Moderní společnost versus tradiční

Anna Sýkorová 01:16 0 komentářů

SOUČASNÁ SPOLEČNOST... JAK TO VIDÍM JÁ

Vážení senioři, moc se těším na Vaše příspěvky, které se budou zaobírat současnou společností. Je dobré si vydefinovat, co a kdo tvoří společnost. Ta klasická, která, ovlivňovala větší část našeho bytí, žila a žije z tradičních hodnot, ke kterým řadíme společný jazyk, náboženství, kulturu, zvyky, tradice, chování, ale i mezilidské vztahy. Právě ta tradiční společnost klade důraz na tyto a další hodnoty, kterých jsme se drželi a dle kterých jsme žili. A protože se člověk, tudíž i společnost vyvíjí , tak my, senioři nyní žijeme v moderní společnosti, či společenství, které významně zasahuje do každé rodiny, domácnosti. Výsledkem je, že se člověk v moderní společnosti ztrácí. Proč? Klade se důraz na individualitu, což je chvályhodné, ale zároveň dochází k odcizení a větší anonymitě. Globalizace je další fenomén, který nás sice žene kupředu, klade důraz na vzdělanost, přináší množství informací, ale mnohé směruje ke konzumu. Sociální postavení každého jednotlivce je pak odvozeno dle trhu práce. No a senior se umístil na chvostu. Je jen na nás, jak se budeme ozývat a jaké podmínky vytvoříme pro sebe a další seniory. Příkladem mohou být společnosti, uskupení , které se podílí na vzdělávání seniorů- SENSEN, UKS, UNIVEZITY TŘETÍHO VĚKU, ale i různé zájmové kroužky- turistika, divadlo, ruční práce, zahrádkaření, joga.

Moderní společnost za velké podpory medií očekávala od nás seniorů, že se stáhneme do ústrání. Zmýlila se, dnešní senioři jsou často velmi akční, mohou-li, při důchodu pracují, cestují, vzdělávají se. Vše záleží a odvíjí se od zdraví, to nás někdy bohužel limituje v našich aktivitách. Moderní a hlavně mladá společnost od nás seniorů očekává shovívavost, pochopení pro jejich chování. Hlasitá hudba, telefonování, pokřikování v autobusu, tramvaji často vede ke střetům a konfliktům. Někteří senioři toto chování hodnotí jako neúctu, nevychovanost, neomalenost, hrubost. Ale, vážení, ono to k mladé generaci patří.

Vzpomínám si, že jízdy vlakem i autobusem jsme absolvovali úplně stejně. A také nás tehdy „staří „ okřikovali, o to víc jsme se smáli a pošťuchovali. Je to tak, rychle se zapomíná. Potom se povšechně na nás nahlíží, že jsme ubrblaní, nepříjemní, zaostalí. Absence pultových prodejen, kde se člověk dověděl novinky z ulice, domu nahradily supermarkety. Nákupy seniorů se velmi často změní v lítý boj. Boj o koš, levné maso, banány… a na závěr o pokladnu. Toto chování bývá často terčem posměchu, obzvláště těch mladých. Ani já jednání těchto „bojovníků“ nijak neomlouvám, také jsem z toho otrávená. Ale, velmi často tam potkáte stařenku, dědouška, který obrací korunu a přemýšlí, zda koupit jedno jablíčko, či banán. Je mně jich líto. Proč tomu tak je, že jeden senior se musí takto uskromňovat a druhý veze plný koš, nad tím většina mladých nepřemýšlí.

Nedivme se, většina z nich žije v blahobytu, v rodinách ani ve škole se o těchto propastných rozdílech nemluví. A buďme upřímní, ani my senioři to obvykle neřešíme. Jisté je, že každá generace má své úskalí, svoje priority, které upřednostňuje. Proto Vás, nás seniory žádám, prosím, buďme tolerantní, chápaví. Važme si společnosti, která na nás myslí. Vždyť můžeme absolvovat různé kulturní akce za zlevněné vstupné, můžeme levně cestovat, můžeme navštěvovat školení a jiné akce, které nám přibližují nové technologie. Vznikají nová vzdělávací centra. Je toho mnoho a mnoho nás ještě čeká. Společnost se musí na stárnutí připravit a naučit se vyvarovat ageismu a diskriminace seniorů. My senioři se musíme vypořádat s podvodnými obchodníky-„ŠMEJDY“, kteří nabízejí velmi „výhodné zboží, či zájezd“ za účelem vylákání nehorázných finančních částek. Tito zloduši si vybírají ty nejzranitelnější.

Další stinnou stránkou je upozaďování těch schopných seniorů na trhu práce. Senior je často odkázán pouze na různé malé brigády, či přivýdělky jen proto, že je pro zaměstnavatele příliš starý. Ohlédnu-li se zpět, neměnila bych. Žiji život, který provází tu bolest, tu láska, tu úspěch ale i pád. Prostě normální život. Mám práci, manžela, děti, vnoučata, navštěvuji školičku U3V, UKS. Pobýváme převážně na chatě a pěstuji hlavně pár celoživotních přátelství. A píšu. Vypsat se z radosti ale i smutku je pro mě terapie.

A jak jste na tom Vy?

Aďka Sýkorová