Moje vojna

ing. Jan Svoboda 09:08 0 komentářů

Svobodník absolvent ing. Jan Svoboda vzpomíná na svoji povinnou vojenskou docházku. 

 
21.8.1969 v den mých 26 narozenin  si mě zavolal velitel žateckého  pluku. „Svobodo, mám pro vás úkol. Dnes přijede delegace sovětských důstojníků z Milovic. Když jste ten intelektuál s vysokou školou, budete překládat a budete k ruce.“ Měl už jsem zcela jiné představy o trávení sobotního vojenského odpoledne. Návštěva bratrů osvoboditelů v den prvního výročí jejich přátelské pomoci se mi opravdu nelíbila a ještě ta role překladatele vojenské hantýrky z nenáviděného ruského jazyka a zpět do něj. To asi nebude běžná konverzace ani technická ruština. Přesto mi nezbylo nic jiného, než předpisové „provedu“.
Byl vyhlášen slavnostní nástup celého žateckého pluku a tak jsme s utajovanou zlostí a nenávistí zírali na příchod asi 20 sovětských důstojníků ve slavnostních uniformách a v typických velkých čepicích. Důstojníci se s mužstvem příliš nezdržovali a vojenským, ale mírně se  zrychlujícím  krokem odkráčeli do důstojnické jídelny.
Tam stály na stolech v dokonalém pozoru nastoupené láhve piva a vodky. Slavnostní projevy se  střídaly se slavnostními přípitky prokládanými i vzájemnými polibky, které se mi  naštěstí vyhnuly.  Pilo se „na zdarově“, „na  drůžbu“, „na ródinu“, na pabědu“. Mně  si občas některý český důstojník poslal do kuchyně. „Svobodo, potřebuju tři řízky a zabalit“, to byly obvyklé příkazy v českém jazyce. Řekl jsem „provedu“ a sledoval, jak řízky mizí v náprsních kapsách důstojnických  uniforem. A taky jsem překládal, ale i mému rodnému jazyku bylo stále méně rozumět.  Najednou ale zazněla hezky česky, velmi zřetelně a nahlas  věta
 „ vy okupanti“. Tomu sovětští důstojníci porozuměli i bez překladu a začala mela. Důstojníci zaujali výhrůžné postoje, mnozí se  drželi  pod krkem. No, to opravdu nebyla přátelská objetí a napětí se stupňovalo. Velitel ruské jednotky však najednou  rázně zavelel. „iďjomtě  damoj“. Důstojníci se zarazili, ale rozkaz svého velitele nakonec akceptovali a vratkým, ale hrdým krokem odešli do svého autobusu.
 
 Jednou si mě zavolal velitel bojového praporu , major XY. „Svobodo, potřebuju rychle doučit matematiku  a vy ji prý umíte, no, když máte to vzdělání. Všechny šarže od kapitána nahoru musí složit maturitu, jinak je záraz vojenského postupu. Máte na to týden a budete z toho důvodu uvolněn od všech ostatních povinností.“
Jak jsem druhý den zjistil, neměl major  o středoškolské matematice, ve které byli důstojníci (většinou asi prověřené dělnické kádry z 50.let) vzděláváni ve speciální třídě pro důstojníky na žateckém gymnasiu, opravdu ani potuchy.
A tak jsem  k němu jezdil přistaveným  autem domů  nebo do kanceláře denně vždy na celou osmihodinovou směnu.
Jeho znalosti a matematické uvažování byly opravdu nedostatečné, i když jej v průběhu jeho studia doučovali i jiní absolventi. A čas, který jsem pro své pedagogické pokusy měl vymezený já, rychle plynul. Proto jsem po dvou dnech výkladů přešel k jediné možné variantě. Všechny příklady, které důstojníci k vyřešení předem obdrželi, jsem vyřešil sám a postupy připravil přehledně na papíry.  Přes veškerou vynaloženou energii a čas jsem v  úspěch svého žáka u maturitní zkoušky nedoufal.
Toho obávaného  dne odpoledne však přišel velitel od „zkoušky dospělosti“ rozjařený,  zavolal si mně a vytáhl dvě skleničky na přípitek. Nadšeně vyprávěl, že měl výsledky v matematice nejlepší z celé důstojnické třídy.
„Svobodo, to vám byly chytáky! Nejhorší bylo vypočítat obsah mezikruží dvou kružnic, kde byly zadány jen oba poloměry. To jsem tedy nedokázal, ale ocenili, že jsem uměl vzorečky pro obsah a obvod kruhu“. V euforii z úspěchu mi slíbil i zaslouženou odměnu, na kterou prý nikdy v životě nezapomenu. A taky že jsem nezapomněl. Z vděčnosti si mě vzal k sobě  do terénu a udělal ze mne velitele tankové čety u bojového praporu. A tak   jsem místo práce v kanceláři s možností vycházek do města  čistil tank v bojovém prostoru. Asi to myslel dobře, výcvik v bojovém prostoru byla jeho záliba, ale přiznám se, že moje ne.
                                                     
                                                                 Ing. Jan Svoboda, absolvent ČVUT,  nar. 1943


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.