Mládí v komunismu

Anna-Ester Šotolová 21:12 0 komentářů

Vzpomínky na mládí za komunismu člověka, který pocházel z "nepohodlné" rodiny.

Jovanka Šotolová, narozená v roce 1961, pochází ze 3 dětí, otec spisovatel, matka zprvu učila na FF, pak pracovala v knihovně a jako sekretářka.

Vystudovala FF - obor překladatelství vystudovaný napůl večerně, v součastnosti překládá z franocouzštiny, učí na FFUK a věnuje se webu www.iliteratura.cz, který v roce 2002 založila.

 

  • Měl komunismus vliv na tvoje dětství?

určitě, ale přesně to definovat je těžké - narodila jsem se do něj, žila v něm do svých 28 let, měl vliv na to, že rodiče přišli o svá zaměstnání, když jsem byla v 1. nebo 2. třídě, že předtím i potom museli prožívat psychicky těžké chvíle, že se to projevilo i na materiálním zabezpečení rodiny, že se doma poslouchala Svobodná Evropa, dospělí vedli nekonečné hovory o politice (ale byly to věci, o kterých se ve škole mluvit nesmělo, ve škole se vlastně muselo lhát, předstírat, že člověk věří tomu, co tam učitelé o dějinách-politice-literatuře vykládají, a ještě se to muselo papouškovat při zkoušení, při písemkách...), postupně všichni přestali věřit, že se kdy něco změní, - ani já jsem nežila s tím, že by se poměry mohly změnit, od gymplu jsem často přemýšlela, jestli nemám utéct do zahraničí (pár kamarádů a známých to udělalo), na druhé straně by to znamenalo uškodit sourozencům a rodičům, kteří na tom už tak byli špatně... Většina mých spolužáků takové věci neřešila, měli rodiče bez "škraloupu", někdy dokonce straníky (komunisty), tím pádem žili docela v klidu a finančně na tom byli líp, zase se ale možná museli vyrovnat s tím, že rodiče po morální stránce nejsou ideální a dělají příliš mnoho kompromisů, takže největší vliv byl asi ten, že byly dva světy, jeden opravdový a pravdivý (doma), a druhý prolhaný, falešný (ve škole, na veřejnosti)

 

  • Co tvoji vrstevníci? Panovaly mezi vámi politické rozepře?

ne, všichni mí kamarádi byli "na stejný lodi", všichni byli proti komunismu, všichni věděli, že to je všechno lež. Pokud se někdo víc angažoval v SSM (svaz mládeže) nebo později dokonce v KSČ, bylo jasný, že to je kariérista, a že to nedělá, protože by tomu věřil, ale protože to přináší velké výhody 

 

  • Jaký byl život na konci 80. let? Visela revoluce ve vzduchu, nebo přišla z ničeho nic?

dnes všichni říkají, že visela ve vzduchu, já si to tak nepamatuju: možná bylo víc veřejných akcí jako koncerty zakázaných kapel, malé demonstrace na Václaváku apod. - ale to byly akce max deseti, dvaceti lidí, o kterých pak druhý den napsaly jediné noviny, Rudé Právo, a prezentovaly to jako nepovedenou provokaci protistátních živlů - v mých kruzích všichni věděli, že to tak není, ale nevím, jestli mimo Prahu a mimo intelektuálské kruhy lidi věřili novinám, nebo tušili, že je to jinak... Změna byla i v tom, že se postupně dalo trochu vycestovat, což předtím prakticky nešlo. Ale v práci (byla jsem tehdy už zaměstnaná jako redaktorka ve státním podniku) žádné změny nebyly, vedoucí pozice mohli zastávat jen členové strany, pořád nás prudili se zapojením do aktivit mládežnických organizací, pokud člověk nebyl ve straně, neměl naději na nějaký posun v kariéře, všemu vládli odborně neschopní lidé, jejichž kvalitou byla hlavně ochota posluhovat režimu

 

  • Jaká byla atmosféra roku 1989? Věděli jste, že revoluce přijde? Očekávali jste jí s nadšením, nebo strachem?

nevěděli jsme, že přijde, sice se ty různé věci děly, na druhé straně jsme věděli, že všude je spousta fízlů, lidi udávali jeden druhýho - jakákoli "protistátní" aktivita mohla mít důsledky pro tebe i pro tvou rodinu. Je ale pravda, že moje generace se postupně přestávala bát. Já jsem třeba začala vydávat časopis s překlady zahraniční literatury - bylo to úplně neškodné, ale kdyby někdo chtěl a udal mě, problémy by z toho byly (třeba už proto, že jsem vyráběla kopie tajně v práci - veřejné kopírky neexistovaly, my jsme v práci měli docela dobré vybavení).

Velkou předzvěstí byl exodus lidí z NDR (východní Německo), kteří v létě přes pražskou ambasádu utíkali do NSR (západní Německo) - protože mezi východními zeměmi - Polsko, NDR, ČSSR, Bulharsko atd - se cestovat smělo. Tenkrát někdo tuhle možnost vymyslel, a když se to povedlo, do Prahy se začala hrnout obrovské množství Němců, kteří před ambasádou ve Vlašské ulici klidně nechali zaparkované trabanty a wartburgy, a obětovali je tomu, že sami mohli utéct (zřejmě je pak odváželi autobusy, nebo je posílali letadlem? nevím, ale rozhodně nemohli dál jet svýma autama) - byly to dojemný scény, rodiny i s dětma lezly přes vysoký plot ambasády, protože na území západní ambasády už byli právně mimo dosah východních zákonů

 

  • Probíhala revoluce podle očekávání? Angažovala ses?

ne, to bylo úplně živelné - jeden den byla demonstrace, která začala nevinně jako majáles (studentský pochod Prahou), a jen proto, že je začala rozhánět policie, lidi se z trucu začali přidávat... Druhý den tam šli znova, bylo to to samý, a třetí den už o tom věděla celá Praha a chodilo se po práci prostě bez přemýšlení rovnou na Václavák, aby lidi dali najevo, že jsou taky proti...

Vzniklo to samo o sobě, a najednou lidi viděli, že se jim vlastně nic hroznýho nestane (i když na začátku se to například u nás v práci ještě "řešilo", ale zapřísáhlí komunisti najednou byli absolutně v menšině, postupně se vlastně začali bát být proti mase ostatních a honem začali tvrdit, že si myslí totéž, co ostatní...

Neangažovala jsem se nijak významně, jen podpisy peticí, které v prvních dnech revoluce byly "odvážné" (ještě se nevědělo, jak se to bude vyvíjet dál, opravdu to mohlo skončit špatně). Ne že bych nechtěla, spíš jsem se náhodou neocitla někde, kde by to bylo potřeba, jako většina těch "angažovaných" - ani do OH jsem nevstupovala, odpor k jakémukoli sdružování byl po letech, kdy nás k tomu komunisti nutili, velký 

 

  • Co tvoji vrstevníci a okolí? 

všichni byli ze změn a postupu situace nadšení, zklamání se začalo objevovat, až když člověk viděl, že bývalí komunističtí kariéristé opět dostávají význané funkce, a díky tomu, že oni jediní měli potřebné vzdělání a finanční zabezpečení, byli taky z velké části prvními, kdo začal podnikat

 

  • Splnila revoluce tvoje očekávání?

divná otázka - revoluce nebyla nic plánovaného a jasného, na začátku nebyl žádný přesný projekt, jen touha žít bez komunistů, tak jako se žilo ve zbytku světa

ano, byli jsme šťastní, že ke změně došlo, a jsem šťastná dodnes - dnes už si těžko někdo dovede představit, jaký to byl pocit, moct se sebrat a jet si, kam se mi zachce do ciziny - nebo pro mě osobně to, že můžu dělat, co chci (překládat, publikovat, učit - nic z toho jsem za komunismu jako dítě ze "špatné" rodiny nesměla)

 

  • V čem se ti nejvíc změnil život? Byla změna cítit hned, nebo byl převrat pozvolný?

Velmi rychle, ale mou zásluhou: dala jsem výpověď v práci kde jsem byla, šla jsem zkusit učit, začala jsem psát do novin, podařilo se mi nabídnout své překlady k vydání a hned jsem dostala další. Do Česka začali jezdit francouzští spisovatelé, se všemi jsem se mohla setkat, natáčet s nimi rozhovory, s některými se dodnes přátelím. Učila jsem tehdy na 2 gymnáziích, pořádala pro děti výměnné zájezdy - všechny to bavilo, bylo krásný navazovat nové vztahy, vidět, že to děti baví...