Moje první svatba

Psal se rok 1968. Přelomový rok v mém životě. V červenci jsem skládala učňovské zkoušky a v září mě čekala plnoletost, sladkých osmnáct. Konečně budu dospělá!
V republice probíhalo bouřlivé Pražské jaro, vycházely do té doby zakázané knížky, Kája Saudek oslňoval v Pop Muzic Expresu kresbami mužských i ženských idolů, z rádia nám Jiří Černý nabízel Dvanáct na houpačce a v Praze byl beatový festival. Nosily se minisukně a květované kalhoty, chodilo se do nově vznikajících klubů, sháněli jsme bony na džínsy z Tuzexu.
Začátkem srpna jsem se na ,,srazu hippies" seznámila s pár zajímavými lidmi, viděla Miloše Formana točit film o mladých, dokonce mezi nás přijel i tehdejší ministr pro mládež. Pomalu jsem nabývala přesvědčení, že se svět mění k lepšímu a že jsem součástí něčeho nového a krásného, že žiju. 21.srpna přišla hodně studená sprcha. Bratrská pomoc.
Bydlela jsem v tu dobu se starším bratrem v malém městě ve východních Čechách. O sobotách se u nás dost často konaly mejdany. Na jednom z nich jsem se tak nějak sblížila s Jardou, zámečníkem ze severních Čech. Moc se mi líbil, měl krásné vlnité vlasy, trošku delší, než v tu dobu bylo zvykem. Zkrátka mánička. Pro mé rodiče partie absolutně nepřijatelná. To mi bylo fuk, po vdávání jsem rozhodně netoužila.
Jarda dělal v Tepně a v prosinci se chtěl vrátit domů. Silvestr byl našim rozlučkovým mejdanem. Sešlo se nás asi deset, na bráchově gramci jsme si pouštěli Beatles, Olympic, Matadory a Bee Gees a bylo nám fajn. Jenže kolem jednadvacáté hodiny dorazila moje maminka. Naše aktivity se jí ani trošku nezamlouvaly a dala to patřičně najevo. Vyslechla jsem si toho hodně. Pes by si ode mne kůrku nevzal. Tu se Jarda projevil coby gentleman a jal se maminku uklidňovat. Chyba! Jeho řeči působily na rozzuřenou máti jak rudý hadr na býka. ,,Pámbu ví, z jaké jste rodiny, když takhle vypadáte!" skoro křičela. To si samozřejmě nenechal Jarda líbit. ,,Náhodou, máme barák u Lovosic a moje matka je v KSČ!" Máti téměř zavyla. ,,No, to je vidět! Lítá po schůzích a děti podle toho vypadaj! Pane Bože, za co nás trestáš, ještě komunisty do rodiny! Dyť vy byste holku ani neuživil, kdyby měla dítě! A kde byste bydleli, có?!" Jarda se chabě bránil, že je vyučený a má dům. ,,Nó, tak si ji vemte! Vemte si ji, aspoň budu mít pokoj!" S tím odešla a vztekle práskla dveřmi. Ticho přerušil přítel.,,A vezmeš si mě teda?" Kývla jsem hlavou na souhlas, ale nabídka mě moc
nenadchla. To kamarádi jásali víc, když jim Jarda před půlnocí oznámil, že se budeme brát.
Ráno, když jsme se loučili, mi Jarda řekl, že přijede za týden a ať si připravím rodný list. Týden uběhl, nic se nedělo. Ráno, kolem čtvrté, někdo ťukal na okno. Jarda. Přinesl mi podepsat doklady potřebné k uzavření sňatku. Taky mi nadiktoval adresu, kam si mám poslat věci a odjel. Zbýval mi týden na podání výpovědi, rozloučení se s rodiči a přestěhování. Moc věcí jsem neměla, stačila mi jedna krabice a ještě nebyla plná.
Asi za dva dny se zase večer objevila maminka. Nevěřícně koukala na
krabici stojící v chodbě. ,,Co to má znamenat? Ty se někam stěhuješ?
,,No, přece do Lovosic k Jardovi. Budeme se brát." Co následovalo jsem raději hned zapomněla. Byla to jen slova, i když krutá. Uvědomovala jsem si, že z ní mluví zoufalství a bezmoc. A  možná i strach. O mě. A bylo mi hrozně. Pomalu mi docházel dosah mého rozhodnutí. Nepřehnala jsem to? Nebudu litovat? Co mě tam někde čeká?
V pondělí, to jsem byla poslední den v práci, přišel někdo z kolegů za mnou a tvrdil, že Jarda sedí s mým bratrem v hospodě a je ostříhaný. Hospodu i bratra bych brala, ale že je ostříhaný? Nesmysl, na svých vlasech si zakládal. A tak jsem tuhle zprávu považovala za vtip. Vtip to nebyl. Přítel vypadal jak model z kadeřnického katalogu. Kdyby neseděl s mým bratrem, nepoznala bych ho. Už to nebyl ten můj vyvzdorovaný, byl to někdo jiný. S knírkem pod nosem připomínal sňatkového podvodníka z kriminalistické svodky. Co teď?
Jarda měl za úkol pozvat mé rodiče a sestru, která s nimi bydlela, na svatbu. V práci mi tedy dali volno a my jsme se vydali za rodiči. Maminka, když uviděla proměnu mého nastávajícího, změkla, a pozvání na svatbu přijala. Tatínek měl sice dobrou náladu, ale účast na tomto, pro něho pochybném podniku, rázně odmítl. Trucoval. V skrytu duše jsem doufala, že bude mátí umluven a přijede s ostatními.
Následující den jsem si vzala svých zbývajících pět švestek. Což byly sestřiny bleděmodré krajkové mini, kamarádčin mohérový svetr, rovněž bleděmodrý a bílé boty, moje. Protože nevěsta má mít půjčeny tři věci, přibyl do tašky ještě krásný podvazkový pás.
Po boku svého nastávajícího  a dvou kamarádek, Mirky a Jarči, jsem nasedla do vlaku a vyrazila za štěstím. Tvářila jsem se odhodlaně, ale byla ve mně malá dušička.
Cestou jsme koupili prstýnky, stříbrné, pozlacené. I s krabičkou. Přece jenom, člověk nemá svatbu každý den.
První slova mé nastávající tchýně, když otevřela dveře, byla: ,,Tak kterápak z vás je nevěsta?" Překvapilo mě, jak je mladá. A jak vlídně mě přijala. Byla vrozený manažer. Zorganizovala nejen svatbu a fotografa, ale i svatební hostinu a dokonce naši návštěvu v kadeřnickém salónu.Upekla vynikající svatební koláčky a obstarala strejdu s autem, který zároveň fungoval jako svědek. Všechno bylo úplně jinak než mělo být. Tedy podle mých představ. A ještě ke všemu naši nedorazili. Od vlaku, kterým měli přijet, přijel strejda sám.
Naše svatba byla tedy sice malá, ale klasická. Prstýnky, obrovská kytice z bílých karafiátů, nekonečné pózování u fotografa, knedlíčková polívka a svíčková. Přípitek na zdraví novomanželů a můj první podpis s novým příjmením. Bylo mi čím dál hůř, tam někde uvnitř. Jsem to ještě já? Není tohle všechno film, kde jsem nějakým nedopatřením dostala roli?
I od dalšího vlaku přijel strejda sám. Nebýt kamarádek, asi bych se rozbrečela. Sama, mezi cizími lidmi, s Jaroušem, který v černém kvádru
už vůbec nevypadá jako můj Jarda, jsem poslouchala, kam a co bych měla jít dělat, co je potřeba ještě koupit do nové domácnosti...Tohle jsem chtěla?
Z neradostných úvah mě vyrušil domovní zvonek. Pod okny stál taxík. Přivezl maminku a sestru. I se svatebními dary. Vystoupily totiž na nádraží na opačnou stranu. Protože neznaly adresu rodičů, jely nejprve do Lovosic na výbor ji zjistit. Bratr cestu vzdal, když zjistil výši zpoždění rychlíku a tatínek se přece jen umluvit nenechal.
Konec dobrý, všechno dobré, dalo by se říct. No, nevím. Jarda dodržel slovo, mě i dvě dcery uživit dokázal. Naše manželství vydrželo patnáct let. Prožili jsme toho spolu hodně, dobrého i zlého. Rozvedl nás alkohol.