Malé zastavení..

Marie Ženatova 16:58 0 komentářů

Nedávno jsem měl cestu přes rodnou vesničku na Drahanské vrchovině. Řídil jsem sám a měl ještě kus cesty před sebou. Zastávky byly sice i dříve, ale zde jsem se chtěl zdržet déle. Moje vrchovina.. Jaro je tu vždy později. Nechal jsem auto na prostranství u hřbitova a vydal se úzkou silnicí do blízkého lesa. Kolem mne je nádherná příroda - tak bohatá a štědrá, že mi naplňuje všechny smysly a já si v kráse okolí připadám jako začínající mladý básník.. To pohádkové prostředí lesa mi připadá jako velebnost chrámu. A což teprve až vyjdu a vidím nádherné aleje rozkvetlých stromů. Zastavuji se a spolu s pilnými včeličkami okouzleně pozoruji tu běloskvoucí nádheru. Za celou tu dlouhou dobu na této postranní silnici neprojelo jediné auto - zdá se mi, že se v těchto končinách zastavil čas..

Ale podle vzrůstu lesa vím, že čas šel. Byl nízký když jsme v něm s kluky hrávali své první "jako války". Kdepak zůstali všichni ti kamarádi? Většina se jich roztrousila po republice, někteří již nežijí.. Vracím se zpět k autu, mám nového Favorita - pevně věřím, že mi poslouží až do doby, kdy nebudu moct jezdit. A vida - má okukovače. Ale není to žádný kluk, je v mém věku, jenže v pořádně sepraném oblečení .. zdá se mi povědomý.. Bože, nepletu se, vždyť je to František, nebo snad ne..? "Franto jsi to ty?" "Mám špatnó paměť, ale néseš Jarda?" "Poznal jsi mě dobře starý brachu. Jsem to já.." "Kde se tade bereš? Deť ož zde nikeho nemáš a tvůj bratr vašo chalopo dávno prodal.." Jak mi mile zní malebná řeč tohoto kraje. V duchu si přiznávám, že bych nejraději Frantu stále poslouchal a ani mu neodpovídal. Nejde to.. "Měl jsem dnes cestu kolem, ale ani u rodné chalupy jsem nebyl, tam by mě bylo líto, že je z ní určitě přepychová budova. Dnes na to lidé mají. Zašel jsem se podívat do lesa, jak vyrostl a zestárl jako my. Ale je to stále náš les, naše cvičiště a letiště dětských her.." "Já tade žejo vod malička, tak ož to všecko vidim jinak než te. Zevšednělo mě to, jako celé muj život.." "..Prosim tě..?" "Ož patnáct let mám plné invalidni důchod. Mám psychicky potiže, bolesti - ož bech se néradši vidělo zakreté hlenó.." "Nebuď takový pesimista, pojď posadíme se na chvíli na lavičku u zdi. Tak se zde to jarní sluníčko opírá, to my už v našem věku potřebujeme." "Te seš ještě plné života, ve vočich máš voheň, seš zdravé, určitě máš před sebó ještě velky pláne." "Máš pravdu. Teď žiji sám a představ si, že jsem nedávno potkal Aničku, naši bývalou spolužačku odtud. A víš kde? Na služebním jednání v Praze. Stýkáme se blíž a v létě se chci Franto na stará kolena oženit.." "Anička? Anička Hanákova? Vona se nevdala? To bela přece tvá první láska. Co to belo řeči vod učitelu, že ste pořád spolo." "Byla to přece moje sousedka a od první třídy jsme spolu i seděli, na májových pobožnostech svorně recitovali básničky." "A pak ste začale spolo chodit..?" "Jak jsem odešel na vysokou, tak jsme se rozešli, našim se zdála moc obyčejná, ta prý se hodí do chléva a ne ke mě, budoucímu právníku. A víš co dělá teď? Tlumočnici u zahraničního obchodu. Ona Franto mluví německy, španělsky a anglicky. Z všeho má státnice. A kde už všude byla. Nevdala se a vystudovala všechno až při zaměstnání.." "Jardo, že vona se nevdala kvůle tobě.. Tes bel jeji první láska a vona tě zvostala věrná, nebo se mélim?" "Máš pravdu. A já jsem ve svém manželství od počátku srovnával.. Vždy když se mezi námi vyhrotila nějaká konfliktní situace pomyslel jsem si, jak by ji asi řešila Anička. To víš, že vždy vyhrála. Měli jsme děti, ale já si jich moc neužil, jezdil jsem hodně po světě. A když jsem tak spával sám po hotelích.. Věříš, že jsem jí zůstal asi věrný i když jsem byl ženatý. V nocích beze spánku jsem myslíval na její hluboké oči. Já snad zůstal platonikem a možná žil v takové rozpolcenosti. Někomu by se to zdálo tragikomické.. Ale já ji Franto vídal. Jsem sice muž, ale zdají se mi často sny. A když jsem na ni myslel, tak mi přicházela právě v těch snech. Taková čistá, nebeská, nedotknutelná, opojná. Franto, já jsem v nocích bloudíval s ní. A přesto jsem zůstal věrný i své ženě. Někdy ani sám sebe nepochopím, jaký to byl nevšední život, ale nikdo o něm nevěděl - to říkám jen tobě, protože jsi nás oba dva dobře znal.. ..Byl jsem spoután v železech lásky, štěstí nablízku - poznal jsem šílenou blaženosti, ale ještě víc bolest, stesk a žal. Mnohokrát v nocích beze spánku jsem často přemýšlel, kdy vlastně rostou stromy - právě v nocích, kdy se lidé milují nebo pláčí - nebo když se opíjejí rozkoší a radostí nebo se trýzní opuštěností? Viděl jsem letět slavíka, který se za zpěvu nabodl na trn a zemřel. Tak i já jsem si často bodal trny do srdce - věděl jsem co mne čeká a přece mě to nezadrželo.. "Franto, jestlipak alespoň ty bys mi porozuměl?" "Je to zamotané život, ale só mnozi, že ho mají ještě horši a proto se dostanó do takovéch mist jako já.." "Ale teď mám přece jen radost Franto. Život mi nedopřál Aničku v mládí, teď si snad vynahradím osobní nezdary." "Jardo, já tě závidim. Vidiš, já sem zvostal jako kul v plotě. Nezdál sem se žádné dobré. Ale Anička, ta se mnó decky slovo ztratila, dokud žela ještě tade. Viš co se vo ni na dědině říkalo? - že má nebesky voče, ale ledovy roce - tak bela ke všem chladná.. Přejo tě štěstí, to já ož v životě nepoznám" "Pojď Franto, podíváme se alespoň na hroby našich rodičů." Upravený vesnický hřbitůvek přitáhl moje oči. Podélné řady křížů, mramorové desky, upravená malá letiště. Člověče, ti lidé teď staví samé hrobky. Tato je zvláštní a prostorná. Rodina Horská.. Kteří to jsou, že mají tak nákladný a ozdobný hrob..? "Bodeš si je pamatovat. Bévale kósek vod vašich, ta došková chalópka pod lesem. Napřed dělale všeci v družstvě, měle velky védělke, Pak zbórale chalópko a postavile si tam místo ni úplné hrad." "A kdo jim zemřel..?" "To je to néhorši. Zatím nikdo. Ale neměle co dělat s penězma, tak si kópile místo na hřbitově a postavile toto hrobko. Vidiš mají tam nápis.." "Ale jsou zde vysázené kytky.." "Ani mě nemlov. To Božka je sem chodi každé večir zalivat a kolekrát si meslim, že kdebe si do kapesnika nastróhala křen, tak to tade bode každé deň polivat aji slzama. Nekteři ledi ož skotečně nevijó co s penězma.." "To jsou tedy poměry. A já ti byl nedávno na zájezdě v Lužickém Srbsku. Mám tam dobrého známého. Je to takový obětavý učitel Beno Mikwanč. Projížděli jsme spolu celou tuto oblast a on mě zavezl i do obce Ralbice. A zde se po válce začalo s budováním nového hřbitova, jehož motivem byla jediná humánní myšlenka - aby si lidé byli rovni alespoň po smrti. A tak každý kdo v té to obci zemře dostane po smrti bílý pozlacený kříž, jehož cena je nízká. Je to místní rarita, ojedinělý hřbitov v celé Evropě a tak o turisty není nouze. Byl jsem skutečně dojat tímto lesem bílých křížů a víš ty Franto co mě při tom vlastně napadlo? Žiji já vždy tak, abych si po smrti zasloužil takový obyčejný kříž.. A pak ještě bylo posezení s přítelem v jeho domě v Chrošticích. Sešla se tam nejen celá rodina, ale i mnozí jiní vesničané. Promítli nám také diapozitivy o životě Dolní Lužice. Ale nebyl to obyčejný cestopisný snímek. Jeho autor - také to byl učitel - nám v něm ukázal život Srbů během celého roku, dověděli jsme se o vzniku a osídlení nejmenšího slovanského státu až po současné zvyky. Tam jsem skutečně viděl na vlastní oči obrovskou lásku lužických Srbů ke své zemi, velkou sílu udržet své bohatství - řeč, vlastenecké cítění, ale hlavně víru v Boha. A víš co jsem nejvíc obdivoval Franto? Jejich pohostinnost.." "Takovy ledi přece bévale ho nás také. Ale čim mají teď vic majetko, tak se z nich stávaji sobce. Každé jenom hrabe na tem svým pisečko a večir se jenom v každym vokně rozzáři barevná televiza. A tak každé sedi, podřimoje a vo sósede se nestará.." "Franto, není to všude u nás takové, jsou přece lidé také obětaví, ale asi máš pravdu v tom, že čím dál víc přibývá těch druhých. A to je ta velká chyba. Právě tady od těch nejzákladnějších lidských vztahů by se měla změnit celá naše společnosti.." "Jardo, já so tak rád, že sem se s tebó potkal. Věříš, že mě dáváš elán do teho myho bolavyho života. Tes bel decky řečnik. ož ve škole mlovils jako kniha. Měl jsem tě pořád za správnyho člověka. Te skutečně homiš zapálet srdce drohyho, protože sám hoříš.. Jardo, já mám malé rozhled, ale jedno tě řekno - ho nás se stala jedna zlá věc, ztratila se úcta ke chlebo. Vzpomínáš si, jak se pekl chleba ho nás - pamatoješ..? Večir se zadělalo v diže řidky těsto z žetné móke, vode a nátěstko, zakrelo se peřenó a dalo ke kamnum kesat. Ráno se předala sul, kmin, móke tolik abe se těsto pěkně vemišelo.." "Já tě doplním Franto, my jsme taky pekli chleba doma.. Víš co říkávala naše maminka - chleba se nepřemísí, děvče nepřemiluje.. Z hotového těsta brala lopatkou kusy, v mouce se vyválely na kulato a zas daly kysat než se vytopila pec. Pro nás děti dělala maminka panáky s očima a knoflíky z nového koření.." "Nás belo hodně Jardo, ho nás se peklo třeba deset pecnu chleba najednó. A než se pecen zkrojil, tak se pokřižoval a nikde se nepoložel na stul nakrojeném ke dveřim - abe ho moc nehobévalo.." "A dnes? Jdeš na sídlišti kolem otevřených popelnic a jsou tam vyhozené zbytky potravin, mezi nimi i chléb. Jednou jsem viděl stařenku v sešlapaných botách, která tyto zbytky vybírala do staré tašky. Možná to bylo pro slepice, kdoví.. Když mě náhodou v dětství spadl doma kousek chleba na zem, musel jsem ho nejdřív políbit a pak dát zpět na stůl.." "Jardo, dnes ti mladi nevidijó kolek práce dá, než veruste vobili a hopeče se chleba. Pak só nekteři tak nešetrni.." "Ale úplně špatni nejsou.." "Jardo , věřiš, že dnes hodělals dobré skotek" "Prosím tě čím?" "Tém , že sis se mnó popovidal... Já do vobčas do lesa na dřevo, so sice invalida, ale nechco bet úplně vodepsané. Ale te špatny mešlenke mě často trápijó. Takovy te vtiravy, že ož so nanic. Nechtěl sem se spokojit s invalidnim duchodem, hledal sem si aspoň přiležitostnó práco a viš jak sem dopadl?" "Jak..?" "Moc špatně.. S ledma jako sme me, nechcó mět zaměstnavateli ani podnikateli nic společnyho. A tak co mě zbévá - málo peněz, dlóhá chvila a hrozné pocit prázdnote života, protože te dlóhy hodine vosaměni só hrozny. Ale kdež vidim, jaké máš elán do života te, přenesls ho dnes aji trocho na mě. Kdebe se aspoň našlo hodně takovéch ledi jako seš te, abe hozdravile te mnohy nemocny blahobetem a nevšimavosťó.. Pak be ho nás belo skotečně moc dobře.." Toto dodal pozvolna Franta a já se musel se smíšenými pocity s ním rozloučit. Čas pokročil a já se chystal pokračovat v další cestě. A když jsem míjel známou jarní krajinu v autě, tu si přiznávám, že jsem byl i já obohacen.. Oč? O velké poznání.. Lidé už dnes nedovedou naslouchat jeden druhému. Jako kdyby nebyl čas. Ale já si výborného vypravěče rád poslechnu. Učím se způsobu jeho vidění - piji, jako tu živou vodu jeho řeč, která kvete, bují, rozvíjí se a zní krásnou strunou lidového humoru. Některý vypravěč je vpravdě studánkou, ale i sopkou. Nechrlí však lávu a kameny, ale srazí a zavalí lidi smíchem.. Ale můj spolužák František patří úplně k jiným - těm opačným.. Znal jsem ho jako šikovného, pracovitého kluka. Příliš se mu zamotal život. Ale je proto odepsaný..? Když jsem byl na Parconu 90 v Bratislavě byl jedním z účastníků i vozíčkář, který měl jen hlavu mužské velikosti - jinak jeho ležící tělíčko i končetiny ustrnuly na dětském vývoji. Doprovázela ho pečovatelka. Ale měl živé oči, které z vozíku sledovaly pozorně veškeré dění. Četl a psal i Sci-fi povídky. V minulé době jsme nebyli zvyklí vídat takové lidi na podobných setkáních. Při pohledu na dětské tělíčko se mi svíralo na jedné straně srdce soucitem a na druhé straně jsem obdivoval chuť mozku se bít se životem a alespoň ve sféře Sci-fi se dostávat do jiných oblastí. Pomyslel jsem si při tom na mnohé mladé lidi, kteří ač mají zdravé nejen hlavy, ale i celá těla, se dokáží vznést do "vyšších sfér" jen za pomoci roztodivných drog. V duchu jsem se pokorně skláněl před tímto "dospělým dítětem", které mohlo ukazovat vztah k zájmu o svět mnohým zdravým.. Frantovi bude padesát, blíží se mu už také podzim života.. Básníci ho nazývají tajemným malířem, který roztříká bohatství barev do záplavy listí, nežli spadne k zemi, před blížící se zimou. Jejich podzimní krása vznikla tím, že listy odevzdají část svého obsahu - chlorofylu a jiných látek zpět kmenu a kořenům - oč tato zásada platí víc u člověka.. Čím víc dáš, tím víc tvoje duše zkrásní.. ..Kéž by mohlo alespoň trochu štěstí vyzařovat při setkávání nejen úspěšných, ale i těch, ke kterým osud nebyl příliš příznivě nakloněn..


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.