Malý mašinfíra

Květa Pokorná 14:58 0 komentářů

V letošním roce tomu bude třicet let naší společné cesty životem... Každodenní rytmus dnů nám je pohonem, živou vodou i do zralého věku. Mám -li být upřímná, mnohdy si kladu otázku: "Kam se poděly všechny dny společně strávená spolu?" Aniž bychom se svěřili navzájem, tiše přemýšlíme, kterak pohladíme těch třicet let?Zaslouží si.... Na honosné dary a kytice si nepotrpíme.Miluji kytice luční vonící sluncem, deštěm... A těch za celá léta bylo vskutku nespočet! Jelikož psaní je mým koníčkem, rozhodla jsem se. Napíši knížku "Růžová ulička" v Blansku. Byla místem prožitého dětství mého muže. Sousedí s blanenským zámkem, oddělená zámeckou zdí. Čtenáře odvedu do r.1943-45,kde ne snadný život popisuji ve vzpomínkách se svým vrozeným ženským nadhledem. Zde přichází jeden z příběhů.......

"Malý mašinfíra"

Noční bouřka se přes městečko přehnala, aniž by vzbudila jediného spáče.
Zřejmě nepřišla od Jezírek!
Dešťovou přeháńku prozrazovaly omyté zahrádky, třpytící se kaštan v ranním slunci a vysychající louže na cestě, dělící domečky Růžové uličky. Zejména hochy nenechaly v klidu,.Vždyť teplá voda přímo vybízela ke šplouchání bosých nohu a dalším nezbednostem...Rozpálené slunce jejich radost brzy ukončilo. 
Srpnové odpoledne jednomu z hochů nabídlo zcela výjmečný zážitek! 
Rád pozoruje mohutné, syčící parní lokomotivy s jejich typickou vůní. Do dneška  je navštěvuje na zastávce v městečku, jak přijíždějí do Blanska. Rychlou chůzí, bosý, seběhne z kopečka přes městečko, Rožmitálku a je na místě. Má štěstí.
Parní lokomotiva přijíždí. Zastaví, lidé vystupují z vlaku. Rozšířenými zorničkami pozoruje ten velký zázrak s ohromnými koly, dlouhými táhly, nasává vůni oleje. Náhle se otevřou dvířka kabiny, objeví se "mašinfíra", strojvůdce. Usmívá se na hocha v kožené kšiltovce a ptá se: "Chlapečku, jsi z Blanska?Chceš se svézt?".
Stydí se, ale přesto kývne na souhlas. "Tak vylez nahoru," pobízí. Chlapec bosýma nohama vystupuje po kovovém žebříku. Bosé šlapky tlačí, cítí rozpálený kov.
V kabině stále se usmívající pán pokračuje: "Podívej!" Otevře kotel a lopatou přihodí uhlí. 
Stroj se dává do pohybu, hoch nevěří vlastním očím! Před Ježkovým mostem strojvůdce ukáže na táhlo u chlapce a pobídne:
"Zatáhni si!" Poslechne. Lokomotiva zahouká...
Stud se promění v pýchu. Hrdě a zarudlý sedí vedle strojvůdce v tolik vysněném obru - lokomotivě! Jízda netrvá dlouho. Na blanenském nádraží se loučí. Seskakuje ze schůdků. Ještě si zamávají. S bušícím srdíčkem a velkou radostí peláší jako o závod - domů! 
Prvním člověkem, jemuž svěřuje své dojmy, je - babička! Ta pohladí, protože dobře ví, co se v jeho dětské dušičce odehrává...
Radost prožívá s ním!
Tato příhoda zůstala pro něho stálou vzpomínkou......