Mé vzpomínky na Albína Brunovského.

S panem profesorem Albínem Brunovským jsem měl velmi dobré kontakty již od začátku 70. let minulého století. S mou ženou jsme na brněnském Bienále užité grafiky v Moravské galerii s obdivem prohlíželi jeho grafický cyklus Bella Italia, za který si umělec odnesl z Brna cenu Grand prix. Nedalo mi, a po nějakém čase jsem výtvarníku napsal o tom, jak nás jeho cyklus okouzlil. Odpověděl milým dopisem s dovětkem, že budu-li mít cestu do Bratislavy, mohu jej navštívit. V té době už nebyl začínajícím umělcem, který by byl vděčný za každého potenciálního zájemce o jeho artefakty, ale světově uznávaným umělcem s řadou ocenění za vynikající výtvarnou tvorbu. Už si nevzpomínám, zda jsem za ním jel jen  kvůli návštěvě, nebo jsem cestu spojil s něčím jiným. (V těch létech žila sestra mé mamky a v Blavě měli dům, ve kterém jsem je při občasných cestách do slovenské metropole navštěvoval). Od prvé návštěvy v Brunovských vilce  na Čapkovej ulici (pohled na ni zakomponoval mezi pohádkové motivy na autorském P. F. 1986), jsem měl tu možnost a čest, že jsem umělce v ní žijícího a tvořícího navštívil mnohokrát.  

Panu profesoru jsem byl snad sympatický nejen kvůli zájmu o umění. Moje matka byla rodem Slovenka, otec Moravan a pan profesor byl trošinku národovec, mohu-li to tak říci. Pocházel ze Záhoria, měl rád Moraváky, ale vůči Čechům měl určitou averzi. Byť to vůči  mnohým českým přátelům nedával nejspíše nijak najevo. Například byl externím či čestným dirigentem výtvarnicko-hudebního uskupení Grafičanka. Během let jsem, snad dobře, vypozoroval některé z jeho vlastností. On sám, světově uznávaná osobnost, byl velice milý, příjemný a neskutečně skromný. Nikdy jsem bedlivě nesledoval jednotlivá data či životní události osobností, s nimiž jsem byl, nebo jsem, v kontaktu. Bezpečně vím, že jsem jej oslovoval „pane docente“ i po uplynutí nějaké doby od chvíle, kdy už byl jmenován profesorem. Nikdy mne neopravil. Tyhle vlastnosti mu byly blízké i vůči těm, s nimiž přicházel do styku. Dovoluji si to usoudit z následující příhody z druhé poloviny 80. let minulého století.

Při hovoru s jedním z mých dobrých brněnských známých, znalcem umění s kvalitními artefakty ve sbírce a tituly před i za jménem (uvedu zde jen jeho monogram - M. N.), jsme jednou došli na jméno A. B. Nu a můj známý se rozhořčil a líčil, jak je to namyšlený a téměř arogantní výtvarník. Chtěl jej navštívit, a proto se domluvil se svým bratislavským přítelem, šéfem jedné z tamních význačných organizací a po předběžném ohlášení se vydali na návštěvu. Řádně se představili svými tituly a vizitkami. Výsledek? Pokusím se o jeho stručné resumé: „Brunovský nám ukázal dva – tři nevýznamné grafické lístky a po chvilce nám naznačil, že máme vypadnout.“  Odpověděl jsem, že do Bratislavy mohl jet s „obyčejným“ Františkem Janásem. Jistě by viděl řadu grafik, kreseb i nějaké ty obrazy, asi by si i něco odvezl a jistě by měl na umělce jiný názor. (Třeba při jedné z mých návštěv mne pan profesor požádal, abych vyřídil pozdravy „pánovi Františkovi Rybářovi z Blanska“. Ptám se, odkud jej zná. Odpovídá: „Pred rokmi som mal v Blansku výstavu a tam som sa s ním zoznámil.“  Podobných žádostí o vyřízení pozdravu nebo dotazů na to, jak se má ten nebo onen náš společný „obyčejný“ známý, bylo víc).
Zcela opačnou zkušenost s Albínem Brunovským, než M. N., měl třeba výtvarník Stanislav Holý. V roce 1991 založil v Jilské ulici na Starém Městě Pražském prodejní Galerii u Prstenu, kterou od jeho úmrtí provozuje až do současnosti – léto 2013 - jeho žena. (Se Standou mne seznámil Honza Souček na vernisáži své výstavy v zámeckém areálu v Roztokách u Prahy. Bylo tehdy velmi příjemné počasí, snad v sobotním či nedělním odpoledni s malým silničním provozem, proto se menší naše skupinka osvěžená občerstvením po vernisáži, vydala na pražskou MHD procházkou údolím kolem toku Vltavy). V hovoru s Holým přišla řeč i na Brunovského. Mimo jiného se mi svěřil s osobní, na současné poměry neuvěřitelnou, zkušeností. Ve své galerii chtěl její majitel představovat výběr z nejkvalitnější současné výtvarné tvorby. O uspořádání prodejní výstavy požádal i A. B. Problém byl v tom, že v umělcově ateliéru se malé náklady grafických listů vůbec neohřály a hned mizely do různých světových sbírkových fondů a „pokladů“ hromaděných soukromými sběrateli. Nalezli kompromisní řešení v dotisku grafik, vesměs většího formátu. (Na oné výstavě jsem byl a viděl, že každý grafický list je autorem nejen signován a číslován, zhruba kolem deseti obtahů, ale i označen slůvkem „Dotisk“ nebo II. případně další, náklad). Výstava se konala v období po „sametové revoluci“, ve kterém se jméno pana profesora ocitlo na nepsané „černé listině“. Během výstavy se neprodal ani jediný grafický list. Jak na to reagoval vystavující umělec? Standa mi řekl, že po skončení výstavy mu A. B. poděkoval a dal do ruky svazek bankovek. Když je později spočítal tak zjistil, že to byla větší částka, než kdyby se mezi zájemce rozešla celá vystavená kolekce, z jejíhož prodeje by dostal smluvenou provizi.   

Samozřejmě jsem se Albínu Brunovskému pochlubil tím, že jsem si začal hrát na vydavatele bibliofilských tisků. Ne ihned, ale až po řadě pozitivních ohlasů od sběratelů. V prosinci 1980 jsem mu přivezl, jako dárek k vánocům, můj čtvrtý ediční počin: Baudelaire-Škarohlíd.  A on projevil zájem o spolupráci se mnou. Jednou mi navrhnul, že by mi mohl vytvořit grafiku, nebo grafiky, k jakémusi textu Jiřího Suchého. (Příležitostně najdu v mém archivu s korespondencí konkrétní název a doplním jej). Pan Suchý na můj dopis, zaslaný na adresu sdělenou mi výtvarníkem, vůbec nereagoval.

Před Vánocemi roku 1982 jsem mu přivezl právě dokončený Případ pana Valdemara s grafikami Františka Tichého z roku 1951. Merendova knižní vazba ještě ani pořádně nevyschla. Pečlivě bibliofilii prohlížel a pak pravil: „Túto knižku by som si tiež rád urobil“. Trochu mne to překvapilo, protože jsem neměl povědomí o tom, že jej Poe zajímá. S radostí jsem pro něj rezervoval  69 vytištěných knížek a těšil se na jeho sedm leptů. Chápal jsem jeho velké pracovní vytížení, a proto jsem nic neurgoval a čekal, zda mi podá pozitivní informaci sám. K realizaci Valdemara s jeho sedmi grafikami, míň jsem jich nechtěl, nedošlo. Víc o tom píši v samostatné kapitole věnované „panu Valdemarovi“ na mém webu www.edice33.eu   .

Albín Brunovský pracoval velmi pečlivě na každém, i drobném, grafickém lístku. Třeba vytvoření malého leptaného exlibris  mu zabíralo  dva i více týdnů z jeho drahocenného času. Byl vždy zahrnut řadou  zakázek, ještě větší počet jich okamžitě odmítal, které byly nezřídka limitovány konkrétním termínem dokončení. Nepochybně byly pro něj mnohé i finančně lukrativnější, než předběžně dohodnutá výše honoráře za lepty k Valdemarovi. Od některých sběratelů ze Západu jsem znal jeho cenové požadavky za exlibris vytvářená pro ně a bylo zřejmé, že cena pro mne je evidentně přátelská. Kromě působení na vysoké škole jeho čas ukrajovala spousta výstav, účast, nezřídka předsedání, v mezinárodních porotách důležitých světových přehlídek výtvarného umění a další nevyhnutelné společenské aktivity.

Perlička o jeho působení na bratislavské Vysokej škole výtvarných umení. Do svého ateliéru grafiky a knižní tvorby si posluchače pečlivě vybíral. Ozývala se kritika, že z nich vychovává své epigony. On ale pouze chtěl, aby jeho žáci zvládali perfektně grafické techniky při předpokládaných výtvarných schopnostech. Jeho student nemohl žít v iluzi, že vyryje čáru do desky, čímž by mělo být výtvarné dílo dokonáno. O jednom studentu ze Skotska mi říkal, že je na grafiku „jako poleno“. Ale je výborný znalec whisky. Doplnil radou, abych v tuzemsku nedával zbytečně peníze za whisky 12 či 24 let starou. V naprosté většině jsou to prý léta uměle vyrobená a ne odleželá v dubových sudech. 

Počínaje čtvrtým edičním svazkem jsem Albínu Brunovskému dával prakticky vše, co jsem vydal. (Podobně jako třeba Františku Dvořákovi). On sám nebyl sběratelem. Měl ale velmi blízkého přítele, vášnivého sběratele, Ivana Panenku. Mohu se domnívat, že mé dárky končily v Panenkově sbírce. Nikdy jsem se na to nezeptal jednoho ani druhého. Jeden z mých edičních počinů A. B. lapidárně zkritizoval. Při prolistování bibliofilie ji pochválil. Snad za dva nebo tři dny mi přišel od něj dopis a téměř současně telegram. Přečetl jsem dopis s výraznou, avšak pravdivou, kritikou textové části. V telegramu mne prosil, abych dopis neotvíral a zlikvidoval jej. Obé jsem zařadil do sbírky a možná v blízké době obě písemnosti vložím na můj druhý, „obrázkový“ web www.bibliofilie-edice33.cz . Z jistých vážných důvodů je v současnosti ještě nehodlám zveřejnit.  

Snad jediné mé nesprávné rozhodnutí v našich vztazích se týká jedné úžasné bibliofilie. Při telefonátu o Vánocích 1985 mne pan profesor pozval k návštěvě s tím, že si mám přijet pro "vianočný dar". Samozřejmě že jsem do Blavy vyrazil hned počátkem ledna. Po přivítání položil pan profesor na stolek velkoformátovou (49x33 cm) bibliofilii. "Pozrite, co sme zo Šebkom urobili". Byly to Sny, které ve své Edici 51 vydal zlínský architekt Šebestián Zelina. Brunovský k básním svých sedmi přátel vytvořil fantastické lepty. Osmý je v titulu. Vytištěno na těžkém Hollandu Van Gelder. Jel jsem na návštěvu, těšíce se na grafický list. Pan profesor mne uzemnil větou "To je pre Vás." A pro její potvrzení vepsal do autorského výtisku č. 14 (těch bylo vydáno 25 + 51 výtisků určených k prodeji) dedikaci  „Pánovi Fr. Janásovi v úcte a rád venuje A. Brunovský, Január 1986“.  V čem spočívá mé nesprávné rozhodnutí? Při cestě do tehdejšího Gottwaldova jsem měl možnost bibliofilii od jejího vydavatele koupit - za přátelských 3.200 Kčs. Pochlubil jsem se, že už jsem ji dostal darem od Brunovského a další exemplář že nepotřebuji. Pokud bych jej koupil, mohl jsem ho zakrátko prodat s poměrně slušným ziskem. Fantastické grafiky se mezi zájemce nedostaly jen v bibliofilském tisku. Výtvarník totiž vytvořil k leptům obrazové velikosti 255x175 mm další ornamentální lept, nebo lepty, které při soutisku dvou desek tvořily ozdobné rámy na původních grafikách a byly poté tištěny na ruční papíry formátu cca A2 v podobě skvostných volných grafických listů.   

K jednomu z obchodů s uměním ve druhé polovině 80. let minulého století, při kterém jsem neprodával jen výsledky mé vydavatelské činnosti, mne navedl pan profesor. Při rautu po nějaké vernisáži (nejspíše to bylo po jednom z Bienále ilustrací Bratislava – BIB) mne představil  příjemné Japonce s tím, že paní Tayo Shima je ředitelkou muzea dětské knihy v Tokiu. Kromě jiného účelu své cesty má zájem o nákup ilustrovaných knih pro děti vydaných v Československu zhruba do roku 1950. Odpovídal jsem, že nevím, zda bych jí mohl něco nabídnout. Pan profesor téma uzavřel větičkou „Dačo jej predajte.“ Po návratu domů jsem z bohaté knihovny vylovil několik knih pohádek. Za pár dnů přijela paní Tayo do Brna i se svým přítelem, ředitelem jedné význačné americké knihovny. (Najdu-li časem jeho vizitku, jméno i ústav doplním). Jimi nabídnutá cena byla pro mne zajímavá a knihy jsem vyměnil za její cestovní šeky American Express na tehdy příjemných asi dva tisíce USD. Zakrátko mi přišel dopis jednoho tokijského galeristy a několik mých vydavatelských počinů následně putovalo, za velmi dobré ceny, do této uměnímilovné země.  

Škoda, že jsem v rámci restitucí rodinného majetku získal v závěru prvé poloviny 90. let minulého století i pálenici. Škoda proto, že Albín Brunovský si produktů z ní už moc neužil. Kvalitní slivovici měl rád. (Bohužel si už nevzpomínám na jméno Jihomoravana, který „tekutými švestkami“ řadu let pravidelně pana profesora zásoboval. Výměnou za jeho artefakty). Při jeho první návštěvě u nás jsme třeba otevřeli lahev slivovice z roku 1953. Byl to jeden z různých archivních ročníků, který jsme měli, a ještě nějaké lahve máme, od tchána z jeho soukromé pálenice (než přešla na čs. stát formou vynuceného daru). S panem profesorem jsme měli jeden, téměř totožný, byť rozdílně řešený zdravotní problém. On měl z neustálého vypětí žaludeční vředy, jejichž akutní bolest hasil vodkou nebo slivovicí. Navíc si zapaloval jednu cigaretu od druhé. Já získal vředy na dvanácterníku z pobytu ve vězení za protikomunistické letáky – v roce 1962 hodnocené jako trestný čin pobuřování -  a z několikaleté namáhavé práce u pásové výroby bot ve Svitu. Přestal jsem kouřit a výrazně jsem omezil konzumaci whisky a koňaků. Kdysi, když jsme si povídali o našich zdravotních potížích, tak připomněl jeden výrazný rozdíl. On, když je v cizině, a při záchvatu bolestí si lehne do špitálu, pobyt uhradí namalovaným obrazem. A já že musím platit tvrdou valutou.

V době ukončení pozemské pouti "pána profesora" jsem měl ve sbírce mnoho artefaktů, jichž byl autorem. Zejména grafik, skic a kreseb, bibliofilií, jím ilustrovaných a podepsaných knih nebo podepsaného filatelistického materiálu. Bohužel žádný obraz. Několikrát jsem třeba při cestách k němu vezl Ovidiovy Příběhy Orfeovy, vydané Milanem Friedlem v Lyře Pragensis v roce 1980 a vyzdobené šesti originálními kombinovanými technikami. Nejen mé – koupil jsem obě verze -  ale i mých známých.  (Ve sbírce mám dosud autorský exemplář této bibliofilie, varianta B, číslovaný  E. A. XI./XII. s jeho dedikací. Uměleckou knižní vazbu mi na něj vytvořil pan profesor Jindřich Svoboda). V Lyře se tehdy domluvili na tom, že nepodepíše všechny jednotlivé grafiky, ale své podpisy umístí jen do tiráží. Konstatoval, že to bylo neuvážené rozhodnutí. Protože čas spojený s krátkými návštěvami různých zájemců a věnovaný dodatečnému podepisování všech grafik je neúnosný v porovnání s časem, který by věnoval podepsání všech grafik při vydání bibliofilie. To, že se na trhu s uměním objevily, a stále vyskytují, jednotlivé grafiky, signované i nepodepsané, vytrhané z této i z dalších bibliofilií, nemusím snad ani dodávat.

Podobně „netržně“ jako u již zmíněných Snů, vydaných Šebkem Zelinou, jsem se zachoval u svazku č. 2, Editio 13, kterou v 80. letech soukromě, pod hlavičkou OV SSM v Olomouci, vydával v Praze Vilém Stránský. (Řadu let provozuje internetovou obchodní galerii Art Bohemia). Obsahem edičních titulů byl vždy Vilémův kunsthistorický text o konkrétním umělci, který doprovázelo 13 grafických listů. Ty byly vytištěny z dříve vytvořených desek, které byly v prvém plánu použity buď jako výtvarníkovy novoročenky, nebo exlibris pro konkrétní sběratele. Ediční titul Albín Brunovský jsem od jejího vydavatele nekoupil proto, že jsem všechny grafické listy v něm obsažené, snad až na jeden či dva opusy, již ve sbírce měl. Přesto jsem měl v mé sbírce i tuto bibliofilii.  V soupise ji mám zaevidovánu jako nečíslovaný exemplář (dle tiráže bylo vydáno 150 výtisků - 120+XXX.) s vepsanou dedikací „Pánovi Janásovi rád venuje A. Brunovský, Október 28, 1987“.

Vzpomenu ještě na jednu bibliofilii. Od kteréhosi z holandských sběratelů, možná že přímo od vydavatele, jsem na jednom sběratelském sjezdu koupil či vyměnil Píseň písní. Text byl v němčině (titul byl zřejmě Das Lied von Salomon), doprovázely jej dva Brunovského lepty, formát knihy asi 21x15 cm. V Holandsku bylo několik soukromých nakladatelů, kteří v 70. a 80. létech minulého století  - možná dříve i později - čile vydávali práce našich kvalitních výtvarníků. Buď jako soubory grafik, nebo bibliofilské tisky. Při návštěvě u pana profesora jsem se o mé akvizici zmínil. Na to on opáčil, že s výsledkem nebyl příliš spokojen. S Ivanem Panenkou však dostali nápad: Jejich společnému příteli, typografu Rostislavu Vaňkovi, vydají a věnují k narozeninám bibliofilii. Bude to Píseň písní, vyzdobí ji ony dva lepty, bude ve slovenštině, avšak v dokonalejší grafické úpravě. A pan profesor nejen hovořil, ale předmětnou bibliofilii přinesl. Mohu ji blíže popsat, protože exemplář č. 15/21 mám ve sbírce s vepsanou, možno říci klasickou, dedikací:  „Pánovi Janásovi rád venuje A. Brunovský, Október 17, 1990.“ Na titulním listu je uveden i den vydání - 19. 3. 1989, signované a číslované lepty jsou velikosti 168x120 mm, do slovenštiny přeložil Móric Mittelmann-Dedinský, vytištěno na ručním papíru, polopergamenové vazby zhotovil František Jelínek, celkový formát je 47x30 cm. V Holandsku vydanou bibliofilii podrobněji popsat nemohu, protože zanedlouho po daru od pana profesora jsem ji prodal.    

Podle návrhů A. B. byly realizovány - s výjimkou hodnoty 500 Kčs, jejímž autorem je Jaroslav Lukavský -  též poslední československé bankovky. Maličko jsem pana profesora zaskočil žádostí o podepsání několika sad bankovek. Zareagoval tím, že mu to nedovoluje zákon nebo uzavřená autorská smlouva. Dnes už si přesně nevzpomínám, který z důvodů to byl. Pobavil jsem jej výrokem, že mne těší, že on, jeden z nejbohatších Čechoslováků má dokonce své vlastní peníze. Vedle řady dalších bibliofilií z mé Edice 33 měl ode mne i Součkova Mrtvého pastýře. Na jednom z leptů je pohled na Nuselský most v pozadí s Vyšehradem. Říkal, že jedním z jeho návrhů pražských motivů byl i takovýto pohled na Vyšehrad. Komise jej ale neschválila a žádala „tradiční“ pohled. Bankovky mi samozřejmě jejich autor podepsal. Několik tisícikorun s vytištěnými i s nalepenými kolky mi podepisoval až po rozdělení republiky. (Autorem prvých českých bankovek je, bohužel rovněž zemřelý, Oldřich Kulhánek. I jejich sady mám s jeho signaturami).

Naše kontakty trvaly téměř tři desetiletí. Na Albína Brunovského, nejen špičkového a světově uznávaného výtvarného umělce, ale  zejména vynikajícího a slušného člověka, začala od počátku roku 1990 útočit a urážet jej kdejaká lidská verbež. Někomu postačila k plivanci stokoruna s Gottwaldem. I o té jsme spolu hovořili. Jaký portrét K. G. vytvořil A. B.?  Na bankovce vidíme zamračeného, nepříjemného a nesympatického člověka. Věřím slovu výtvarníka – sám se podivil, že mu komise jeho návrh schválila. Za to, že mezi portréty osobností na známkách, jichž je autorem a které byly vydány počátkem roku 1990, byl vedle Lenina i Masaryk, jej nikdo nechválil. (Byť portrét Masaryka nebyla jeho zásluha, ani aktivita nových představitelů státu. Emisní program pošty se připravoval vždy nejméně dva roky před vydáním). Z bratislavské VŠVU, na které působil od svých studií v ateliéru Vincenta Hložníka (profesorem byl jmenován v roce 1981, rektorem v roce 1989), „byl odejit“ hned v roce 1990. Odvrátila se od něj řada „přátel“ z umělecké i společenské sféry. Nejen tací, kteří mu svým uměním nesahali ani po kotníky, ale i někteří, kteří by mu měli být celý život zavázáni a  vděčni za jeho různorodou pomoc. Nepochybně u někoho zafungovala i prachobyčejná lidská, možná léta skrývaná, závist. (Článek, ve kterém jsem ostře kritizoval ony „kritiky“ a nastalou situaci mi zveřejnila alespoň Lidová demokracie). Třeba mi říkal, že na jakémsi večírku výtvarníků se mu udělalo trochu nevolno a na chvilku vyšel na vzduch. Po návratu zaregistroval, že jeho nepřítomnosti, ani opakovaného návratu, si nikdo z přítomných nevšimnul. Na vnímání citlivého člověka, který býval ve společnosti nezřídka „stredobodom pozornosti“ měly i takové drobnosti negativní dopady. Zveřejnění jeho jména v seznamech spolupracovníků StB také nebylo žádným pozitivem. Udal snad někoho, či někoho fakticky poškodil? Toho jsem se nikde nedopátral. Nastalá situace logicky  působila na jeho psychiku a od ní se odvíjející další zdravotní potíže. To vše vedlo k jeho předčasnému úmrtí, nedlouho po dovršení jedenapadesáti let věku, v lednu 1997.

Podobné, vesměs neskutečně hloupé, důvody zkomplikovaly třeba životní a profesní dráhu herci Vladimíru Brabcovi. Kvůli tomu, že vzal hlavní roli v perfektním kriminalistickém seriálu, si po roce 1990 dlouhá léta prakticky „ani neškrtnul“. Dal bych ruku do ohně za to, že mnozí z těch, kteří byli původci tohoto a podobných nepsaných zákazů, či je podporovali nebo mlčky tolerovali, i po mnoha létech halasně odsuzují shodné praktiky normalizátorů z počátku 70. let minulého století.  

František Janás