Čtvrté pokračování Vzpomínek na rodné Zlonice zaznamenané Ing. Olgou Janíčkovou v Kronice rodiny Nedvědů.
VZPOMÍNKY NA RODNÉ ZLONICE
N á m ě s t í
Prostorné náměstí, zčásti svažité, otevírá hned za mostem. Barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie na jeho vrcholu, již třetí na tom místě, je architektonickou dominantou nejen náměstí, ale celých Zlonic. Sešla se tu ruka Dienzehoferova (projekt), Suchardova (plastiky) a Liebscherova (malby) jedinečným způsobem. Pod jeho barokními klenbami jsem byla pokřtěna 1.ledna 1936 ze staré cínové osmihranné křtitelnice, která sem byla přenesena z kostela dřívějšího, zbořeného. Kmotrou mi byla paní Jaroslava Kozmová, sestra tety Dragounové. Později jsem tu byla i biřmována s kmotrovstvím tatínkovy sestry Anny a tak celé moje jméno zní : Olga Jaroslava Anna.
Pod skvostnou kazatelnou byly lavice vyhrazené mládeži a sem jsme chodívali na májové večerní pobožnosti, mnohé mše, hlavně sváteční a vánoční, kdy nádherný chrámový prostor byl ještě ozvláštněn bohatými jesličkami. Tady pamatuji pohřby s rakví uloženou při pobožnosti před oltářem, ale i svatby a také pár varhanních koncertů samotného pana Kampelshaimera. Tehdy se ještě měchy varhan šlapaly nohama. Zlonice měly vždy dobrého varhaníka, pěvecký sbor i orchestr. (Můj dědeček Jan Gross tu zpíval i hrál na klarinet). A tak každá návštěva kostela byla opravdovým povznesením ducha i pro nás pro mládež. Také zpovědi a svatá přijímání jsme tu prožívali a přiznám se, že to jsem přijímala spíš jako nepříjemnou nutnost.
S kostelem sousedí zámek. Sice není součástí náměstí, ale uzavírá ho od východu. Kdysi tu stávalo opevněné sídlo (tvrz či hrad) a "střehlo" obchodní cestu, tudy vedoucí. Hrad patřil českým králům, dostal rytířské jméno STAUF (skála) a to zlidovělo na ŠTÁF. O hradu z devátého století se zmiňuje kronikář Václav Hájek z Libočan, který byl v r.1521 farářem na tehdy utrakvistické faře zlonické. Historie současného zámku je přepestrá. Postaven byl r.1602, poslední majitelé byli Kinští. Někdejší vzdušné arkády nádvoří byly r.1833 necitlivě zazděny, veškeré štuky zničeny................. Můj strýc Jan Nedvěd připravil projekt na obnovu těch arkád, ale nikdy k tomu nedošlo. Naposledy tu byly byty panských, pak obecních úředníků a také četnická stanice.
Já jsem do zámku chodívala na hodiny klavíru za paní Klímovou, než se přestěhovala s manželem do Spořitelny. Pro malou holku byly schody, staré, dřevěné, široké, vzhůru nekonečné. Před vraty a dlážděným průjezdem vedoucím do nádvoří byl vždy, co pamatuji, čistý písek, pevný jako někdejší skála – stauf. Kolem kostela a zámku jsme se nejvíc pohybovali v zimě, kdy i policajt Najbrt nám toleroval sáňkování od kostela dolů mezi lipami, kolem lékárny a pivovaru až skoro k potoku.
Lékárna, jíž v té době vévodil magistr Klapka, druhý dědeček Zdenky Dragounové, byla dalším z nezapomenutelných míst mého dětství. Všechno tam bylo starodávné, lékárenský nábytek a police s nádobami tak krásnými! Děda Klapka byl přísný bručoun, důstojný, tělnatý, holohlavý pán, velící od táry manželům Pecákovým. Ti v zákulisí připravovali všechny tinktury, masti a léky a odtud se šířila charakteristická vůně do celého domu. V patře nad lékárnou byl byt, jenž byl doménou bábinky Klapkové.Tato dáma, kterou jsem nikdy neviděla na ulici – snad žila jen v tom bytě, také starodávném, proslula též nemravnými říkánkami, které od ní radostně přijímaly všechny děti včetně mého bratra Karla. Ten pak jednu z nich, ke zděšení paní učitelky, zazpíval celé třídě.
Lékárna měla i další půvab, zahradu. Ta byla velká, rozdělená ve dví terasovitou skalkou se schůdky, plná keřů, růží, ovoce i zeleniny. V tom malebném prostředí s altánkem jsme často prožívaly celé odpoledne jak se Zdenkou, tak často i s Jarkou, dcerou mé křticí kmotry. Zahrada měla tajemství, místo, kudy jsme přelézaly zeď do "panské" zahrady a odtud běžely dál, k rybníku, do cukrovaru a dál do volnosti polí. Když na jaře 1945 prchala německá vojska na západ, zalehli prostor před lékárnou pod lipami šedí vojáci a my si bez bázně (hloupé) mezi nimi pracně hledaly své cestičky. Ale oni už byli jen unavení.
Pod lékárnou byl pivovar, kde se vařilo dobré Zlonické pivo. Z jeho vrat vyjížděly povozy se sudy a táhli je praví pivovarští valaši. Nikdy jsme se s nimi nestřetli, ani při sáňkování ne, kočí byli opatrní. Ještě vzpomínám, že na kraji toho lipového zátiší stála pod kostelem zděná trafika s trafikantem panem Chotěborem. Měla na vnější zdi nádhernou plechovou ceduli: dáma s patentkou místo jednoho oka, reklama Koh -i-nooru. Tu trafiku postavil strýc Jan a původní dřevěná pak sloužila v jeho firmě za vrátnici, již nakuřoval můj dědeček Jan. Tak vzpomínám na pravou stranu náměstí směrem od kostela dolů.
Na konci té cesty, za pivovarem jsme už u mostu. Přejdeme hlavní silnici na druhou stranu náměstí – tam býval velký volný prostor, dnes parkově upravený. Byl tu přístup ke splavu potoka, kudy jsem často přecházela cestou od Dragounů. Pokud se člověk dal po proudu potoka, dostal se do prastarého zákoutí Zlonic, vypadalo to tam jak v pražském židovském městě 19 století a říkalo se tam "v tandlmarku". Dalo se tudy projít až do lisovické ulice k holičství pana Wagnera, jehož syn Josef se později přiženil k Nedvědům. Vzal si sestřenici Libuši.
Pokud člověk v půli cesty uhnul doleva, mohl vejít do hospody U Římsů – to jsem nikdy neudělala. Zato do vedlejšího řeznictví manželů Trskových jsme chodívali nakupovat, ale až po válce. O paní Trskové bylo známo, že rodí děti málem za pultem. Sekala maso zákaznici, řekla -promiňte- a odskočila si do kuchyně rodit. Trskovi řezničili na rohu náměstí a ulice vedoucí do Lisovic.
Přejít tu ulici znamenalo vyšlapat asi devět schodů a ocitli jsme se na svažité, kočičími hlavami dlážděné, rozlehlé části náměstí, rovněž osázené lipami jako u lékárny. První stál na rohu starý dům, ve výklenku nad přízemím mající sošku Panny Marie. Tam bylo železářství V Hrádku u Novotných, kde se dalo najít možné i nemožné.V Hrádku se kdysi vybíralo mýto po otevření okresní silnice do Klobuk (lisovické). Vedle obchodu velká vrata vedla do prostorného dvora. Tam Novotný junior, Čenda, provozoval obchod s dobytkem. Měl něžnou ženu a takového syna i dceru. Hrádek trochu ustupoval hlavní linii těch domů, které lemovaly náměstí proti kostelu a uzavíraly ho do velkého L. Tak tedy za Hrádkem vedlo asi patnáct širokých schodů podél zdi hlavní budovy náměstí, obecního úřadu. Budova je dílem stavitele Václava Faigla z r.1888. Do roku 1947 byla v přízemí domu i pošta, tady bydlel pan Pavel Šmejkal, další obecní policajt. V patře se úřadovalo, což se děje dodnes.Tam, kde končila budova obecního úřadu, vedlo zas pár širokých schodů do kopce k obchodu pana Čížka s elektrospotřebiči, za ním klempířství pana Kapra s prodejnou skla a porcelánu. Pan Kapr byl machr, opravoval i báně zlonického kostela a velmi se angažoval v kulturním životě obce. Dobře spolupracoval i s oběma Nedvědy, mým otcem i strýcem. Byl také zapáleným Sokolem a jeho žena Miluška Kaprová byla dlouhá léta náčelnicí Sokola.
U Kaprů, v domě č.p. 135 žili na přelomu devatenáctého a dvacátého století rodiče našeho dědečka Jana Grosse. Tady se narodila v roce 1906 naše maminka. Za kmotru při křtu jí byla paní Krebsová.
Dál byly v řadě obchodů potraviny pana Dražana. Obchod byl zajímavý tím, že za krámem měl minivinárničku, kam někteří pánové rádi zašli. Například můj strýc Jan vždy v neděli dopoledne. Vinárničkou se dalo projít do řeznictví pana Veselého v úplně odlehlé části Zlonic. Za Dražanovými se už zmíněné L lomilo a otvírala se tu vrata jednak do statku pana Sedláčka, jednak do statku Antonína Lindy, jehož hospodářství se prostíralo až zas do výše položené ulice, vedoucí k nádraží. Na náměstí, vedle statku Lindových řezničil pan Černý. Tam jsem moc ráda nechodila, ale fascinovala mě tam podlaha. Černé a bílé dlaždičky, tak umně poskládané, až to vyvolávalo závrať. Ve výloze řezníka Černého trůnila pověstná vepřová hlava s citronem. Další dům směrem ke kostelu už byl rohový, obchod s potravinami u Švejnohů. Tak jsme obešli celé náměstí a ocitli se opět u kostela. Možno dodat, že v dolejší části náměstí, poblíž mostu, stávala elegantní benzinová pumpa a jak jinak, stavěla ji firma Nedvěd jako nespočet dalších staveb, veřejných i soukromých.
Co si pamatuji z doby dětství v prostoru náměstí? Jsou to útržky. Vzpomínám na sebe jako na malou Olinku v růžových šatech s volánky, v rukou hezoučký proutěný košíček a v něm lístky rudých pivoněk z naší zahrádky. Bylo to u Hrádku. Kolem mne spousta podobných dětiček včetně Zdenky ve stejných šatech, ale bleděmodrých. A také baldachýn, kněží v ornátech a plné náměstí dospělých. Takový byl svátek Božího Těla někdy v roce 1940 nebo 41.V době války tudy procházely dlouhé průvody zajatců pod puškami šedých Němců, kteří kupodivu většinou dovolovali, aby lidé zajatcům podali jídlo, tehdy vzácné i pro nás. Ti chudáci byli někdy tak hladoví, že se po kusu chleba sápali, až ho rozsápali na drobečky, jež tam pak ležely dlouho na zemi jako smutná ozvěna. Odkud a kam je vedli, nevím. Někdy skončili na nádraží v dobytčích vagonech a zmizeli.
Náměstím a nejen tudy vedli také nešťastní hospodáři své koně povinně do války. To bylo ze všeho nejsmutnější. Shromažďovali je před hostincem U Českého lva, dlouho jsem tam potom cítila jejich strach. Koncem války se tudy převalila střídavě jak německá vojska, spíš prchající než bojující, tak ubohé průvody uprchlíků z Německa, zachraňující se před frontou na všech možných vozech, většinou tažených kravami – koně už ani oni neměli. Už dál nemohli, lidé ani zvířata a tak se usadili ve škole (my měli proto prázdniny) a jejich vozy naplnily všechny ulice. Prosili o vodu a krmivo pro zvířata, byli tak ubozí, že i jim lidé pomáhali.
Po první lavině motorizované sovětské armády začátkem května 1945, která rychle pokračovala směrem na Prahu, se dostavily jakési zadní voje a ty zůstaly ve Zlonicích až do léta. Postávali s vozíky, podobné těm německým, po celém náměstí a švitořili. Také tudy prošli svou poslední cestu zajatí němečtí vojáci, postřílení pak u židovského hřbitova. Ale byly tu i okamžiky radostné. To když zloničtí dobrovolníci pod vedením dr. Kafky na nákladním autě pana Zábranského (pohon na dřevoplyn), odhodlaně jeli na májové pražské barikády hned, jak rozhlas zavolal o pomoc. Jedním z těch dobrovolníků byl i Jarda Dufek, pozdější manžel sestřenice Hany. Někdo ho tehdy ve skupince dalších vyfotografoval a ta fotka je uložena ve Vlastivědném muzeu ve Slaném – zcela náhodou jsem ho paní ředitelce identifikovala při návštěvě muzea. Byla ráda, že obrázek není anonymní.
Pamatuji plné náměstí lidí, oslavujících konec války. Legionáři a Sokolové vytáhli z úkrytů své uniformy a byli stateční a dámy a dívky, pokud mohly, oblékly národní kroje. I já mám fotku v kyjovském kroji, jak stojím mezi dvěma báťušky ve fotoatelieru pana Fraňka. Mela na náměstí byla, když při výměně starých a nových peněz v padesátých letech přišli lidé o úspory. To byla smutná a zlá mela. Můj strýc pohrdl tenkrát takovou špatností a nepřišel tam, ani když ho osobně starosta zval. Náměstím dokonce chodily i májové průvody, spočátku tak velkolepé, že byly spojeny s vojenskou přehlídkou slánské posádky včetně kapely a rázných pochodů. Lidé ukázněně mávali a při hudbě se usmívali, protože co taky měli dělat?
Tohle všechno jsou vzpomínky dramatické, proto utkvěly v paměti. Ovšemže tudy také prošla většina pohřbů ale i svateb a křtin – to vše tenkrát neodmyslitelně souviselo s kostelem. Všechny obřady tak byly zarámovány důstojnou pietou či slavnostností. A ovšem se tu i obyčejně žilo, což by mohl dosvědčit i můj dávno zemřelý dědeček Jan Gross, v posledních letech života sedávající tu na lavičkách pod lipami se svými starými kamarády jako na divadle.
Olga Janíčková, roz. Nedvědová