Moje vojna s vojnou

Pavel Weigel 14:58 0 komentářů

Vzpomínky Pavla Weigela, člena Českého centra Mezinárodního PEN klubu


Nemám rád vojáky. Přišel jsem na to vlastně už dávno, ale k prvnímu významnějšímu kontaktu s nimi jsem se dostal až při odvodu. Určitě bych dal přednost modré knížce, ale nehodlal jsem kvůli tomu dělat nějaké vylomeniny. A přímé odmítnutí vojenské služby v té době znamenalo vojenský soud a několik let v Leopoldově – alespoň tak se to mezi námi kluky tradovalo. Navíc nešlo o aktuální záležitost vzhledem k očekávanému odkladu kvůli studiu na vysoké škole.
Při odvodu jsem tedy simuloval různé potíže, nebylo to však moc platné, jen mi do vojenské knížky napsali: „Schopen ne pro:“ a celou řadu záhadných čísel, takže dodnes nevím, k čemu všemu se vojákům nehodím.
Vojenskou katedru jsme na škole pojímali spíše jako recesi. Byl pro ni vyhrazen jeden den ve dvoutýdenním cyklu. Buď jsme poslouchali povídání o různých vojenských záležitostech, nebo chodili cvičit. Pro tento účel jsme vyfasovali uniformy, připomínající zelené montérky a přezdívané bundeswehr, a některé další náležitosti, z nichž nejpopulárnější byla taška přes rameno s plynovou maskou, všeobecně nazývaná žebradlo.
Cvičení se nejčastěji odbývala v Motole za vozovnou, kde se v šedesátých létech ještě rozkládaly volné pláně. Tam jsme nacvičovali například chování při atomovém výbuchu (to je třeba zalehnout nohama směrem k výbuchu, což v případě, když bomba vybuchne přímo nad hlavou, znamená udělat stojku, jak usoudil jeden spolužák a měl potom kvůli tomu potíže). Pohled na naši jednotku v parodii uniforem, jak pochoduje Dejvicemi za zpěvu Stěnky Razina nebo Kamandira Čapajeva byl pro kolemjdoucí nepochybně zážitkem.
Na vojenské katedře bylo několik nádherných exemplářů důstojníků. Proslulý byl zejména major zvaný Fugas. Mezi studenty kolovala řada vtipů, které mu byly připisovány (např. elektronky se plní vzácným plynem vakuem). Známé bylo jeho prohlášení, že si nikdy nemyslel, že jednou bude vysokoškolským profesorem. A na vlastní uši jsem slyšel jeho výrok vztahující se ke kosočtvercům, které maluje pubertální mládež na ohrady: „Víte, soudruzi, ve skutečnosti to tak vůbec nevypadá!“
Školní vojna skončila měsíčním pobytem v libereckých kasárnách. Tam jsem si ještě výrazněji uvědomil, že armáda je organizace, se kterou chci mít společného co nejméně, a pokud to nejde, tak k ní udržovat odstup (alespoň ve vlastních očích). Tím, že od ní nebudu přijímat nic, co pokládá za odměny a korumpuje tak své členy – pochvaly, opušťáky, povyšování a podobně, a už tady jsem na ně rezignoval. Znamenalo to sice strávit celý měsíc v kasárnách, ale zato jsem se vyhnul dohadování a podbízení při povolování vycházek, o půjčování vycházkových uniforem za protislužby ani nemluvě.
Na závěr probíhaly zkoušky. Klasifikační stupnice byla následující: Kdo složil zkoušky na výtečnou, dostal hodnost desátníka, ostatní svobodníka. Kdo zkoušky neudělal, šel na dva roky. Tak jsem se stal svobodníkem-absolventem.
V posloupnosti vojenských hodností pokládám z jazykového hlediska svobodníka za nejpřijatelnějšího. Vojín mi připomíná vojsko, desátník, četař, rotný, praporčík přímo vycházejí z označení vojenských jednotek. Pokud jde o důstojníky, dělím je na tří skupin: na nižší čili polučíky, vyšší čili magory a degenerály. Svobodník alespoň názvem souvisí se svobodou.
Záhy po promoci přišel povolávací rozkaz. V mém případě to znamenalo nástup do Vojenské akademie Antonína Zápotockého  (VAAZ) v Brně. Netuším, kdo o tom rozhodl, a do té doby jsem ani nevěděl, že je tam možné strávit základní vojenskou službu, která byla pro absolventy jeden rok. Divil jsem se o to víc, když zejména brněnští studenti vyprávěli o úsilí, které vynaložili, aby se dostali právě k této jednotce.
Na VAAZ totiž každoročně nastupovala víc než stovka absolventů z nejrůznějších škol, aby pomáhali zajišťovat provoz jednotlivých kateder. Byl jsem přidělen na katedru organické chemie, kde jsem sdělil náčelníkovi katedry, aby nepočítali s mou případnou účastí při experimentech s bojovými chemickými látkami. V tom případě budu nucen požádat prokurátora, aby prověřil dodržování ženevské úmluvy o zákazu chemických zbraní. Neřekl nic, ani nevím, jestli se něčím takovým zabývali, ale ještě tentýž týden jsem byl převelen na jinou katedru, kde jsem se věnoval především výuce. Jinak si na pobyt na katedře nemůžu stěžovat, chovali se tam slušně. Vojenská akademie totiž vznikla tak, že byla příkazem povojenštěna brněnská technika a učitelé, kteří neodešli, obdrželi důstojnické hodnosti, rektor pak generálskou. Mnozí učitelé nebyli svým postavením nijak nadšeni, k odchodu však nenašli odvahu, přestože armádu moc nemilovali.
Vraťme se však k rotě absolventů, ubytovaných ve dřevěných barácích v brněnské ulici Tábor. Nastoupil jsem tam s několika předsevzetími, které jsem se snažil plnit, víc z vnitřní potřeby než pro vnější efekt. Vycházely z mého názoru na to, jak by se měla společnost k vojákům chovat, totiž v podstatě je vyloučit ze svého středu a neudržovat s nimi kontakty. Pak by jistě klesl zájem o toto povolání.
Nehodlal jsem své názory vnucovat ostatním, stejně by to bylo marné, ale protože nemám rád, když někdo káže vodu a pije víno, aplikoval jsem je alespoň na sebe. Bral jsem rok vojenské služby jako období, ve kterém bych se neměl cpát do občanské společnosti, a když ona vojáky nepohrdá, budu jimi pohrdat já, tudíž i sám sebou, hlavně proto, že jsem nenašel odvahu z vojny uniknout.
K principům mé roční hry patřilo:
1. Vojáky by neměli pouštět do hospod a nalévat jim alkohol. Tudíž jsem se rok nenapil ani piva, i když mě kvůli tomu občas pokládali přinejmenším za podivína.
2. Pohrdám ženami, které jsou ochotny se stýkat s vojáky. V tomto směru je mi blízká Aristofanova Lysistrata.
3. Rozhodl jsem se, že po dobu vojenské služby ani jednou nevystřelím. Právě na vojně mi takový přístup připadal zvlášť vhodný. A vskutku jsem to dodržel. Protože jsme měli několikrát střelby, bylo nutné použít řadu triků. Poměrně nejjednodušší bylo strávit tuto dobu na marodce. Pokud jsem se už dostal na střelnici, osvědčilo se  reagovat na výzvu, kdo bude zapisovat výsledky. Pak už nebylo příliš obtížné dopsat výsledky i sobě. Pochopitelně průměrné, protože vítězní střelci postupovali do dalších kol a neúspěšní museli střelby opakovat.
4. Projevovat maximální laxnost k některým vojenským rituálům, jakými jsou například rozcvičky nebo pochodování. A opravdu, ačkoliv jsem narukoval v srpnu, poprvé jsem byl na rozcvičce až v květnu příštího roku. A to přesto, že šlo o velice sledovanou záležitost.
Speciální záležitost bylo pochodování. Při pochodu v tvaru jsem se vždycky nejpozději za dvě minuty rozešel s ostatními, čímž jsem jim mátl krok. Protože jsem vyšší postavy, byl jsem zpočátku stavěn do přední řady, což vyvolávalo problémy. Záhy tedy došlo ke změně a místní obyvatelé mohli několikrát denně vidět následující obrázek: (procházeli jsme ulicí v tvaru na snídaně a večeře do sousedních kasáren): Po silnici pochoduje četa vojáků a za poslední řadou kráčí jeden opozdilec, jehož krok se výrazně liší od vojenské frekvence 116 kroků za minutu a délce kroku 75 cm.
Úplně na začátku však bylo třeba si vyjasnit základní vztahy. Velitelem roty byl kapitán Hauke. Záhy po nástupu jsem se tedy k němu oficiálně ohlásil a sdělil mu své požadavky. Tedy to, že odmítám udělování vojenských odměn. Podle vojenských řádů totiž existuje celá stupnice odměn, od pochvaly až po povýšení. Byl silně konsternován a jeho námitce, že nemám co mluvit do toho, koho odmění, jsem čelil tím, že v tom případě se budu muset chovat tak, aby k odměně neměl důvod, ba právě naopak, což vrhne špatné světlo i na něj jako velitele. I když nic takového neslíbil, musím přiznat, že od té doby jsem vojenskou odměnu neobdržel. Ani jsem je nepostrádal, i když mezi nimi byly takové, o které někteří kolegové velice stáli, totiž opušťáky (povolení k opuštění ubytovacího prostoru, například k cestě domů mimo Brno). Zde velitel použil zajímavý přístup. Protože jsme museli zajišťovat i celou řadu dozorčích služeb, především v sobotu a v neděli, a počet opušťáků byl omezen, velitel navrhl, že bude dávat opušťáky jen mimobrněnským, kteří za to omezí své večerní a nedělní vycházky ve prospěch Brňáků. Systém fungoval ke všeobecné spokojenosti a vzhledem k tomu, že vycházka není odměna (na rozdíl od opušťáku), chodil jsem občas domů k rodičům.
Jednou z věcí, kterou bylo třeba řešit, byl vztah k vojenské přísaze. Její veřejné odmítnutí by znamenalo Leopoldov (viz výše). Omezil jsem se tedy na to, abych se jí necítil být vázán alespoň ve svých očích. Ústně jsme ji pronášet nemuseli, to zařídil předčitatel při hromadném nástupu na dvoře. Ke slovům Tak přísaháme! jsem se pochopitelně nepřipojil. A na předloženou listinu s textem jsem napsal „Nikdy“, což vzdáleně připomínalo podpis, který samozřejmě nikdo nezkoumal.
Hned zpočátku jsem kapitána Hauka upozornil, že si nepřeji být povyšován. Tento požadavek ho přímo šokoval, jednak proto, že někdo odmítá vysněný cíl každého aktivního vojáka, a dále proto, že pro všechny absolventy byl naplánován program postupného povyšování (a po složení důstojnických zkoušek) až na podporučíky. I zde bylo nutno použít výhrůžku, že se jinak budu nucen dopustit přestupku, jaký se oceňuje snížením hodnosti (což je jeden z vojenských trestů).
Postup povyšování byl následující: Původně většina absolventů byla při nástupu svobodníky, někteří desátníky (ti, co udělali zkoušky na vojenské katedře na výtečnou) a jeden vojín. V tomto případě šlo o absolventa sovětské vysoké školy, který neprošel českou vojenskou katedrou. Cílem bylo povýšit všechny do termínu důstojnických zkoušek na četaře, čemuž se vojáci nebránili, naopak o to usilovali, protože vyšší hodnost přinášela některé výhody, například vyšší žold nebo možnost pozdějšího návratu z vycházky. A opravdu tento systém fungoval: s několika výjimkami. V únoru příštího roku byli všichni četaři, kromě Pavola Hrúze (významný slovenský spisovatel, člen PEN klubu), který byl jen desátníkem v důsledku absolutní laxnosti ve vztahu ke všemu vojenskému. Druhou výjimkou byl jeden svobodník – totiž já.
Vzhledem k tomuto přístupu k povyšování jsem hned na začátku upozornil, že nehodlám být důstojníkem a že tudíž nesložím důstojnické zkoušky. Nicméně jsem celou dobu společně s ostatními docházel na školení, kde nás na tyto zkoušky připravovali.
V únoru ke zkouškám došlo. Pokud přeložím jejich hodnocení do normální řeči, bylo asi takové: Kdo něco řekl, dostal výtečnou. Kdo neřekl nic, dobrou. Kdo mluvil úplně z cesty, vyhovující. V této stupnici jsem musel docílit hodnocení: nevyhověl. Přitom výtečné hodnocení znamenalo bezprostřední povýšení na podporučíka, což mělo celou řadu výhod, například ve volnosti pohybu. Ostatní zůstali četaři a na podporučíky byli povýšeni až při odchodu do zálohy.
Zkoušky se skládaly z několika částí. Vševojsková příprava jich měla pět: řády, taktika, střelecká příprava, pořadová příprava a politická příprava. U řádů zkoušející konstatoval, že mé znalosti jsou na úrovni řeznického psa. Taktika přešla na diskusi o použití chemických bojových látek z hlediska ženevské konvence. Z pořadové přípravy cituji otázku, kterou jsem dostal po vyjádření své nechuti k armádě: „Co se stane, když ve světě něco vypukne? Nevíte, jaká je situace?“ Při zkoušce ze střelecké přípravy zabralo nejvíc času mé přesvědčování zkoušejícího, že opravdu nechci zkoušku složit, z čehož měl hrůzu, a pomohla teprve vyhrůžka, že si na něho budu stěžovat a budu žádat přezkoušení před komisí, které prokážu svou neznalost. V politické přípravě na otázku vztahu velitele a svazácké organizace jsem odpověděl, že armádu je třeba zrušit a tudíž její vnitřní vztahy jsou z tohoto hlediska bezpředmětné.
Ze všech pěti zkoušek jsem měl hodnocení nevyhověl.
Poslední zkouška byla odborná, v mém případě tedy z vojenské chemie. Zkoušel pracovník katedry, který nás celou dobu školil a kterému jsem sliboval, že zkoušky neudělám. Dost ho to děsilo. Položil mi tedy otázky nesouvisející s armádou, ale zdravotnictvím. K jeho velkému překvapení jsem otázky promptně odpověděl na výtečnou. Vzhledem k předchozím výsledkům jsem si to mohl dovolit, protože celkové hodnocení muselo být nevyhovující. Částečným složením zkoušek jsem však nemohl být obviněn z úmyslného sabotování a mohl jsem argumentovat tím, že zkoušky jsou proto zkouškami, že u nich lze i neuspět. Jinak by byly zbytečné.
Nesložením zkoušek jsem se ovšem výrazně zapsal do povědomí vyšších velitelů. Například velitel útvaru podplukovník Minařík mi emotivně zvýšeným hlasem sdělil, že jsem v historii brněnské vojenské akademie první, kdo tyto zkoušky nesložil. Emoce byly mimo jiné ovlivněny i tím, že jsem se mu pokusil (ostatně na jeho žádost) vysvětlit, co je to pacifismus. A záhy měl příležitost udělit mi deset dní vězení.
Trest vězení si brněnští vojáci odbývali v posádkové věznici na Cejlu, kde má vězeňství staletou tradici. Cely zde byly zařízeny prostě, jediné jejich vybavení tvořily dubové desky na spaní, které se přes den přiklopily ke stěně a uzamkly. Byly tak tvrdé, že se na nich nedalo spát ani v případě, že si člověk dal pod sebe jedinou deku, kterou na noc dostal. Spával jsem tedy na podlaze, která byla sice také dřevěná, ale podstatně přijatelnější. Od té doby vím, že je opravdu rozdíl mezi měkkým a tvrdým dřevem. Poznal jsem ho na vlastní kůži.
I zde se rozlišovali prostí vojíni a poddůstojníci. Byl jsem na cele se dvěma studenty vojenské akademie. Věznění vojíni každé ráno odjeli se dvěma strážci na brněnské výstaviště, kde pod jejich dozorem kopali příkopy. Protože poddůstojníci podle vojenských řádů chodí na pracoviště samostatně pod velením jednoho z nich, naše trojice se po snídani odebrala do mrazíren na Masné ulici, kde jsme promývali špenát nebo skládali dovezené náklady z jatek. Oběma spoluvězňům však záhy skončil trest, chodil jsem tedy sám pod vlastním velením. A protože nedaleko bydleli rodiče, zpravidla jsem se u nich cestou zastavil. Po celou dobu vojenské služby jsem tedy nebyl doma tak často jako v době svého pobytu ve vězení.
Zdejší pobyt jsem pojal studijně. Ve večerním volnu jsem zkoumal nápisy vězňů na stěnách. Některé byly opravdu zajímavé.
Dobu strávenou ve vězení jsem pochopitelně musel nasloužit. Když tedy většina kolegů odešla do civilu, zažil jsem příchod nové várky absolventů, kteří plně absorbovali pozornost velitelů, takže se o mě starali jen málo. Potěšilo mě, že jsme našel následovníka, protože z dalších došlých absolventů na VAAZ opět jeden důstojnické zkoušky nesložil.
I po návratu do civilního zaměstnání jsem nepokrytě projevoval odpor k vojákům, policistům tajným i veřejným, civilní obraně i lidovým milicím, a nehodlal jsem mít s těmito organizacemi něco společného.
Definitivně jsem se s vojáky rozloučil odevzdáním vojenské knížky, která měla na první stránce v rubrice „hodnost“ jediný zápis: svobodník-absolvent, a obdržel rozhodnutí, že jsem vyřazen z evidence vojenské správy. Bohužel se zpožděním více než třiceti let.
 
 


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.