ČLÁNKY AUTORA
Rod Malých 2.Dělení na reálky Rody Malých.Léta předškolní a školníOkupace 1939-1945Němci 1936-1938.Rok 1939Generál František Patera (1906-1986)Energie a myJosef Brousek - Umělecké knihařstvíGenerál Gibiš r.1918Život r.1925 - 1938Pokračování vzpomínek 2VzpomínkyV nemocniciZ první světové války, generál Gibiš.Kariéra KSČ Být pamětníkem - 1935-1938.JAK SE PRALO VE 20. STOLETÍ. Psací stroj a počítačIng.Jiří PerglDopis z roku 1997Prachatice 1938 - UnhošťSENIOŘIVÝHAZOVJak se žilo za RakouskaJak se žilo za RakouskaVEDENÍPrvní světováVyřazené knihyŽivotopis mých rodičů.Setkání po 25 letech100 let školy v UnhoštiSokol po roce 1948SOKOLOVÉHostivice v roce 1944-45ROD SLÁNSKÝCHRevoluce 1945 UnhošťDůsledky válkyJak to bylo s NěmciRuzyně za válkyCesty venkovského kluka k uměníDrogerieMandlováSokol - sestry ValtrovyWaltrovkaTyfus v UmhoštiRomské rodinySvětová válkaVýroba adres Rod BubeníčkůBrigády (1945 - 1953)Zdravotnictví I.Zdravotnictví II.historie městaZÁMEČEKCECHY 2ZdravotnictvíMUDr. Rudolf ŠkeříkkoželužnaCechyKONEČNĚ MÍRPohnuté dnyAmerika IIIKoželužnaLetiště Ruzyně po válcePraha letiště 1.Ruzyně za válkyLetiště RuzyněSpolupergloviKlecan - FučíkOtec a syn ExnerovéO rybnícíchČin šílené odvahy podruhéKuratoriumSokolovna - Unhošť Josef Brousek - živnostníkJosef BrousekSvátek matekVzpomínky na vojnuPrvní světováFirma HIEKEPovzdechZačátky divadlaTři ŠidlíkovéTotální nasazení Divadlo v UnhoštiŠidlíkovéÚtěk r. 1938Noviny ze zářijových dní 19383x VánoceZámečnictví v roce 1890Kolem světaVzpomínky mojí tchyněDopis ŠrámkoviHostiviceÚderStbSlovní úlohamatkaPÉZETKYSeznam soukromých tisků Josefa Brouska.Morava - Kunoviceklášter HájekJosef BrousekL.Bradáč,J.Brousekknihařkou

KONEČNĚ MÍR

Naděžda Stejskalová 12:57 0 komentářů

Pro mne jasná volba strojírenství na ČVUV

 
Konečně mír.
Rok 1945. Konečně mír. Reálku  nastavili v nejnevhodnější čas nesmyslně o jeden rok ,  do oktávy jsme nastoupili až po konci války.  Po měsíci ve škole jsme složili směšnou válečnou maturitu a rozprchli se do různých vysokých škol. Mělo to jeden katastrofální následek: protože jsme absolvovali školu až po válce, nevztahovali se na nás výhody válečných studentů. Například to, že zkoušky mohli skládat v libovolném pořadí, ( zkoušky druhé státnice před dokončením první). Nasazení v průmyslu nahrazovalo cvičení ze strojírenských disciplin  (atd), to všechno pro nás neplatilo
Pro mne jasná volba: strojírenství na ČVÚT. Ale malér v tom, že škola byla přeplněná. Zapisovalo přes dva tisíce lidí. Od starých studentů, vyhozených už po 17. iistopadu 1939 po zavření vysokých škol až  po maturanty z let 1939 až 1945 a čerstvých poválečných absolventů středních škol. Na to nebyla technika absolutně připravena. Přednášelo se po biografech. Například v tehdy největším kině Prahy – vinohradské Floře. Ještě mám skripta, kde po slově dokončeném neorientovanou čarou, je vpisek dobráka souseda „vole nespi“. Naštěstí jsem objevil, že paralelní přednášky jsou v karlínském kině, které sloužilo jako výukové kino FAMU. To byla nesrovnatelná pohoda. Zásluhu na tom měl Franta Wolf, hostivičák, který začal na strojárně a přestoupil na FAMU. Byl po studiích dost známým kameramanem. Nebylo divu, že při takové situaci student bez zkušeností měl časové potíže. Termíny zkoušek se protahovaly, kantoři se pokoušeli školu vyčistit od těch, kteří nestačili. Vedle předmětů, které mě zajímaly, nuda strnule pojímaných disciplin – zdvihadla, tepelné stroje,-- kde se čas zastavil někde před  válkou (mnohdy před tou první). Proto jako blesk z nebe mne omráčila zpráva, že  se otvírá obor letectví,. Katedra byla postavena na Jednoročním kurzu pro letectví a měla tři profesory. Rudolfa Peška  pro technickou aerodynamiku jako vedoucího katedry, Miroslava Hajna pro obor letecké mechaniky a stavbu letadel. Jaroslav Šolín   přednášel statiku. Profesorský sbor –  to byla jedna veliká legenda československého letectví.  Externí   přednášející byli z druhé generace pracovníků v leteckém průmyslu dopravě a meteorologii, dosud činných.
Druhým faktorem mého dlouhého studia byla činnost kolem letectví, která požírala můj čas.V aeroklubu jsem pomáhal například zajišťovat dovoz letadel Grunau Baby z Hirschfeldu, sháněl materielní výbavu prvního   plachtařského kurzu na Rané, Učil jsem v podnikové škole Československých aerolinií (to obojí bylo ale výhodou neocenitelnou při studiu  v letecké specializaci, protože jsem byl snad jediný, kdo k letectví a letadlům přičichl prakticky). Nepočítám  podíl  na činnosti ochotnického divadla v Hostivici, jen lehké atletiky jsem musel zanechat, nebyl pro ni kousek času a kromě toho přechod z dorostu do mužstva vyžadoval čas, tuhý trénink a dobrou výživu, Ani jedno jsem neměl.
Idyla v leteckém oboru skončila založením Vojenské technické akademie  v Brně. Katedra v Praze byla rozpuštěna, Osobnosti profesorského sboru i lidí kolem nich sehráli v mém profesním životě takovou roli, že se jim budu věnovat blíže.
Prof. Dr.Ing. Rudolf Pešek
Impozantní postava s hřívou šedivých vlasů. Kulometná dikce neposouvala předmět řeči rychleji kupředu, protože opakoval každou frázi dvakrát, třikrát. Zanícený propagátor raket, později evropsky uznávaný znalec kosmonautiky a fanatik mimozemských civilizací. Dal dohromady kolektiv, jakým se nemohl chlubit žádná z kateder pražské techniky. V mladých létech se jako zaměstnanec výzkumného ústavu zúčastnil celosvětové akce zaměřené na dosažení shody měření v aerodynamických tunelech. Putoval s dohodnutým profilem křídla po různých tunelech a měřil údaje, které se potom porovnávaly. Byl to vlastně  zkoumání vlivu  Reynoldsova čísla na shodu měření pro různé průřezy a rychlosti a turbulence proudu, k jehož sjednocení měla akce přispět.
Jeho asistent  Ing Hirš byl znalec vrtulníků a jejich náš první pilot (o což se trvale přel s továrním  helikoptérovým pilotem Aerovky až do Jančovy tragické smrti¨).
Sekretářka Soňa, krásná urostlá holka – ti dva , Pešek a ona, když šli na oběd do Černého pivovaru, každý se za nimi ohlédl, byla to eugenicky dokonalá dvojice. (Jinak Soňa měla zájem spíš o posluchače Hnídka, který byl jako mladší vydání Peška). 
Tiskař katedry, polygraf. který dovedl i v době zoufalého nedostatku papíru sehnat materiál, byl mistr svého oboru a přednášky vydané katedrou budily neskrývanou závist po celé škole.
Pešek byl na rozdíl od obou ostatních kantorů ne-li abstinent, aspoň ne ochlasta. Hajn o něm říkal, že zadarmo ano, ale nikdy netáhl s bujarou partou, skládající se jak z učitelů, tak konstruktérů i z příslušníků ostatních leteckých řemesel, mnoha umělců, krásných žen a obvyklých příživníků
Prof. Ing. Jaroslav Šolín
Rozhodně nevyhlížel na to, co skutečně byl. Postarší klidný člověk s věčným úsměvem byl ve skutečnosti jedním z geniálních počtářů, který s křídou a na tabuli rozvíjel složitá výpočty teorií pevnosti a pružnosti, která v letectví posunula využití materiálů daleko za mez, užívanou v ostatní strojařině. Přesto říkal, že když jde nakoupit, s radostí nechává hokyně spočítat  svou útratu.,
Po likvidaci leteckého oboru v Praze, přednášel Šolín v Brně. Tam byl druhý statik profesor Špunda proti Šolínovi béčko. Dělali starému pánovi, dojíždějícímu z Prahy, co mohli nejhoršího, například přednášky v pátek odpoledne a v pondělí ráno. Zprvu byla naděje, že povolí kantorům vybrat si svůj štáb. Dověděl jsem se (bohužel až po jeho smrti), že  Šolín  žádal o mne jako o asistenta. Byl jsem v té době na vojně, nebyla by žádná potíž s uvolňováním. Nakonec obsadili asistentská místa brňáci.
Asistenti Šolína v Praze se lišili jako noc a den. Ing Gorbatov, Starší člověk kolem padesátky, Rus, potomek a vlastně také emigrant, protože vyprávěl, jak byl přítomen vzletu Sikorského Ilji Muromce v Petrohradě, to muselo být před rokem1914  nezbavil se na ta léta příšerného přízvuku a říkal "u nas", místo "máme". Druhý.. Daněk´- růžolící pohledný hoch o málo starší než posluchači. Podobný Sváťovi Benešovi v jeho mladých létech. Býval aktivním účastníkem nekonečných debat o historii i budoucnosti letectví, kterých se někdy zúčastnil i Šolín. Ten vyprávěl, že promoval na stavební fakultě na podzim a žádná stavební firma v tu dobu nepřijímala nové zaměstnance, šel z nouze do Letova a v oboru zůstal až do smrti.
Dr.Miroslav Hajn.
Jeden ze tří lidí, kteří měli vliv  moji životní filosofii.
Malý, ale zajímavým způsobem – nebyl trpaslík, byl zmenšený model dokonalé mužské postavy. Výřečný, ale nikoli upovídaný. Ironik, který dovedl zle šlehnout, přitom přátelský.
Řečník vybraného jazyka, který neváhal sáhnout do zásobnice nedovolených a takzvaně sprostých slov uprostřed přednášky v klasické češtině odborníka. Měl smysl pro krásu a tvrdil, že konstruktér,  který   tento smysl postrádá, nemůže být dobrým konstruktérem. Říkal, že by nechtěl být konstruktérem,  až počítač nahradí konstruktérovo tvarování letadla,. (naštěstí se jeho obavy nenaplnily a např. Lockheed Constellation, jedno z nejhezčích letadel, navrhl počítač).
Zajímavý byl Hajnův projekt reformy studia leteckého oboru. Po válce bylo nutno redukovat Němci nafouklý stav letecké výroby, Hajn navrhoval, aby z Letova byl vybudován podobný útvar jako anglické Farnborough,  italská Guidonia, německý Darmstadt.  Program studia by byl takový, aby obsáhl všechny obory leteckého výzkumu, dopravy a hlavně vývoje a  výroby. Nižší stupeň by odpovídal asi dnešnímu bakalářskému studiu a nahradil by  průmyslovky, vyučovali by asistenti a docenti jednotlivých kateder systemenm vysokoškolských přednášek.. Praxe by probíhala v prostorech hal Letova při současné cílené výrobě letadel a příslušenství. Vyšší stupněm by bylo inženýrské studium.  Vědecké síly by se individuelně vzdělávaly   při zaměstnání v oboru jejich doktorandského  studia v intenzitě odpovídající  situaci, Kolem továrny by vyrostl kampus, který by jednak doplňoval  všeobecné vzdělání a staral by se o volný čas a materielní potřeby studentů. Zároveň by stmeloval kolektiv, který vzdor nesmírnému pokroku oboru dosud ve světě existuje.To vše padlo za oběť tezi, že není třeba nic v letectví vymýšlet, že vše dodá SSSR.
Bilancuji-li na konci života, musím konstatovat, že profesor Hajn byl jednou ze tří osobností v mém životě, které spolurozhodovaly nejen o mém profesním zařazení, ale i v mnohých životních zásadách. Nikdy jsem toho nelitoval.
V Hajnově sestavě byl i kamarád Jiří Nožička, dnešní profesor ČVÚT, člověk podobných názorů přes veškeré rozdíly a zálib   mě dodnes velice blízký. Jenže on  své poznatky a zkušenosti využívá psaním fundovaných knih o historii letectví (se svým synem, také Jiřím, také profesorem ČVÚT). Také na něho měl Hajn velký vliv a formoval i jeho technickou tvář. Hajn si zásadně nepsal konspekty přednášek a tak se stávalo, že přednášel, či vlastně vyprávěl látku dvakrát i třikrát.  Kluci našli účinnou metodu: Ukazovali na prstech, kolikrát o věci Hajn povídal. Uznal to a bez přestávky nastolil jinou látku. Hajn po likvidaci letectví na ČVÚT neskočil na lep vojákům, zůstal v Praze a založil katedru přesné mechaniky i optiky ve věku, kdy jiní pomýšlejí na důchod. Napsal skripta a dvě bohatě fundované knihy o hodinách a jiných přístrojích. Shromáždil a vychoval vynikající soubor odborníků, například asistentem byl u něho ing Antonín Baudyš, pozdější docent a politik.KDU/ČSL- Dotáhl to až na ministra obrany a skončil tím, že prostřelil tlakovaný trup  dopravního letadla při návratu vládní delegace z Moskvy. Věnoval se okultním vědám, v čemž pokračuje jeho syn grafolog. Manželka Tondy je aktivní v charitě a péči o mládež. Ač o mladého moc péče neměla a na katedře, kde byla zaměstnaná i Líba a studovali oba Vachalovští, Jitka i Petr,  malého  Baudyše často hlídali.
 Ještě dlouho po Hajnově smrti bylo  jeho charizma na katedře k rozeznání. Profesor Kamarád tradici udržoval. Jeden čas byla jeho sekretářkou moje žena, Libuše Perglová. Tento obor studovala i moje mladší dcera Jitka. Dělala na katedře pomvěda – pomocnou vědeckou sílu. I můj bývalý zeť Petr Vachalovský je absolvent tohoto oboru.
Zajímavě je, že z kolegů z časů studia na letecké katedře   jsem se setkal  v leteckém průmyslu pouze s jedním a druhý zůstal na škole. Ostatní se rozprchli po průmyslu  neleteckého směru a po institucích všech směrů. Jedním z  lákadel posluchačů, kterým letectví nebylo koníčkem, byla  pověst, že se na specializaci nebude rýsovat. To byl omyl a v době, kdy bolševik nařídil ustavit studijní skupiny, jsem vyfasoval partu Bulharů a když došlo na zadání programu, navrhoval jsem vedle svého projektu ještě řadu ér Bulharů.
Vím, že v předchozích létech studenti  jednoročního kurzu pro letectví intenzivně pracovali na různých projektech z letecké praxe.(např. konstrukce větroně Šroubek Ferdík, zesílení křídla Boučkova Ekonomu aj.) Většina z nich skutečně v oboru pracovala a spojení výuky s praxí dokonale využila. Změněná politická situace v studiu letectví a prohlašování leteckého oboru  za drahou milenku strojírenství, čekání na podklady z SSSR, vyvolalo ve studiu tlak kariéristů,   Snahy udělat ze studia  letecké specializace instituci celoživotního vzdělávání  vzaly za své.
Ještě před absolutoriem jsem nastoupil do Motorletu. Čekala mne dvouletá vojna, mezi studiem jsem se oženil a malé Evě byly dva roky. Chtěl jsem poznat fabriku i lidi a proto jsem se nebránil  zařazení do kontroly nářadny Motorletu.
Byla to cenná praxe.  Na hladkém chodu nářadí je závislá celá výroba. Praxe Motorletu byla taková, že od prototypu po seriový výrobek probíhá výroba na několika stupních vybavení přípravky a nářadí a od   jednoúčelových strojů přes stupeň prozatímních přípravků až k plně zařízené technologii s definitivní podobou přípravků, které umožňují výrobu na víceúčelových strojích. Rychlost přechodu ke konečnému stupni seriové výroby je plně závislá  na výkonnosti nářadny.. (Mnohdy se ukázalo, že přípravky konečného stupně zůstaly pohřbeny ve skřínkách řemeslníků, kteří byli schopni přípravek si vyrobit sami a podle dlouholeté praxe a byl někdy důmyslnější než profesionální).
Byl jsem přidělen k starému praktikovi. Pan Brázda byl ze staré éry Waltrováků a začínal v Jinonicích od samého začátku. Naučil mne rozeznávat lidi, na které je nutno dát si pozor a na ty, po nichž se výrobek nemusel kontrolovat. Byl postrachem, ale i záchrancem zmetkařů. Tažení proti zmetkům bylo kruté a postih nepříjemný. Brázda zděšenému viníkovi vynadal, pak ho poslal o patro výš, kde byl ilegální sklad zmetků z předešlých dob a přesně věděl, v kterém regále leží kus, či kusy, vyřazené kdysi jako nepoužitelně. Věděl bez měření, že z nich se dají vyrobit kusy požadovaných, ale nedodržených rozměrů. Nové zmetky kázal uložit, až se hodí…
Osazenstvo kontroly byla pěkná směsice postav. Vedoucí, pan Bílý s operovaným žaludkem, který musel jíst každou hodinu, aby si zbytek žaludku roztáhl, moc se do chodu kontroly nepletl, jeho specialitou byly výrobky elity nářadovny i celé fabriky – souřadnicových vyvrtávaček - SIPů. tehdejšího zázraku obráběcí techniky,  . Nebyly to jen vyvrtávačky, uměly soustružit, frézovat, obrážet. Dnes je jejich maximální přesnost 0,001 mm k smíchu, dnes to dovede každá obráběcí linka. Tehdy složitou elektroniku musela nahradit dovednost řemeslníka. Však to byli také pěkně nafoukaní kosové. Velice neradi mezi sebe přijali  druhou generaci – mladé odchovance fabriky.
 Bílého  zástupce vlastně řídil zbytek nářadí.  Jmenoval se Paul a na rozdíl od většiny praktiků neměl předsudky o nepoužitelnost mladých inženýrů (kterým jsem vlastně ještě nebyl) a vytvořil pro mě  velmi lidskou atmosféru na pracovišti kontroly. Další dva kontroloři mi vypadli naprosto z hlavy. Zato na JUDr. Ševčíka rád vzpomínám. Právník, dal vale právnické poradně a šel do průmyslu. Potvrdil mi moji hypotézu, že když člověk za něco stojí, uplatní se i u pohřební služby. Ševčík k titulu právníka přidal i studium průmyslovky a vypracoval se na technika, který byl schopen řešit i náročné problémy, které jsou v provozu nářadovny na denním pořádku. Byl člověk mnoha znalostí a bylo s ním radost hovořit na jakékoli téma. Vytrvale odstrkoval nabídky na postup – kontrola mu poskytovala nezávislost.
Tragická postava – Eda Žufník. Kluk asi o pět let starší, postižený defektem páteře – surově řečeno hrbáč. Měl všechny nedostatky, které se těmto lidem připisují. Nekritické chování k mladým holkám, záchvaty beznaděje, nepřirozená veselost. Nebyl ani příliš spolehlivý kontrolor, což hrozně vytáčelo Brázdu. Paní Pánková, manželka a snacha dvou mistrů z výroby, seniora i juniora. Oba dva byli šmíráci. Chodili po nocích  a fotografovali dvojice v nejvypjatějších fázích sexu. Starý říkal, že kdyby dal ven některé záběry , bude jak na sekretariátě KSČ, tak i na okresním národním výboru pěkně dusno. Povídalo se o mladém, že se dostal do konfliktu s policajtem, který mu rozstřílel velice drahou kameru s vysoce světelným objektivem. Pani Pánková, manželka mladého, netoužila po kariéře, byla to typická "pišmarka", jak se takovým říkalo u Waltrů. Jako starý lehký atlet jsem nikdy neviděl tak vynikající skok, jako předvedla ona, když miláček
 Jirka Smetivý ji dal do spodního šuplete psacího stolu krysu (nebyla o ně v nářadně žádná nouze).  Pánková ze sedu vyskočila do postoje na vrchní desku stolu.
V nářadně pracovalo i dost hostivičáků. Kápo byl Ferda Himl, tátův kamarád. Obsluhoval na velmi slušné řemeslnické úrovni jedinou horizontku nářadny. Zažraný antikomunista. který    nikdy neodpustil litovickým národním socialistům hromadný vstup jejich výboru  v únoru 1948 do KSČ. U něj se zaučoval Vladimír Votava, dosud neopeřený, měl dost potíží, ale vybarvil se. Nevím, kde v té době dělal Jára Stehlík, už tehdy uznávaný zámečník, pozdější   machr na formy pro přesné lití. Na fréze suverénně panoval Václav Gregor, kamarád, jehož brzké smrti jsem upřímně litoval. Mezi mladé Sipaře zapadl dokonale Lojzík Krajcr, kamarád z nejmilejších. On tišil generační třenice mezi starými waltrováky a novou krví.Ještě zmínka o jenečákovi Jardovi  Nedvědovi, Co bylo ve fabrice křivé, ať to byl vrták, nebo klikový hřídel, skončil u Jardy.  V nářadné byla řada osobností, které bych nechtěl vynechat. Pan Novák, snad soustružník, přítel a věčný provokatér Brázdy. Vymýšleli si na sebe i říkánky,   většinou naprosto nepublikovatelné.
Vašek Diviš… neuvěřitelný mistr improvizace a vynalézavosti. Stalo se, že při štědrovečerní večeři spolkl malý kluk ostrou rybí kost a zoufalí rodiče bezmocně hleděli na marné úsilí lékařů kost vyjmout   nářadím švédského původu, Vyjímač byl příliš rozměrný, než aby se dostal do úzkého chlapeckého hrdla. V nejvyšším zoufalství si někdo vzpomněl na Vaška Diviše. Že v době, před uplynutím kritického času dokázal dát dohromady zmenšený vyjímač je nepopiratelné, Že fungoval, potvrdila záchrana chlapce, ale jak to mohl včetně chromovaného povrchu dát dohromady v té šibeniční lhůtě, nepochopím. Pomáhal mu otvírat dveře v potřebných provozech sám ředitel Janák, bez jehož zásahu by určitě nastala tahanice neochoty a lhostejnosti.
Musel bych jmenovat desítky dalších udivujících výrobků (pro ilustraci jen jeden: dokonalá kopie hlavičky holícího přístroje typu Philips, při čemž Vašek objevil a odstranil příčinu zarudlých skvrn na pokožce při holení originální Philipskou) , Proslul výrobou miniaturních maket  proudových motorů z programu Motorletu, M 05 a pak M 701. Ty měly v takřka mikroskopických detailech naprosto vše, co měly jejich velké vzory, rotory se točily a spalovacích komorách blikalo napodobené hoření paliva Skončily ve vitrinách muzeí (bez)významných papalášů. Dnes, po létech lituji toho, že jsem neuměl Vaška nadchnout pro leteckou modelařinu, Výsledky mohly  předejít o mnoho let zázračné výrobky pana Gašparína, zvláště podařilo-li  by se získat pana Rumla, pana Regála a ostatní a využít možností fabriky. To by nesměli odpovědní   pracovníci tvrdošíjným trváním na monokultuře proudových motorů už tehdy. přispět k budoucí likvidaci fabriky. Dnes je výroba modelářského zboží velký byznis, kterého se neštítí ani renomované podniky na celém světě a zvláště proti ospalé Evropě - v Asii.
Nemohl jsem přijít na chuť suverénovi jménem Přibáň. Nevadilo mi jeho poučování, ale on mne ještě roznášel po dílně, když jsem mu naletěl a něco neznal.
Figurkou nářaďovny byl pan Walter, příbuzný zakladatele fabriky. Suchá vysoká postava s vlajícím pláštěm sahajícím někam, kde nahoře končí nohy. Co v nářadně dělal, nevím, nikdy jsem ho neviděl postát, vždy v klusu..  
 Před nářadnou v nejstarší části jinonické Waltrovky, byla opravna strojů. Velel jí vyučený instalatér Štěbeták. Pouštěli se do složitých a náročných oprav strojů, jejichž stáří bylo někdy udivující, Například fréza typu Cincinati pocházela snad z let velké inflace v Německu, kdy koruna po boku libry a dolaru byla tvrdé platidlo. Dařilo se jí udržet v bezvadném stavu až do konce padesátých let (a možná déle) Tam pracoval   Rajtora  z rodu   který proslavil přátelstvím s N.S.Chruščove předseda chýňského JZD  Rajtora    . Zástupce Štěbetáka byl jedním z kryptokomunistů, který ač funkcionář kal, o je ruský, to je blbý“. Ostatně byla to pravda. díky Podnikům zahraničního obchodu (PZO), které dovážely z SSSR naprosto podřadné obráběcí stroje, které někdy šly přímo do patronátních JZD v Povltaví.
To bylo načas prostředí, kterým jsem denně procházel a mířil za rýsovací plotnu, která byla mým pracovištěm (Nepamatuji, že by se na ní kdy rýsovalo). Rád jsem se do nářadny po celých dvacet let vracel a byl jsem vždy dobře přijat, i když jsem něco potřeboval.
Konečně moje studium skončilo promocí a já musel pomýšlet na vojnu. 
 Vojna.
Povolávací lístek mnoho o zařazení neřekl. Až teprve sraz v Sjezdovém paláci v Praze něco napovídal. Sešel jsem se s lidmi, které jsem poznal kolem letectví. byli mezi nimi i kolegové z letecké fakulty (kromě těch, kterým se podařilo uhrát další rok odkladu vojny). Tvořili slušnou část odvedenců, O tom, že nás odvezou do Levoče nic nenapovědělo. Tam byl tak zvaný přijímač, kterým prošli blbí civili, aby z nich byli civilizovaní lidé vojenští. Odznak byl okrový opasek, neuvěřitelná směsice oblečení, zděděná po mnoha armádách Evropy. Počasí snad neovlivnili, ale bláto déšť, klencáky a plížení plazením z nás udělali dokonale maskovanou figuru. Jenže po výcviku jsme museli blátivou krustu sloupnou, v korytech umývárky vyprat zablácené součásti uniformy (celou z líce i rubu), obléknout si mokré hadry na sebe a po večeři se radovat ze života na osvětové cimře. Aby toho nebylo málo, vodili nás na pole k vybírání brambor. Někteří otrlci tam navazovali známosti s děvčaty z nějaké odborné školy či textilky. Ty holky byly v té bramborové strůji půvabné, jak čertovy babičky. Stejně jsme byli zavřeni v kasárnách.  Přece jen se podařilo smluvit volejbalový zápas s týmem místního gymnasia. Před tím ale jsme dostali protitetanovou injekci. Po prvním setu reakce na vakcinu způsobila kolaps našeho mužstva. Znehybnělá ramena, vysoká teplota, naprostá únava. Ošetřovaly nás studentky, což bylo příjemné. Dopravovaly nás do kasáren pragovkami, což bylo vrcholně nepříjemné. Druhý den malér. Ošetřovna naprosto nebojeschopné  vojáky nepobrala. Byla tedy prohlášena světnice  za ošetřovnu. Probíhalo vyšetřování, které by v případě zavinění někoho z lapiduchů včetně doktora znamenalo proces s neodhadnutelnými následky. Naštěstí (ne na naše) se věc svedla na  prošlou vakcinu a marodi byli třetí den v pořádku a zdravotníci v suchu.
Trápení v Levoči skončilo a my se přesunuli do Kežmaroku. Tady výcvik pokračoval. Byli jsme už rozděleni do různých oborů.  Tady jsme se konečně dověděli, že naše definitivní posádka je Liptovský Mikuláš a že jsme žáci   školy  důstojníků v záloze. Velice podivné, tato instituce přece byla co pozůstatek buržoazní armády zrušena Ano, ale byla dočasně vzkříšena pro zoufalý nedostatek techniků u letectva. Rajská hudba ! Když už, tak ať ! Přesun do  Liptovského  Mikuláše vše potvrzuje. Svlékáme hadry všech zemí, aby se v peci sjednotily a dostáváme fungl nové modré uniformy, které strašně na nahých nohách i skrz košili koušou. Poprvé navlékáme plátěné dlouhé spoďáry. To se blíží první vánoce na vojně. Šíří se panika, že dostaneme dovolenku na Vánoce. Zádrhel: nejsou stříbrné knoflíky, které patří na naše uniformy. Nejsou ani našity zahrádky na náramenících, hrůza ! Pak nás zapřisáhli abychom neprozradili, že nejsme obyčejní maníci. Úprk a boj o místo u koryt umyvárny. Oni nás totiž před tou zprávou, že jedeme poprvé domů, nechali nacpávat slamníky stoletou slámou! Jen zvola se s šedých myšek stávají růžolící jinoši. Doma jsem skoro v půl jedné v noci.  V bytě hluboká tma, všechno spí. Dalo fušku je přesvědčit, že nejde o přízrak. Bylo to nebesky krásné a ďábelsky krátké.
Školí nás kantoři, kteří toho o éroplánech a letectví moc nevědí. Kolikrát je nutno tlumit chechot nad jejich výkladem. Navíc – oni si překládají termíny z ruštiny a snad ani nevědí, že dávno existují české, navíc normované termíny. Rázové vlny jsou u nich skoky rychlosti a podobné lahůdky. I tady se setkávám s krajanem. Učí motory, na jiné katedře je jeho švagr.  Chovají se zdrženlivě, což chápu, ale když jeden z nich zasáhne proti mému začlenění...., Aha, svitne mi - to je důsledek prkotiny z Hostivice. Vida, jak spor venkovských bab z domova ovlivní osud  vojáka lidodemo armády, štve mně to.
 
                                                                                             Ing. Jiří Pergl