Moje pětiletky, podruhé

Zdena Tomsová 20:36 0 komentářů

Retrovyprávěnky z let 1952 až 2002 pro starší a pokročilé

Pětiletka třetí-poznávací (1963-1967)
Moje další – třetí - pětiletka nezačala dobře – hned na jejím počátku se opět projevila „politika“.
Stalo se to při oddychovém draní peří, kdy místo obvyklého smíchu a štěbetání byly ženské podivně zaražené, málomluvné a šeptem se ujišťovali, že válka nebude, že to Amerika neudělá, přestože… jí zastřelili prezidenta. Johna F. Kennedyho.
Opravdu si to takto přesně pamatuji, nemohla jsem pak spát, zaplavil mě hrozný strach, hlavně z toho slova válka. Chtěla jsem se o něm dozvědět více, tak jsem hledala knihy s touto tématikou.  A tyto knihy mě vždy spolehlivě rozbrečely (Reportáž psaná na oprátce, Příběh opravdového člověka, Zoja Kosmoděmjanská,..) a smutek a hrůza nad tímto obdobím ve mně přetrvávají dodnes. A jakoby údiv, čeho jsou lidé schopní.
Kromě oblíbeného čtení se každý z nás dětí zabýval v tomto období nějakou zálibou, amatérským sběratelstvím. My se sestrou vystřihovaly z novin a časopisů, které se nám dostali do rukou, články a fotografie o krasobruslení. Lepily jsme je na zadní strany školních výkresů, které jsme si na prázdniny přinesly domů, a nashromáždily toho s touto tématikou opravdu hodně.
Stejně tak musím napsat, že víceméně povinné dopisování si s ruskými dětmi požadované školou, nebylo otravnou povinností, ale bylo pro nás jednoznačně radostí. Všechny ze třídy (tedy holky) jsme každý dopis přinesly ukázat, chlubily se pozorností, kterou obsahoval. Krásné byly vánoční pohledy a ubrousky, zajímavé portréty kosmonautů a odznáčky, legrační vystřihovánky květin a zvířátek. Společně jsme vymýšlely odpovědi na kladené otázky a společně jsme se dohadovaly, jak to tam asi vypadá. A jet jsme tam chtěly fakt všechny a hned.
Jenže v této době se – myslím - nikde v rodinách moc necestovalo. Nevím o tom. Užili jsme si pouze školní výlety. Túru na šumavská jezera, návštěvu Máchova jezera s projížďkou na lodi, výstup na zříceninu Bezděz, lázně Poděbrady se slunečními hodinami a promenádou, hlavní město s výstupem na Petřínskou věž, orlojem, Vltavou, Národním divadlem, Koněpruské jeskyně, hrad Karlštejn, Křivoklát, Konopiště…. To vše nabízí země česká, domov můj. A my byli do jednoho okouzleni, nadšeni, problémy s chováním na těchto akcích neexistovaly, padající omítka na památkách nevadila, zarostlá nádvoří na hradech také ne…
S rodiči jsme my i kamarádky jezdili pouze dvakrát do roka do města na nákupy. O prázdninách a před Vánocemi. V téhle době  - i přes ¨blížící se pubertu – nás dnes často zmiňovaný nedostatek a špatný výběr zboží v obchodech vůbec netrápil. Byli jsme nadšené z každé maličkosti, kterou jsme si pořídili novou, úplně postačil zážitek z vybírání, zkoušení, hledání a návštěva bufetu s dršťkovou polévkou, chlebíčky, pomazánkami, dortíky, které v našem vesnickém obchůdku nikdy nebývaly. Rozdíly mezi dětmi nebyly, co se oblečení týká příliš velké, a tak jsme neměli co závidět a byli spokojené.
Záviděli jsme jiné věci. Já například spolužačkám jejich pohybovou šikovnost, jejich umění z gymnastického kroužku při cvičení na nářadí. Pro mě byli kladina, bradla, hrazda, kruhy a tyč na šplhání nepřekonatelnými soupeři, nad kterými jsem nikdy nezvítězila, i když se paní učitelka snažila motivovat, seč jí síly stačily - například nabídkou „já ti na tu tyč při šplhání pověsím šňůru vuřtů“. Nemusela. Stejně by to nepomohlo.
Záviděla jsem, a to mně zůstalo dodnes, i umění hrát na hudební nástroje. Toto umění velmi obdivuji a nechápu, jak se dá zvládnout hra na klavír, harmoniku, housle, kytaru…
Mně zase děti záviděly výborné školní výsledky, kterých jsem dosahovala bez jakéhokoli šprtání, díky dobré paměti. Jenže už netuší, že ze znalostí té doby nezbylo vůbec, ale vůbec nic, což dnes fascinuje mého muže, když na všechny otázky z dějepisu, zeměpisu, přírodopisu odpovídám samé nevím, nevím, nevím. A to nevzpomínám fyziku a chemii, tam jsem spojení těchto předmětů s praxí a životem nevěděla a neuměla si představit nikdy.
Moje první oficiální předvedení znalostí, ke kterému mělo dojít v rámci přijímacích zkoušek na střední školu, dopadlo ale přes výše uvedené katastrofálně. Asi pod jakousi tíhou důležitosti okamžiku jsem vůbec nedala dohromady matematické testy a taťkovi nezbylo, než kontaktovat rodinného známého a požádat o protekci s mým přijetím na školu. Pan profesor si vzal reference na mé školní působení a přijetí na školu zařídil. Nebylo to ale šťastné vítězství, jak ukáže moje další pětiletka.
 
Pětiletka čtvrtá-utrápená (1968-1972)

Tato v pořadí moje čtvrtá pětiletka byla fakt utrápená, život ukázal svoji horší tvář.
Často mě napadalo, že je to kvůli té protekci, na kterou jsme s taťkou přistoupili po těch neslavných přijímačkách na střední školu.
Že se takto opravdu postupovat nemá, mně celý první rok na střední škole připomínala svým chováním naše třídní při hodinách matematiky, kdy mě vyvolávala a vyvolávala, zkoušela a zkoušela. Věděla totiž o mé protekci a ta jí byla velmi velmi protivná. A tak jsem počítala a počítala, doma i ve škole, a myslím, že koncem roku přesvědčila, že matematice rozumím a logické myšlení mám.
Jenže to nebylo jediné trápení. Tím bylo – a to doslova – psaní na stroji všemi deseti. Nešlo to a nešlo, a tak jsem každý druhý víkend vozila domů v obrovské tašce vypůjčený stroj a celou sobotu i neděli ťukala a ťukala. Bylo to k zbláznění, překonávala jsem - jak se říká - samu sebe. Bez chyb a ještě rychle se to mělo zvládnout, a tak mám dodnes doma štosy básniček, písniček, úryvků z knih, které jsem v rámci procvičování poctivě vyťukala. Škoda, že neexistovaly dnešní počítačové klávesnice, ten rozdíl v ovládání je obrovský.
Problémem byla také francouzština. Přišlo mně trapné potřebné ráčkování, mluvnice se zdála hodně složitá, a tak i tady jsem na dosud získávané jedničky ze základní školy musela rychle zapomenout. Byly to šoky.
Tím naprosto nejstrašnějším bylo ale úmrtí tatˇky, navíc v neklidném roce 1968, který jsem - ač to možná nebude pochopitelné - příliš nevnímala, význam který měl, nedocenila ani neocenila, to se nevymlouvám, tento rok mám zastřený, jak když se díváte očima plnýma slz. A my se doma opravdu na svět dívali očima plnýma slz a pocitu podražených nohou se dlouho nemohli zbavit.
Taťka byl nemocný delší dobu, bojoval se srdečními slabostmi způsobenými nedomykavostí chlopně a jakýmsi výpotkem (v dnešní době pro lékaře žádný problém k vyléčení) a my často se sestrou uprostřed noci utíkali prosit do hospody, ať jediným telefonem, který byl široko daleko k dispozici, přivolají lékaře. Ještě dnes se chce brečet, když vzpomenu na chování obsluhy. Rozespalé, poděšené děti dokázali zpražit opravdu nevybíravým způsobem – teď jsme si lehli, už zase, to to nepočká do rána, panebože to máme radost a podobně.
Takže děkuji moc za éru mobilních telefonů, jejich masivní rozšíření velmi  vítám a oceňuji. Stejně tak zavedení GPS, které k Vám zavede sanitu s potřebnou pomocí až do domu. To my čekávali klidně celou hodinu uprostřed temné vesnice, až se objevilo světélko auta, které jsme pak doprovodili před náš baráček. Naposledy jsme takto čekali přesně v den svých šestnáctých narozenin…
Bylo to smutné období, zůstala mně z něho skoro až hysterie na pohřby, které nezvládám dodnes, a pak tak trochu pocit, že ve společnosti, v lidech, je hodně lhostejnosti k osudům druhých, i když nejsem asi spravedlivá. On každý má své třinácté komnaty a jsou situace, se kterými nic neuděláte, které se musí jedině přijmout. I když přece jen drobné sousedské výpomoci by člověk snad mohl nabídnout, a ne si brát dvacetikoruny za naklepání srpu, kosy, stažení králíka, přemístění skříně, výměnu pojistek …
Ale protože vše má vždycky svůj konec, i tahle pětiletka skončila a dokonce výborně. Tedy - mé maturitní vysvědčení obsahovalo - jako jediné ze třídy - u všech předmětů hodnocení výborně, takže jsem nedobrý pocit z protekce alespoň trochu odčinila – myslím, a také naplnila taťkovo „já jí věřím“, které jsem náhodně zaslechla v době, kdy jsem tak moc po nástupu na střední školu bojovala s výše uvedenými problémy.
Také mohu potvrdit, že maturita je opravdu zkouškou dospělosti. Já si po jejím absolvování uvědomila zmizení-ztrátu pocitu rodičovské ochrany, nastoupilo zapojení do nejroztodivnějších prací a činností, kterému jsem dosud byla ušetřena (od kydání hnoje králíkům, rytí zahrady, natírání vrat, štípání dříví, řezání na cirkulárce apod.), objevil se smysl odpovědnosti za mamku, sestru i barák, strach a nejistota mizely, sebevědomí se zvyšovalo a vše vyústilo v jakési životní krédo, které zastávám dodnes.
 Člověk musí spoléhat jedině sám na sebe, nic nedostane zadarmo, co si neudělá, nemá, nikdo mu nepomůže. A je zbytečné fňukat nad osudem. Ten nemáme ve svých rukách.