Lékařská duše

Jiří Bárta

„Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se díval do té milé něžné tváře …“ Začínám touto parafrází úvodních slov prologu románu Boženy Němcové, protože letos uplynulo již 40 let, kdy nám ve fakultní motolské nemocnici navždy odešlo naše jediné dítě - Monička. Bylo jí tehdy pouhých 6 let.

   Touto vzpomínkou však nechci připomenout pouze její krátký život, ale chci v ní oslavit také vzácnou lékařskou duši doc. MUDr. Věry Vávrové, CSc., kterou jsme měli tu čest a velké štěstí v těch nejtěžších životních chvílích poznat. Stala se poslední lékařkou v dlouhém řetězci všech těch, kteří s její těžkou nemocí bojovali. Největší naší útěchou bylo a dodnes je, že i přes všechny fyzické bolesti a četné návštěvy u ostravských lékařů, kterých podstoupila víc než dost, netrpěla psychicky a vše se svou obětavou maminkou, která zůstala celých 6 let v domácnosti, statečně zvládala. Milovala svého čtyřnohého kamaráda – německého ovčáka Bleska, který se stal jejím věrným ochráncem. 
   Až do r. 1977 jsme netušili, s jak vážnou nemocí se naše dceruška narodila, v Ostravě byla léčena s nesprávně stanovenou diagnózou celiákie (maminka pro ni celých 5 let připravovala bezlepkovou dietu, bílou mouku nahrazovala sójovou), takže se její zdravotní stav postupně zhoršoval. Není divu, že jsme ztratili důvěru k ošetřujícím lékařům a domluvili pro naši Moničku hospitalizaci v olomoucké dětské klinice. Teprve tam jí byla určena správná diagnóza, bohužel tehdy málo známé nevyléčitelné nemoci. Poté byla stanovena i správná léčba, zabrala vysokospektrální antibiotika a s velkou nadějí jsme s Moničkou odjeli na ozdravný pobyt do Vysokých Tater. I když jsme pozorovali určité zlepšení, po návratu do Ostravy se její zdravotní stav  opět rapídně zhoršil a její lékař se opět rozhodl k její hospitalizaci. Přes jeho nevoli jsme ji odvezli autem (na sanitku jsme tehdy neměli nárok) do Olomouce, kde jí teprve nedávno určili správnou léčbu. Při pohledu na již velice žalostný stav naší Moničky jsme požádali tamního primáře, aby s ní mohla moje žena také zůstat a psychicky ji podporovat. V té době ale hospitalizace malého dítěte s matkou nebyla možná, takže jsem v zoufalství zatelefonoval do fakultní nemocnice v Praze – Motole, kde měli pro nemoc naší dcerušky specializované oddělení. Přepojili mě na doc. MUDr. Věru Vávrovou a po mém popisu Moniččina zdravotního stavu mi odpověděla: „Na nic nečekejte a přijeďte ihned do Motole, maminka bude hospitalizována s Moničkou na jejím pokoji“. Nebudu zde raději popisovat překvapenou tvář pana primáře, který nám tehdy odmítnul poskytnout sanitku pro převoz z Olomouce do Prahy.
 Nikdy nezapomeneme na onu krkolomnou cestu v lednovém mrazu a sněhu, kterou jsme s Moničkou podstoupili autem mého bratra, ani na úžasnou péči, kterou jí i její obětavé mamince věnovala paní doktorka Vávrová se svým týmem lékařů a sester. Protože šlo o dosud nevyléčitelnou nemoc, jejíž diagnózu ostravští lékaři správně neurčili a tudíž ani pět let neléčili, velký boj o Moniččin život trval pouhý měsíc. Díky obětavosti jmenované lékařky a mé ženy naše dceruška odešla z tohoto světa láskyplně a bez většího psychického utrpení.
Obdivuhodná lékařská a lidská duše, dnes již 90 tileté paní doktorky Věry Vávrové (již 40 let si spolu dopisujeme) se projevila i tím, že nás, rodiče, pozvala brzy po pohřbu k sobě, aby nám navrhnula svou pomoc. Věděla, že tehdy mou psychicky zlomenou ženu bude muset přesvědčit, že nejlepším lékem po úmrtí dítěte je pokusit se brzy o druhé. V tuto chvíli o takové možnosti nechtěla ani slyšet, ale po návštěvě pražského uznávaného genetika, kterou mé ženě paní doktorka zprostředkovala, jsme se nakonec s mou ženou rozhodli, že se o druhé dítě pokusíme. Nebylo to vůbec jednoduché, ale po roce se nám to podařilo a 2. 2. 1980 se narodil Moniččin bratříček – Lukášek. Když jako dvouletý předával v motolské nemocnici paní doktorce Vávrové velikou kytici růží, netušil, že „za to může“ i tato vzácná žena. 16 let poté jí pak poslal básničku ze své prvotiny, kterou nazval Tvář z fotek, ze které vyjímám jen část :

Tvou tvář znám jen ze dvou černobílých fotek.
jsi jako pohádka, či spíš smutná báje,
někdy přesto cítím na duši Tvůj dotek,
něžné pohlazení, co přiletí z ráje.

Občas přemýšlím, zda krutý tak je osud,
či právě milosrdný, že my se nepotkali.
Ty myšlenky zlé trýzní mě však dosud!
Já přesto připadám si, jak bychom se znali.