Moje vzpomínky na prezidenta Beneše jeho manželku

Helena Vorlíčková

Vzpomínka paní Vávrové na prezidenta Beneše a jeho manželku Hanu.

Jmenuji se Daniela Vávrová a žiji v Domově pro seniory Diakonie ČCE v Libici nad Cidlinou. Své vzpomínky diktuji naší aktivizační pracovnici, protože sama nemám zkušenosti s prací na počítači. Chtěla bych se s vámi podělit o své dětské vzpomínky na prezidenta Beneše a jeho manželku. Setkala jsem se s nimi, dílem náhody, hned několikrát...
Poprvé to bylo krátce po jeho návratu z emigrace a mně byly sotva čtyři roky. Byla jsem tehdy na návštěvě u strýčka v Praze, když mi dospělí vysvětlovali, jak velká a důležitá osobnost pan prezident je, reagovala jsem ryze dětským způsobem -  ,,Nemá ani korunu na hlavě, tak to nemůže být náš král ".  Ke druhému setkání došlo asi o 2 roky později. O prázdninách jsem se s babičkou vydala na procházku kolem Sezimova Ústí. Před velkou vilou s krásnou zahradou jsem si ošklivě rozbila koleno. Ošetřila a zavázala mi ho sama paní Benešová, která tam zrovna tehdy pobývala. Jako bolestné jsem navíc od ní dostala i jahody se šlehačkou. Příhoda měla ještě pokračování - nazítří pro mě poslali auto a já si mohla celý den hrát v jejich zahradě. A s manželi Benešovými jsem se potkala ještě jednou... podnikali cestu z Prahy do poděbrad a Kolína. Pomáhala jsem v tu chvíli rodičům na poli u zdymadla ve Velkém Oseku, když jel kolem jejich parník. Natrhala jsem paní Haně kytivi polních květin. K mému překvapení ji slavný pár nejen přijal, ale dokonce mně i poznali. A později v kinotýdeníku bylo vidět, že paní Benešová drží moji kytici při nastupování do zpátečního vlaku z Poděbrad do Prahy.
Poslední vzpomínka na pana prezidenta je nejsmutnější. Během dětské hry s kamarády jsem zaslechla hlášení o tom, že pan prezident právě zemřel. Doma mě nemohli utišit a já na něj i paní Hanu po letech ráda vzpomínám.