Má vzpomínka na vojnu

Mirek Huptych

Vzpomínky Mirka Huptycha, člena Českého centra Mezinárodního PEN klubu

 
Moje vojenské intermezzo bylo krátké, tři měsíce na podzim v roce 1971, tři měsíce v roce 1972 na marodce / brigáda Pohraniční stráže Domažlice/. Nechtělo se mi strážit dráty, koncentrák, v kterém jsme žili…Kecy, některých vojáků o tom, jak „narušitele hranic“ zastřelí i za čárou a přetáhnou ho k nám, mě znechucovaly, proto jsem si pomohl simulací…Naštěstí posádkový lékař byl rozumný, jistě věděl, že to hraji, ale byl to velký čtenář a asi ho dojalo, že viděl na mém stolku básnické sbírky. Když jsme jeli do Plzně na přezkum mého zdravotního stavu, tak mi v autě řekl: „Pomohl jsem z vojny jiným, pomůžu i tobě…“ Celá vojenská anabáze byla tak tristní, že se mi ani dnes nechce na tu hnusnou dobu vzpomínat… Zapískaný nástup na volby! Závazek brigády, že všichni budou volit manifestačně – jednomyslně 100%!  Plukovník, který stál v koutě a hlídal cosi, co mělo představovat plentu, se postavil do pozoru, když jsem se zastavil, četl lístky a pak se na tu plentu jenom podíval – všichni lampasáci v místnosti strnuli, plukovník mě provrtával pohledem, vydržel jsem to asi vteřinu…a připadal jsem si jako hrdina... Jistě bych vybavil další absurdnosti, ale zkazil bych si tím den. Jen doufám, že se  něco podobného nevrátí. Zdvíhal  se mi nedávno  žaludek nad drzostí, politruka Pohraniční stráže, který byl nominován do městské rady v Budějovicích za KSČ a tvrdil, že má svědomí čisté… /Jak pravil S. J. Lec – Nepoužité!/. Politruci u Pohraniční stráže byli Ti nezarytější bolševici, kteří nás připravovali na válku se Západem, tvrdili, že v případě válečného konfliktu máme vypočítanou životnost  asi 5 minut…
 
Nejšťastnější moment celé mojí vojenské služby byl, když jsem kráčel v civilu  po Domažlicích na nádraží, svítilo slunce, já jel domů. Byl to asi jeden z nekrásnějších a nejradostnějších dnů mého života…