Moje babička odbojářka

Tereza Marková 21:51 0 komentářů

Moje babička mi převyprávěla svýma očima své vzpomínky z 21.8.1968, kdy do Tábora přišli Rusové.

"To ti bylo děvečko tak," začala babička, jakmile jsem se jí zeptala, aby se pokusila mi popsat její nejvýraznější vzpomínku. "Vrátili jsme se do Tábora z pravidelné dovolené na Lipně, kde jsme byli já, maminka, táta a brácha. Ráno mě probudila maminka, cloumala se mnou a říkala "Jano, Janičko, vstávej, přišli Rusové, musíš do obchodu", protože jsme doma neměli žádné zásoby a mámu přepadl strach, co si počneme bez jídla. Utíkala jsem do obchodu do dlouhé fronty, kde jsem čekala déle než obvykle, než jsem se dostala na řadu. Tábor, jakožto vojenské město, bylo místo, kde sídlilo vedení naší armády - právě proto to bylo jedno z prvních míst, kam dojeli. Měli namířené tanky na město a byli připraveni bojovat, nakonec ale v Táboře nevystřelila ani jedna rána.”,  vysvětlovala mi babička než jsem ji připomněla, aby se držela jejího příběhu a vrátila se k vyprávění. 

"No, tehdy mi bylo 17 - chodila jsem na ekonomku a všechny moje kamarádky byly buď z mé školy nebo z gymplu, proto jsme se rychle rozkoukaly a bežely do tiskárny… Už ti ani nevím, jak nás to napadlo, ale to víš, maloměsto, stačí, když někdo něco na náměstí zakřičí a už to ví každý. V tiskárně jsme dostaly štos letáků, které obecně informovaly o situaci, ale taky například, co říkat Rusům - Vraťte se!, Nestřílejte!, Nebojujte! a tak podobně. Letáčky jsme rozdávaly všem - procházejícím, Rusům, dokonce jsme i zastavovaly auta, tehdy Wartburky z NDR a Spartaky, nynější Škodu. Víc typů aut tehdy ani nebylo. Celá situace byla zvláštní, rozhodně jsme se nebáli, nevěděli jsme, co se děje jinde, takže spíše to v nás vzbuzovalo vlastenectví a možná i trochu optimismus. Řekla bych, že jsme měli pocit, že společnými silami se proti nim postavíme a nic vážného se nestane,” řekla mi.

“Na protest jsme všichni nosili připnutou trikoloru, otáčeli se proti projíždějícím tankům zády, abychom vyjádřili nesouhlas a jisté pohrdání. Informace jsme zjištovali jen z našeho Československého rozhlasu, který jel ale pouze pár dní. Hlavním informátorem byla Vltava, která byla proruská a nic z toho co tvrdili, nebyla pravda. I Rusové byli v Táboře ještě celí zmatení. Nevěděli, kde jsou, báli se nějak komunikovat - nebyli to ani Rusové z Moskvy nebo Petrohradu, ale převážně Kazaši, Mongolové a další národy, které ani do té doby netušili, že nějaké Československo existuje. Nebyli na tom moc dobře, měli málo vody, jídla, léků a špatnou hygienu. O pár let později se našlo spoustu mrtvol v lesích okolo Plané nad Lužnicí, kde umřeli právě z tohoto důvodu. Naopak jejich velitelé obsadili táborský hotel, kde vyhnali všechny hosty a (bez placení, samozřejmě) obsadili všechny pokoje. Tohle trvalo několik dní, no a dopadlo to, jak to dopadlo.”



Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.