Memoáry Františka Dubského

Václav Bartoníček 08:52 1 komentář

Odboj na Chotěbořsku

Činnost naší skupiny začala teoreticky s příchodem nacistického Wermachtu a vytvořením Protektorátu.
Dne 24.dubna 1939, na narozeniny Hitlera, místní německá posádka, která byla ubytována v tehdejší dívčí škole, uspořádala s pověstnou nabubřelostí a prušáckým drilem oslavy na chotěbořském náměstí, kde také vykonala defilé s doprovodem známých německých píšťal, bubnů a vřískavých trubek. Tato akce to snad byla, která svým obsahem i formou v nás více podnítila odhodlání a konečně i rozhodnutí se s nacisty střetnout a vyřídit si dosud neuzavřené účty.

Ve své řeči bývalý, zprofanovaný vůdce prohlásil, že vypovídá Polsku všechny smlouvy, včetně vojenské smlouvy spojenecké. Již tehdy nám bylo jasné, že německá agrese si vybrala za první oběť sousední Poláky.

Když jsem uvažoval o celé věci jako voják, naše pomoc v boji napadenému sousedu by byla jistě velmi prospěšná. Měl jsem na mysli záškodnickou činnost v prvé řadě, která by byla mohla přejít v ozbrojené povstání asi tak jak tomu bylo později v Jugoslavii.

Sešel jsem se s kapitánem Horným den po té, t.j. 25.4.1939, který byl téhož názoru jako já. Bylo nám však třeba věc dobře uvážit, promyslet, vše dobře vykalkulovat, aby se dobrá věc podařila.

K této odpovědné věci jsme přibrali pana učitele Krauspoka. Les a skalky "Na koukalkách" byly tehdy svědky našich schůzek, na nichž se projevovalo odhodlání věc realizovat.

Po zatčení učitele Krauskopa se skupina přeorientovala v tom smyslu, že přibrala nové členy bratra Pavlíka a Bambase a napojila se na druhou chotěbořskou skupinu odboje vedenou bratrem učitelem Tichým, profesorem Knaiblem a Kaňkovským.
V červenci 1939, kdy vypuknutí světové války se očekávalo každým dnem, bratr Horný navrhl rozvinutí svépomocné podpůrné akce s cílem opatřit finanční prostředky pro nákup zbraní, konzerv.

Sbírka u chtěbořských občanů se setkala s porozuměním a vlasteneckým pochopením celé věci.
Pokládám za povinnost jmenovat mezi mecenáše, jejichž jména si ještě dnes pamatuji. Pan Kozák, hodinář, přispěl několika tisícovou částku, dále pan Tesař, Brychta a mnoho jiných bezejmených vlastenců, kteří nechtěli být ani jmenováni. Celou akci vzorně organizoval a obezřetně provedl bratr Pavlík. Za získané peníze byly nakoupeny v Hradci Králové zbraně a vlněné pokrývky a masové konzervy. Ty byly ukryty jednak u mne, dále u Šťastníků a u Kárníků.

Zbraně z Hradce Králové přivezl bratr Pavlík na autě. Aby maskoval drahocený obsah nákladu, seděl na tomto našem sice malém, ale pro nás důležitém válečném arsenálu s udicí a plechovkou na červy.

Lest se podařila a zbraně byly hned druhý den rozděleny mezi bratry. Bratr Kaňkovský opatřil také zápalky pro t.zv. benzinové nálože, které měly být vrhány po vzoru statečných Habešanou na nacistické pancéře. Benzin pro tento účel byl uskladněn u Firkušných, kde je opatřoval bratr Orion a čeledín Tonda.

Schůzky byly čím dál častější. S rozšířenou skupinou konaly se úmyslně na nepravidelných místech. Jednak u bratra Jarky Tichého, v sokolovně u nás na soudě v listovně, kde byly ocelové okenice, v pozemkové knize nebo v přijímací kanceláři věznice.

Těchto schůzek se zúčastňovali škpt. Knaibl, npor. Kaňkovský, dále záložní důstojníci Jarka Tichý, Lojza Dvořák, Teplý, poddůstojníci Novotný, Šťastník, Pavlík, Bambas a já.

Byly projednávány konkrétní otázky a problémy sestavení vojenských čet a rozhodnutím o jejich vyzbrojení, finanční zajištění v nárysu bylo přikročeno i k řešení operačního vojenského plánu a jeho velení.

Já jsem byl vedením odbojové skupiny pověřen zorganizováním, sestavením a velením roty. Vybral jsem si velitele čet bratry Šťastníka a Bechyněho, kteří pro vše získali dostatečný počet vojáků a čety sestavili.

Zvláště bratr Bechyně se kterým jsem byl v živém styku, přinášel cenné zprávy z venkova, jednak o zájmu o akci v chotěbořském okolí, o náladě, smýšlení občanů. Velitelem tzv. venkovské čety se stal vrchní četnický strážmistr bratr Holík z Krucemburku.

Tento bratr zjišťoval a dodával cenné informace, které se dostaly na četnickou stanici jako důvěrné. Moje družstvo mělo za úkol obsadit a chránit město Chotěboř.

Přístup do Chotěboře ze směru z Moravy měly zadržovat zábrany, které měly být postaveny v lesích od Ždírce tím, že by byly pokáceny vysoké stromy u silnice.

Poslední neděli v červenci roku 1940 byl zatčen gestapem bratr Dvořák, který byl spojkou naší skupiny s německým odbojem a to na podkladě doznání npor. Havla, který byl delší dobu ve vězení. Po té 6.8. přijelo zatkonout německobrodské gestapo Bamvase, Šťastníka a mne.

Byl jsem zatčen společně s Bambasem v podatelně okresního soudu v Chotěboři. Týž den měli být zatčeni též Tichý, Pavlů, Novotný a Kaňkovský. Těm se podařilo v ten den zmizet, takže jejich zatčení bylo jen oddáleno.
Zatčení bylo pro mne bezpochyby důležitým mezníkem mého života, neboť mne oddělilo na dobu pěti let od domova, drahé rodiny a tak jsem ve vězení nikoliv v dobré vzpomínal na tento okamžik a pamatuji se na něj velice dobře.
Když jsem se asi kolem desáté hodiny vracel z města k soudu, potkal jsem na schodišti úřednici Plíhalovou, která mne v rozčílení vyprávěla, že právě přijelo gestapo a zatklo Bambase.

Když jsem vstoupil, jeden z civilů se mne ptal, kdo jsem. Představil jsem se a on mne omráčil strohou větou: "Jste zatčen tajnou státní německou policií, zůstaňte zde!"

"Kde máte pracoviště?" Mluvil solidně česky. Odešli pak do mé kanceláře, kterou celou důkladně přeházeli. Nic nenašli. Jenom mě zabavili několik knih s legionářskou tématikou, které jsem měl na stole. Pak jsme šli do Bambasovy kanceláře. Prohlédli důkladně každý papír, až objevili v jeho stole zápalky, které byly určeny pro benzinové protipancéřové nálože.
Otočil se k Bambasovi a ptal se: "Co tohle, nač to má být?"

Bambas klidně až lhostejně odpovídá. "To jsou ústřižky z nějakých spisů, které se zde válejí pěknou řadu let. Gestapák se slevem "gut" zavřel zásuvku. Jeho povel byl: "Pojďte s námi, jedeme do Německého Brodu."

Po cestě jsme potkali druhé auto, z něhož se pokoušel o pokynutí bratr Šťastník. Auto zastavilo před německobrodskou sokolovnou, jejíchž sál byl rychle improvizován jako dočasné vězení nás, zatčených Čechů. Bylo nás tu kolem čtyřiceti, včetně brodských a ledeckých zatčených. Byli jsme hlídáni vždy jedním gestapákem a třemi německými letci v uniformě a jedním policistou.

Tato stráž byla střídána po šesti hodinách. K výslechu jsme šli až 16.8. Tedy doba tří dnů byla pro nás dostatečně dlouhou, abychom se mohli s Kaiblem, Dvořákem i Vlašimským domluvit (pokud se to dá tímto slovem vyjádřit). Byla to spíše posunština nohama, rukama, očima, utrousené slovo na procházce sálem.¨Pavlík, který byl u výslechu před námi byl týrán, bit, nic však nepřiznal, takže první výslech pro mne dopadl bez ran a kopanců.

Když jsem byl 16.8. u výslechu znovu vyslechl jsem na štestí výpověď Lojsy Šťastníka, takže vše dopadlo dobře.
Dne 1září odpoledne jsme byli naloženi po dvou do aut a odvezeni k okresnímu soudu v Jindřichově Hradci. Celkem nás bylo vězněno 53 politických vězňů.

Cela byla přeplněná. Byl zde však také Šťastník, Dvořák a Bambas. Mohl jsem si promluvit s kamarády.
14.10 jsem byl převezen do věznice krajského soudu v Českých Budějovicích a odtud 18.10. v den čtyřicátých narozenin mé manželky jsme cestovali nákladními auty na Pankrác. Nocovali jsme na dlaždicích chodby. Muselo být absolutní ticho o což se starali se svými okovanými botami němečtí dozorci.

Byli jsme svědky, kterak v noci byli některé cely otvírány a jejich zubožení obyvatelé trýzněni.
19.10 za strašného hulákání jsme byli nahnáni do nákladních aut. Myslel jsem, že to je poslední má cesta v životě. Odváželi nás neznámo kam.

Nejelo se daleko. Auta zastavila na pražském Masarykově nádraží. Navag´énovali nás do rychlíku se zastřenými okny a odváželi do Drážďan.

Nahnali nás do přijímacího bloku věznic. Přijímací sal´ének byl samý přepych, stafáž dozorců na diplomatické úrovni, ale v zápětí kopance a pohlavky.

Odtup jsme cestovali auty do věznice "Ladegerichtu", kde jsem pobyl pět dnů. Na cele jsem byl s jedním německým kasařem, který na mne vydíral jídlo s tím, že poví, že jsem se mu přiznal.

Odtud jsem byl převezen do Gorlitz, kde byla na mne uvalena samovazba. Zde jsem aktivně musel pracovat pro německou Wermacht. Vyráběl jsem košilkové knoflíky na primitivním stroji. Výrobní úkol byl tak veliký, že jsem nebyl sto se za den ani najíst.

Dva dny před štědrým dnem 1940 jsem byl převezen do Bautzenu. Na samotce místo knoflíků jsem lepil sáčky při stále se měnící hodnotě vězeňské stravy.

Na první jarní den roku 1941 jsem byl převezen do věznice v Drážďanech - Georgstrasse a postaven před vyšetřujícího soudce. Tam až na mne byla uvalena řádná vazba.

Po čtyřech týdnech převezli mne zeleným antonem na nádraží a odtud vězeňským vozem jsem byl dovezen do policejní věznice ve Zhořelci. Na cele jsem byl s chotěbořskými: Tichým, Bambasem, Šťastníkem, Pavlíkem, Novotným a Wolkerem z Havlíčkova Brodu.

Po dlouhé samovazbě jsme se mohli nabažit slasti si se známými pohovořiti. Povídali jsme si celou noc.
Potom jsme byli deportováni do berlínského policejního vězení, kde jsme byli v cele doslova jeden vedle druhého namačkáni. Tu jsme zažili i první spojenecký nálet v noční době. Byl vypnut el. proud, ventilátory nefungovali a tak byl vzduch k nedýchání. Strava - jednou za den polévky.

Od 1.5. byl jsem v samovazbě ve věznici v Gollnově u Baltického moře celý rok. Přece jsem se dohovořil s kamarády za pomocí morseovky, kterou jsme vyťukávali po večerech na ústřední topení.

Bylo mě veseleji, když na sousední cele byl chotěbořský Jarka Tichý a pluk. Rež.

Skutečným vysvobozením z tenat ticha a samoty byla kratičká procházka, při níž jsem se vídal s chotěbořskými bratry.
Den po atentátu na zastupujícího říšského protektora Heidricha jsme byli odvezeni z Gollnova do Štětína a odtud do Berlína na policejní věznici - na Alexandrplatzu. Asi po pětidenním pobytu nás převezli přes Gorlitz do Drážďan - věznice Matidastrasse.

Začátkem července 1942 jsem dostal do rukou obžalobu německého prokurátora Landsgerichtu. Byl jsem postaven před soud společně s bratry Kaňkovským, Knajblem, Pavlíkem, Novotným, Bambasem a Dvořákem. Soudní řízení bylo zahájeno 30. července v 8,30 hod a trvalo celý den. V 19,00 hod bylo přerušeno, pokračovalo 1.srpna do 13,00 hod. Rozsudek byl vynesen v 15,00 hod.

Na konci řízení se nás předseda ptal, zda máme připomínky k řízení, co bychom řekli ještě ve prospěch své obžaloby. Tehdy jediný bratr Pavlík vstal a sarkasticky odpověděl za nás za všechny.

Po rozsudku, kde jsem byl odsouzen k tříletému vězení, jsem zůstal do 1.září na Matildestrasse. Zde byly zvlášť kruté podmínky, hld a nemisrdný dohled.

Po dojezdu do káznice ve Zwinkru jsem zjistil, že jsme byli všichni váženi a já jsem zhubnul o 30 kg. Do cvikovské káznice jsme dojeli s Kaňkovským, Knaiblem, Bambasem, Dvořákem, Pavlíkem a Novotným ve 21,00 hod. Byl tu hlad. Na den byly tři brambory a půl misky kysaného syrového zelí a 10 dkg chleba.

Po třech dnech jsem byl předveden před velitele káznice, který mi oznámil, že půjdu na venkovskou Npráci. Druhý den jsem se sešel i s dalšími pěti známými. Na nádraží jsme čistili vagóny po dobytku. Práce byla krutá o hladu.

Ruda Novotný si zde nalomil na ruce kost. Já jsem dostal do nohy růži z nečistoty vagónů a ležel jsem ve vězeňské nemocnici takřka o hladu, takže jsem se raději nevyléčen hlásil na práci. Byl jsem přidělen na skládání brambor, které byly pro místo uskladňovány. Potajmu jsme si brambory vařili, tak se hlad zmírnil.

Od 31.12.1942 do 2.3.1943 jsem pracoval s Lojzíkem Dvořákem v továrně Maschinenfabrik. Byl hlad, ale pracovalo se pod střechou. Tam jsem se seznámil s Němcem Mullerem, který byl komunista a hitlerovce nenáviděl. Byl to jediný Němec, kterého jsem za celou dobu okupace potkal. Zprostředkoval mi, že na jeho osobu jsem psal domů. Jinak se mohlo psát za tři měsíce, potom po měsíci. Z domova jsem dostával dopisy i balíčky, které jsem však musel rozdělit z větší části pro něho. Přece trochu uvolnění.

1.9.1942 jsem měl trest odpykán spolu s Pavlíkem a Bambasem. Muller mne upozorňoval, že mne na svobodu nepustí, abych se dobrovolně přihlásil ve fabrice pracovat jako dělník. Nevěřil jsem tomu tvrzení.

Dne 2.9.1943 nás poslali s Pavlíkem a Bambasem ve vlaku do Drážďan, kde jsme přenocovali v kobce pro 10 vězňů, bylo nás tam však padesát.

Odtud jsme byli převezeni vězeňským vagónem do Prahy na Pankrác. Tam jsme se s Pavlíkem a Bambasem rozešli.
5.9. jsem byl převezen do věznice v Táboře.

Dne 7.9. ráno v 9,00 hod předán na gestapo v Táboře. Gestapák mi v kanceláři řekl: "Tu máš 10 RM, podepíšeš revers a pojedeš domů, podepíšeš strvzenku na peníze a až přijedeš domů, hned pošleš 100 K".

Když jsem oba doklady podepsal, zvonil ve vedlejší místnosti telefon, kamž gestapák odešel. Za patnáct minut se vrátil, nejdříve i vzal bankovku zpět, potom roztrhl stvrzenku, potom reverz, postavil mne čelem ke zdi a řekl: "Domů nepůjdeš, jsi tam nežádoucí"! Ohradil jsem se proč, zbil mne a křičel, v Chotěboři tě nechtějí. Ve 12,00 hod jsem byl již zpět na kobce. Začala se vyplňovat proroctví komunisty Mullera.

Příští den ráno jsem byl již s dalšími patnácti vězni na Malé pevnosti v Terezíně. Tam nás přivítal opravdu esesmanský velitel tábora Jakl - Pinďa.

Nejprve jsem pracoval u Baukomanda. Bourali jsme cihly z pevnosti a stavěli samovazby, potom jsem nakládal popel v pivovaře v Litoměřicích, potom jsem pracoval v cihelně v Litoměřicích a jezdil jsem do Schitovky až do Ústí nad Labem.
Do Terezína z Pankráce se vrátili i Pavlík s Bambasem.

Asi po měsíci práce jsem dostal hrozný ledvinový záchvat s kterým jsem pracoval. Z litoměřického nádraží mne přinesl Bambas a dostal jsem se na marodku, kde se o mne starali poděbradští lékaři doc. Filip a Kryšpín a Seiler. Jim a jejich pomoci mohu poděkovat, že jsem se uzdravil a jejich přičiněním jsem mohl nějaký čas zůstat na marodce.
Když oni koncem dubna 1944 odejeli z Terezína, musel jsem z ošetřovny.

Dne 2.5.1944 byl jsem zařazen do transportu - Buchenwald. Dál jsem nemocen. Tam jsem se sešel s občanem z Chotěboře p. Štědrým, který mne poznal a přivedl pražského lékaře MUDr. Širla, který mne po tajmu léčil. Oba zahynuli v Buchenwaldu. Pracoval jsem do 20.7.1944 u Baukomanda - stavba továrny na V1. Od 21.7. do 24.8. jsem pracoval v továrně blok 2. na soustruhu.

Dne 24.8. v 10 hod byl letecký poplach. Byli jsme zahnáni do lesa, kde nás SSmani hlídali. Při náletu do nás SSmani stříleli a tak z nás hodně kamarádů zahynulo německými střelami. Já jsem byl od zápalmé bomby, která nedaleko lesa padla popálen. Léky nebyly, ruku jsem měl bolavou, leč musel jsem transportem 15.9.1944 odejet do továrny Witem - Annen v předměstí Bochumu.

Tam nastalo skutečně peklo, 12 hodinová těžká práce, takřka bez jídla, neustálé nálety, bombardování, které se počátkem roku 1945 vystupňovalo. 10.3.1945 bylo celé město rozbombardováno a zůstal opravdu jen tábor. To už jsme nepracovali a dostávali jsme 13 dkg chleba a 4 brambory na den.

28.3. se přiblížila spojenecká vojska.

Ve čtvrtek 29.3. nás po půl noci vzbudili SSmani, postavili nás do pětic, museli jsme se držet pod paždí a jedna pětice za druhou v těsné blízkosti nastoupili pochod smrti, při kterém jsme měli 105 km do města Libstatu v Porůří. Tam jsme přišli na Bílou sobotu 31.3.1945 večer asi kolem půlnoci.

Cestu jsme konali bez jídla, kde nemohl byl zastřelen. Došlo nás asi čtyřicet mužů, kolik bylo zastřeleno nevím, protože ustupovala i Wermacht.

V tomto městě nás uzavřeli do městského divadla. Zjistili jsme, že ve 4 hod již SSmani utekli a hlídal nás Bandsturm.
Spojenecká vojska bojovala v předměstí. Ozbrojenci nás vyhnali za město, stříleli po nás, my jsme se rozutekli.
Tak jsem si připomínal po celých pět let 13.8.1940 den mého zatčení, tak rád jsem v životě si připomínal velikonoční neděli 1.4.1945 - den mého osvobození.

Se čtyřmi bratry jsem se skryl v hlubokém lese. Kolem nás padaly granáty dělostřelecké přípravy. Postupovali jsme směrem ke frontě.

Objevilo nás podle oblečení průzkumné letadlo spojeneckých vojsk, jak jsme se později dozvěděli a v patnáct hodin nás dostihl průzkumnický tank spojenecké armády.

Byl jsem zcela vysílen a vyčerpán. Vážil jsem 48 kg, zatím co před zatčením jsem měl váhu 96 kg. Dostalo se mi všestranné lékařské péče a možnosti rekonvalescence. Domů do vlasti a k rodině jsem se vrátil dne 27.června 1945.
 
Dle rukopisu memoáru Františka Dubského (nar. 1897), vyhotoveného v letech 1953 - 1954.