Moje vojančení s Bleskem

Bárta Jiří 16:13 0 komentářů

V r. 1970 – 71 jsem „sloužil vlasti“ u samostatné strážní jednotky, jejímž hlavním úkolem bylo střežit skladiště s výbušninami (tzv. munikáče) pro ostravsko – karvinský revír před „imperialistickými narušiteli“ (o českých zlodějích tehdy nebyla řeč). Sklady byly umístěny v lesním porostu v Krmelíně u Ostravy a obehnány vysokým plotem s ostnatým drátem. I přes toto kvalitní zajištění byly 24 hodin denně a 365 dnů v roce hlídány také živou silou – příslušníky Československé lidové armády a jejich věrnými čtyřnohými pomocníky.

Právě tito služební psi jsou důvodem mé přes 40 let staré vzpomínky. Jmenoval se Blesk, krásný německý ovčák, kterého si v r. 1967 jako štěňátko přinesla domů přes přísný zákaz svých rodičů moje budoucí žena. Brzy poté přivedla domů svým rodičům představit i mne, takže jsme našeho Blesečka vychovávali společně nejen na kynologickém cvičišti, ale také při společných výletech a krásných dovolených, při kterých nás věrně doprovázel.
Po třech letech této vzájemné symbiózy mi přišel povolovací rozkaz a já musel opustit nejen svou čerstvou novomanželku, ale i našeho Bleska. Narukoval jsem na jednoroční základní vojenskou službu (po složení důstojnické zkoušky na vojenské katedře VŠ jsem postupně povýšil ze svobodníka až na podporučíka). Nebudu zde popisovat, jak mě bolelo u srdce, když jsem po příchodu do krmelínské vojenské posádky uzřel několik kotců a v nich nádherné německé ovčáky! S velkým zájmem jsem sledoval, jak se svými psovody radostně skáčou přes překážky, plíží se pod dráty, lezou po žebříku na posed, trhají s rukávem figuranta… A tu se zrodil v mé hlavě nápad, který mi po několik nocí nedal spát. Požádal jsem svého velitele samostatné strážní roty, aby povolil návštěvu mé ženy v naší kasárně a nenápadně jsem se zmínil o jejím čtyřnohém příteli. Přijeli za mnou oba a já jsem se mohl před svým velitelem pochlubit schopnostmi našeho Bleska, vždyť měl za sebou základní kynologické zkoušky ! Velitel dlouho neodolal mým prosebným pohledům a protože je to už dávno promlčené, mohu prozradit, že tehdy přes přísné vojenské předpisy zařadil „na černo“ na listinu služebních psů strážní roty také našeho Bleska.
A tak se stalo, že jsem se stal nejen velitelem čety, ale ve svém volném čase (po náročném každodenním výcvikovém programu) také psovodem, který pod dohledem profesionálních psovodů absolvoval Bleskův výcvik. Ten jakoby věděl, že nemůže svému páníčkovi udělat ostudu, se brzy naučil vše, co již dávno uměli jeho noví kamarádi. Velice si například oblíbil sundávat mi mou vojenskou čepici z hlavy. Některé jeho úkony jsem zachytil fotoaparátem nebo 8 mm kamerou Meopta (fotky a amatérský film jsem přiložil k této mé vzpomínce).
Nelze ani popsat v jednom příspěvku všechny příhody, které jsem na vojně v Krmelíně prožil a to nejen v souvislosti s mým Bleskem. Podobaly se jako oko v hlavě těm, které tak barvitě popsal ve své vzpomínce (nejen na pobyt v Krmelíně) spisovatel Ivan Binar, byť je prožil o pět let dříve než já (http://zpravy.idnes.cz/narodni-kronika-konta-bariery-ivan-binar-ffo-/domaci.aspx?c=A130413_112926_domaci_lpo).
Jednu příhodu si přece jen neodpustím, vždyť mi po ní dodnes zůstala viditelná památka!
Při jednom taktickém cvičení, kdy jsem dostal rozkaz zakopat naši četu až do tzv. polohy klečícího střelce (ve vojenské hantýrce jsme si „vykopali hrobeček“), jsem měl na řemeni kromě velitelského „škorpiónu“ také signální pistoli s několikami náboji (raketami s padáčkem). Přiznávám, že jsem s ní neměl pražádné zkušenosti a tak se stalo, že jsem při zahájení útoku celé naší roty předčasně zmáčknul spoušť pistole (ta měla být při výstřelu nad přilbou hlavy). Vystřelený náboj zamířil místo do nebes přímo do stehna mé levé nohy, zařval jsem bolestí a snažil jsem se ho rychle vypudit z nohavice mých „maskáčů“. Naštěstí se to podařilo a prudký barevný plamen vyšlehnul kousek ode mne. Vážné poranění nohy, pokud bych přiznal, jak k němu došlo, by bylo ihned klasifikováno jako tzv. mimořádná událost a přísně vyšetřována nadřízenými orgány. To jsem nemohl připustit a tak jsem se nechal tajně ošetřit mým kamarádem – také čerstvým absolbentem medicíny na jeho „marodce“, který mi při první pomoci sdělil, že jsem měl při mé smůle obrovské štěstí, že jsem doslova o vlásek uniknul autokastraci. Tehdy jsme se domluvili, že všem tazatelům na otázku, proč tolik kulhám, budeme tvrdit, že mě při nácviku zadržení omylem kousnul do stehna Car (byl to neobávanější služební pes), kterému jsem neobratně nabízel coby figurant svůj tlustý rukáv. Tato výmluva mi prošla (jen můj velitel věděl svoje, některý z přítomných svědků mu to bonznul), Carovi jsem se za svou neomalenou lež omluvil a závěrem snad mohu jen potvrdit, že se mi podařilo v letech 1971 a 1979 zplodit dvě děti, Moničku a Lukáška.
 
Video příloha


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.