Malá vzpomínka a úvaha.

František Janás 13:20 0 komentářů

Měli v době normalizace, potažmo i v 50. létech, přístup ke zbrani jen osoby věrné režimu? Úvaha nad Mašínovci.

V roce 1962 jsem byl odsouzen k 15 měsícům nepodmíněně za trestné činy pobuřování proti socialistickému a státnímu zřízení, letáky, fotografování zakázaných objektů, pokusu opuštění republiky a podobně. Bylo mi tehdy 16 let, studoval jsem na SEŠ v Opavě a v návaznosti na odsouzení jsem byl vyloučen z dalšího studia na všech školách v ČSSR.

V roce 1966 jsem začal, v rámci náhradní vojenské služby pracovat u Pozemních staveb v Brně.  Nejprve jako pomocný dělník, jeřábník a posléze jako skladník. Bez studijních úlev jsem při „skladničině“ vystudoval SVVŠ, aniž bych žádal prve o zrušení zákazu. (Ten pokus jsem učinil již v roce 1964 s výsledkem: Krajský národní výbor v Ostravě mi doporučil, abych o zrušení zákazu požádal ministerstvo kultury. To mi odpovědělo, že zákaz studia může zrušit pouze KNV, který mne z dalších studií vyloučil). Po maturitě jsem v PSB začal pracovat na oddělení ekonomiky práce.

Už si nevzpomínám na to, kolik let jsem si 2x měsíčně hrál na pistolníka. Vyplácení mezd pracujícím na stavbách probíhalo tak, že pokladní závodu jela s jedním členem ozbrojeného doprovodu taxíkem ráno do banky pro příslušné balíky peněz. Podle výplatních listin předem připravila jak velký počet od té - které hodnoty bankovky a mincí bude zapotřebí a převzala je na pokladně banky. Peníze se vložily do kufříku nebo kabely a odjíždělo se s nimi zpátky do sídla vedení závodu. (Dnes si nedokáži představit míru rizika, kterým by byly převozy peněz do mnoha podniků vystaveny. Podobně totiž vypadaly všechny skupiny přebírající v bance peníze. Snad jen skupinky z Královopolské strojírny, Zetoru, Zbrojovky nebo jiných velkých podniků měly zajištěn doprovod dvěma ozbrojenci. Ti měli také víc zavazadel, do nichž ukládali finanční hotovosti). Po příjezdu na závod pak v zasedací místnosti probíhalo tzv. sáčkování, při němž se podle výplatnic vkládaly do obálek pro každého jednotlivce příslušné částky peněz. Poté vyjížděly dvě nebo tři skupiny na stavby v Brně a jeho okolí. Kromě taxíkáře jely ve voze vždy dvě účetní a jejich ozbrojený doprovod. Velmi často jsem býval tím pistolníkem jak při jízdách do banky a po nasáčkování výplat nebo záloh na mzdy pak při výjezdech na stavby. Za každý doprovod na stavby nám byl vyplácen rizikový příplatek ve výši 40 Kčs. Pistoli jsem si vyzvedával u referenta útvaru obrany. Byl to jeden z řadových zaměstnanců, který měl ke své pracovní náplni doplňkově na starosti péči o pistole a materiály civilní obrany. Dle předpisů měl výdej plně nabitých zbraní a jejich vracení, včetně tzv. hromadných zbrojních průkazů, zaznamenávat do příslušné knihy s přesnými časovými údaji. Pistole měly být vždy vráceny neprodleně po návratu výplatčích ze staveb na závod. Byli-žili jsme tehdy v dobrých pracovních i vzájemných vztazích. Nezřídka se stávalo, že jsem onomu referentu řekl, že se s výplatčími už na závod nevrátím a pistoli mu do trezoru vrátím až další den, případně po víkendu. Nezištně to toleroval a pro možnou případnou následnou kontrolu zapisoval do knihy fiktivní čas vrácení, jakoby po mém návratu ze staveb. Dvakrát ročně jsme si,  jak závodní stráž/vrátní tak i všichni doprovodci výplatčích z celých PSB,  cvičně zastříleli na povinných střelbách.

To, že jsem byl odsouzen za protistátní aktivity, bylo zaznamenáno v mých kádrových materiálech a vědělo to i mnoho spoluzaměstnanců. Nebyl jsem členem ani kandidátem KSČ a přesto jsem měl volný přístup ke služební zbrani. (Ani můj otec nebyl nikdy v žádné straně, natož ve straně vůdčí, vůči níž měl velkou averzi. V opravdu krutých 50. létech minulého století naše rodina chodila pravidelně do kostela – viz snímky z mého prvého sv. přijímání, které publikuji ve fotogalerii na mém webu  www.bibilofilie-edice33.cz - přesto byl otec vedoucím Správy bytového fondu u Jáchymovských dolů. O tom jak na onom postu skončil, píši ve vzpomínkách na mém druhém webu www.edice33.eu  v oddíle Více o projektech, 05 - Jaroslav Seifert: Vltava. Tehdy mu nabízenou služební pistoli odmítal otec nejen pro odpor ke zbraním ale hlavně proto, že by mu ji brával na hraní syn František).  

Zejména po rozpoutání někdy vášnivých diskuzí o akcích skupiny bratří Mašínů se  mi vybavila možná eventualita: při cestě na nějakou odlehlou stavbu přepadnou náš taxík lupiči, mne zastřelí, prchnou za hranice a po roce 1990 se budou vydávat za "bojovníky proti totalitě". Před útěkem za hranice třeba měli na kontě ještě nějakou vyloupenou poštu a poničený majetek „v socialistickém vlastnictví". Pří svých "protikomunistických" akcích možná kvůli získání zbraní zabijí i jakéhosi podnikového strážného, což byli nezřídka penzisté, kteří se, jako při našich cvičných střelbách, ani netrefili do terče. Nebo venkovského policajta. Například takového, jakého jsem poznal v mé rodné obci po návratu z Karlovarska. Nejednou nám, klukům, prováděli ve škole namátkové osobní prohlídky. Museli jsme vyložit všechny věci z kapes. U mne měli vždy jistotu, že budu mít u sebe alespoň jeden ostrý náboj. Co se pak dělo dál? Onen příslušník SNB, netuším, zda byl členem KSČ, mne pak pozval na „četnickou stanici“. Mohl jsem si zavolat i nějakého kamaráda. Už po první návštěvě jsem věděl, co bude následovat: z dřevěné skříně vytáhnul četník vždy nejméně jednu krabici s "úlovky" z proběhlé prohlídky. Nikdy nechyběla nějaká pistole nebo revolver. A my se tím prohrabovali a vše si prohlíželi. Má zkušenost může být ojedinělá. Měl jsem rád zbraně, ve škole byl jedničkářem ze slušné rodiny a zřejmě i proto se místní četník ke mně takto choval po celé tři roky mého pobytu v obci na Horňácku. Krom toho jsem byl určitým exotem - jsa rodákem, přesto jsem nemluvil místním dialektem, kterému jsem neměl možnost se pro krátkost mého pobytu dětství naučit, ale spisovně, jak se tam tehdy říkalo "po pansky".
 
Nabízím malé zamyšlení: aktivity skupiny, s několika osobami pocházejících z rodin různého charakteru, budou obdobné činům Mašínovců. Parta však nebude vedena mladíky s otcem-hrdinou, ale jejím velitelem bude třeba jakýsi Milan Paumer. Bude část veřejnosti jejich počínání glorifikovat a případně je navrhovat na vysoká vyznamenání, i pokud by se skupina nemohla honosit podříznutím omámeného venkovského policajta? I v této souvislosti se v uplynulých dvou desítkách let velmi potvrzuje to, co jsem v mládí nejednou slýchával od mého otce, který zemřel tři roky před koncem "totality": Nejvíc partyzánů bylo po válce. Slovo partyzánů je v posledních létech možné nahradit slůvkem antikomunistů.

František Janás


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.