Moje "zlatá" modrá knížka

Pavel Přeučil 20:35 1 komentář

Začátek let šedesátých. Moje cesta k modré knížce během studia na Vysoké škole polnohospodárské v Nitře na Slovensku. Předstíral jsem těžké astma a možná díky jisté benevolenci doktorů, kteří tehdy byli na Slovensku u odvodů, se to podařilo.

Psal se rok 1961 a já se dostal na vytouženou vysokou školu. Vzhledem k politické minulosti mé rodiny bylo pro mne studium na VŠ v Čechách nedosažitelné. Otec Jan Přeučil byl bratrem Františka Přeučila, odsouzeného na doživotí v procesu s Miladou Horákovou a spol. Můj otec byl rovněž zatčen, krátce vězněn a poté nám byl odebrán byt v Praze a byli jsme vystěhováni do pohraničí, do Luhu u Sokolova. Tam zakrátko, (v roce 1953) otec zemřel. Každému, kdo se trochu vyzná v tehdejších poměrech musí být jasné, že takový protisocialistický živel jako já, neměl na vysoké škole co dělat. Naštěstí nám jeden rodinný přítel ze slovenské Nitry napsal, že poměry na Slovensku jsou mnohem benevolentnější a tamější VŠ polnohospodárská by mne přijala. Zkusil jsem a uspěl.
Pak ale přišla další životní zkouška - vyhnout se vojně, kterou jsem nenáviděl a nedovedl si vůbec představit, že bych na sebe navlékl uniformu. V dětství jsem dost často trpěl alergiemi, provázenými rýmou a záchvaty dušnosti. Napadlo mne využít toho a zkusit oblafnout komisi. Týden před termínem odvodů jsem se koupal v ledové řece Nitře, běhal venku v noci v trenkách, nejedl jsem a podařilo se mi uhnat velmi kvalitní nachlazení v podobě slušného zánětu průdušek. Na prsou mi hvízdalo, jak v parním stroji, byl jsem docela hubený a při své výšce 183 cm, jsem vypadal jak kost a kůže.
Nadešel den odvodů a já se v trenkách postavil před odvodní komisi. Viděl jsem, že se na mne jako jeden muž dívají se značným soucitem a cosi si šeptají. Silně jsem se rozkašlal a pokoušel se vypravit pár slov. Díky silnému nachlazení mi to kašlalo docela samo a opravdově. Jeden z členů komise se mne zeptal, jestli nejsem nemocen. Zasípal jsem, že jsem naprosto zdráv, jen, že mne trochu trápí astma. Všichni si zase začali šuškat a padla další otázka. "To máte teprve teď?" Odpověděl jsem, že od dětství, že to mají v papírech a doprovodil to tuberáckým záchvatem.
Skutečně to tam bylo, i když do této chvíle jsem o žádném astma vůbec nevěděl a navíc hulil jako fabrika . Naposledy jsem měl něco jako alergické astma snad asi jako pětiletý. Nicméně jsem hlasem umírajícího řekl, že mi to rozhodně nebrání stát se platným příslušníkem armády a bránit socialistickou vlast. Oni to ti chudáci snad vzali vážně a moudře pokyvovali hlavami. "A k jakému druhu vojsk byste chtěl nastoupit", zeptal se mne soucitně starší podplukovník. Hrdě jsem se vztýčil a sípavě vykřikl: "jedině k paragánům soudruhu podplukovníku" a doprovodil jsem tato slova neuvěřitelným záchvatem kašle.  
Podplukovník, se otočil k ostatním a pravil tak, že jsem to slyšel i já. "nejdřív jsem si soudruzi myslel, že si z nás dělá srandu, ale ten kripl to snad myslí opravdu vážně. To jsem ještě nezažil". Otočil se k zapisovatelce a vykřikl na ní: Vyškrtněte toho kripla, ať už ho tu nevidím!"
Tehdy jsem vůbec netušil, co znamená vyškrtnutí a tak jsem se ještě nesměle zeptal. "A budu moct opravdu skákat z letadla?" To už se zmínený podplukovník neudržel, zařval na mne "vééén" a ukázal na dveře.
"Tak co, jak jsi dopadl", ptali se mně venku kluci. "Já nevím, prej mně maj vyškrtnout," povídám. "ty vole, ty máš modrou", začali kluci řvát a teprve tehdy jsem si uvědomil, co se stalo. Vojenská kariéra se mi navždy uzavřela a Československá lidová armáda přišla o jednoho paragána!


Komentáře
nadivka
To se mi líbí!
26.2.2016 8:56:55