Kořeny z Hanáckého pivovaru

Ing. Alois Košťálek 08:16 0 komentářů

     Hanácký kalendář zpravidla hned na počátku nového vydání pravidelně vytyčuje, či aspoň naznačuje, určitou oblast vhodných témat pro další období. Před časem byl v ohnisku zájmu kalendáře i známý hanácký pivovar Litovel. Zdálo se mi tehdy, že to pro nás, co jsme vyrůstali s přerovským „Zubrem“, je tak trochu daleko. Čas ale ukázal, jak je ta naše Haná malá a jak jsou jednotlivé regiony pospojovány a provázány a jak tedy litovelský pivovar a lidé kolem něho „zaklepali“ svým příběhem i u nás, v Kokorách u Přerova. Snad tento, možná i zajímavý příběh, doložený fotografiemi, zaujme také naše čtenáře.

     Od třicátých do padesátých let minulého století žila v Kokorách rodina Mílkova, která provozovala přímo uprostřed obce obchod se smíšeným zbožím. Takový pravý, venkovský, plný zajímavostí. Pan Oldřich Mílek, rodák z pivovarské rodiny právě z Litovle, drobný, ale velmi čiperný obchodník, se s entuziasmem a energií sobě vlastní zapojil spolu s manželkou a později i s dětmi do veškeré předválečné, válečné i poválečné společenské a spolkové činnosti v obci.  S jeho syny Oldřichem a Janem jsem po léta prožíval klukovské hry i války, společně hrané divadlo a zejména se spolužákem,  mladším Honzou, jsme odehráli jako spoluhráči a přátelé nejeden urputný zápas v dresu české házené Sokola Kokory a Jenda byl dokonce později i svědkem na mé ženitbě.
     Už tehdy mi kamarád vyprávěl o rodinných vazbách na litovelský pivovar a navíc přidával i historku o rodinném příteli, světoznámém zápasníkovi, litovelském Gustavu Frištenském, který tehdy v padesátých letech jezdil prý, už jako starý pán, králíkům na trávu v šesti či osmisedadlovém stařičkém fordu z doby jeho světové zápasnické slávy. Moc jsem tomu tehdy nevěřil, ale, jak se později ukázalo, věřit jsem měl.  Rodinu kamaráda a spolužáka jsme pak navštěvovali v Praze a později i v německém Darmstadtu, po jeho i bratrově odchodu do zahraničí a samozřejmě až po uvolnění poměrů. Devizový cizinec Jenda, jezdil na oplátku do Kokor, pokud to vůbec bylo možné, na třídní srazy i příležitostné návštěvy či turnaje národní házené a posledních dvacet let pak pravidelně.
     V roce 2009 vyhlásili Mílkovi druhé a třetí generace (rodiče ovšem už dávno zemřeli) jakýsi rodinný a mezinárodní návrat ke kořenům. Aby synové, dcery a vnuci i širší rodina poznali, kde vyrůstali jejich rodiče a žili prarodiče, naplánovali rodinné setkání právě do Kokor a to na měsíc červenec.     
     Program bohatý, atmosféra fantastická. V motorestu Kokoráček, který se stal jakýmsi sobotním centrem setkání, byl na dveřích vyvěšen pěkně zpracovaný rodokmen, byla také připravena procházka obcí s výkladem kronikáře, páteční večerní posezení, setkání chlapců (sedmdesátníci) i děvčat Mílkových se spolužáky v „pekle“ kokorské sokolovny, ubytování v místním penzionu, mše za rodiče v kokorském kostele, hudební a videová prezentace muzikantsky proslulé zejména holandské části rodiny. Nakonec pak v neděli „po kostele“ sportovní klání vnuků rodiny Mílkovy z Německa, Holandska i z Čech a Moravy proti vybraným stejně starým Kokorákům v malé kopané. Utkání se hrálo pod hlavičkou Kokory – Evropa. Mílkovi Evropané byli bohatší, jeden z rodinných sponzorů jim připravil speciální dresy na zakázku a exkluzivní míče, ale kluci a jedna dívka z Kokor nakonec přece jen vyhráli. Objevila se přitom i nějaká ta mezinárodní sportovní slzička a zůstalo pár pěkných fotografií, suvenýry a dodnes platná vzpomínka zhýčkaných Evropanů na kokorské speciality přímo z udírny, jaké hosté asi opravdu „doma“ nemají.
        Jedním z uzlových bodů podmiňujících další rozvinutí našeho příběhu bylo ovšem vystoupení jedné z litovelských tetiček, paní Ludmily Zdražilové. Ta přinesla a připomenula slova pana Oldřicha Mílka, která připravil a napsal pro rodinu před léty. Pro zachování originality ponecháváme pro naše čtenáře tuto rodinnou památku bez úprav:              
     K 85. narozeninám maminky – stařenky Mílkové – zapsal její syn Oldřich Mílek 4. 12. 1966.
     Bylo to v roce 1914, kdy rodinu Jana Mílka překvapila mobilizace. V rodině bylo pět malých dětí, nejmenší Mařence nebyl ani rok. Otec byl bednářem v litovelském pivovaru.
     Když se dozvěděl o povinnosti rukovat, což představoval povolávací lístek 4. regimentu „choghund daičmaistrů“ Vídeň, věděl, že nadešla těžká chvíle loučení. Narychlo byl povolán fotograf, který celou sedmičlennou rodinu na dvoře u Blanařů, kde jsme bydleli, vyfotografoval.
     Okamžité nastoupení vojenské povinnosti do Vídně k mobilizaci, to byl nejsmutnější den matky Marie, která do nejdelší smrti nezapomene na svého Jeníka. Doprovázela svého manžela se svými syny Františkem (9) a Jeníkem (6) na nádraží na Červenku. Tam mávali všichni svému tatínkovi a ten stál v posledním voze a mával bílým kapesníkem, dokud se neztratili všichni z dohledu.
     Mladší děti, Květušku (4), Oldřicha (3) a Mařenku svěřila maminka do opatrování svojí mamince, naší stařence. Abychom my děti pozapomněli, že tatínek odešel, vysypala nám stařenka na stůl rybíz. A my lační, pochutnat si na ovoci, jsme se smířili s tím, že nás nevzali s sebou. Pamatuji se jen, jak jsem zarygloval dveře, aby tatínek nemohl odejít.
     Nastala nám doba očekávání návratu tatínka. Jaké však bylo zděšení maminčino, když nedostávala žádných zpráv z bojiště.  Nevěřila, že by se ztratil. Když už všechno vyznělo naprázdno i přes červený kříž, dostala maminka uvědomění, že manžel Jan Mílek je nezvěstný. Předpokládá se, že padl na srbském bojišti u Jagodnie, někde v bažinách.
     Aby mohla dostávat sirotčí podporu pro 5 nezaopatřených dětí, obdržela maminka úmrtní list Jana Mílka a tímto bylo navždy zpečetěno, že tatínek již nepříjde.
     Ale dnes je tomu 52 roků a naše maminka dovršila 85 roků. Když jsme se tak sešli při oslavách narozenin, povídá: „Co kdyby se dnes tatínek nám vrátil, jistě by nás ani nepoznal.“
     Jak by poznal. Z manželky, kterou v roce 1914 opustil, je dnes pětaosmdesátiletá prastařenka. Nejstarší František je jedenašedesátiletý dědeček, Květušce je 56, Oldřichovi 55 roků a Mařence 53 roky. Bratr Jeník nám chybí, ten odešel na věčnost ve svých 46 letech, dnes by mu bylo 58 roků.
     A to jsme všichni ženatí a vdané, takže naše jubilantka, pětaosmdesátiletá maminka, má kolem sebe rodinu, velkou rodinu, čítající 55 členů.
     A ještě nakonec. Stařenku, Františku Sehnalovou (1848) povolala maminka z Lipníka do Litovle, když musel tatínek v roce 1914 na vojnu. Pomáhala celých sedm roků vychovávat nás, děti Mílkovy. Zemřela 3. 1. 1922. (Převzato z rukopisu) 
     Na poslední úplné rodinné fotografii stojí autor tohoto emotivního zápisu jako tříletý, ještě pevně zakotvený mezi oběma rodiči.  Záznam starého rodinného dramatu z I. světové války se tak dostal i jeho zásluhou k dalším generacím a ukázal i nám všem obrovskou sílu rodinné soudržnosti za těžkých, dnes obtížně představitelných podmínek. Při zpracování tematu se však ukázalo, že nejde o příběh ojedinělý. Rodin, kterým se otec z I. světové války nevrátil a není znám ani čas ani místo jeho smrti, je bohužel i v našem bezprostředním okolí více. Například v Kokorách to byla rodina kapelníka a rolníka Karla Lichnovského.
     V další části tohoto příběhu vstupuje na scénu již zmíněný slavný moravský silák a zápasník Gustav Frištenský. Byl totiž ustanoven poručníkem osiřelých dětí Mílkových a to právě ve spojitosti s litovelským pivovarem, ke kterému se „tak říkajíc“ přiženil, když se stal manželem dcery litovelského sládka a v blízkosti pivovaru zprvu i bydlel. Bylo to ze strany firmy možná i určité věrnostní ocenění bednářské rodiny, která pro pivovar pracovala již po více generací.  A slavný zápasník svůj poručnický závazek splnil.   
     Také Oldřichův starší bratr Jan (na fotografii z r. 1914 zcela vpravo) zůstal litovelskému pivovaru a bednařině věrný a tak ho můžeme nalézt mezi osazenstvem tehdy už akciového pivovaru Litovel na fotografii o 10 let mladší (opět zcela vpravo v prostřední řadě), která má už také nezbytný dobový reklamní charakter.
     Můj spolužák a přítel Jan Mílek (nar. 1938 v Kokorách) měl tak i po létech téměř povinnost pokračovat v rodové pivovarské tradici. Tu také splnil, i když ne přímo v bednařině. V roce 1953 se (ovšem víceméně z nouze a pod tlakem rozjitřené doby) přihlásil a nastoupil do pivovarského učiliště (ZUŠ Severomoravských pivovarů), kde jinde než v Litovli, jako učeň sladovník. Učil se sice pro pivovar Přerov, ale prostředí Litovle ho pochopitelně i z rodinného pohledu silně ovlivnilo.  V Litovli bylo tohoto kokorského rodáka brzy opravdu plno. Se spolužáky z učiliště a sličnými učnicemi cukrářkami nacvičili krojovanou Moravskou besedu. Mládenci na fotografiích mají na hlavách krásné a moderní dobové „kohouty“ (módní typ účesu), děvčata mají hlavy zahaleny podle přísných pravidel uvázanými hanáckými šátky.  V podobné sestavě nejen společně tančili, ale i úspěšně nacvičovali právě pod Jendovým vedením na tehdejší spartakiádní tělovýchovné slavnosti.
     V jeho životě však nemohla chybět ani milovaná a v Kokorách poznaná házená. Zprvu ta česká, neboli národní a později i ta mezinárodní, kterou Jan Mílek pomáhal v Litovli zakládat. Také proto ho litovelští nedávno pozvali i z ciziny na padesáté výročí založení oddílu.
     Dalších osudů Mílkovy dynastie se jen dotkneme právě v jeho osobě od konce padesátých let. Vojna a brigáda v dolech a získání dělnické nálepky, jako propustky na studium. Potravinářská průmyslovka v Praze, maturita, místo II. sládka v Branickém pivovaru, práce na ředitelství, ligový pražský handbal se zájezdy po Evropě, pivovarská stáž v Oldenburgu v Německu a po roce 1968 nucená emigrace celé rodiny a nakonec pivovarská kariéra v Darmstadtu se zavedením piva plzeňského typu, s pozdějším přestupem do oblasti přírodní farmacie a posléze profesní, rodinný a bohatý sportovní život výborně aklimatizovaného českého emigranta a jeho rodiny právě v Darmstadtu.
    Z jeho touhy vracet se do vlasti vytěžil náš předlistopadový stát výhodné finační „narovnání“ a tak se návštěvy staré vlasti postupně množily a stará pouta utužovala. Řevnice, Praha, Kokory, Havířov, Litovel a hlavně kamarádi, spoluhráči, spolužáci, rodina na Moravě i v Čechách, to vše vyústilo v již zmíněný rodinný „návrat ke kořenům do Kokor“ v roce 2009.
      Rodiny sester Květy a Františky z Havířova, rodina syna MUDr. Petra Mílka z Lázní Bělohrad (jeho žena, Mgr.  Eva Mílková byla hlavní silou setkání) reprezentovaly moravskou a českou část rodiny, rodina Janova z Darmstadtu část německou. Holanďany zastupovali hlavně muzikanti. Někdejší sólový hornista symfonického orchestru v Leuwardenu, nejstarší bratr Oldřich (psáno už krátce Milek), později profesor královské konzervatoře v Haagu a jeho umělečtí následovníci a výborní klavíristé dcera a vnuk a samozřejmě i celý zbytek rodiny. Rodiny, která před léty zvala do Holandska i proslulé české dirigenty Vladimíra Válka a Libora Peška. Moravskou i českou vlasteneckou linku v rodinách obou bratrů „cizinců“ podtrhují a drží i jejich manželky, které do staré vlasti také jednoznačně patří - Oldřichova Jožka z „Moravského Slovácka“ a Jendova Marie „přímo z Prahy“. 
     Celou téměř čtyřicetičlennou skupinu jsme srdečně a rádi uvítali v naší obci a uvědomili si, že jakási neoficiální rodinná „Evropská unie“ už dávno existuje. Zdálo by se, že pomyslný historický a zeměpisný kruh se uzavřel. Vzpomínalo se na Kokory, na Litovel, pilo se boršické víno (z rodiště maminky Františky Mílkové) a přerovský Zubr. Možná se porušovaly i některé unijní předpisy při konzumaci domácích a krajových specialit, ale bylo nám dobře a všechno také dobře a s výborným ohlasem skončilo.
     Ale úplný konec to ještě není. Jako kamarád a kronikář obce jsem se na celém rodinném setkání podílel a byl jsem jeho hostem, stejně jako moje manželka Bohumila, rozená Sehnalová. A právě toto jméno jsme mohli najít v autentickém zápise pana Oldřicha Mílka z roku 1966. Stařenka Františka Sehnalová (narozená 1848), která sirotky Mílkovy pomáhala v těžké době I. světové války své dceři vychovávat, pocházela ze Záhoří, které také počítáme k okraji Hané. Rodný list jejího otce Josefa (získal jsem ho z Německa) dokládá, že se narodil v Rakově 1818 a jeho otec Jan byl zde dědičným fojtem. Kmotrem byl další ze záhorských Sehnalů Josef, dvořák z Paršovic. A teď pozor. Předek mojí manželky František Sehnal (doloženo rodokmenem) ve stejnou dobu na začátku 19. století „seděl na čísle 1 v sousedních Dolních Nětčicích“ také jako dvořák. Naše dlouholeté přátelství a spojenectví s Mílkovými tak získalo nový rozměr, o kterém jsme do této doby neměli ani tušení. Hledání kořenů „po celé Hané“ se tak určitě, dokonce pro více stran, vyplatilo. Za nastartování a zveřejnění tohoto, tak trochu „vytrvalostního regionálního pochodu za našimi předky“ děkujeme právě Hanáckému kalendáři a samozřejmě i všem aktérům našeho putování.   

Poznámka: některé fragmenty ze setkání byly již zveřejněny v Kokorských novinách v roce 2009.

Fotografické přílohy :     Mílkovi v Litovli 1914
                                        Osazenstvo pivovaru Litovel 1924 
                                        Mladí sladovníci v Litovli 1955
                                        Moravská beseda v Litovli 1955
                                        Hledání kořenů v Kokorách 2009       






Pro Hanácký kalendář 2011 Ing. Alois Košťálek, kronikář obce Kokory.   


Pro  kamaráda pana Jana Mílka zasláno i elektronickou poštou 2010.











Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.