Libri prohibiti

Zdeněk Křemen 09:08 0 komentářů

 

 
Maskované "libri prohibiti"
 
 
            V čase, který se v lidském životě nazývá jako nadějné mládí, miloval jsem nejen hezká děvčata, ale i pěkné knížky. Obojí je však náročné na finance a těch, jak známo, se člověku zpravidla nedostává. Řešil jsem proto uspokojení svých tužeb tím, že jsem se s tou nejhezčí slečnou oženil a v zaměstnání přijal úlohu knihovníka v závodní odborářské knihovně. Obojí byly sice funkce nehonorované, ale zato každá mi přinesla mnoho potěšení i výhod.
            K povinnostem "bibliotékáře" patřilo vedle půjčování i nákup nových titulů. Byl to blažený pocit, v knihkupectví vybírat z nabídky podle svého vkusu a nemít tíživý pocit strachu o kolaps zlaťáků ve vlastní kapse.
            Za výpůjčním pultem poznal jsem své spolupracovníky možná víc, než legendární kádrovák. Zbytečně se neříká, "řekni mi co čteš a já ti povím kdo jsi". Věděl jsem za krátký čas bezpečně kdo miluje prózu a kdo poesii, kdo je fanda do historie, zahrádkář, milovník přírody nebo domácí kutil. Zvláštní kapitolou byly matky dítek školou povinných. Byl jsem jejich posledním útočištěm, ke kterému se obracely, když jejich potomci byli v úzkých s povinnou školní četbou. Musím říci, že jsem měl přehled o dětičkách i osnovách a už jsem mohl věštit, co budou potřebovat příští rok. Bohužel, s politováním musím konstatovat, že u řady lidí jsem téměř pochyboval o jejich gramotnosti, neboť jak je rok dlouhý, nepřišli se podívat a vypůjčit si nějaké to tištěné slovo. Ale musíme být tolerantní, lidé jsou různí. Asi jim ke kulturní náplni jejich života vyhovovalo něco jiného.
            V době t.zv. normalizace došlo k opakování naší české historie. Opět se našli Koniášové, kteří hledali ideologický plevel a jed v knihách. Byli to censoři, vychovaní v myšlenkovém stejnokroji "rodné strany" a z titulu své červené legitimace měli snahu určovat, co je ke čtení vhodné a co závadné. Neměl jsem rád tuto selekci a tak jsem si na ně vymyslel "boudu". Knížky jako byli třeba Švandrlíkovi "Černí baroni", či jiné tituly od autorů mocipánům nežádoucích jmen, jsem ukázněně, jak zněl striktní příkaz vyčlenil. Knížky jsem obalil a na hřbet napsal název titulu. Ovšem tento český název jsem napsal azbukou. Dal jsem je do police hned vedle povinného vybavení každé knihovny - sebraných spisů V.I.Lenina. Trůnily v přátelském sousedství a vůbec jim nevadilo, že jsou obsahově poněkud antagonistické. Dobrým přátelům jsem dal patřičné školení. kam mají sáhnout. Nu a ti "uvědomělí" - ti stejně moc do knihovny nechodili. Pokud si spletli dveře a náhodou sem zapadli, jejich zájem vždy mířil pouze k  detektivkám tištěným na zeleném papíře.
            Největšího zadostiučinění se mně dostalo, když poctila knihovnu svojí návštěvou hlavní ideoložka stranické organisace. Slídivým zrakem pravověrné marxistické fundamentalistky hledala, zda se zde neskrývají zakuklení kulturní diversanti. Pochopitelně se jí líbila dvoumetrová řada sebraných spisů "Vílenina", sice trochu zaprášená, leč zcela neohmataná regálová ozdoba. Její oko přímo zazářilo, když uviděla v sousedství řádku knížek popsanou azbukou. Ihned se ptala, jaký je o tyto knihy zájem, zda jsou čtené. Bez uzardění jsem jí mohl přiznat pravdu, že o tyto tituly je velký zájem. "No to je vskutku potěšitelné ", pravila a s údivem se tázala, "a to lidé čtou tyto knihy přímo v originále?" Já opět nemusel lhát a klidně jsem přisvědčil s čistým svědomím že ano. "Tak to bych si netroufala, i když jsem měla ruštinu od třetí třídy až po čtyři semestry na vysoké škole." Po tom, co za sebou zavřela dveře, vyprskli přítomní upřímným smíchem. Systém kamufláže se osvědčil a "literatura v azbuckém kabátku" ještě dlouho potom nalézala ty správné čtenáře. Inu není vše zlato co se třpytí a nebylo vše "košer" co psáno bylo azbukou.
 
 
 
© Zdeněk Křemen


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.