KRONIKA RODINY NEDVĚDŮ-V.

Hrabánková 11:14 0 komentářů

Páté pokračování Vzpomínek na rodné Zlonice zaznamenané Ing. Olgou Janíčkovou v Kronice rodiny Nedvědů.

Ulice od nádraží k Beřovicům

 

Zlonice se napojily na železniční dopravu v r.1873 při výstavbě trati Most – Slaný – Praha. Tato trať byla původně zbudována hlavně pro dopravu mosteckého uhlí. Na zlonickém nádraží byl zřízen velký sklad uhlí a odtud rozvoz do širého okolí. Za našich mladých časů tam stávala dřevěná bouda firmy Jan Nedvěd, provozující mobilní prodej uhlí a dříví, odebíraného do povozů přímo z vagonů. Provoz tu řídil pan Krátký.

 

Co já pamatuji, mnohakolejné nádraží bylo vždy plné nákladních vlaků, neustále se posunujících, rozpojujících a spojujících a byly to vlaky dlouhé! Často jsme počítali, kolik že těch vagonů je – až třicet, snad i víc, a tak parní lokomotiva byla jak vpředu, tak na konci vlaku. Osobní doprava byla velmi využívána – aut bylo málo, autobusy snad vůbec nejezdily. Ještě v padesátých letech, kdy jsem vlakem jezdila denně do slánského gymnazia, chodily ráno i odpoledne dlouhé průvody studentů, úředníků i dělníků na cestu do Slaného a zpět. Takto vlakem jezdil i tatínek, když byl za války totálně nasazen do ČKD Slaný a odešel tak od firmy svého bratra Jana.

 

Mým spolužákem v obecné škole byl Milan Kasal, jehož otec byl přednostou stanice a to byla tehdy honorace. Nádraží bylo vždy čisťounké, plné květin a zaměstnávalo spoustu lidí. Pozorovat jejich pracovní koncert při příjezdu či odjezdu vlaku, překládání balíků, pošty a podobně nikdy neomrzelo. Ze zlonického nádraží jsme také jezdívali do chaty v Žabovřeskách díky další trati Zlonice – Roudnice, zbudované v r.1900. Tady jezdily motorové lokálky, v nichž strojvůdce měl boudičku na střeše prvního vagonu a vystupoval tam schůdky z nitra vagonu. Pod schůdky stávala kamna, do nichž průvodčí během jízdy v zimě pilně přikládal jako doma v pokoji. Lavice v této lokálce, ale i ve vagonech parních vlaků byly dřevěné, ale pohodlně tvarované. Polštářovaná či čalouněná sedadla byla jen ve vozech první a druhé třídy, které byly součástí rychlíkových vlaků. Rychlíky stavěly i ve Zlonicích. Krušné vzpomínky mám na osobní vlaky z konce války (hitláky) : vytlučená okna zabedněná prkny a lavice jen podle stěn vagonu. A zatemnělé vlaky noční, jako obrana proti náletům "hloubkařů". A přesto při jednom takovém náletu na idylickou roudničku zahynul náš soused, pan Havlovec, zaměstnanec dráhy.

 

Z nádraží vedla do městečka pěkná silnice. Cestou po ní vpravo za nádražím a nákladovým prostorem se tyčila výrazná budova Hospodářského družstva, kterou projektoval náš tatínek a výstavbu provedla firma strýcova. Tady byl rovněž velký provozní prostor s přípojkou na kolejiště nádraží. Šlo převážně o zemědělský provoz a šéfoval tu pan Maleček, jeden z našich sousedů. V padesátých letech byl uvězněn a ve vězení se oběsil. Po něm byl správce pan Němeček. Za plotem Hospodářského družstva stály vysoké topoly, jako součást bohaté zlonické zeleně.

 

Cestou z nádraží po levé straně silnice vedla řada mohutných kaštanů a pod nimi pěkná cesta, vyšlapaná denním množstvím lidí. Pod cestou keře, kryjící nízkou hráz a pod ní řada vilek. Tam žila paní Ritterová, vášnivá Sokolka s dcerou Julií, v pozdějších letech i naše sestřenice Libuše. Vedle Libuše nesla sousední vilka velký a šmolkově modrý nápis ZIKA – o tom bude řeč později. Na rohu Hrdinovi – syn Jiří byl prvním manželem Libuše. Potom už ulice běžela s kopce dolů a přes tu ulici naproti Hrdinovům měl patrový dům pokrývač pan Kos a dál, už proti Hospodářskému družstvu rohový dům Grünvaldových, kteří provozovali koloniální obchod. Jejich dcera, provdaná Pondělíčková, byla později dlouholetou úřednicí na Obecním úřadě. Její syn zavraždil svou mladou ženu a po návratu z vězení spáchal sebevraždu. Ani paní Pondělíčková nezemřela klidně.

 

Celý další blok, stále proti Družstvu, představoval Obecní dům, kde bydleli obecní zaměstnanci. Na příklad poštmistr pan Kindl, pan Mykiška a podobně a ti měli děti, naše vrstevníky a tak se všichni, o nichž je tu řeč tak či onak stýkali s našimi rodiči. Další ulice s kopce dolů byla Tylova a za ní po levé straně dvě volné parcely, patřící strýci Janovi. Za nimi už běžela dolů ulice Fügnerova, má rodná ulice, korunovaná na vrcholu Sokolovnou. Pozemek Sokolovny zabíral celou polovinu z délky ulice Fügnerovy (a z druhé strany ovšem ulice Tyršovy), protože k budově patřilo velké hřiště, kde se hrála házená, skákalo a běhalo se i všelijak si hrálo. Do Sokolovny jsem zásadně lezla přes plot cestou z našeho domu, to bylo nejkratší. Kromě častých volných her na hřišti jsem dvakrát týdně chodila "do Sokola" a to spodním vchodem, vlastně soukromým vchodem pro byt správce Sokolovny, pana Fáry. Ženy a děti cvičily v pondělí a ve čtvrtek, muži v úterý a v pátek a bylo to vždy množství lidí. Cvičilo se ve velkém sále, kde bylo veškeré nářadí, podlaha parketová, a tak se tu i dobře tančilo při plesech, z nichž nejproslulejší byly sokolské Šibřinky. Ty byly vždy do půlnoci maskované a já si dobře vzpomínám na několikatýdenní přípravy, voňavé maminčiny róby, zlaté střevíčky a krajkové závoje, umělé květiny na kloboucích...............Jednou byl namaskován i bratr Karel, šel za baletku a se svýma chlupatýma nohama sklidil velký úspěch. Vedle velkého sálu byl ještě jeden menší, říkalo se mu Modrý sál, a při plesech byl s velkým sálem propojen otevřením soustavy širokých dveří.

 

V čele velkého sálu bylo prostorné jeviště – tam při bálech seděla hudba, ale hlavně se tu hrávalo divadlo. Na plátno, zavěšené před oponou, se promítaly filmy (promítal pan Kříž z Kateřinek). Hlavní vchod do Sokolovny byl z nádražní ulice. V pokladně tam sedávali členové rodiny Kindlovy a prodávali vstupenky. V hale byla šatna, odtud vedly schody na galerii i dolů k Fárovům. Sokolovna byl další můj svět, podrobně zmapovaný – znala jsem i šatny pro herce, kam mě rodiče brávali, když jejich ochotnický spolek Šubrt zkoušel a potom předváděl představení. To bylo navíc ke všem již dříve zmiňovaným požitkům, které Sokolovna nabízela všem dětem.

 

Přímo proti Sokolovně, vedle Družstva, byla autodoprava a autoopravna pana Červenky. Ten tragicky zahynul u zdi vlastního domu, kam ho přimáčklo couvající auto. Provoz potom řídila vdova, důstojná vážná paní a později syn Karel, bratrův vrstevník. Směrem za Červenkovými stála vilka Drábových – paní Drábová byla sestrou sokolky paní Kaprové z náměstí. Hned za nimi velký prostor Uhelných skladů. Původně to bylo tesařství pana Ziky, jehož manželka údajně žila na vysoké noze, a tak pan Zika o firmu přišel. Postavil potom u nádraží již zmíněnou vilku a u cukrovaru zřídil ohradu, v níž až do smrti hospodařil. Od něho koupil původní prostor pan Soukup a prodával tam řezivo a stavební hmoty. Po roce 1948 tam byl zřízen prodej uhlí, kde dobře i za těch časů prosperovala Miluška Černá, naše sousedka ve Zlonicích i v Žabovřeskách. Následující Řezáčovic vila měla podobný osud . Původně ji velkoryse vystavěl v rozlehlé zahradě majitel firmy Jerry pan Faigl a s rodinou ji obýval. Přišel o ni ale bankrotem. Za plotem této zahrady vedla místní silnice, kolmá na nádražní ulici, protnula koleje roudničky, protáhla se viaduktem pod tratí Praha – Most a vinula se dál ke Dřínovu kolem cihelny majitelů Procházka a Skolil. Do roku 1945 to byla cihelna panská a po roce 1948 znárodněním vznikla státní cihelna. Zmíněná silnice, ač jen štěrkovaná a pískovaná, byla vždy ve vzorném stavu včetně příkopů a stromů podél cesty díky cestáři, který se tu pohyboval denně.

 

Vrátíme-li se na levou stranu nádražní ulice k Sokolovně a dolů ubíhající ulici Tyršově, tak tam na rohu stojí patrový dům, kam jsem občas chodila za kamarádkou Martou Votavovou, jejíž otec pletl košíky na dvoře či v dílně a maminka prodávala pečivo v malém krámku. Často jsem se jí nemohla dovolat, když jsem si cestou do školy chtěla koupit housku. Nezbylo než vzít si housku, položit drobné na pult a jít. Za Votavovými vedla dál řada domů. Tam žila například rodina Loučkových – paní Loučková byla další obětavou sokolkou a její muž, pan Rudolf Loučka, byl dokonce po určitou dobu náčelníkem Sokola. Také tu byl obchod a opravna elektro pana Trska a bydlel tu i dentista Vydra, bratr Vydry cukráře z Dvořákovy ulice. Mezi těmi domy byla veliká zahrada s prudce svažitým terénem, polodivoká, s rýhou dávné dřínovské cesty uprostřed. Tam jsem zvědavě pohlížela při každé cestě kolem.

 

Proti Řezáčovic vile, přes dřínovskou silnici, stála na rohu v další zahradě hospoda Na Vypichu, ale říkalo se tam U kulaté báby podle hostinské paní Krupkové. Hned za hospodou se otvírala velká vrata do továrny na kancelářský nábytek Jerry. Tam dlouhá léta pracoval dědeček Jan Gross, maminčin tatínek, soustružník dřeva. Od něho pocházely dřevěné slánky a misky v naší domácnosti. Tu firmu založil již zmíněný Václav Faigl koncem 19 století původně jako parní pilu a továrnu na obrábění dřeva, ale byla to i stavební firma a nabízela výrobky z cementu. Tady se vyučil strýc Jan Nedvěd i náš tatínek, který se tu z učně stal praktikantem. Když strýc založil vlastní firmu, dědeček Nedvěd nakupoval u Faiglů řezivo a jezdíval obchodně i na Slovensko. V padesátých letech se ovšem továrna znárodnila a pod názvem Interier vyráběla kuchyňský nábytek. Slavný nábytek Jerry však dodnes leckde přežívá. Proti firmě Jerry přes nádražní ulici stály dva dvouposchoďové domy pro úředníky firmy, ale bydlel tu například i akademický malíř Václav Toman, výborný krajinář a portretista. Obraz maminky, sedící v křesle mladá a krásná, ve čtyřicátých letech maloval právě on. V té době však žil v nájmu u strýce Jana, v tom pospolitém domě poblíž babičky a dědečka. Celá strýcova rodina potom oplývala množstvím obrazů se zlonickou tematikou – Mistr Toman jimi splácel nájem. Také naše "břízy v beřovickém lesíku" na jeho obrazu mě dodnes zvou do míst, kam jsme kdysi chodívali.

 

Dál po levé straně nádražní ulice pokračovala řada domů s mozaikovými chodníky, kde byla také ordinace MUDr Kafky. Tady žila i drobná a čilá slečna Pištěková, krajkářka a u ní v podnájmu bydlela také slečna, učitelka Ryšavá, krásná, černovlasá, ale postižená ztrátou jedné nohy. Též tu nějakou dobu vedla mlékárnu paní Francová, žijící s manželem v domku Na Aleji. Přátelili se s mým rodiči a já jsem k nim ráda chodívala i sama. Byli oba dobrosrdeční, paní Francová výborná kuchařka a pan Franc samá legrace.

 

V té řadě domů měl obchod s potravinami pan Lintimer. Byl to klasický starodávný krám, pan Lintimer uměl mžikem udělat dokonalý kornout na cokoli. Své ženě toleroval občasné jízdy do Prahy – odpoledne přijela vlakem do Prahy na Masarykovo nádraží, přešla Hybernskou ulici do Srdíčka, tam si zatačila a druhý den ráno už zas byla doma. Bylo tu i kloboučnictví paní Šturmové, zajímavé tím, že ho provozovala s vybavením, které získala od mé maminky, vyučené kloboučnice, když ona svou živnost zavřela.

 

Tyto všechny obchůdky a činnosti pohlížely přes nádražní ulici nikoli už na továrnu Jerry, ale na zídku starého hřbitova, jenž na továrnu navazoval. Na ten starý hřbitov, tichý a zelený, jsme chodívali na hrob maminky dědečka Grosse, která zemřela krátce po jeho narození. Dávno se tam nepohřbívalo, protože už od roku 1900 byl otevřen hřbitov nový. Potom, někdy v padesátých letech hřbitov zrušili úplně. Místo statrého hřbitova založily moudré hlavy obecní park, kam ovšem nikdo nechodil, až ten prostor zpustl.

 

Celou cestu od nádraží až ke starému hřbitovu lemovaly vždy alespoň po jedné straně stromy : javory, topoly, kaštany a tak o stín bylo v létě postaráno. Tam, kde končil starý hřbitov, se otvíralo prostranství, už bez zeleně a pokračovalo až přes hlavní slánskou silnici dál k Beřovicům. Na tomto náměstíčku vpravo se po pár schůdcích vešlo do obchůdku s konfekcí pana Samka a za ním hned do prostorného holičství a kadeřnictví pana Nového. Tento pán malé postavy se zúčastňoval divadelního ochotnického života spolku Šubrt tak, že všechny herce a herečky více méně znetvořil parukami a líčidly dle svých představ k nepoznání. To těžko snášela maminka jako primadona souboru a tak si opatřila vlastní líčidla do skládací skříňky se zrcadlem a líčila se sama. A ta skříňka tak zvláštně voněla!

 

Za holičstvím po několika schůdcích se vešlo do papírnictví a knihkupectví pana Vorla, bratra toho Vorla, jenž měl obchod střižním zbožím v Dvořákově ulici. Tento pan Vorel knihkupec byl svému bratrovi zcela nepodobný zjevem i chováním. Mohutná postava, kulatý obličej stále v úsměvu a průpovídkách, zejména k dívkám. Paní Vorlová tu byla vždy na stráži, nakadeřená a vyoblíkaná a laskavě svého chotě usměrňovala. Sem jsme se nachodili cestou do školy, jež byla odtud nadohled! Někdy nakoupit co bylo třeba, někdy jen tak pokoukat na všechnu vyloženou nádheru pestrého zboží a knížek. Vedle pana Vorla, už na rohu, byla hospoda Na kopečku manželů Petrových, o níž už byla řeč. Naproti těmto obchodům přes náměstíčko byla na rohu zahrádka pošty a vedle statek pana Lindy, mající vrata jak sem, tak do náměstí. Ústila sem též ulička, šikmo vedoucí do nejstarší části Zlonic.

 

Tady na rohu u hospody Na kopečku byl největší provoz pěších ráno i odpoledne, jak začínalo nebo končilo vyučování. Houfy dětí denně chodily napříč hlavní silnici od Slaného a přece se tu nikdy nikomu nic zlého nestalo. Když se tedy člověk dostal na druhou stranu silnice, byl tu vysoký taras z pískovcových kvádrů, jenž podepíral zvýšený terén s Dienzehoferovým barokním dříve špitálem, později chudobincem.


V době, kdy jsem navštěvovala školu, byl špitál po všech stránkách zanedbaný a uvnitř dokonce zpustošený – nosívali jsme tam povinný sběr papíru – bylo to až odpudivé doupě. Po renovaci, o které jsem se už zmínila je z něj dodnes půvabný, kulturně bohatě využívaný Památník Antonína Dvořáka, což budovu uvedlo až do světového povědomí. Ale tenkrát! Alespoň v přilehlé varhaníkovně se žilo. Bydlel tu varhaník a učitel hudby a zpěvu Josef Šnapka s rodinou. Vedl též pěvecký kroužek zlonický, kde také zpívala teta Dragounová. Vše ve stylu bývalých kantorů zlonických. Tady žil kdysi i Antonín Liehmann, sem za ním chodil mladý Antonín Dvořák jako za svým učitelem hudby.

 

Pod svahem špitálu sloužila veřejnosti studna s lavičkou (je tam dodnes), naproti přes druhou půli náměstíčka byla restaurace U koruny. Pokud já pamatuji, vedli ten podnik manželé Puchernovi celkem noblesním způsobem. Ale někdo tu dál říkal u Pachmanů podle původního majitele Martina Pachmana. Náměstíčko končilo patrovým domem, v němž provozoval svou praxi další lékař zlonický, doktor Jirkovský. Ale my ho nenavštěvovali, nepamatuji se. Kolem tohoto domu se cesty rozdvojovaly: vlevo slepá ulice končící u cukrovaru, vpravo ulice vedoucí k Beřovicům.

 

V té slepé ulici první malý domek vlevo obývali Rohlenovi. Velký díl levé části té ulice zabírala již zmíněná ohrada s prodejem dřeva pana Ziky – vonělo to tu podobně jako v ohradě u Nedvědů. Ale nebylo tu ani zdaleka tak živo! Proti panu Zikovi, celou dlouhou pravou stranu ulice zabíral pozemek pana Luďka Nováka. Dříve tu bývaly žlaby na splavování cukrové řepy a ty později sloužily jako suterén skladů velkoobchodu, který pan Novák vedl s tuky, oleji, barvami, drogerií a nevím čím ještě. Bývalo tu rušno! Luděk Novák myslím kulhal, rozhodně byl menší než jeho paní, která vždy působila usouženým dojmem. Ale byla to dáma. Pan Novák po válce nabízel tatínkovi podílnictví na stavební firmě, kterou chtěl založit – ale tatínek mu poděkoval s poukazem na to, že komunisti stejně všechno seberou. A co tehdy nemohl nikdo pochopit, opravdu se stalo. Panu Novákovi, jako mnoha jiným, zbyly jen oči pro pláč.

 

A konečně tu byl cukrovar. Pamatuji se na definitivní konec jeho někdejší slávy, to jest zbourání komínu. To se stalo v roce 1942 (provoz byl ukončen r.1932), bourání prováděla firma Jan Nedvěd, tatínek se podílel výpočtem směru pádu komína. Vše se provedlo tak, že část komína v jeho úpatí se vybourala a vydřevila a potom jedné neděle za velké účasti lidí a hudby několik mužů současně vydřevení zapálilo. Můj bratr vzpomíná, že byl jedním z těch paličů. Trvalo dvě hodiny, než bylo dřevo ohněm narušeno a komín se pomalu a pak čím dál rychleji zřítil přesně mezi domy tam, kam to tatínek vypočítal.

 

Areál cukrovaru byl velký a kromě chátrajících provozních budov a rozlehlých nádvoří tu také stál obytný dům, kde žili pracovníci cukrovaru. Později už kdokoli, na příklad krejčí pan Kapek, který pro nás také šil. Manželé Kapkovi měli chatu v Žabovřeskách vedle naší a bude o nich tedy ještě řeč. Opodál, v jiném, přízemním domě, žila naše spolužačka Zdeňka Šimůnková a také pan Štrop, šéf dělnického divadelního spolku Havlíček. Za budovami cukrovaru stojí dodnes malý domek, obývaný tehdy paní Soretovou, později jejími dvěma syny a dcerou. Z nich Toníček (Soret zřejmě po kdysi zatoulaném napoleonském vojáku) byl tělesně i duševně postižený. Po ulici se ale pohyboval čile a zdál se být stále v pohodě. Asi že lidé k němu byli laskaví? Tohoto chudáka v šedesátých letech přejela a usmrtila ona roztomilá lokálka – roudnička.

 

Součástí cukrovaru byl i rybník zvaný Cukrák, kde jsme se v létě někdy dokonce i koupali (byl temný, jak byl obkroužen stromovím) a v zimě pravidelně bruslili. Bruslit se chodilo i na rybník zvaný Paňák, bývalý panský rybník za zdí cukrovaru. Nad Paňákem byl svažitý ovocný sad a za ním se dalo přelezením zídky vniknout na lékárenskou zahradu a to už zas bylo na náměstí! Dělaly jsme to se Zdenkou Dragounovou často.

 

Vraťme se zpět na rozcestí U koruny a dejme se ulicí beřovickou. Po levé straně nelze opomenout sklenářství u Kepků. Jejich dva synové se vypracovali až na umělecké skláře a sbírali medaile na světových výstavách. A nejen to, měli i významné zakázky, na příklad lustry pro bývalého íránského šáha. V té době měli oba uměleckou dílnu v Kostelci nad Labem. Za Kepkovými bylo malé papírnictví pana Stáry jenž měl nápadně velké zuby a velkou vejčitou hlavu. Sem jsme také chodívali jako ke konkurentovi pana Vorla. Pan Stára rovněž vázal knihy. V těch místech také býval kominík pan Kučera, ale já si ho nepamatuji. K nám chodil soused, kominík pan Prokop.

 

Naproti papírnictví pana Stáry, po pravé straně ulice se po několika širokých schodech vešlo do domu, kde provozoval svou zubařskou praxi pan doktor Linek s chotí, zvanou Micinka, jež mu pomáhala v ordinaci jako asistentka. O té dvojici by mohl být román a vrátím se k ní ještě ráda, až bude řeč o chatách v Žabovřeskách. Tady jen připomenu, že Járeček (tak mu říkala Micinka) měl zlaté ruce i srdce.

 

Tato ulice od rozcestí U koruny nebyla dlouhá, jen po železniční přejezd trati Zlonice – Roudnice, ale vešel se sem ještě zahradník pan Máj, další nadšený Sokol, který později založil velkou zahradu (patřila Státnímu statku) poblíž sportovního hřiště na Aleji. O té druhé zahradě se zmiňuji proto, že jsme v ní několikrát o letních prázdninách se Zdenkou brigádničily – jezdily jsme sem na kole. Sice jsme pracovaly pilně, ale pan Máj nám přece jen poskytoval různé úlevy a bylo to v jeho zahradě zkrátka fajn.

 

Tady v krátké beřovické ulici se zmíním už jen o jednom domku, dnes bych ho ani přesně neurčila. Bydlela v něm paní Šedová, jež se k naší rodině vždy hlásila jako k příbuzenstvu a vždy z toho byly jen rozpaky, zvlášť když k nám přijíždíval švagr dědečka Jana Grosse, strejda Kasina. On strejda byl svéráz, nosil pelerinu a tvrďák a vůbec na sebe dbal jakožto železniční inspektor na penzi. Byl pověstný tím,že když už nemohl sekýrovat konduktéry, chodil po Praze a sekýroval obchodníky, že mají špatně česky napsané cedule u krámu. Tak tento strejda Kasina, ještě jako průvodčí na roudnické lokálce, se stal údajně zároveň otcem paní Šedové i dcery dědečkovy sestry, se kterou se ovšem oženil. A tak, jak se vyprávělo, opuštěná matka paní Šedové ji jako malé robě brávala do náručí vždy, když roudnička zapískala, a ukazovala ji do oken projíždějícího vlaku v marné naději na šťastný konec svého příběhu. Strejda paní Šedovou nikdy za svou neuznal a ona až do smrti po tom toužila. Taky román.

 

Za železničním přejezdem, směrem do Beřovic, stála vlevo Kytkovic cihelna. Chodívalo se kolem cestou do beřovického lesíka, což bývalo místo procházek celých rodin – v lesíku totiž, poblíž slunného palouku, kde se také odbývaly různé slavnosti a byly tu i lavičky, měl dřevěný domek pan Lapáček. Před domkem pod stromy dřevěné stolky a tam poskytoval občerstvení, nejčastěji ve formě barevných limonád s bublinkami. Ale my děvčata jsme sem spíš chodila ve všední dny po škole, kdy byl celý lesík náš, byl tu klid a pro nás romantika – bohatě zvlněný terén a dokonce pískovcové jeskyně. Obvykle jsme navštívily i pana Lapáčka, který nám k limonádě dokázal dát i namazaný krajíček chleba. Pan Lapáček nebyl v lesíku odjakživa: bratr vzpomíná, že jeho dřevěný domek, spíš bouda, stával dříve u starého kamenného mostu pod náměstím.

 

K beřovickému lesíku se také chodilo v zimě sáňkovat na svah, přiléhající ke Zlonicům, kolem barokní sochy sv.Onufria, stojící tam jako monument v otevřené krajině. O sv.Onufriovi se tradovalo, že se každý rok posune o špendlíkovou hlavičku a až takto dojde až k oltáři zlonického kostela, nastane konec světa.

 

Ještě jedno zastavení jsme v těchto místech měly : mezi Kytkovic cihelnou a beřovickým lesíkem byla vpravo odbočka ze silnice, úvozová cesta, stoupající na mírný vršek a tam byl židovský hřbitov. Částečně byl konejšivě zastíněný skupinou břízek a západním směrem hleděl k nedalekému novému hřbitovu. I ve Zlonicích tedy bývala výrazná židovská obec. Hřbitov byl dost prostorný a pohřbívalo se tu i ze širšího okolí, jako do jediného dostupného židovského hřbitova. Když jsme sem chodívaly v tiché bázni, náhrobky byly mnohé povalené a zarůstaly travou – asi před deseti lety židovská obec celý hřbitov opravila a zbylé náhrobky znovu umístila. Mrtví spí dál. Jestlipak je ještě za zdí to slunné místo, kam jsme chodívaly sbírat prázdné ulity malých šnečků?

 

Když jsem vzpomněla sochu sv. Onufria, tak odtud se dalo polními cestičkami dojít až tam, kde končila slepá ulice u cukrovaru. Z ní přece jen pokračovala úzká cestička pro pěší. Tou se dal cukrovar obejít přes trní a hloží až k silnici, která vedla na východ do Břešťan. Když se člověk po tom trmácení zastavil vlevo viděl hospodu zvanou Na Racandě a vpravo, už jaksi mimo městečko víc na východ, se rozkládala koželužna.

 

 

 

 

Olga Janíčková, roz. Nedvědová

 

 




Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.