Příběhy mých předků za a těsně po druhé světové válce, v komunistickém vězení a všude možně.
Velké dějiny jsou přehledem dat a událostí, různých interpretací, často polemik a diskusí. Ale kdo je aktérem velkých dějinných událostí? Jsou to oni. Z oni na my velmi rychle přejdeme, ponoříme-li se do historie rodinné. Málokdy jsem se dostal k tomu, abych se zeptal rodičů a prarodičů, jak žili a co je ovlivňovalo. Jistě, historky se tradují a mnohdy omílají víc, než se dá vydržet. Ale skutečně se ptát, pokládat otázky, hledat pravdu a být překvapen odpověďmi? Zkusil jsem to a jsem rád. Mám možná víc otázek než odpovědí, vím, že některé informace už nezískám, nebo jen náhodně a se štěstím, ale určitě je to pro mě velká inspirace.
Při získávání materiálů jsem se snažil zaznamenat co nejvěrněji vše, co mi příbuzní říkali. Teď vím, že by bylo přínosné mít i nějakou dokumentaci, nahrávku či video. Na druhé straně bych možná narazil i na nedůvěru zpovídaných a jistou nechuť mluvit bez cenzury. Záludnosti metody orální historie jsem si na vlastní kůži vyzkoušel, když jsem svého dědu informoval, že o něm chci napsat práci do školy, kde bych rád popsal jeho cestu z biskupského gymnázia přes hospodaření na rodném statku až do „kriminálu“. Volně přeloženo mně odpověděl…s tímhle nápadem běž pryč, na to bych se mohl vykašlat….Nedal jsem se a jsem tomu rád. Mám nové a zajímavé informace o obyčejných lidech, které běžně dostupné učebnice dějepisu a historické prameny pro velké dějiny opomíjejí, jsou to navíc „moji“ lidé.
Můj předpoklad: druhá polovina 20. století je obdobím plným zvratů, mohlo by to být něčím zajímavé? Moje rodina je normální, žádné zvraty, milí a starostliví prarodiče, ale o jejich osudech jsem věděl málo. Trochu jsem se poptal, trochu zapátral a najednou je všechno složitější. Rodina mojí matky pochází z Ostravy, já jsem nezažil nikoho z matčiných prarodičů, informace jsem tedy získával ze vzpomínek své babičky a dědy
Moje prababička, dědova maminka se jmenovala Hildegarda Scholz. Byla nejmladší z šesti dětí rolníka ze Skřipova, obce nedaleko Opavy. Za války (1940) si vzala Josefa Černína a stala se s ní Hilda Černínová. Podle jejího vyprávění farář při zápisu do matriky říkal, že to trochu počeští. Skutečně v občanském průkaze měla až do smrti jméno Hilda Černínová, což bylo s rodným i křestním listem v rozporu. Její otec mluvil německy i česky, matka jen německy. Po svatbě se přestěhovala s manželem Josefem Černínem do Ostravy a tam válku tak nějak přežívali. Z jejich vzpomínek mě zaujalo líčení, jak pravidelně pašovala na těle ukryté potraviny přes hranici Protektorátu mezi Opavou a Ostravou. To bylo život ohrožující, proto vždy při přechodu hranice hodila do kasičky příspěvek na německé vdovy a sirotky a vojáci ji nechali projít. Tolik k hrdinství a touze po normálním fungování. Po válce žila rodina s dvěma syny v Ostravě, z národních socialistů a vášnivých sokolů se stali nestraníci, ale zjevně loajální k režimu.
Babiččini rodiče si prošli jinou zkušeností. O tatínkovi , mém pradědovi, Františku Vítkovi a jeho rodině se mnoho neví a trochu se možná i mlží, zajímavý všestranně nadaný člověk mnoha talentů s pěti třídami obecné školy, který se jako vášnivý filatelista naučil sám anglicky a esperanto a ve volném čase hrál na klarinet. Babička Emílie, rozená Borovcová byla třetí ze čtyř dětí Emila Borovce, který ač kulturou i vzděláním dle vzpomínek Čech, při sčítání lidu (1939?)uvedl národnost německou. Na základě toho pak byli i s manželkou odsunuti. Jejich čtyř dospělých potomků se to již netýkalo, protože byli všichni v manželství s Čechy. Pro oba to podle ústních vzpomínek jejich dcery – mé babičky a jejího staršího bratra byl veliký šok a naprosto nečekané překvapení. Jejich internace byla velmi rychlá, na shromaždišti v Mariánských horách se je pokoušeli jejich příbuzní vyhledat. Moje prababička se prý pokoušela české hlídače uplácet( byla šikovná na všechny ruční práce, nosila tedy háčkované ubrusy, výšivky, ale i nějaké cennosti, kožich a další ). Nic to ale nebylo platné, události byly rychlejší, doba nepřehledná, emoce rozjitřené. Ze shromaždiště v Ostravě - Mariánských horách oba manžele někam odvezli, tam po nich stopa končí. Příbuzní pátrali, kam je odsunuli, později marně zjišťovali okolnosti jejich případného konce. Pomoc žádali po různých orgánech, spolupracovali s Červeným křížem. Všechna snaha byla marná, prostě zmizeli.
Rychle se valící události nedaly čas dětem odnést cokoli z bytu, nemáme žádné rodinné fotografie, památku, zkrátka nic. Cenné věci někdo asi použil, zdánlivě bezcenné skončily jako odpad. To málo, co zůstalo, se dědí do dalších generací. Moje matka má korálkovou kabelku po mé odsunuté praprababičce , která k ní postupně doputovala. Jestli ji tehdy měla moje prababička Emilie od své matky půjčenou, nebo ji k něčemu dostala, nevím. Jen vždy, když si ji máma vezme na ples, tak říká, že svou prababičku vezme do společnosti. I to je svým způsobem druh piety. Obzvlášť nemáte-li hrob.
Můj táta Jiří Havelka pochází z Vysočiny. Oba jeho rodiče jsou z rolnických rodů, praktikující katolíci. Jeho otec, také Jiří, je ročník 1934. Narodil se první jarní den roku 1934 ve Věchňově a pokřtěn byl v Bystřici pod Perštejnem téhož roku na apríla. Děda je pátý ze sedmi dětí, podle jeho slov se rodičům narodilo ještě několik dětí, které zemřely krátce po porodu. Ti přeživší pak dostávali jméno předešlého sourozence, který nepřežil. V roce 1946 nastoupil do Biskupského gymnázia na Velehradě, které poskytovalo vzdělání v duchu cisterciácké a jezuitské tradice.(Dnes opět funguje jako Stojanovo gymnázium). V roce 1948 byl vydán zákon o jednotném školství, podle něhož se všechny školy, včetně soukromých, staly od 1. září 1948 státními. Řádové gymnázium na Velehradě bylo s konečnou platností postátněno výměrem KNV v Gottwaldově z 5. dubna 1949. Naděje jezuitů na udržení tříd gymnazijního typu byly marné, od počátku školního roku 1949/1950 byly převzaty gymnáziem v Uherském Hradišti. Definitivní konec gymnázia byl spojen s „Akcí K", kdy o půlnoci ze 13. na 14. dubna 1950 byla velehradská kolej, v níž bylo 71 řeholníků a 62 studentů, přepadena Státní bezpečností. Řeholníci byli odvezeni do internace, studenti mohli, často s velkými obtížemi, přestoupit na jiné státní gymnázium. Tím se mému dědovi cesta k vyššímu vzdělání uzavřela, rodiče ho na státní škole nemohli (nechtěli?) vydržovat. Vrátil se tedy na rodinný statek a s rodiči hospodařil. Rodiče se bránili vstupu do družstva, a pak v roce 1958 došlo k událostem, které jejich odpor zlomily. Byli obviněni z rozkrádání majetku a neplnění dávek, odsouzeni a uvězněni. Tresty odnětí svobody dostal můj děda Jiří (8 měsíců) a jeho otec Antonín Havelka (3 roky). Mému dědovi bylo 22 let. To nebyl zrovna ideální start do dospělého života. Sám dodnes vzpomíná na prostředí, v němž se setkal s mnoha vzdělanými a moudrými lidmi – spoluvězni. Byl internován ve věznici v Bělušicích, která se nachází v Ústeckém kraji 13 kilometrů od Mostu. Vznikla právě v roce 1958 jako pobočka tehdejší věznice v Libkovicích. Tvořily ji dřevěné montované ubytovny, vězni byli zaměstnáváni v zemědělství. Děda vzpomíná, že z okna své cely se díval na známý kostel, který byl později s velkou slávou přestěhován kvůli postupující těžbě. Z vězení si přinesl mimo jiné tetování na pažích, které jsem jako malý velmi obdivoval. Jeho otec ale nenesl věznění dobře, vrátil se po třech letech psychicky i fyzicky zničený. Více k tomu děda říct nechce, buď se o tom v rodině nemluvilo, nebo to raději vytěsnil z paměti. Po návratu z vězení se ještě několik let pokoušel pracovat v zemědělství, později šel do uranových dolů na Dolní Rožínce. Dostal byt, oženil se, o politiku se příliš nezajímal. Dodnes není typ, který si stěžuje a nadává. Nestěžuje si ani na komunistický režim, ale ani neříká, že bylo líp.
Co jsem od své rodiny čekal a co se dozvěděl? Asi jsem nečekal, že mám v rodině partyzány nebo disidenty, ale ani jsem si nemyslel, že by v mé rodině byl někdo, kdo by byl vyloženě zrádce, udavač, kolaborant nebo něco takového. V tomhle ohledu se moje očekávání naplnila, ale přece jen mě něco překvapilo. Člověk si uvědomí, že to, co zná jako normální život a to, o čem slyšel v hodinách dějepisu nebo viděl v televizi, jsou dvě strany téže mince. Ale nejsou to jen fakta , kdy se něco nového dozvím, doplním poznatky, rozšířím si vědomosti o dané události. Nemohu si říct, že to tak bylo. Uvědomil jsem si to ve smyslu, že jsem to pocítil, prožil.
To, co mě dovedlo k tomuto pocitu a to, co mě na osudu mojí rodiny zaujalo nejvíce, je příběh o odsunu po 2. světové válce. Zkuste se do toho opravdu ponořit, není potřeba nějakého velkého myslitelského výkonu, stačí to jen vnímat. Ve mně to vyvolává opravdu silný pocit, který je těžké úplně popsat. Snad úplným závěrem bych rád zdůraznil jednu věc. V jedné z mých oblíbených knih Škola Malého stromu se objevuje velice zajímavá myšlenka, která si podle mě zaslouží, aby se jí člověk zabýval, a to že láska a pochopení jsou v podstatě tatáž věc. A že když někoho opravdu chápeš, tak ho máš rád. Podle mě je to veliká pravda a mám pocit, že potom, co jsem se dozvěděl, jaké události provázely dětství a mládí mých prarodičů, chápu je zas o trochu víc.