Módní salón paní Marty

Adam Volejník 19:25 0 komentářů

Krátky příběh mojí prababičky o tom, jaké to bylo se v tehdejší době vyučit švadlenou.

Je sobotní podvečer a já sedím u mé prababičky, která ve svých požehnaných 85 letech, sedí za šlapacím strojem značky ExtraBobbin a já piju její výborný bylinkový čaj a obdivuji její už třesoucí se ruku, jak trpělivě navléká malinkaté očko šicí jehly. Tyto večery mám moc rád a vždy se na ně těším. Miluji, jak prababička už po několikáté popisuje: „Víš Adámku, to bylo tenkrát, když jsem chodívala do učení, jak jsem vychodila měšťanku.“ Tak prababička s úsměvem pojmenovává dnešní základní školu. „Jsem nastoupila do učení, a protože jsem se moc dobře v měšťance neučila, dala mě moje maminka vyučit švadlenou do jednoho Brněnského módního salónu. Do učení jsem tenkrát nastoupila jako patnácti letá žaba, protože nás doma bylo moc a nebylo to zrovna jednoduché.“

Prababička měla sedm sourozenců, a protože jejich rodiče neměli dostatek peněz na školné, museli všichni do učení. „Salón paní Marty se nacházel na Tivoli, kam jsem musela, každé ráno dojíždět už na šestou hodinu ranní. To nebylo jako dnes, že si sedneš do lavice a učíš se. Každé ráno jsem musela uklidit celou šicí dílnu a nachystat vše na následující den, než přišly švadleny a paní mistrová. Paní Marta přicházela až na desátou, když do salónu začaly přicházet noblesní zákaznice z celého Brna. Jako učnice jsem musela otevírat dveře a při vstupu zákaznice odebrat kabát. Nikdy jsem však nesměla zapomenout říct: „Ruku líbám“. I přestože některé zákaznice byly hodně povýšené a mě to pořád nebavilo opakovat, nikdy jsem si nedovolila, tuto frázi vynechat, protože jsem měla z paní Marty nahnáno. Zákaznici jsem posadila do pokoje, kde jsme jí nabídla kávu nebo čaj a přinesla jsem nachystané cukroví, které jsem vždy v nestřežený okamžik velice ráda ochutnávala, ale cukroví jsem musela vždy přerovnat tak, aby paní Marta nic nepoznala. Potom jsem čekala za dveřmi a na příkaz mistrové podávala různé látky, časopisy a střihy na přání zákaznice. A vždy jsme musela dodávat: „Vybrala jste si dobře madam.“ nebo „Bude Vám to velice slušet madam“. Po zkoušce jsem zákaznici opět vyprovodila ze salónu ke dveřím, podala kabát, klobouk, rukavice a nezapomněla opět podotknout:“ Ruku líbám madam.“ a „Na shledanou.“ Největší dobrodružství nastalo tehdy, když jsem hotovou zakázku měla doručit zákaznici do domu. Pokud to byla jen halenka nebo něco malého, tak to bylo jednoduché. Horší to bylo, když jsem měla donést například dva zimní kabáty paní Továrníkové, která bydlela až ve vile na Hlinkách. Balík byl tak těžký, že jsem ho nemohla unést. Po cestě mi dvakrát celý spadl na zem a do vily jsem ho donesla značně umazaný. Zachránila mě až služka paní Továrníkové, která kabát vyčistila a vše tak dobře dopadlo. Takto trvalo moje učení první rok, a teprve až druhým rokem jsem se dostala k jednoduchému obšívání knoflíkových dírek. To ti nebylo jako dneska, kdy ti šicí stroj obšije celou knoflíkovou dírku sám. Musela jsme co nejdrobnějším stehem obšívat dírku za dírkou, už si ani nepamatuju kolik jich dohromady bylo. A když se to třeba  paní mistrové nelíbilo, musela jsem si to všechno vypárat a začít znova. Ale protože jsem byla celkem šikovná, tak jsem z knoflíkových dírek postoupila na stehování střihů, a to už mě začalo učení i bavit. Netrvalo to dlouho a paní mistrová si všimla, že mi jde i kreslení modelů. Šáhni si Adámku do šuflátka a vytáhni ty hnědé desky.“

Prababička na chvíli přerušuje své vyprávění. Otevřu hnědé desky a na starém voskovaném papíře spatřím krásu, prvorepublikové střihové elegance, kdy ženy nosily ještě klobouky a bez rukavic by nevyšly na ulici. Znovu koukám na prababiččiny roztřesené ruce a přemýšlím, jak dnešní moderní doba, bez počítačových programů a skic na tabletu, není schopná už vlastně fungovat a přitom ke krásným ženským modelům, stačila obyčejná tužka. Babička mě vyruší z mého přemýšlení a říká:“ Nemysli si, že jsem zůstala jenom u toho kličkování. Za dalšího půl roku, jsem se vypracovala tak, že mě mistrová, nechávala šít i takové těžké kabáty, jako jsem tenkrát nesla do té vily. Práci jsem milovala, a protože mě šla, chtěla jsem si otevřít vlastní šicí dílnu. Ale protože se psal rok 1939, přišli Němci a já jsem si bohužel nemohla otevřít nic.“

Přemýšlím, jaké by to asi bylo, kdyby se babičce splnil její sen, otevřela by si svojí vlastní dílnu a později třeba i nějaký noblesní salón, ale babička mě opět přeruší. „A tak jsem Adámku musela jít pracovat do továrny, kde jsem byla až do svého důchodu a švadlenou jsem jenom tady tak po večerech. A vidíš, i když se mi ruka třese, pořád mně to šije jako za mlada.“ Usměju se na babičku a uvědomuju si, jak to ta naše generace, má na jednu stranu jednoduší, ale na druhou stranu jsme ochuzeni, o to krásné předávání řemesla z generace na generaci. Napiju se čaje a znovu se na prababičku usměji.