Manka Sedláčková

 
Jakmile řvoucí strážní přirazili boční dveře dobytčáků a jakmile bylo možné aspoň trochu si nějak usnadnit vzniklou situaci, upoutala mou pozornost bledá tvář mladé ženy, jež prosvítala v šeru v těsné blízkosti vedle mne. Otřesy vlaku ji pozvolna sesouvaly na má kolena a já si uvědomil, že jsem si jí všiml už když jsme stáli před vagony a já ji zahlédl mezi zamlklými ženami. Tlak zmítaného davu nás zamáčkl až sem ke stěně vagonu. Nemluvila, zdála se mi, že je značně vyčerpaná. Shovívavě jsem pohnul koleny a umožnil její hlavě, aby na nich spočinula. Ano, ta dívka o sobě skoro nevěděla. Její tvář měla na sobě šmouhy krve, místy pod nimi prosvítaly modřiny. Oči měla zavřené, víčka se jí chvěla, zaschlý proud slz zanechal křivolakou cestičku na zašpiněné tváři. Rty měla okoralé, občas jimi pohnula, jako by chtěla něco říci. Ale v hluku vlaku to bylo neslyšné. Na obou zápěstích obvazy prosáklé zaschlou krví. Zbědovaná, utlučená dívka.
To je to jejich světovládné dílo. Znám je, pochopitelně rozumím tomu, co říkají, ale nerozumím tomu, co dělají. Mluvím s nimi stejnou řečí, ale dělám zřejmě opačně to, co chtěli, abych dělal. Proto jsem tady. Lidé kolem mě mluví česky, nevím co říkají, ale rozumím tomu, že jsme na tom naprosto stejně. Někdo líp, někdo hůř. Tahleta dívka je na tom víc než hůř.
Dívka se pokouší  otevřít oči. Pohnula hlavou. "Gott sei Dank, sie lebt." Neskryl jsem úlevu. Pohnula i rty, chce něco říci. „Na, was ist mit dir, Mädlein?“ Pokračoval jsem. Trhla  hlavou, jako by se chtěla něčemu bránit. Slzy jí tekly proudem. „Warum weinst du?" Snažím se hovořit laskavě a mírně. Po mých slovech otevřela oči. Zpočátku byl její pohled nepřítomný, ale v okamžiku se jí rozšířily zornice. Jakoby měla z něčeho strach. Zarazil jsem se. Nelekla se proto, že na ni mluvím německy a ona si myslí, že je zase u výslechu? Ale když já jinak neumím, jsem z Vídně. Vždyť jsem se jenom ptal, co s ní je.
Chápu ji. Byla v rukou gestapáků. Po tom všem se nemohu divit, že každé slovo, vyslovené německy, je pro ni úderem pěstí. Řečí Goetheho i Heineho mluvil, vlastně řval i Hitler i ti jeho pohůnci z Kounicových kolejí. Vidím, jak na tom je. Snad bych jí mohl něčím pomoci. V kapse mám láhev s pitím. "Kdo jste?" Mluví moc tiše, nechápu co říká. "Wer sind sie?" Opakuje v němčině. Chápavě jsem se usmál. "Keine Gestapo. Franz aus Wien." Dívá se zkoumavě. Pokusila se usmát, rty se jí křiví, aspoň očima mi dává najevo, že rozumí. "Durst?" Jen přivřela víčka. Vytáhl jsem z kapsy plochou láhev a přiložil ji opatrně k jejím rtům. Pokoušela se napít. Několik doušků, až se zakuckala. Kus chleba nabídl soused. Vložil jej dívce do úst. Převalovala ho, obtížně polykala. Kývla hlavou na poděkování. Slzy jí opět stékaly po tváři a vsakovaly se do límce halenky. Slabým hlasem řekla jak se jmenuje a odkud je. Pak už mluvil jen její pláč. Manka, křehká zbědovaná dívka a přece něčím tajuplná a hezká.
Škvírou ve stěně vagónu prosvítaly paprsky slunce. Jihočeská krajina má i za bílého dne zastřené kouzlo. Tu krásu z vagonu viděli jen někteří, ale ztrácela se jim. Vlak té kráse ujížděl, jel, až dojel. Mauthausen. Vyhnali nás z vagonů, hnali kus cesty do tábora nad kopcem. Druhý den zasyčel nad jejich hlavami smrtící plyn. Mně nechali, zjistili, že si mám odpykat nejdřív 10 let nucených prací. Až pak.. 
PŘEVYPRÁVĚL JSEM VÝPOVĚĎ VÍDEŇÁKA FRANZE ZÁVĚRU ŽIVOTA MANKY SEDLÁČKOVÉ ZE SLOUPNICE. A CELÁ LÉTA SE MI OD TÉ DOBY NEUSTÁLE VNUCUJÍ NA MYSL RŮZNÉ ÚVAHY, MOŽNÁ MARNÉ, TÍM SPÍŠE VZBUZUJÍCÍ LÍTOST I VZTEK KVŮLI NEŠŤASTNÝM NÁHODÁM. ÚVAHY MOŽNÁ TAKÉ DŮVODNÉ, KTERÉ ČLOVĚK MUSÍ PŘIJMOUT, AŤ CHCE ČI NECHCE, AŤ MU TO JE ČI NENÍ LÍTO.
 
PARTYZÁNSKÁ VÁLKA ZNAMENÁ VŽDY RIZIKO SMRTI A MUSÍ SE S NÍM POČÍTAT. A O TÉ MANČINĚ SE UŽ TOHO TOLIK NAPSALO, ŽE BYCH UŽ NEUMĚL NIC PŘIDAT! PŘESTO CHCI DOPLNIT ANAMNÉZU JEJÍ SMRTI TÍM, O ČEM SI MYSLÍM, ŽE MOHLO BÝT PREDIKCÍ ZÁVĚREČNÝCH UDÁLOSTÍ JEJÍHO ŽIVOTA. VÍME, ŽE MANCE NIC NEZABRÁNILO PODSTOUPIT JAKÉKOLI RIZIKO. JAKO OCHRANNÉ A ŽEHNAJÍCÍ GESTO NAD RIZIKEM JEJÍHO ČINU PŘEVAŽUJE ODVAHA MLADÉ NĚŽNÉ DÍVKY, MOŽNÁ NEROZVÁŽNÁ, ALE ROZHODUJÍCÍ. SAMA SE ROZHODLA K TOMU, ŽE RISKUJE I ŽIVOT PRO ODSTRANĚNÍ OKUPANTŮ Z NAŠÍ ZEMĚ. URČITĚ TO BYLO PŘEDEVŠÍM PROTO, ŽE GESTAPO ZASTŘELILO JEJÍHO MILÉHO I SOUSEDY Z JEJÍ VSI A ONA SE JIM CHTĚLA ZA TOHLE POMSTÍT? SMRTÍ ZA SMRT!
 
AGENTI GESTAPA BYLI PŘEVÁŽNĚ NAŠI NĚMECKY I ČESKY MLUVÍCÍ KRAJANÉ, MNOHDY PRÁVĚ ZE SUDETSKÝCH VESNIC ZA KOPCEM OD JEJÍ RODNÉ VSI. JEJÍ ROZHODNUTÍ VZNIKLO -NE DÍKY, ALE SPÍŠE VINOU- JEJÍ ROZHODNÉ POVAHY, JEJÍHO VLASTENECKÉHO PŘESVĚDČENÍ, URČITĚ JEJÍHO BEZMOCNÉHO VZTEKU A HLUBOKÉ LÍTOSTI NAD ZTRÁTOU JIŘÍHO. NAPSALA O TOM SVÉMU KAMARÁDOVI JOŽKOVI CHALOUPKOVI, PŘIPOUŠTĚLA I ZMAR SVÉHO ŽIVOTA.                                             
VELKÉ VĚCI SE RODÍ Z DROBNŮSTEK A KAŽDÉMU Z NÁS JE OD POČETÍ VYZNAČENA TRASA ŽIVOTA. JE JISTĚ ZAJÍMAVÉ, ŽE SE BĚHEM NÍ OPAKUJÍ STEJNÉ  SITUACE, BYŤ V RŮZNÉ INTENZITĚ. V DĚTSTVÍ JSOU PONEJVÍCE ROZTOMILÉ, V ZELENÉM MLÁDÍ AŽ PRUDKÉ. V ŽIVOTNÍ TRASE MANKY - V NEJKRÁSNĚJŠÍM MLÁDÍ- SE URYCHLIL VZNIK VELKÉ VĚCI. HLEDÁM PROTO SPOJITOSTI MEZI ROZHODNUTÍM MANKY K ČINŮM, KE KTERÝM JI NIKDO NENUTIL A K OBĚTI, KTERÁ Z NICH VYPLÝVALA. SNAŽÍM SE JE SROVNAT S TÍM, CO SE MI PODAŘILO NALÉZT V DROBNÝCH PŘÍHODÁCH JEJÍHO DĚTSTVÍ A MLÁDÍ. UVÁDÍM TO, CO MI LASKAVĚ SDĚLILI MÍ PŘÁTELÉ A CO BYLO SICE JIŽ NAPSÁNO, ALE Z ČEHO SE DÁ LEDACO JEŠTĚ VYČÍST MEZI ŘÁDKY. SNAD SE NALEZNE NĚKDO, KDO VÍ O JINÝCH MALIČKOSTECH, NEŽ KTERÉ UVÁDÍM.                                  
Žofii Mikulecké, sečtělé písmačce a kronikářce svého rodu ze sousedství,  nevymizel z očí odraz červených šatečků malé Manky, kterou táta choval v náručí při hasičské slavnosti, jakoby držel kytici vlčích máků. Však ji miloval a dokud neuměla číst, četl jí pohádky a četl a četl. Vyrůstala v laskavé péči rodiny, v dívčích letech ráda četla a četla, tajně psala básně ve stylu Březinově, kterého ctila.
„Někdy jsme měli s mámou trochu starost“, řekl její tatínek, „vždyť ona jakoby ani nebyla venkovská holka, hodně četla, od malička koukala do knížek, asi víc než ty ostatní kolem, hlavně básničky a přednášela je - hezky, já tomu moc nerozumím, ale myslím, že hezky“.
STALA SE Z NÍ KULTIVOVANÁ DÍVKA A PROTO JEJÍ KAMARÁD BOHUMIL ZACHAŘ POZDĚJI USOUDIL, ŽE NEŽLI SE MANKY DOTKLY HRŮZY VÁLKY, ZAJÍMALA SE O KULTURU A UMĚNÍ, V PRVÉ ŘADĚ O POEZII. RÁDA ČETLA POVÍDKY A BÁSNĚ ČESKÝCH AUTORŮ. K JEJÍM NEJOBLÍBENĚJŠÍM KNÍŽKÁM PATŘILA BÁSNICKÁ SBÍRKA FRANTIŠKA HALASE KOHOUT PLAŠÍ SMRT A STŘEPINKY OD JANA JIŘÍHO. U MÉHO OTCE SI JAKO STUDENTKA VYPŮJČOVALA KNIHY, RÁDA SE VRACELA K ČAPKOVU „ZE ŽIVOTA HMYZU“. DISKUTOVALI O VÁLCE MRAVENCŮ A BOLESTNĚ SE JICH DOTÝKALO, ŽE KOLEM NICH ZUŘILA VÁLKA LIDÍ.          
 
JAKO MALÁ HOLČIČKA JEŠTĚ PŘED VÁLKOU SPADLA VELMI NEŠŤASTNĚ Z LÍPY, NA KTEROU VYLEZLA, ABY SI NALÁMALA VĚTVIČKY DO VÁZY K OZDOBĚ SVÉHO POKOJÍČKU. ZŮSTALA TEHDY LEŽET S POŠKOZENOU PÁTEŘÍ A STĚŽÍ SE PODAŘILO LITOMYŠLSKÉMU PRIMÁŘI A LÉKAŘŮM TLUMIT BOLESTI JEJÍHO MLADÉHO TĚLA. ALE VYDRŽELA. ZLATÉ RUCE LITOMYŠLSKÉHO PANA PRIMÁŘE, KTERÝ JI NADLOUHO ULOŽIL DO SÁDROVÉHO LŮŽKA, JI DALY DOHROMADY A ONA SAMA POMOHLA PEVNOU VŮLÍ K ŽIVOTU... V NEMOCNICI POPRVÉ POZNALA, CO ČASTOKRÁT ZNAMENÁ LÉKAŘ V ŽIVOTĚ ČLOVĚKA.
 
LÉKAŘKOU SE VŠAK NESTALA. JAK SE PŘI TÉTO PŘÍHODĚ UKÁZALO, ZÍSKALA K MEDICÍNĚ, STEJNĚ JAKO K MNOHA JINÝM VĚCEM, ÚZKÝ CITOVÝ VZTAH. CHTĚLA SE STÁT LÉKAŘKOU A PROTO SVÉMU TATÍNKOVI ŘÍKÁVALA: "AŽ BUDEŠ STARÝ, BUDU TĚ LÉČIT JÁ!“ NO, NELÉČILA. JAKO STUDENTKA RÁDA CHODÍVALA O NEDĚLNÍCH DOPOLEDNECH DO ORDINACE K MÉMU OTCI, VYPTÁVALA SE A POSLOUCHALA JEHO MEDICÍNSKÁ VYPRÁVĚNÍ. JEDNOU S NÍM ŠLA K TĚŽCE
NEMOCNÉMU, TOUŽILA VĚDĚT JAKÉ TO JE POMÁHAT A ZACHRAŇOVAT ŽIVOTY.
Nevyhýbala se klukovským hrám a jak vyprávěl Josef Chaloupka, jednou s nimi odvážně proskakovala oheň z bramborové natě a zkusila i kouřit makové stéblo. Doma se s ní svět točil, rodiče ji našli ve spoušti, nechtěla jim ale hned říci, proč k tomu došlo; až později se přiznala tatínkovi, kterého milovala, tak mi to on vyprávěl. 
 
BYLA Z NÍ ODVÁŽNÁ A STATEČNÁ ŽENA. NIKDO Z NÁS BY JI LÉPE NEZHODNOTIL, JAKO JEJÍ SETŘENICE UNKA, KTERÁ MI NAPSALA: S JEJÍM JMÉNEM JE VŽDY SPOJOVÁNO SLOVO "STATEČNÁ", COŽ BĚHEM OKUPACE NESČÍSLNĚKRÁT DOKÁZALA. DOKÁZALA SI JÍT I PRO ZATČENÍ   NA LULEČSKÝ MOST, I KDYŽ JI VŠICHNI VAROVALI A NEVĚŘILI V ÚSPĚCH AKCE. PO ZATČENÍ Z JEJICH ÚST NEVYŠLO JEDINÉ JMÉNO, JEHOŽ NOSITELI BY TO PŘINESLO MUČENÍ A SMRT - VŠECHNO VZALA NA SEBE A VYDRŽELA AŽ DO KONCE. BYLA TO MANČINA ODVAHA PŘISPĚT TOMU NEJDŮLEŽITĚJŠÍMU V ŽIVOTĚ NÁRODA – K SVOBODĚ TÍM NEJCENNĚJŠÍM CO ČLOVĚK MÁ A POTŘEBUJE K ŽIVOTU – ŽIVOT SÁM. PŘEDEVŠÍM TATO ODVAHA KŘEHKÉ dívky BY MĚLA BÝT OPAKOVANĚ ZDŮRAZŇOVÁNA. TŘEBA ZASVĚCENÝM LITERÁRNÍM ZPRACOVÁNÍM, TŘEBA SCÉNÁŘEM A FILMEM SCÉN Z JEJÍHO ŽIVOTA, TŘEBA UCTĚNÍM JEJÍ PAMÁTKY NA ZNÁMKÁCH. TUTO ODVAHU JÍT ZA JASNĚ VYMEZENÝM CÍLEM V TĚŽKÉ DOBĚ NÁRODA A UMĚT SE PRO DRUHÉ OBĚTOVAT BY MĚL PŘIPOMÍNAT I DNEŠNÍM DĚTEM A VŠEM MLADÝM VŮBEC NÁPIS NA SLOUPNICKÉ ŠKOLE: ŠKOLA MANKY SEDLÁČKOVÉ, KTERÝ TAM SCHÁZÍ. VŽDYŤ PRÁVĚ DNEŠNÍ DĚTI MAJÍ –I DÍKY MANCE- BEZSTAROSTNÉ ŠTĚSTÍ, PROTOŽE NEMUSÍ BOJOVAT ZA SVOBODU NÁRODA A UŽ VŮBEC NE KRUTÝMI PROSTŘEDKY.
SESTŘENICE UNKA (PRO NÁS HLOUPÉ VESNICKÉ KLUKY TAK ZVLÁŠTNÍ JMÉNO JEMNÉ DÍVKY LUDMILY MODROVÉ Z PRAHY), VZPOMÍNÁ NA PRÁZDNINY, KTERÉ ROK CO ROK TRÁVILA VE SLOUPNICI.
 
LM – Tenkrát prázdniny neznamenaly to, čím jsou dnes. Který adolescent by nyní šel pomáhat o žních? Ostatně nemusí, to je pravda. Ale my jsme ještě s mým bratrem kvůli tomu jezdili ke strýčkovi až z Prahy. A tak jsme my dvě s Mankou kladly na ježatá strniště povřísla, na ně posekaná stébla obilí, svazovaly je do snopů a ty stavěly do panáků. Nemohly jsme se dočkat svačiny, kdy jsme na chvíli mohly posedět a rukama, popíchanýma od slámy, jíst chléb se sádlem a z plecháčku se napít vychlazené melty z konvice či hliněného džbánu, pokrytého vlhkým pláténkem. Když však hrozilo, že k večeru přijde déšť, slíbil hospodář za další práci každému kus točeného salámu od řezníka Lady Chlebouna.  Takovou pochoutku jsme si nemohly dát ujít, dodnes se jí nic nevyrovná. Horší bylo obracení lnu, to teprve bolela záda od ohýbání. A nebyla-li nutná naše přítomnost na poli, byly jsme obě po ruce v kuchyni. Prsty rukou zábly, když jsme pro 15 i 20 strávníků obíraly lísteček po lístečku polní salát od slimáků. Anebo ten kbelík brambor k oškrabání a také mytí tolika nádobí stálo za to. Ale dodnes se mi při slovu Sloupnice objeví tvář krásné hnědooké Manky, vždy se usmívající. Já už nemohla, ale ona důsledně vše dokončila.                                        
 
BYLA Z NÍ PRACOVITÁ, DŮSLEDNÁ STUDENTKA. NIKDY S NIČÍM NESMLOUVALA, NIKDY NEŠLA OKLIKOU, ALE VŽDYCKY PŘÍMO. ANO, JAKO POTVRZENÍ TÉTO JEJÍ NEOCHVĚJNÉ DŮSLEDNOSTI SLOUŽÍ MÁ ZKUŠENOST S NÍ. O PRÁZDNINÁCH V ROCE 1941 MNĚ DONUTILA -A TO JE CO ŘÍCI- DOUČIT SE LATINU TAK DOBŘE, ŽE JSEM Z NÍ HLADCE SLOŽIL REPARÁT K ÚŽASU VŠECH – I SVÉMU.
 
UNKA POKRAČUJE:
 
Ale když jsme dostaly chuť na kornout zmrzliny, šly jsme si pro ni pěšky 4(čtyři) kilometry přes pole do Litomyšle, kde teprve byl cukrář. A 4(čtyři) kilometry nazpět; není divu, že jsme domů nepřinesly ani kornouty, natož zmrzlinu. Podvečery a večery byly naše – hrávali jsme s kamarády volejbal za školou, anebo jsme si četly, vyprávěly a také se trochu bály, když v hluboké noci se ozýval tajemný pískot pod okny a do našeho pokoje dopadl i kamínek. Dobře jsme věděly o naivních pokusech našich kamarádů takto se nám zalíbit, asi by to nedělali, kdybychom jim řekly, že se jen usmíváme nad tímto pro ně opatrně dobrodružným (aby se neprobudili naši) vyznáváním sympatií. O nedělích jsme se nejraději vypravily do milovaného údolí s lesíkem v Končinách. Občas jsme si tam zapalovaly táborák, ale polínka dřeva jsme si musely přinést ze statku, les byl tak zameten, že na oheň se nenašla jediná větvička – a řezat zdravé větve nikoho by ani nenapadlo. S kamarády jsme měli oblíbenou zábavu – chodili jsme sousedovi „na blumy“, ve statku bylo sice švestek k nespotřebě, ale to není to pravé švestkové. Manka roztomile zabavovala hospodyni, já hlídala za humny a kluci střásali ovoce a pak jsme si na něm společně pochutnávali. V těch dobách bylo švestek nepřeberně, nikdo se ale kvůli tomu nerozhorloval.
 
RADOSTI ŽIVOTA V RODNÉ VSI DOVEDLA NECHAT ZA ZÁDY. MUSEL TO BÝT OPRAVDU HLUBOKÝ ZÁSAH DO DUŠE DÍVKY, KTERÁ SE NEZŘÍKALA TOHO, ŽE JE ŠŤASTNA, MŮŽE-LI SE RADOVAT S OSTATNÍMI, MŮŽE-LI MILOVAT SVÉHO JIŘÍHO. TAK HLUBOKÝ BYL, ŽE NAKONEC PŘEVRÁTIL JEJÍ CHÁPÁNÍ HODNOT ŽIVOTA. OPUSTILA SVŮJ RODNÝ DŮM A ŠLA ZA JEDINÝM CÍLEM – PROTI NEPŘÍTELI, KTERÝ JI ZABIL MILÉHO A KAMARÁDA.                                                                  
 
V TÉ TĚŽKÉ DOBĚ OKUPACE PŘINÁŠELO ČESKÉ VYSÍLÁNÍ Z LONDÝNA LIDEM POSILU A NADĚJI. MANKA SAMOZŘEJMĚ BYLA PRAVIDELNOU POSLUCHAČKOU A MÉ DOUČOVÁNÍ ZAŘÍDILA VŽDY TAK, ABY SKONČILO PŘED VOLÁNÍM LONDÝNA A JÁ MĚL ČAS DOBĚHNOUT SI DOMŮ K RADIOAPARÁTU TELEFUNKEN S VYKUCHANÝMI KRÁTKÝMI VLNAMI, NA NĚMŽ NSDAP POŠŤÁK HANAUSKE PŘESTO ZAVĚSIL ČERVENÝ TROJÚHELNÍK S DVOJJAZYČNÝM UPOZORNĚNÍM, ŽE POSLOUCHÁNÍ CIZÍHO ROZHLASU SE TRESTÁ I SMRTÍ. JEŠTĚŽE BYLY „ČERČILKY“. NAJEDNOU JSEM VŠAK MUSEL ZŮSTÁVAT NA STATKU A V KUCHYNI SE ÚČASTNIT POSLECHU SPOLEČNĚ S MANKOU A JEDNÍM Z JEJICH OBDIVOVATELŮ. CHYTŘE SI VYMYSLIL DŮVOD K SETKÁNÍ S NÍ – PRÝ POROUCHANÉ RÁDIO MU ZABRÁNÍ, ABY MOHL POSLOUCHAT LONDÝN. OPRAVA BY TRVALA DLOUHO, TEHDY NĚJAKÉ OPRAVNY SNAD ANI NEBYLY A HONZA ŠMEJDÍŘ-ELEKTRIKÁŘ NĚJAK NEMĚL ČAS MU VMONTOVAT DO RÁDIA ČERČILKA.  V HOSPODĚ SE PROTO NAD NÍM SLITOVAL MANČIN OTEC A POZVAL HO K POSLECHU K NIM. JAK JSEM BYL HRDÝ NA TO, ŽE MANKA VYSTIHLA JEHO KOCOUŘÍ ÚMYSLY A POVĚŘILA MĚ, ABYCH SE Z REPROBAČNÍHO ELÉVA STAL POTŘEBNÝM „KŘENEM“. JAKMILE VŠAK PŘIŠEL HOSPODÁŘ DOMŮ, BYL JSEM PROPUŠTĚN.
 
O NÁPADNÍKY NEBYLA NOUZE. ODOLEN SELGE BYL SICE OKUPAČNÍM HEJTMANEM NA ZÁMKU V LITOMYŠLI, ALE JAKO ŘÍŠSKÝ NĚMEC SE VÝRAZNĚ LIŠIL OD SVÝCH PODŘÍZENÝCH, VĚTŠINOU SUDEŤÁKŮ. PROTOŽE JEHO ÚKOLEM BYLO PÁTRAT PO OBČANECH RODILÝCH JAKO NĚMCI, NENÍ DIVU, ŽE NAVŠTÍVIL I SEDLÁČKOVY, MANČINA MATKA POCHÁZELA Z TAKŘKA SOUSEDNÍ VSI V SUDETECH. POZNAL TAM MANKU. BYLA HEZKÁ, ŠIKOVNÁ, BYSTRÁ, INTELIGENTNÍ, PERFEKTNĚ MLUVILA NĚMECKY.                                     
 
 
Studentka Marie Sedláčková maturovala v roce 1942. Úspěšná maturita je velkým a radostným mezníkem v životě mladého člověka. "Udělala nám samozřejmě radost," smutně se usmíval její otec, pan Josef Sedláček; stáří a bolest mu do tváří vryly vrásky. "Chtěli jsme oslavovat, ale gratulace, přípitky, vše bylo ve stínu těch jiných věcí. Jak jinak bychom maturitu přijali, kdyby maturovala v jiné době. Na vlastní oči jsem viděl, když na prvního máje 1942 odvezli z Pruškovy rodiny v sousedství otce, syna a dceru. Mladý Ota Prušek se narodil ve stejném roce jako Mařenka, chodili spolu do školy. Když jsem jí o tom řekl, zbledla, rozplakala se k neutišení, pak odešla do svého pokojíku a pálila nějaké papíry. Brzy potom zatklo gestapo další - Stanislava a Annu Mikuleckých. Ukrývali jednoho odbojáře, který vše prozradil. A 3. června 1942 všechny popravilo. 10. června 1942 byl zatčen spolu s dalšími člen odbojové skupiny v Litomyšli Jiří Šperl a 18.6. popraven.
 
TEHDY SE SUŠILA SENA A JÁ ŠEL DEN PO TOMTO DNI S MANKOU NA OBECNÍ ÚŘAD KOLEM NÁVĚSTNÍ TABULE. STANDGERICHT IN PRAG OZNAMOVAL, ŽE JIŘÍ ŠPERL BYL ODSOUZEN PRO ČINNOST NEPŘÁTELSKOU ŘÍŠI K TRESTU SMRTI A ZASTŘELEN. MANKA SE CHVÍLI DÍVALA NA RUDÝ PLAKÁT, JAKOBY NEVĚŘILA, VIDĚL JSEM, ŽE ZATÍNALA PĚSTI A ŽE SE JÍ OČI ZALILY SLZAMI. RYCHLE ODCHÁZELA OD PLAKÁTU S ŘÍŠSKOU ORLICÍ A HAKENKREUZEM, ŠEL JSEM ZKORMOUCENĚ ZA NÍ. NEVĚDĚL JSEM, ŽE PLÁČE PRO SVÉHO MILÉHO, NETUŠIL JSEM, PROČ ZAŤALA PĚSTI.
 
DŮVOD K TOMU MANKA MĚLA. ÚMĚRNĚ S TÍM, CO SE STALO V JEJÍM OKOLÍ A HLAVNĚ S JEJÍM JIŘÍM A JAK PŘIBÝVALO HRŮZ A TERORU V CELÉ ZEMI, ROSTLO MANČINO VELMI VÁŽNÉ ODHODLÁNÍ NĚCO KONKRÉTNĚ UDĚLAT, JEDNODUŠE SE ZA TO NĚMCŮM POMSTÍT. A PAK - SLOŽILA S ÚSPĚCHEM ZKOUŠKU ZRALOSTI NA LITOMYŠLSKÉM GYMNÁZIU A VĚDĚLA, ŽE JEJÍ SEN STÁT SE LÉKAŘKOU, JE ZATÍM NEUSKUTEČNITELNÝ. VÁLKA A OKUPACE ZNIČILY VŠECHNY JEJÍ NADĚJE.
 
NABÍDKA STUDIA ZDE ALE BYLA. HEJTMAN SE JISTĚ DOZVĚDĚL O JEJÍ TOUZE STUDOVAT MEDICÍNU, PROTOŽE JÍ NABÍDL STUDIUM V NĚMECKU. MANKA PŘIBĚHLA ZA MÝM OTCEM, KE KTERÉMU CHODÍVALA NYNÍ HLAVNĚ DISKUTOVAT O SITUACI NA FRONTÁCH I DOMA. MŮJ OTEC JI ODRAZOVAL OD TÉ NABÍDKY. A ZŘEJMĚ SE VE VLASTENECKÉM ZÁPALU DOMLUVILI NA NĚČEM JINÉM. VYHLÁSILI TOTIŽ NĚMCŮM JAKOUSI SOUKROMOU BIOLOGICKOU VÁLKU. MŮJ OTEC BYL FANTASTA, ALE MĚL ŠIROKÉ UNIVERZÁLNÍ VZDĚLÁNÍ A UVAŽOVAL ČISTĚ EPIDEMIOLOGICKY. ZA PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY PRACOVAL JAKO LÉKAŘ NA FRONTÁCH V BOSNĚ A POZNAL PRAKTICKÝ ÚČINEK PATOGENNÍCH MIKROBŮ. VĚDĚL CO DOKÁŽE S ARMÁDOU TYFUS, DYSENTERIE A CO JEŠTĚ JINÉHO A NAVRHL MANCE, ABY TO APLIKOVALA NA NACISTY. MANKA BY SI MĚLA VYHLEDAT PRÁCI V NĚKTERÉ MIKROBIOLOGICKÉ LABORATOŘI, KDE JE MOŽNO ZÍSKAT PATOGENNÍ KULTURY. DO ÚVAHY PADL VETERINÁRNÍ ÚSTAV V IVANOVICÍCH U BRNA. KDO POMŮŽE STUDENTCE, KTERÁ NEMÁ KVALIFIKACI K TÉTO ČINNOSTI, JI TAM DOSTAT? NO PŘECE SELGE.
 
PŘÍLEŽITOST CHYCENÁ ZA PAČESY. TENTO ÚKON SI SPOJUJI  SE SCHŮZKOU HEJTMANA SELGEHO S POZVANÝMI OBČANY ZE SLOUPNICE. JAK MI SDĚLIL  UČITEL KUŘE, KONALA SE NA KATOLICKÉ FAŘE U PANA FARÁŘE TROJANA.  MOŽNÁ, ŽE SI HEJTMAN CHTĚL ZJISTIT, ZDA NEMÁ V TÉTO VSI JEŠTĚ NĚJAKÉ SVÉ ZAPOMENUTÉ OVEČKY, ANEBO SNAD ZLÁKAT VÝZNAMNÉ OBČANY. NĚKOLIK CHUDOBNÝCH ČESKÝCH RODIN SE JIŽ PŘIHLÁSILO ZA NĚMCE, ALE BYLO TO KVŮLI LEPŠÍM PŘÍDĚLŮM POTRAVIN.  NĚMCI ZE ZÁMKU CHTĚLI DALŠÍ, PONĚKUD VÍCE ŘÍŠI NAKLONĚNĚJŠÍ. MEZI OSTATNÍMI POZVANÝMI BYLA I MANKA, ZŘEJMĚ PŮSOBILA JAKO TLUMOČNICE. HEJTMAN SELGE NESKRÝVAL SVŮJ  ZÁJEM O JEJÍ OSOBU.  MANKA SE TÍM NETAJILA A NEVADILO JÍ, ŽE JI PODEZŘÍVAJÍ, ŽE DRŽÍ S NĚMCI. ANI SLOUPEŇÁCI, ANI NĚMCI BY NEMĚLI VĚDĚT, ŽE JE TO JENOM HRA, ABY DOSÁHLA ČEHO CHTĚLA. A PROTOŽE SE S NIMI UMĚLA DOMLUVIT, ŠLO TO SNADNĚJI. SDĚLILA KAMARÁDU JOSEFOVI CHALOUPKOVI, ŽE SELGE SE VNUCUJE, SÁM SE POZVAL NA STATEK NA POSVÍCENÍ. MANCE TO BYLO NEPŘÍJEMNÉ, ALE NAJEDNOU SE JÍ HODIL K PLÁNU, KTERÝ UKULA S MÝM OTCEM.
 
MEZITÍM SE JÍ PODAŘILO NAVÁZAT KONTAKT S ODBOJOVOU SKUPINOU NA VYSOČINĚ. DOSTALA OD NICH PISTOLI A ZŘEJMĚ I VYSÍLAČKU. ŘEDITEL ŠKOLY VILÉM MALÝ MI SDĚLIL, JAK MANKU POZNAL, KDYŽ CHODÍVALA HRÁT VOLEJBAL NA HŘIŠTĚ ZA ŠKOLOU. JEDNOHO DNE ŠLA S NÍM K DOMU, KDE BYDLEL A KDYŽ JE NEMOHL NIKDO VIDĚT, ROZEVŘELA KUFŘÍK, KTERÝ S SEBOU MĚLA A V NĚM ŘEDITEL POZNAL VYSÍLAČKU. BYL PŘEKVAPEN, KÁRAL JI ZA NEOPATRNOST, ŽE DŮVĚŘUJE ČLOVĚKU, KTERÉHO VLASTNĚ POŘÁDNĚ NEZNÁ. MANKA KUFŘÍK ZAVŘELA A ROZLOUČILA SE. NIC NEVYSVĚTLOVALA. PAN ŘEDITEL BYL Z TOHO ZMATEN A NEVĚDĚL CO TÍM MÍNILA.
 
SELGE -NIC NETUŠE- ZAŘÍDIL MANCE PŘIJETÍ V ÚSTAVU V IVANOVICÍCH A ONA TAM NASTOUPILA 14. PROSINCE 1942 DO MIKROBIOLOGICKÉ LABORATOŘE. PŘIVEDL JI TAM UNIFORMOVANÝ POVĚŘENEC HEJTMANA SELGEHO A VŠICHNI TAMĚJŠÍ ZAMĚSTNANCI JI PROTO OCENILI JAKO KONFIDENTKU GESTAPA.
 
JAK UŽ JE BĚH ŽIVOTA NĚKDY ZLOMYSLNÝ, ZA KOMUNIKACI S MANKOU BYL SELGE TVRDĚ DISCIPLINÁRNĚ POTRESTÁN A ODESLÁN NA VÝCHODNÍ FRONTU. TAM ZA ŘÍŠI PADL. A JAK JE OSUD ZLOMYSLNÝ DVOJNÁSOBNĚ, OSTRÉ POHLEDY, VRHANÉ NA „KONFIDENTKU“ V IVANOVICÍCH VŮBEC NEDOHLÉDLY, CO V JEJICH ÚSTAVU MANKA SE SVOU SPOLUPRACOVNICÍ VLASTNĚ PROVÁDĚJÍ.
 
V TU DOBU JIŽ BYLA MANKA PEVNĚ ROZHODNUTA POMÁHAT, ABY PADL NEJEN SELGE, ALE CELÁ ŘÍŠE. PROTO BYLA V IVANOVICÍCH. OBČAS SE OBJEVILA DOMA. NETUŠIL JSEM, JAK JE TO VELKOLEPĚ KONSPIROVANÁ  SITUACE. POTKÁVAL JSEM JI, JAK ZHOUPNUTÍM PŘES POTOK JDE S KNIHOU K MÉMU OTCI, OBDAŘILA MĚ ÚSMĚVEM A OTÁZKOU, ZDA JE OTEC DOMA. ŽE SI PŘICHÁZELA PRO JAKÝSI BALÍČEK, KTERÝ TATÍNEK UKRÝVAL V DŘEVNÍKU, JSEM VŮBEC NETUŠIL. BYLO LÉTO, NEMUSEL JSEM PŘINÁŠET DŘEVO Z DŘEVNÍKU. MANKA NATÍRALA SVÉ RUKAVIČKY TYFOVOU KULTUROU A PODÁVALA RUCE NĚMCŮM. VYSOKÝ ÚŘEDNÍK NA ZÁMKU V LITOMYŠLI ZÁHADNĚ ZEMŘEL. TAKÉ PRASATA V BABIČČINĚ VSI HYNULA NA ČERVENKU. BUDIŽ- TOUHA MLADÝCH ASPOŇ NĚJAK PROJEVIT SVŮJ ODPOR VŮČI OKUPANTŮM SE PROJEVOVALA TAKTO. JEJÍ KAMARÁDI ZASE ZAPALOVALI SUDETSKÝM NĚMCŮM STOHY SLÁMY. NENÍ TO ALE ONO, MANKA UŽ VĚDĚLA LÉPE, JAK BÝT VÍCE PLATNÁ. V DOPISE KAMARÁDOVI JOŽKOVI CHALOUPKOVI SE SVĚŘUJE O SVÉM ROZHODNUTÍ. JEJÍ CÍL JE JASNÝ A STOJÍ NADE VŠÍM. LIKVIDOVAT NEPŘÁTELE. JE SI VĚDOMA, ŽE MOŽNÁ NEČINÍ DOBŘE, BYLA PŘECE VYCHOVÁVÁNA JINAK A NECHÁVÁ TO NA BOHU, ABY ROZSOUDIL. JE PŘESVĚDČENA, ŽE SE JÍ VŠECHNO POVEDE, ŽE JE TO ČESTNÉ  A ŽE BUDE I ŠŤASTNĚ A BEZ VINY ODCHÁZET. VĚDĚLA UŽ TEHDY PŘESNĚ, CO A JAK BUDE DĚLAT A TUŠILA, JAK TO I DOPADNE.
 
VAŽME SI JEJÍ OBĚTI. ALE TO UŽ JE KONEC JEJÍHO TRVALÉHO POBYTU VE SLOUPNICI, JEJÍ DALŠÍ PŮSOBIŠTĚ UŽ BYLO JINDE A JEJÍ PARTYZÁNSKÁ ČINNOST VŮČI OKUPANTŮM TAM BYLA MNOHOKRÁT POPSÁNA. ACH, MANKA. JEŠTĚ JSME BYLI NA ŠKOLÁCH, ONA VŠAK URPUTNĚ SLOUŽILA ODBOJI A ZABILI JI. ZA TUTO AKTIVITU PRO VLAST A ZA OBĚŤ ŽIVOTEM BYLA PREZIDENTEM REPUBLIKY DR EDVARDEM BENEŠEM OCENĚNA ČESKOSLOVENSKÝM VÁLEČNÝM KŘÍŽEM IN MEMORIAM. POD STEJNÝM NÁZVEM VYDALI SLOUPNIČTÍ MLADÍ V ČELE S JOSEFEM CHALOUPKOU VZPOMÍNKY MANČINÝCH SPOLUOBČANŮ. JEJICH LEITMOTIV VEDL I MÉ VYPRÁVĚNÍ. JAK SE MŮŽE VŠE STÁT NICOTNÝM, NEVÁŽÍME-LI SI OBĚTI ŽIVOTA ZA SVOBODU.
UNKA HODNOTÍ:
LM - Nikdy bych nevěřila, jak těžké je psát vzpomínku na někoho, kdo nám byl tolik blízký jako Madla mně. Znaly jsme se do nejhlubšího koutku srdce, neměly jsme před sebou žádné tajemství. Vždyť mé dětství a mládí jsou prázdniny ve Sloupnici, kam jsem rok co jezdili. A při slovu Sloupnice objeví se MI vždycky tvář krásné hnědooké Madly, vždy se usmívající. Všecko, co dělala, dělala s velkým zápalem a nikdy nehleděla na sebe - na nebezpečí nebo snad úspěch, který jí to přinese. S jejím jménem je vždy spojováno slovo "statečná", což během okupace nesčíslněkrát dokázala. Dokázala si jít i pro zatčení na lulečský most, i když ji všichni varovali a nevěřili v úspěch akce. Z jejich úst nevyšlo jediné jméno, jehož nositeli by to přineslo mučení a snad i smrt - všechno vzala na sebe a vydržela až do konce. Už není mnoho těch, kteří na ni vzpomínají - někteří už také nejsou mezi námi a vděčných občanů.
INKA MÁ PRAVDU.
Ve Sloupnici se mnozí lidé dívali na Manku „skrz prsty“ – vždyť „kolaborovala“, vždyť přece ten hejtman a ještě k tomu Němec (HRŮZA) se s ní stýkal!
JEDEN PAN ŘEDITEL ŠKOLY Z KOSTELCE NAD ORLICÍ POSLAL PO VÁLCE ROZČÍLENÝ DOPIS SLOUPNICKÉMU ŘEDITELI ŠKOLY MALÉMU, JAK TO, ŽE MANČIN PORTRÉT BY MĚL BÝT NA ZNÁMKÁCH, KDYŽ TO PŘECE BYLA KONFIDENTKA GESTAPA A ON TO VÍ Z IVANOVIC, KDE PRACOVAL JEHO ŠVAGR.
 
LEŽ MÁ KRÁTKÉ, ALE I DLOUHÉ NOHY. JEDINĚ NEZNALOST INFORMACÍ O SKUTEČNÉ SITUACI VEDE VŽDY K VÝMYSLŮM A LŽÍM. A CO JE PROJEVEM NEZNALOSTI? VĚTŠINOU ZLOMYSLNÉ HLUPÁCTVÍ. NASLOUCHAČI POMLUV O MANCE VŮBEC, ALE VŮBEC NEPOCHOPILI, ŽE PRÁVĚ MANČINA VYBAVA NĚMČINOU A KONEXE S HEJTMANEM JÍ OTEVŘELY TRASU, NA KTEROU SE CHTĚLA VYDAT A TAKÉ VYDALA, I KDYŽ VĚDĚLA O SMRTI V ZÁDECH. UŽ TO, ŽE TOHOTO KONTAKTU VYUŽILA K OCHRÁNĚNÍ STANDY VATAŘE OD NASAZENÍ DO ŘÍŠE BY MĚLO ÚPLNĚ STAČIT, ALE MANKA CHTĚLA VÍC A PROKÁZALA TO.
LEŽ O MANCE MĚLA NOHY KRÁTKÉ, POKUD JIMI CHODILA PO SLOUPNICI, ALE MĚLA JE TAKÉ DLOUHÉ, KDYŽ SE STEJNÝM POSELSTVÍM DOŠLA AŽ DO TOHO KOSTELCE. DOKÁZAL BY ONEN ROZČÍLENÝ PAN ŘEDITEL VZÍT REVOLVER A STŘELIT DO GESTAPÁKA, KDYBY HO CHYTILI? PROČ TEDY JEHO ŠVAGR VE VLASTENECKÉM ZÁPALU NEZASTŘELIL MANKU, KDYŽ TAK DOBŘE VĚDĚL, ŽE ONA  DONÁŠÍ GESTAPU, PROTOŽE JI DO ÚSTAVU PŘIVEDL UNIFORMOVANÝ NĚMEC. ŠVAGR VŮBEC NETUŠIL, ŽE Z ÚSTAVU, KDE MĚL PŘECE MOŽNOST VŠÍMAT SI BĚHU VĚCÍ, ODCHÁZÍ PATOGENNÍ MATERIÁL KE SKUTEČNÉ A NEBEZPEČNÉ DONÁŠCE NA RUCE NĚMCŮ I DO TLAM NĚMECKÉHO BRAVU V SUDETECH? A ŽE NEJEN ZA TO, ALE I ZA VŠECHNO OSTATNÍ, CO UČINILA I PRO JEHO SVOBODU DOSTALA ČESKOSLOVESNSKÝ VÁLEČNÝ KŘÍŽ. CO UČINILI ŘEDITEL I OSTATNÍ ZLOMYSLNÍ (ČI NEVĚDOMÍ) INFORMÁTOŘI?
UNKA ZÁVĚREM:
Vzpomeňme alespoň my, pro které byla Manka drahým člověkem, na statečnou mladou čistou dívku, pro kterou vlast a národ nebyla prázdná slova.
 
CESTA MANKY DO STANICE SMRTI SE NAKONEC ZMĚNILA VE START K NAŠEMU ŽIVOTU VE SVOBODĚ, O KTERÝ SE ONA A MNOZÍ JINÍ PRO NÁS ZASLOUŽILI. ŽE TEHDY VYDOBYTÁ SVOBODA DOZNALA POZDĚJI NA DLOUHÝ ČAS ZCELA JINÉ POJETÍ, TO UŽ NENÍ VINA JEJÍ OBĚTI ANI OBĚTÍ VĚTŠINY VŠECH OSTATNÍCH, KTEŘÍ TAKÉ PLATILI ŽIVOTEM. TEHDY JSME PŘECE VŠICHNI –A MANKA PŘEDEVŠÍM- SI PŘÁLI NÁVRAT MASARYKOVY PRVOREPUBLIKOVÉ DEMOKRACIE.