravních poklescích vesničanů, kdo s kým, kde a jak,  které doma horlivě tlumočil a rodiče mu je museli, v zájmu zachování dekóra, za použití tělesných trestů vyvracet, bagatelizujíce duševní schopnosti kmetů.
Dědeček Ludvík, to byl pravý opak Madly. Byl mlynářem tělem i duší. To bylo elitní řemeslo, které vyžadovalo inteligenci a zručnost. Kromě toho byl vyučen truhlářem. Dodnes mám po něm skříně, které vyrobil  do společné domácnosti s Madlou. Ručně. Selské skříně, které vstupují do svého druhého století. Ludvík měl rád své hlavní povolání a sedlačení se věnoval jen proto, že si to přála Madla. Trávil jsem mnoho hodin v jeho dílně a zručnost jeho rukou mě natrvalo ovlivnila. Proto si vážím každého dobrého řemeslníka a několik řemesel jsem si ve svém, už dosti dlouhém životě, také vyzkoušel. Vyučen jsem elektrikářem. To je také elitní řemeslo. V učení jsme měli mnoho ze zámečnictví,  z ručnho obrábění kovů i  svařování elektrickým obloukem i plamenem, něco ze soustružení i z kovářství. Na stavbách jsme prováděli domovní elektroinstalace – to má blízko k zednictví. Zaplať Pán za to všechno. Ludvík nikdy nezvyšoval hlas, natož aby nás bil. Měl jsem ho rád. Nehrál si se mnou, nehladil ani nelaskal, ale v jeho blízkosti bylo hezky. A bylo zajímavé vidět, jak dlabe, řeže pilou, hobluje … Dojmy z útlého mládí se vtisknou velmi silně. Možná proto beru rád do ruky hoblík i dláto. A soustružení dřeva, kterému se věnuji už hodně let – to je úplná báseň.
Poslouchám při psaní Mahlerovo Adagietto z jeho páté symfonie – to je hudba z ráje. Dnes nevidím na trávě bílý mráz. Ráno je teskné šedivé, bez slunka. Žít se musí, i když někdy se zdá, že není pro co.
Tak jsem od Madly přešel k Ludvíkovi. Oba byli v čase, na který se mohu upamatovat, už hodně v letech: Ludvík je ročník 1882, Madla 1890. Nejen, že vypadali, ale reálně i byli starší, než jejich číslovkou vyjádřený věk. Bylo to způsobeno těžkými životy, které měli oba za sebou. Moje nejstarší vzpomínky sahají do roku 1953. To bylo Ludvíkovi 71 let a Madle 63. Madla zemřela 1957, Ludvík zanedlouho po ní, 1958. Byl jsem dítě a potkali jsme se tak krátce. Přesto oba do mého vzpomínání na Sázavu patří. Miloval jsem Sázavu, nejvíc asi proto, že ji milovala moje maminka. Krajina je tam malebná. První domy v horní Sázavě jsou hned tam, kde končí  úzké údolí, skoro kaňon, který začíná v Najdeku. Tam se Sázava prolamuje mezi vrchy Peperkem a Štenicí a teče bystřinným tokem, tam je Rozštípená skála a Šlakhamerský mlýn. Peperek měří 675 metrů, zatímco Sázava pod ním je v nadmořské výšce kolem 550 metrů. Štenice na levém břehu, s žulovými lomy a jezírky, dosahuje na vrcholu 615 metrů. Z toho je zřejmé, že údolí Sázavy v těchto místech je pravý kaňon.
V obci Sázavě je už údolí širší a podmínky k osídlení byly jistě lepší. Sázava je na pomezí: zde končí historické Čechy a začíná historická Morava. Obce Šlakhamry, Najdek i Česká Mez jsou už na Moravě. Hranice není žádným nápadným předělem. Nářečí i zvyky se mění jen pozvolna. Česko-moravská hranice byla vždy spíše symbolická a samo městečko Přibyslav, můj domov, bývalo někdy považováno za moravské, protože v otázkách horního (těžebního) práva podléhalo moravským (jihlavským) úřadům.
V této Sázavě, na zemské hranici, koupil můj dědeček Ludvík roku 1922 vyhořelý mlýn. Zadlužil se, aby jej mohl opravit. Byl výtečným mlynářem a dobrým člověkem, který pomohl za nacismu, v časech válečného nedostatku, mnoha lidem. Přežil čtyři roky v zákopech první světové války. V jeho životě se zrcadlí pohnuté dějiny konce monarchie a první poloviny dvacátého století. Komunisté mu mlýn v roce 1951 vyvlastnili, ale dluhy z dvacátých let, které do té doby ještě nestačil splatit,  musel platit až do své smrti roku 1958.
Dramatický a v mnohém příkladný a poučný životní příběh mých prarodičů Madly a Ludvíka právem patří do naší národní kroniky. Vkládám jej do ní s nadějí, že poslouží nám i budoucím.


Komentáře
František Polášek
...Děti viděly své rodiče i prarodiče pracovat a práce se pro ně stala přirozenou samozřejmostí....OK
18.7.2017 17:37:05