ČLÁNKY AUTORA
Rod Malých 2.Dělení na reálky Rody Malých.Léta předškolní a školníOkupace 1939-1945Němci 1936-1938.Rok 1939Generál František Patera (1906-1986)Energie a myJosef Brousek - Umělecké knihařstvíGenerál Gibiš r.1918Život r.1925 - 1938Pokračování vzpomínek 2VzpomínkyV nemocniciZ první světové války, generál Gibiš.Kariéra KSČ Být pamětníkem - 1935-1938.JAK SE PRALO VE 20. STOLETÍ. Psací stroj a počítačIng.Jiří PerglDopis z roku 1997Prachatice 1938 - UnhošťSENIOŘIVÝHAZOVJak se žilo za RakouskaJak se žilo za RakouskaVEDENÍPrvní světováVyřazené knihyŽivotopis mých rodičů.Setkání po 25 letech100 let školy v UnhoštiSokol po roce 1948SOKOLOVÉHostivice v roce 1944-45ROD SLÁNSKÝCHRevoluce 1945 UnhošťDůsledky válkyJak to bylo s NěmciRuzyně za válkyCesty venkovského kluka k uměníDrogerieMandlováSokol - sestry ValtrovyWaltrovkaTyfus v UmhoštiRomské rodinySvětová válkaVýroba adres Rod BubeníčkůBrigády (1945 - 1953)Zdravotnictví I.Zdravotnictví II.historie městaZÁMEČEKCECHY 2ZdravotnictvíMUDr. Rudolf ŠkeříkkoželužnaCechyKONEČNĚ MÍRPohnuté dnyAmerika IIIKoželužnaLetiště Ruzyně po válcePraha letiště 1.Ruzyně za válkyLetiště RuzyněSpolupergloviKlecan - FučíkOtec a syn ExnerovéO rybnícíchČin šílené odvahy podruhéKuratoriumSokolovna - Unhošť Josef Brousek - živnostníkJosef BrousekSvátek matekVzpomínky na vojnuPrvní světováFirma HIEKEPovzdechZačátky divadlaTři ŠidlíkovéTotální nasazení Divadlo v UnhoštiŠidlíkovéÚtěk r. 1938Noviny ze zářijových dní 19383x VánoceZámečnictví v roce 1890Kolem světaVzpomínky mojí tchyněDopis ŠrámkoviHostiviceÚderStbSlovní úlohamatkaPÉZETKYSeznam soukromých tisků Josefa Brouska.Morava - Kunoviceklášter HájekJosef BrousekL.Bradáč,J.Brousekknihařkou

Léta předškolní a školní

Naděžda Stejskalová 16:34 0 komentářů

Život kluka předškolního věku nebyl nijak snadný. Vesnice byla plná starších pacholků, kteří se domnívali, že ti mladší jsou tu jen proto, aby měli koho trápit.

Ne nebude to o škole tu si nechám zvlášť.  Bude to o životě kluka mezi čtvrtým a dvanáctým rokem.
 
Život  kluka předškolního věku  nebyl nijak snadný. Vesnice byla plná starších pacholků, kteří se domnívali, že ti mladší jsou tu jen proto, aby měli koho trápit. Takže když jsem se odpoutal od máminých sukní a domníval se, že se dostal z jejího dohledu, spadl jsem do jiného trápení.  Nejoblivější  zábavou starších kluků byla kopaná. Byla kde provozovat , protože mezi postavenými a rozestavěnými domy byly prázdné parcely, které na  svoje stavebníky teprve čekaly.  Nejobvějším  místem byl plac mezi zahradníkem a dnes ulicí Spojovací.  Tady jsme obyčejně zbytečně čekali, že si nás majitel  meruny, který byl uznávaným šéfem, vybere do manšaftu. To jsme si potom kopli jedině když se dostal míč ze hry. Byl jsem proto nadšen, když  někdo, snad  strejda Frantík  mi odněkud přinesl malou  lehkou mičudu, rozhodně ne na fotbal. Hrdě jsem ji nesl na plac a těšil se jak si najmenuji sestavu.. Ještě než se začalo kopat, velcí kluci mi merunu ozkoušeli a v  rekordní době jí prokopli. A to se tenkrát kopalo v teniskách nebo keckách, kdepak kopačky! Samozřejmě jsem táhl domů s řevem., ale dostalo se mi tvrdého odmítnutí, když jsem žádal o rodinnou intervenci proti viníkovi. Nářez jsem nedostal, táta usoudil, že to co se mi stalo je pro mne dostatečný trest. Myslíte, že mně to poučilo, Kdepak. To táta jednou  přivezl  z Prahy krásný aeroplán, který se vystřeloval prakem. Byla to hračka velice  zdařilá,  letounek rychle  nastoupal  do výšky a odtud  v kruzích a malým opadáním plachtil dolů. Nepoučen, vzal jsem aeroplán na plac a hrdě ho předváděl.  Starší kluci nebyli spokojeni mým napínáním praku a zkusili to sami. Letadelko  vylétlo jak střela do neuvěřitelné výšky a na vrcholu své  dráhy připažilo! Byl jsem zdrcen tak. Že ani tehdy nepřišla exekuce. Táta se pokoušel  křídlo slepit, marně. Později už jako modelář  jsem se pokusil hračku napodobit, ale nikdy se nic nepodařilo ani se přiblížit  výkonem té původní.
 
 V té době už jsem se  velice  zajímal  o letectví.  Jedna  ze skutečně ojedinělých  vzpomínek se váže k leteckému zážitku, který se už nemůže opakovat. Bylo pozdní odpoledne  slunečného dne, táta seděl v trafice a já poskakoval před ní. Najednou jsem zpozoroval  něco, co mně ohromilo: tati, podívej se támhle tamhle  letí vzducholoď“.  „ Jdi brebto, kde by se tu vzala“ a byla to ona. Nejúspěšnější  vzducholoď všech dob Graf  Zeppelin na své cestě kolem světa.

Protože jak jsem se později dozvěděl nad Prahou provedla průlet nad Vltavou v malé výšce, nemohla ještě  nastoupat příliš vysoko a tak se šinulo obrovské hlinikové vřeteno nad školou ( ve skutečnosti asi  dále) majestátně šikmo k bažantnici až zmizelo za obzorem. Zajímavé je, že slabé vrčení bylo slyšet až skoro když zmizelo.  Kolem  této cesty kolem světa se toho hodně napsalo a ne všechno byla pravda. Nesporné je, že to byl  čistě propagační let a říkalo se , že při něm vzducholoď plnila  výzvědné úkoly. Možná ale proč si vojáci (prý) zahalit Škodovku do dýmové clony dost dobře nechápu, vždyť Němci tu měli desetitisíce vyzvědačů, zbraně Škodovky se prodávaly každému, kdo o ně stál a podrobné plány byly určitě ve Vídni. Podle všeho ta příhoda se musela odehrát po dostavené boudy a po příchodu Hitlera k moci, tedy nejdříve  v roce 1933, šlo by to zjistit přesně, nejde mi  však o dokument, jde mi spíše o posici kluka, který vidí něco, co se domníval, že v životě nespatří.
 
Jiné moje letecké zážitky jsou z doby před stavbou letiště v Ruzyni. Byla to cvičení světlometů, které chytaly do svých kuželů letadlo. Bylo vidět,  jak je těžké uniknout, když se na cíl zaměřilo pět, šest světlometů.
 
Jinak  jsme  sledovali denně se objevující letadlo, které pravidelně přilétalo od západu. Nepamatuji se však, že by bylo  létalo  opačným směrem.  Buď mělo jinou trasu pro návrat, nebo létalo v takovou hodinu, že nám to ušlo.
 
Hodinky u šestiletého kluka, k tomu v roce 1930? Pěkný nesmysl. Za prvé byla krize, za druhé k čemu by mu byly? Selhal-li signál žaludku, stačilo nepropást vrčení tehdy dost vzácného ptáka aeroponu. Přilétal  pravidelně  před polednem od západu a směřoval nad Prahu.

Bylo to třímotorové letadlo a bylo dost nízko na to , aby se  mohlo pozorovat, že má červené pneumatiky! Říkali jsme, že letí francouzská  pošta. Byli jsme dost blízko – byla to trať  Paříž – Štrasburk-. Praha francouzsko -  rumunská společnost už Air France. Přistávalo ve Kbelích. Netušili jsme tenkrát , že za nevyhovující letiště ve Kbelích už je plánovaná náhrada. Od roku 1929 prováděli  průzkum, zahrnoval okruh 40 km kolem Prahy. Nejlépe vyhovovalo pole, kde se od nepaměti říkalo  Na malivách. O území budoucího letiště se dělily katastry  Hostivice,  Kněževes  Ruzyně a  Přední Kopanina. Původní letiště měla rozlohu 108 ha. Pro srovnání, je to asi  čtyřnásobná  rozloha  Litovického  rybníka.
 
Š K O L A
Začal jsem chodit do školy v Hostivici zrovna v roce  (1931) kdy se „nová“ škola  z roku 1906 přistavovala o patro. Proto byla naše první třída umístěna ve stazé škole, řečené myšárna. Pocházela z třicátých let minulého století, byla přízemní  a byla dvakrát nastavovaná o patro. Nedávno vysekávaná díra na plyn ukázala, že první stavba byla stavěna na hlínu!

Ve staré škole byly i staré lavice pro pět žáků a stará tabule na trojnožce. Seděl jsem v lavici, která byla celá ozdobena vyřezávanými jmény Poštolka. Pochlubil jsem se doma a táta pravil, že tak se jmenoval jeden z jeho spolužáků.
Moc jsem se tomu divil, dokud jsem si neuvědomil, že jsme měli dokonce společnou učitelku – táta jako Peřinovou, já už jako Kožušníkovou. Aby to bylo zajímavější – Kožišníková  vypomáhala ještě v dobách, kdy chodily do školy moje dcery!

Nevím to jistě, ale domnívám se, že ve staré škole jsem nedokončil úplný školní rok. Tím větší byl rozdíl  – nové lavice pro dva se sklápěcím sedadlem, dvojice posouvatelných tabulí a o hodně víc světla. Pod sklopné sedačky se tak krásně daly dát housky, že z nich  o velké přestávce byly tenké placičky – to byla dobrota. Ty housky prodával pan Bílek, školník nejprve v síni svého bytu, pak na odpočívadle schodiště nahoře u půdy a konečně v adaptovaném sklepě, kde se už vedle ohřátých párků, housek, vařila také polévka, zřejmě z nějaké dobrovolné akce, protože pro chudé žáky byla zdarma.

Marně jsem toužil po párcích s kouřícího kotlíku pana Bílka, uzenin byla u nás vždycky dost a říci, že dědečkovy nejsou tak dobré, to bych si dal. Tak místo obligátních chlebů se sádlem jsem vyžebral dvacetník na housku. Je to dnes směšné, ale tehdy i dvacet halířů byly peníze!

Pan Bílek. Vidím ho jako živého. Malý s přísným výrazem, převážně rákoskou v ruce. Dělal totiž i kata těm učitelům, převážně však učitelkám, kteří se necítili dost silní pro exekuci zvláště na starších žácích a repetentech. Kdyby se byl takový Franta Vlasatý ohnal, tak by asi Bílek měl co dělat se ubránit, ale měl takovou autoritu, že si na něj nikdo netroufl. Přispívala k tomu jistě i minulost Bílky jako ruského legionáře. Při poruchách elektrického zvonku a při poplaších Bílek zvoníval ohromným zvoncem z  dřevěnou rukojetí, což dělal obzvláště rád a procítěně.
 
Učitelem v první třídě byl pan Bočinský. Už jsem o něm psal a nemám co dodat, nebo snad to, proč jsem ho neměl rád, vzniklo až o dva roky později. Zachovaly se fotky žákovské elity se zvířaty a s Bočínským, byl jsem na nich taky, tak snad to nebylo v první tak zlé.. Jinak jsem ztrátu svobody nesl statečně a naplakal jsem po mamince, ani neutíkal na kávu. Obvyklý postup kantora s třídou byl případě Bočinského porušen, protože se stal řídicím učitelem a měl na  učení málo času.

V druhé třídě jsme dostali mladého učitele jménem Bubeníček. Byl to hubený dlouhán s dlouhými prsty a výraznými klouby. Nic dalšího o něm neřeknu, protože učil a nic víc..

V třídě třetí jsme se opět setkali s Bočinským.

Třídu čtvrtou  učil pan učitel  Kraus. Malý sporý a hezkým obličejem a  vlnitými vlasy. Sportovec, turista (později jsem se dozvěděl, že na jedné své cestě po Evropě ho někdo v Alpách srazil automobilem a způsobil mu komplikované fraktury obou nohou). Jinak se nepamatuji, že by s námi byl dělal něco jiného, než ostatní kantoři a přece nám učaroval i on po roce zmizel.

Třída pátá mi zvlášť  utkvěla  v paměti. To proto, že Áda Kubát, jak jsme mu říkali  byl naprostý originál. Lidsky otřesný. Samovládce – vztekloun a kruťas.On jediný měl ve třídě syna, ostatní kantoři nemívali děti ve třídě. Chudák Zdeněk co tam vytrpěl! Dokonce ho zranil na obočí svazkem klíčů ve vzteku nad synovou nepozorností po něm hodil. I já jsme  okusil jeho  veliké dlaně. Jinak jako kantor nevýraznější osobnost celé školy. Více hudebník než učitel, ale učil  s invenci a zaujetím. Byl synem  kladenského ředitele  Hynka Kubáta, žáka Antonína Dvořáka , pod jehož taktovkou hrával v symfonických orchestrech.
Byl absolventem konservatoře,  virtuosem na hoboj, členem českého noneta s němž jezdil po Evropě. Po odchodu z Hostivice se věnoval hudbě docela. A stal se  profesorem  hry na hoboj a na pražské AMU  i na konservatoři. Byl živ  podivuhodně  dlouho a vychoval mnoho  vynikajících  žáků. Jestli je také mlátil, nevím. Nás ano. Měl ohromný smysl pro názorná vyučování: Například: V ručních pracích bylo v osnovách modelování a žáci si měli donést  formelu, či jak se tenkrát říkalo pastelínu. Nic pro Kubáta. Udělal výlet do  hostovických skal, kde byly odkryty vrstvy bělavého jílu. Nakopali jsme plný vozík, který někdo přivezl. Ve škole museli kluci z cihlárky předvézt, jak se pracovává hlína na cihly. To se dělá nohama, proto měli cihlářský kluci mezi kterými byla většina Fantů, palce na nohách jako na rukách, protože se kamínky vyhazovaly prsty od nohou). Pak se nechal. Pak se nechal jíl pod mokrými hadry zrát a když nastala hodina modelování dostal každý takový kus  výborného materiálu, že by být to pastelína, stál majlant. Hotové práce se vystavovaly na chodbě a byl o ně živý zájem. Další Kubátův trik, který upoutal naší pozornost, byla jeho vyprávění, o válce, o Balkánu, Lotyšku, kde byl s nonetem. Nikdy to nebylo samoúčelné., vždycky to plnilo nějaký záměr kolem výkladu.. A tak musím říci, vzdor těm fackám, co jsem od něho dostal, vzdor  některým nespravedlnostem, vzdor tomu, že mně pokládal za  zbabělce, když z rozhonutí táty jsem nešel do školy do Prahy – byl to nejlepší pedagog, jakého jsem v Hostivici a možná i potom v Praze měl. Kubát se zapsal i do historie obce. On to byl který z pěveckého odboru Sokola vykřesal Bendla, on ho dovedl na vysoký stupeň, on založil  a později sokolský orchestr. Na něho navazoval Kaplánek s hudbou a Bratryh se zpěvem.

I zjevem byl  Adolf Kubát  vyjímečný. Hustou křtici  tmavých vlasů  nad vysokým klenutým čelem, vysoký právě tak, aby nebylo považováno za pleš, vysoká statná a přece štíhlá  postava, velice dekorativní ve fraku, ale převážně viděná v pumpkách a saku se nepopíratelným charismem, zvláště pro ženy, což vydatně zneužíval, neohlížeje se na nikoho. Přísný až k bezohlednosti, vyžadující úctu, málo komu jí prokazující. Tátu kupodivu respektoval, přestože se neváhal postavit školní radě, které táta dělal tajemníka.

S tím mým  studiem to bylo tak: táta chtěl mít ze mě učitele. To snad byl jeho nesplněný sen. Hrozně nesl. Že jsem hudební antitalent , prostože požadavek  přijetí na učitelský ústav  byla základní  znalost hry na housle.. Nevím co ho vedlo k tomu, že místo do Prahy jsem nastoupil dp první měšťanky. Tady už se kantoři střídali. Třídní  učitel  Jiří Geltner byl tátův kamarád ze sokola, učil nás němčině. Klidný vyrovnaný, trochu už kulaťoučký. Jeho otec byl v Hostivici řídicím učitelem a dochovalo se  jeho  velice srdečné blahopřání našim ke svatbě, Na počty  ( tehdy se   na měšťance  ještě matika neříkalo), jsme měli učitelku která učila ještě tátu. Teď už byla dlouho Kožušníková a její muž byl důstojníkem na prachárnách. Když přišlo nařízení, že  důstojníci –legionáři. Ač měli odpuštěnou maturitu, musí mít čtvrttou měšťanku, Dělal Kožušník doplňovací zkoušku u vlastní ženy. Nebyla to žádná zvláštní  přebornice ducha a tak se pamatuji na jeden konflikt s ní. Psala se tak zvaná měsíční úloha a tak paní učitelka  napsala na tabuli zadání a výpočet, což nám bylo krasopisně opsati do sešitu k tomu určenému. Jen maně mně napadlo  příklad přepočítat a ejhle-chyba. Jako trám. Řekl jsem Jardovi Balejovi z Jenečka, jeho otec tam měl trafiku, aby nepsal anahlas jsem aniž  nevolán, řekl:  „Nepíšu“. Byl z tohopoprask, poznámka a hrozba, že to řekne tátovi, V tom se  repot  vzmáhal, takže se odhodlala opravdu příklad  přepočítat. Následovalo vymazání poznámky, vytrhání lpstů s chybou a všití nových listů s následujícím přepsáním úlohy, teď už bez chyby. Taho jsme byli s Jardou ušetřeni. Co ale taková  úloha  z hlediska pedagogického měla  za smysl, jsem dodnes nepochopil. Později propadla Kožušníková  dobrodružné četbě a táta jí posílal  z knihovny všechny Greae, Coopery, Maye, Altshelery a pšechno z divokého západu až skončila u rodokapsů. Kožušník s ní tu zálibu sdílel, ale na druhé straně  přinesl tátovi staré tisky ze sedmnáctého století. Kde k nim přišel, bůhví. Kožušníková  potom byla  jmenovaná ředitelkou školy a stala se z ní  horlivá přívrženkyně  KSČ.

Na češtinu v které byl už zárodek literatury jsme měli mladou učitelku Hautovou. Tady jsem už využíval mé vášnivé čtenářské záliby. Ta mne neopustila dosud. Znal jsem z četby o trochu víc než ostatní, kteří neměli tu kliku, že jejich otec byl knihovníkem.

Zajímavá postava byl učitel Nováček. Nerudný chlap, zvlášť podporně pochrlávající, učil měřictví – tedy geometrii. Kupodivu tenhle pražádné sympatie vzbuzující kantor udělal pro moji další karieru studenta reálky mnoho, právě v představivosti, která mne právě v deskriptivní geometrii přišla velmi vhod. ha

Fysiku učil další originál v sukních. Fanynka, Fána,Františka Cílková. Platí o ní v menší míře to, co o Nováčkovi, Jenže bez té osobní odpudlivosti. Naopak, těch let bylo přes svoji výšku přitažlivé stvoření.  Věděla  to a využívala toho. Horlivá sokolka  a dlouholetá náčelnice hostovického  Sokola. Dlouho stará panna ( tedy spíše stará), v létech kdy už tomu nikdo nevěřil se vdala a hrála roli paničky zcela přesvědčivě.
Naprostý originál byla učitelka kresniní z prvu Jelínková., později Větrovcová rodačka z Kladna. Mladičká krátce po maturitě na učitelku, ale nádherně uletěná. Hrozně dávala lekce ze společenského chování a když si Zdenek Sojka při hodině kreslení vystříhal nůžkami do husté rovnoměrně zarostlé hlavy uprostřed pěšinku, pravila s ledovým klidem, že muž má-li se pokládat za elegána, nosí pěšinku nejméně ve třetině hlavy. Zdeněk to udělal proto, že věděl, že došly  nové koňské mašinky a jeho táta, šéf  panských kočí zítra ostříhá  všechno Bukovské osazenstvo. Statků dohola. Spexialita Jelínkové bylo to , čemu se říká dnes koláže.
Naprosto mně vypadlo z paměti, kdo učil zeměpis a dějepis.
Neměl bych zapomenout na náboženství. To v obecné učil  páter  Samec, kaplan v Hostivici, jinak nositel nějakého titulu, který jsem zapomněl. Nebyl asi na faře, samořené  rodem Novotných, snadný život. Samec byl vzorem vlídného tolerantního kněze a to muselo starého senilního faráře  nutně dráždit. Potom vyučoval náboženství  kateheta Vais, mladý muž s raketou a motocyklem. Toho jsem ale neměl, zato kostelníka z Úhonic, nerudného nevzdělaného chlapa, který každé zakašlání považoval za vzpouru.
Na škole byl  ještě Josef Mansfeld, legionář, který bitvu u Zborova absolvoval jako poručík legii a vrátil se jako kapitán, kdyby byl volil vojenskou karieru , byl by tou dobou už určitě generál. Takhle  jenom řediteloval v Hostivici  a byl ředitelem velice dekorativním.
Kde jsou ty doby, kdy kantoři byli duší kulturního života v Hostivici. Zastihl jsem pana učitele Pechláta. To byl všeumělec takřka na profesionální úrovni. V Hostivice učil také  Josef Hořejší, bratr  básníka Jindřicha Hořejšího pořadatel jeho pozůstalosti byl tu v čase mé návštěvy školy v Hostivice  jako na  prozatímní štaci RNDr. Businský, potom profesor na  nějaké střední škole.. Ty všechny  jsem při učení nepoznal, nepřispívali k atmosféře školy.
                                                                                                                                                                                                                       Ing. Jiří Pergl