Moje první pravé džíny

Ludmila Černá 21:58 0 komentářů

Sehnat pravé džíny šlo pouze v Tuzexu. A to nebylo jednoduché.

Hitem léta 1965 byly džíny a námořnické tričko. Tričko šlo sehnat, s džínami to bylo horší. Naštěstí měl tenkrát tatínek dobrou náladu a tak jsem si džíny nechala ušít ve Vkusu v Hradci Králové. Na spartakiádu do Prahy jsem tedy jela módně oblečená. Jenže to nebylo ono. Džíny, ty pravé, prkenné, nové téměř černé, později pracně opírané do krásné tmavě modré, ty byly pro mne nedostupné. Protože koupit šly pouze za bony v Tuzexu. Tuzex byl jen v Praze a bony? Jo, dali vám je, za západní marky, dolary nebo libry, ale za koruny ani náhodou. A kde by patnáctiletá holka tyhle valuty získala, když neměla příbuzné v zahraničí? Takže jsem si musela vystačit s těmi šitými. Až jednou přijela na návštěvu sestřenice. Učila se švadlenou a byla šikovná na šití. Svěřila jsem se jí, jak moc toužím po orig džínách. " Fakt je chceš? " zeptala se mě. " Moc" vzdychla jsem. " Tak se změř v pase a přes boky a pošli mi 250korun. Až je budou mít, pošlu ti je." Její tatínek, bratr mé maminky, totiž emigroval do USA a po roce 1965 už jim mohl posílat peníze. On mohl i dřív, jenže z Tuzexu jim poslali balík s potravinami, peníze ne.
A tak jsem jednoho dne po příjezdu ze školy uviděla rozbalený balík od sestřenice a své první džíny, značky Supper rifle. Bože, to bylo něco! Voněly neznámou pro mne krásnou vůní, měly na sobě krásné obrázky a navíc mi byly akorát! Byla jsem šťastná. Ovšem pouze do doby, než dorazila maminka. Budu stručná. Vyndala mi, nešetřila ani sestřenici a zakázala mi kalhoty nosit. Abych nedělala ostudu rodině a kdesi cosi. Aby to bylo ještě horší, můj starší brácha se mi posmíval, že to jsou plechový kalhoty, který nosí v Americe dělníci jako montérky. Nejdřív jsem to obrečela, ale pak jsem usoudila, že kalhoty nosit budu. Z domova jsem odešla v černých kalhotech, ve skleníku se převlékla do džín a večer naopak. Už nevím, jak dlouho jsem hrála tuhle hru, rodiče si časem zvykli. Jen brácha mi začal říkat plechová sestro. Později k tom u přidal plechovou muziku a plechový děti. To byli moji kamarádi a big beat. Jo a když v roce 1969 emigroval, měl na sobě taky džíny, šitý. Později mi z USA posílal gramofonové desky. Rolling Stones, Beatles a dokonce Jesus Christe super star a další.
Bratr už nežije, některé desky stále mám a džíny? Bez těch si svůj šatník neumím představit. Pouze už nenosím ty plechové, dávám přednost měkčeným. To víte, stárnu.