koželužna

Nevím v kterém roce vyšel článek   TRADICE STARÁ  157 LET.
 
 Když jsem položil na stůl váleček hnědé barvy s vyleštěným povrchem a poptal se z čeho je vyroben, každý hádal něco jiného Jeden ze dřeva, druhý z umělé hmoty, třetí z lehkého kovu.. Na kůži si nikdo ani nevzpomněl. Váleček jeden z druhů spojek  pro kompresor, byl z kůže a vyrobili  ho v ústředních dílnách kladenských dolů v kožedělně Unhošť.
 Tohle řemeslo má v Unhošti tradici. Už v roce  1810 založil Josef Procházka koželužnu, kterou převzal  jeho syn také Josef a od něho  jeho sestra . V  roce 1830 se přestěhovala do dílny, kde se kožené výrobky dělají dodnes. Nenápadný dům , svědčící svou stavbou i typem o tom, že patří k nejstarším v Unhošti, vám odkryje zajímavé tajemství kůže.Vzadu na dvoře když vyšplháte po schodech do patra, naleznete mistra Václava Mejstříka a jeho ženu Zdenu. Trochu změnil profesi. V Moravských Budějovicích se naučil z kůže vyrábět technické předměty. Odtud posílali pro kladenskou Poldovku už za minulé republiky všechny kožené kabáty, zástěry, nárty na dřeváky, holenice, rukávníky,ochranné měchy, kožené spojky. O nic menší sortiment nedostávali ani kladenské doly. Spojky pro kompresory, sedla, kožené kabáty, brašny na důlní mapy… A není to tak jednoduché vyrobit takový váleček, představující spojku do kompresoru. Nebo vrátku či zařízení do těžních věží.“Nejdříve musíte mít tenhle blanžírů ukazuje nám Václav svůj nejzajímavější nástroj francouzské výroby, a odstranit s ním líc kůže“ Jeho  ruce  to dovednými tahy v krátké chvíli to dokáží.. „ S tím se musíte i oholit. Nyní přilepíme dvě vrstvy kůže a dáme je do lisu. Za čtvrt hodiny další a až jí bude devětadvacet, dostaneme dostatečně silnou vrstvu pro jednu spojku. Na jejím lepení a lisování moc záleží. Stačí jen trochu nepozornosti a spojka není k ničemu. Budoucí spojku vezmeme na soustruh, vyleštíme a můžete hádat  jestli je ze dřeva , kovu umělé hmoty či z kůže.“
 Aby unhošťské výrobky mohly být tak pěkné, jako když  je „vysoustruhujete“ k tomu tu mají řadu zajímavých strojů. Kůže se dá  zpracovat nejen ne sedlářském koníku, šicím stroji, ale také na soustruhu, seřezávačce, řezačce a dokonce na hoblovačce.
   Největší radost na dolech mohou mít z dodacích lhůt.. Dostanou všechno nejdéle do měsíce, zatímco na domácím trhu speciální kožené výrobky až za rok. Když však Unhošťským zavolají, že něco  „hoří“poslouží, pokud to není složitější práce, na počkání, častokrát i v noci.
    Když jsme už byli  na odchodu, zaujaly naší pozornost kotouče- asfaltových holubiů Jeden byl naší výroby, druhý polské, třetí americké. „To je koníček manžela“, říká Zdena Mejstříková. „Ukaž jim ty svoje poháry.“
 Světničky v prvním patře vyhlížely víc jak muzeum myslivosti, než příbytek. Na dvě stovky srnčích  paroží, krásné křišťálové poháry, porcelánové mísy- soutěžní trofeje z mnohých závodů.. Byla mezi nimi i váza za  nejvyšší. Václav Mejstřík se stal  se čtyřiapadesátém  mistrem republiky v desetiboji, ve kterém se střílí pět disciplin z kulovnice a pět z brokovnice. Ani dnes, kdy by měl odejít do penze, si nedá se svým koníčkem pokoj. Je zkušebním komisařem okresního mysliveckého sdružení.
„A co vaše řemeslo, to by nepotřebovalo učedníka,“ ptáme se už ve vrátkách. „Zatím si na to nikdo ani nepovzdechne. Co na šachtách potřebují to mají. A až půjdeme do penze, pak to začnou shánět a honit po celé republice“.Nestálo by za to, udržet tradici unhošťské kožedílny?.
                                                                                       Přepsala v červenci                                                                                       2008  Naděžda Stejskalová
 
Po smrti Václava Mejstříka,  kožedílna zanikla. Po roce 2000 je dům prodán a pomalu se rozpadá, prý je to vinou památkářů.