Moje zkušenosti s vojenskou službou za totality - třetí, závěrečná část.

Pavel Jajtner 12:04 0 komentářů

Třetí, závěrečné pokračování mých vzpomínek na vojnu, tentokrát v Praze v roce 1974 a tzv. vojenské cvičení v Havlíčkově Brodě v roce 1983.

Moje zkušenosti s vojenskou službou za totality.
Část třetí.
Vrátil jsem se z opušťáku a nastala dlouhá, brdská zima. Nejhorší to bývalo ve stráži. Tam kolegové, kteří neměli nálepku nepřítele socialismu, nemuseli. Dvě hodiny na stojce uprostřed brdského hvozdu. „Voják ve stráži nesmí jíst, pít a vykonávat tělesnou potřebu“, zní ustanovení základního vojenského řádu. Chodit a podupávat, aby zahnal zimu,  voják naštěstí může. Vůbec to neutíká. Mráz. Nezáviděníhodná zkušenost. Pak čtyři hodiny odpočinek. Celých 24 hodin. Přežít se to dalo. Nebylo to naštěstí tak často. Každá zkušenost se v životě počítá.
Někdy na konci ledna jsem povolán k veliteli: „Budete přeložen do Prahy, do vojenského výzkumného ústavu! Odchod!“ Jak se to stalo, nevím. Nejspíš se zase vloudila jakási chybička. Jak jinak si vysvětlit, že nepřítel socialismu od narození bude pracovat na vývoji radarové techniky v přísně utajovaném ústavu? Nebo je v tomto případě důležitější odbornost než oddanost věci socialismu? To se podobá pravdě víc, ale tu už se nikdy nedozvím.
Nicméně, je to dobrá zpráva. Balím si věci. Za několik dní pojedu vlakem do Prahy. Kasárna posádky jsou na Náměstí Republiky, tam, kde je dnes obchodní centrum Palladium. Budova je z josefinské doby, moje ubikace je až v podkroví, kde vrkají holubi. Dole zkouší posádková hudba řízné pochody. To je téměř idylické. Poplachy se mě netýkají, nejsem příslušník posádky. Můj velitel je podplukovník Příhoda, silný kuřák a člověk, který chce bez potíží proplout. Mé působiště je Vojenský výzkumný ústav v Praze – Butovicích. Jezdím tam tramvají přes půl Prahy. Žádné rozcvičky, žádná strážní služba, klidná a obohacující práce v oboru s prvními číslicovými integrovanými obvody, jízdenka na tramvaj po celé Praze zdarma, neomezené vycházky po pracovní době. Je mně jako tomu, kdo byl propuštěn z vězení. Jednou za 14 dnů mohu dokonce navštívit rodinu, jízdenka na vlak zdarma. Syneček roste a prospívá.
Naproti kasárnám se právě staví obchodní dům Kotva. Bilance druhého půlroku mé vojny je utěšená. V létě přijíždí Liduška za mnou. Scházíme se na Kampě, jez šumí, všechno kvete a voní a po Karlově mostě se procházejí turisté. V podvečer jedeme lodí na Vranskou přehradu. Vracíme se za tmy, loď staví u Palackého mostu, silueta noční Prahy je magická. Národní divadlo, Hrad, řeka, věže, mosty: kouzlo, kvůli kterému se do Prahy jezdí a bude jezdit z celého světa. To se nezapomíná.
Nastal 31. srpen 1974, den mého propuštění z vojny. Musím do Rožmitálu, to je stále můj domovský útvar, do Prahy jsem byl pouze „zapůjčen“. Odjíždíme motoráčkem do Březnice a dál do Prahy, společně s kamarády. Civil. Oni jsou podporučíci, já ovšem jen četař. Nezávidím jim to až na měsíční žold 400 Kčs, který dostávali půl roku, zatímco já měl jen stovku. Motoráček praská ve švech, veselíme se a zpíváme. Naše civilní šaty páchnou naftalínem a jsou nám jaksi těsné.
Tím skončila má základní vojenská služba.  Ale nebylo to navždy. Uplynulo sedm let a jsem povolán na vojenské cvičení.  Intervence ředitele Dodavatelského závodu Žďasu[1], kde už pět let pracuji, nebyly nic platné. Odpověď je striktní: „Jmenovaného nelze vzhledem k jeho odbornosti ze cvičení uvolnit. Jeho další odborný vojenský výcvik je nutný za účelem posilování obranyschopnosti státu“.
Nastupuji k útvaru v Havlíčkově Brodě. Zase kasárna, tentokrát nedaleko od mého domova, pod havlíčkobrodským letištěm. Rozlehlá ložnice, nezbytná kamna, která se musí hodinu před večerkou uhasit a vyčistit.
Ráno nástup a proslov veliele v českoslovenštině: „Súdruzi záložáci! Já som podplukovník Juraj Čonka  a som velitelem tohoto bordělu. Máte dóležitý úkol: stavať garáže pro nákladní vozidla. Kázeňské prestupky netrpím. Rozchod!“
Můj další odborný růst radarového specialisty v armádě bude tedy spočívat v míchání malty, stavění lešení a podávání cihel. Jinak bych mohl ohrozit obranyschopnost státu. Nevadí. Je to jak v Černých baronech: stavíme, popíjíme pivo dopravované přes plot kasáren a nepřetrhneme se. Zdi jsou jen 25 centimetrů silné, zato vysoké čtyři metry, tudž dosti vratké. Je na nich vidět, že je nestavěli profesionálové, kteří vědí, k čemu slouží olovnice. Nahoře se bude betonovat věnec a pak se položí železobetonové překlady.
Dva dny před koncem mé třítýdenní brigády zednického přidavače, zvané vojenské cvičení, se v noci  zdvihl silný vítr. Naše zdi se zřítily. Velitel Čonka zuřil: „Nechám riaditele Stavebního podniku zavrít, až bude čierny! Keby položil panely v termínu, ako slúbil, nič by sa nestalo!“
Naším úkolem je teď z hromady trosek vybrat nepoškozené cihelné bloky, očistit je a dát stranou, aby se z nich mohlo začít stavět znovu. Nakládáme také rozbité a nepoužitelné bloky na nákladní auta, která je odvážejí kamsi na skládku.
Přichází se na nás podívat velitel Čonka. „Ako to idě, chlapi?“ „Dobře, pane veliteli. Mimochodem, jak to dopadlo s vedením Stavebního podniku?“ „Ale, vietě čo súdruzi, nahlásím to radšej na poisťovnu ako živelnú katastrofu“. Čonka pochopil, že očištěné stavivo poslouží kamarádům na chaty. A nezaváhal.
Tak skončila moje vojna, tentokrát už navždy. Jedno důležité poznání jsem si z toho všeho odnesl: Systém je tak prohnilý, že už to nemůže dlouho trvat. A opravdu, za pouhých 6 let jsme zvonili klíči.
Konec.


[1] velkého strojírenského závodu ve Žďáře nad Sázavou, dodavatele válcoven a tvářecích strojů


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.