Konec války1945 ve vzpomínkách 10letého kluka

Ing. Jan Podracký 09:34 0 komentářů

Vzpomínky 10letého chlapce na události koncem druhé světové války.

 
Konec války v roce 1945 ve vzpomínkách desetiletého kluka
 
 
Úvod
 
 
Narodil jsem se v dubnu 1935 v Praze, moji rodiče byli oba z Moravy, tatínek pocházel z malé vsi u Ivančic, maminka z Bohunic, což byla obec, připojená v r. 1920 k Brnu. Když tatínek získal v r. 1930 místo v Praze, rodiče se do Prahy přestěhovali a já i oba moji sourozenci jsme se v Praze narodili. Ovšem celá naše rodina  často pobývala u babičky a dědečka v Brně – Bohunicích, kteří tam měli obchod s potravinami. Asi v polovině roku 1943 mě tatínek přivezl do Bohunic natrvalo, rodiče se obávali nechat děti v Praze, báli se bombardování. Oba museli zůstat v Praze a chtěli aby děti byli v bezpečí. Kde jinde by mohly být v bezpečí, než u babičky?
 
V babiččině domě  žilo mnoho lidí – pomocnice v domácnosti Lény (Lenka – Eleonora), v obchodě pomáhal příručí Venda (Vincenc) a další. Bylo tam i hodně dětí, nejvíce o prázdninách a byli to většinou moji bratranci a sestřenice, někdy také jejich kamarádi. I my děti jsme museli často pomáhat, hlavně při přípravě zboží do obchodu. Tenkrát bylo zboží od dodavatelů baleno jen vyjímečně, , většinou chodilo v pytlích, my děti jsme často musely rozvažovat mouku nebo cukr do pytlíků.
 
Vzpomínám si, jak jsem musel s Vendou pražit kávu. Tenkrát se káva dodávala obchodníkům zelená – nepražená. Záleželo pak pouze na nich, aby byla káva správně upražená, nikoli spálená. Pražit kávu bylo tak trochu umění, které mi předával příručí Venda. Káva se pražila ve specielním mlýnku, pod kterým se topilo dřevem. Mlýnek musel  být před pražením správně zahřát a ten, kdo točil mlýnkem musel teplotu i dobu pražení správně odhadnout. Aby bylo při pražení veseleji,a práce rychleji ubíhala, zpívali jsme si písničku:
 
                                               Pozdrav tě pámbíček kafemlejnku,
                                               s tebou bych točíval každou chvilku

Mlýnek  tvořily vlastně dvě spojené kovové polokoule, uvnitř kterých se zahřívala káva. Po upražení se koule rozpojily, káva se nasypala do skleněných nádob a mohli přijít první
zákazníci….
 
Já jsem měl proti ostatním dětem privilegium – chodil jsem v Bohunicích do školy a bydlel jsem tam v  určitém období trvale. Pokud si vzpomínám, chodil jsem tam do druhé třídy (základní školy) asi poslední dva měsíce, celou třetí třídu a první část čtvrté třídy.
 
Povinností dětí (těch větších) bylo také pomáhat lepit potravinové lístky. Období, o kterém píši, bylo koncem války, veškeré zboží (potraviny, oděvy, boty) bylo na příděl a při nákupu bylo zaplaceno penězi, ale navíc musely být odevzdány také ústřižky potravinových lístků příslušného druhu a hodnoty. Vždy večer se celá rodina po večeři sešla a lepila potravinové lístky. Ústřižky se lepily na velké archy a příští den se při objednávce zboží musely odevzdávat. Pokud si vzpomínám, bez lístků se mohla koupit jen sůl a tvarůžky.
 
Rád jsem chodil s Vendou nakupovat uzeniny pro prodej v obchodě. Pro ty se jezdilo jednou týdně „do Brna“ na Cejl k Potměšilům (mimochodem, tato firma existuje dodnes). Venda chodil s tlumokem a já s menší kabelou. Chodilo se pěšky na tramvaj (šalinu) kolem krematoria k Ústřednímu hřbitovu, kde byla smyčka tramvaje č. 2. Babička nám dala vždy peníze na lístek – pro každého stála jedna jízda tuším jednu korunu. Byla to pro nás událost, ale jak se blížila fronta, tyto cesty ustaly,nebylo co nakupovat a také prodávat.
 
Bombardování Brna
 
V druhé polovině roku 1944 se všeobecně věřilo, že válka brzo skončí. Téměř denně přelétávaly přes Brno směrem na Německo obrovské svazy velkých čtyřmotorových amerických a britských bombardérů (byly to většinou létající pevnosti B17  Flying Fortress). Ve dne jsme za jasného počasí sledovali jejich let severním směrem, bylo jich vždy několik vln a vůbec nikoho nenapadlo, že by mohly svůj smrtonosný náklad také shodit na nás – vždyť jsou to přece spojenci – říkali jsme si. Malé děti se bály zlověstného hukotu a můj čtyřletý bratr Vlastimil se schovával babičce pod sukně a křičel: „Babičko, já se bojím stříbrných bombarďáků“.
 
My kluci jsme se zajímali o letadla obou válčících stran. Německé typy jsme znali, létaly u nás celou válku (Ju 88, Me 109, Me 110, Fw 190 a jiné). Také jsme měli německou příručku „Kriegsflugzeuge“ (Válečná letadla), která byla k dostání na novinových stáncích.  Obrázky „nepřátelských“ letadel jsme si vystřihovali většinou z protektorátních a německých novin a časopisů.
 
První připomínku toho, že je válka, jsme zažili koncem léta 1944. Tehdy za krásného jasného dne (25. srpna 1944) bylo poprvé bombardováno Brno a to jeho východní část, kde byly významné průmyslové podniky (Zbrojovka, strojírny v Líšni a další). My v Bohunicích, na druhém konci Brna, jsme slyšeli výbuchy bomb, nevěděli jsme však, která část Brna byla bombardována. Teprve večer, až se vraceli lidé z práce, jsme se dozvěděli, kde to spadlo. Říkali jsme si, že u nás přece žádné průmyslové podniky nejsou a věřili jsme, že jsme v bezpečí. Nálet si vyžádal mezi obyvateli Brna a okolí 179 mrtvých, 141 těžce a 132 lehce zraněných.
 
Další nálet na Brno, který jsem v Bohunicích zažil, byl dne 20. listopadu 1944. Tentokrát byly následky mnohem horší. Bylo zasaženo centrum města, zejména nádraží a okolí a dále Staré Brno. Ten den bylo zataženo, mlha, místy pršelo. Mimo nádraží nebyly zasaženy žádné válečně důležité objekty. Při tomto náletu bylo mnoho civilních obětí, zejména mezi Čechy.  
Nálet si vyžádal nejméně 400 mrtvých a 261 těžce a lehce zraněných civilních obyvatel. (Počty mrtvých a zraněných obyvatel Brna obou náletů jsou převzaty z diplomové práce
Martina Vlčka: Spojenecké nálety na Brno v letech 1944 a 1945, MU Brno, ročník 2008).
I my  v Bohunicích jsme cítili otřesy a samozřejmě slyšeli výbuchy pum. Jedna zatoulaná bomba spadla do polí mezi Bohunicemi a Starým Lískovcem, blízko lískoveckého nádraží. My kluci jsme hned po skončení náletu utíkali se podívat na místo dopadu bomby. Tam již byla spousta lidí a všichni zaraženě civěli na obrovský kráter. Každý si představoval, co by se stalo, kdyby bomba dopadla do vesnice na jeho dům. Někdo přinesl pásmo a pamatuji se, že průměr kráteru naměřili kolem osmi metrů.
 
Teprve několik let po válce jsme se z tisku dozvěděli některé detaily o bombardování Brna. V novinách byl otištěn rozhovor s jedním americkým pilotem, který se dne 20. listopadu 1944 zúčastnil náletu na Brno a po válce soukromě navštívil naše město. Podle něj měli sice letci rozkaz  šetřit civilní cíle, ale Brno bylo v této době uváděno jako pomocný cíl s důležitým seřazovacím nádražím. Dne 20. 11. 1944 část bombardérů  pro špatné počasí nenašla
 stanovený hlavní cíl v Německu a při návratu shodila náklad pum na Brno. Pro mlhu nebylo možno cíl přesně zaměřit, proto byla zasažena tak velká část města.
 
Rodiče v Praze se dozvěděli o bombardování Brna ještě večer a měli samozřejmě o nás strach. Telefony nefungovaly, teprve druhý den se podařilo navázat spojení. Spadl jim kámen ze srdce, když se dozvěděli, že jsme v pořádku. Po posledních zkušenostech s bombardováním se rozhodli vzít nás po Vánocích zpět do Prahy.
 
Válečné vánoce r. 1944
 
Vánoce toho roku jsme s bratrem prožili v Bohunicích s tím, že po Vánocích pojedeme zpět do Prahy. Vánoce to byly chudé, nebylo téměř co jíst a také dárků bylo poskrovnu. Kapr samozřejmě nebyl a pamatuji se, že jsme měli k štědrovečerní večeři smažený celer a brambory, skromně omaštěné sádlem. Všechny však hřála naděje, že to jsou již poslední válečné vánoce.
 
 Dost jídla však bylo jen o Vánocích, jinak jsme snídali a večeřeli chléb (toho bylo dost i na příděl), černou kávu z Melty, ale máslo nebo sýry nebyly. Tak si vzpomínám, že jsme večeřeli třeba chleba se sádlem a s tvarůžky. Sádlo jsme měli, protože babiččina rodina zabila „načerno“ vepříka a všechno maso i sádlo zavařili. Takové „černé“ zabíjačky dělalo v Bohunicích mnoho lidí, přesto, že na to byly od Němců vysoké tresty. Pokud někdo zabíjel prase „legálně,“ musel velkou část masa a sádla, a také kůži odevzdat.   
 
Po Novém roce 1945 přijel pro nás tatínek a odvezl nás do Prahy. Cesta byla dlouhá a únavná.
Trasu rychlíku z Brna do Prahy, která normálně trvala tři a půl hodiny (stejně jako trvá dnes) jsme jeli celou noc. Ve dne vlaky jezdily minimálně, byla obava z t.zv. „kotlářů“ To byla spojenecká stíhací letadla, která hledala na nepřátelském území zejména vojenské vlaky a silniční  konvoje. Vojenské vlaky pochopitelně bombardovala a ničila, u civilních vlaků rozstřílela lokomotivu a osobních vozů se nevšímala. Po dobrodružné cestě s mnoha zastávkami jsme konečně ráno dorazili do Prahy. Praha byla smutná, šedivá a špinavá. Ale válka v nejhorší podobě se dosud Prahy nedotkla, žádné bomby prozatím v Praze nepadaly. Všichni jsme žili v naději, že Praha bude vyhlášena za  „otevřené město“- tj. že se v Praze nebude bojovat. Tato iluze však brzo vzala za své – 14. února 1945, kdy v poledních hodinách 62 letounů B17 Flying Fortress shodilo během pěti minut na Prahu přes 152 tun bomb. Zahynulo přes 700 lidí, přes 800 bylo zraněno. Nálet na Prahu byl přitom omylem, který zapříčinila chyba navigace a špatná viditelnost. Letadla přitom letěla jinam. „Americká bombardovací letadla se toho dne měla zaměřit na Drážďany, kde měla napadnout seřaďovací nádraží. Tím měl být dovršen úder  spojeneckého letectva, který byl zahájen již předešlé noci náletem britského bombardovacího letectva na Drážďany“ popisuje historik Jiří  Rajlich z Vojenského historického ústavu.
 
Bombardování Prahy
 
Já sám jsem bombardování dne 14. 2. 1945 přímo zažil. Bydleli jsme tehdy v Praze na Rašínově nábřeží (za války Lažnovského, za komunistů Nábřeží Bedřicha Engelse, pak  opět Rašínovo), v pátém , tj. nejvyšším poschodí historického domu č. 74. Onoho osudného dne jsem nešel do školy (již nevím proč). Tatínek šel do práce a my tři děti jsme byly doma s maminkou. Letecké poplachy byly tehdy časté, lidé tomu nevěnovali příliš pozornosti, do protileteckých krytů chodil málokdo, ačkoliv se to oficiálně doporučovalo. Všichni si mysleli, že se nikomu nemůže nic stát, že spojenci Prahu bombardovat nebudou. To se týkalo i naší rodiny, po vyhlášení poplachu jsme prostě zůstali v bytě v pátém poschodí. Dnes již nevím přesně, jestli vůbec byl poplach vyhlášen.
 
Kolem poledne se ozval strašný výbuch, celý dům se zatřásl a všude bylo najednou plno červeného prachu. Do vedlejšího domu spadla bomba. Maminka rychle zabalila malou sestřičku do deky, já s bráchou jsme se chytli za ruce a všichni jsme utíkali do sklepa, kde byl zřízen protiletecký kryt. Cesta do sklepa byl hrozný zážitek, který se mi opakuje v mysli ještě po tolika letech. Celé schodiště se otřásalo a dům se jakoby kýval. Všude bylo spousta červeného prachu. Ve sklepě byla již shromážděna většina nájemníků. Nevěděli jsme,co je
 s tatínkem, pracoval ve středu města a měli jsme o něj obavy. Přišel odpoledne a teprve pak zjistil, co se stalo. Ve středu města žádné bomby nepadaly a nikdo o náletu nevěděl.                                                                                                   
     
Náš byt byl silně poškozen. Byla rozbita všechna okna, všude plno prachu, ale zdi a strop nebyly poškozeny.
 
Pobyt ve Vráži u Berouna
 
Rodiče se dohodli, že maminku a děti odveze tatínek do Vráže u Berouna, kde jsme měli malý domek, kterému se tehdy říkalo „letní byt“. Dnes bychom tomu řekli „chalupa“. Velmi dobře si vzpomínám, jak jsme šli pěšky přes Palackého náměstí a Palackého most na Smíchovské nádraží. Tramvaje nejezdily a cesta byla úmorná. Na Palackého mostě byl kráter od bomby, který jsme museli obejít. Dnes se mi však nezdá pravděpodobné, že po zásahu bomby bylo možné most přejít. Vím však docela určitě, že jsme Palackého most přešli. Za námi hořely Emauzy a bylo vidět další požáry směrem do města.
 
Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že náš domek ve Vráži je obsazen německou rodinou uprchlíků z východu. Po jednání se starostou nám byl přidělen prázdný domek naproti nádraží ve Vráži. Domek nebyl obydlen, majitelé byli zřejmě v Praze. Jednalo se o novostavbu, kde nebyl ještě zaveden ani elektrický proud. Byl však skromně zařízen a bylo možno v něm bydlet. Později jsme zjistili, že domek vlastní rodina Konopáskových, člen této rodiny byl i hokejista Stanislav  Konopásek z  čs. hokejového mužstva, které po válce v roce 1950 nesmělo odjet na mistrovství světa v Londýně obhajovat titul mistrů světa,. Členové tohoto mužstva byli ve vykonstruovaném procesu odsouzeni za velezradu a místo do Londýna putovali do komunistického kriminálu. To je však již jiná kapitola.
 
Tatínek odjel do Prahy pokusit se dát do použitelného stavu náš pražský byt. Maminka s námi třemi dětmi zůstala ve Vráži. Já jsem pokračoval ve Vráži ve školní docházce – byla to již čtvrtá škola, kterou jsem během války vystřídal. Vyučování však nemělo valnou úroveň, žáci i učitelé se neustále střídali a spoustu času jsme strávili v  protileteckém krytu ve sklepě školy.
Všechno svědčilo o tom, že konec války se nezadržitelně blíží.
 
Byli jsme ukolébáni zdánlivým klidem života na vesnici. Žádné poplachy, žádné sirény ani bombardování. O válce svědčilo jen zatemnění, které bylo stejně přísné jako v Praze a občasné přelety spojeneckých i německých letadel. Tak jsme si ve Vráži klidně žili skoro jako v nejhlubším míru. To se však změnilo někdy koncem března 1945. To bylo bombardováno nejbližší větší město – Beroun, kde bylo vyřazeno z provozu nádraží. Poněvadž Vráž  je  poslední železniční stanicí před Berounem, všechny vlaky končily zde a na stanici byl velmi silný provoz. To samozřejmě neušlo spojeneckým letcům – kotlářům.   
 
Jednoho dne – koncem března nebo začátkem dubna – jsem odešel jako každý den do školy a maminka s bratrem a malou sestřičkou zůstaly doma – v domku naproti nádraží. Sotva jsem přišel do školy, zaslechl jsem hluk nízko letících letadel a v zápětí  ostrý štěkot  jejich palubních kulometů. Kotláři! Učitelé nás rychle odvedli do sklepa, abychom byli alespoň trochu v bezpečí. Útoky se opakovaly ještě asi dvakrát, pak letadla odlétla. Kluci dodatečně zjistili, že to byly britské Spitfiry, které se daly snadno poznat podle eliptického tvaru jejich křídel. Nikdo nebyl zabit ani zraněn, ale školní vyučováni nemělo  smysl začínat, všichni byli příliš rozrušeni. Tušili jsme, že cílem útoku byly lokomotivy na nádraží.
 
Když jsem přišel „domů“ tj. k domku naproti nádraží, maminka i oba sourozenci mně utíkali naproti. Ještě byli rozrušeni z toho, co zažili. Kotláři se jim otáčeli přímo nad domem. a kulometné střely jim létaly kolem oken. Všichni  mohou mluvit o štěstí, že nebyl nikdo z nich     v tu dobu na dvoře nebo na zahradě. Spojenečtí letci nestříleli  po civilních osobách, ale když se jim někdo připletl do rány, byla to smůla. Po náletu kotlářů stálo na nádraží několik poškozených lokomotiv, některým utíkala z prostřílených kotlů pára.
 
My kluci jsme spěšně hodili školní brašny domů a utíkali jsme do vesnice a okolí sbírat vystřílené nábojnice. Nasbírali jsme jich několik desítek, včetně spojovacích dílů. Nábojnice jsme pospojovali  a každý z nás měl tak kus vystříleného nábojového pásu. Dlouho jsem jej doma schovával a chlubil jsem se jím před kamarády. Pak při nějakém stěhování se pás ztratil, dnes by to byla cenná trofej. Náboje byly ráže asi 20 mm.
 
Květnové povstání v Praze
 
Někdy koncem března 1945 se podařilo tatínkovi za pomoci řemeslníků náš byt na Rašínově nábřeží nouzově opravit tak, že se v něm mohlo bydlet. Pamatuji se, že všechna okna byla 
vytlučená a místo skla byl natažen černý térový papír. V každém okně byla pouze malá skleněná tabulka. Jak se bydlelo v takovém bytě si každý asi dovede představit. Život  ve válečné Praze však plynul dál protektorátním tempem. Ve vzduchu bylo cítit jaro, ve společnosti však převládaly obavy z blížícího se konce války.
 
V pondělí 31.dubna 1945 vyšly noviny ve smuteční úpravě s nadpisem „Vůdce padl.“ Lidé to přivítali s radostí a nadějí, že bude konečně dlouho očekávaný mír. Někdo donesl do sklepa, kde byli všichni nájemníci v provizorním krytu, obraz Hitlera, všichni po něm radostně šlapali a nakonec jej slavnostně spálili u domovníků v kamnech.
 
V sobotu 5. května 1945  jsem šel normálně do školy a tatínek do práce. Volné soboty tenkrát neexistovaly. Pracovalo se normálně 8 hodin denně a ve školách byl normální rozvrh, snad jen o něco zkrácený. Ačkoliv všecko vypadalo jako jiný den, na lidech bylo viditelné jakési neurčité napětí. Na několika domech strhávali lidé německé nápisy na obchodech, na rozích domů začerňovali německé názvy ulic.
 
Po příchodu do školy bylo vidět, že učitelé si se vzniklou situací nevědí rady. Jsou přece Češi, mají děti seznámit s tím, že začíná povstání ? Nebo raději mlčet  a Němce zbytečně nedráždit? Nakonec nás pustili domů a prosili nás, abychom se do ničeho nepletli a namířili si to rovnou domů.
 
Na ulicích bylo mnohem rušněji než ráno, když jsme šli do školy. Pohybovalo se zde mnoho                                                                                                      
ozbrojených mužů v civilu a také několik mužů v uniformách bývalé československé armády, zřejmě bývalí vojáci a důstojníci. Všude bylo mnoho lidí, mávali československými vlajkami a vlajkami spojenců.
 
Po příchodu domů jsme také my děti chtěli vyvěsit československé vlajky, které rodiče po celou válku doma pečlivě schovávali. Jen co jsme otevřeli okno a vystčili vlajku, zabubnovala
 na fasádu domu dávka z kulometu.. Rychle jme stáhli vlajky dovnitř a zavřeli okna. To asi nějakému Němci se nelíbila vlajka vítězů.
 
Tatínek se také brzo vrátil z práce a všichni jsme očekávali vítězné armády spojenců. Mezi lidmi se rozkřiklo, že Američané jsou již na Smíchově. My jsme však přes Vltavu na druhém břehu žádné americké tanky neviděli. Později jsme se dozvěděli, že na západní okraj Prahy skutečně několik amerických průzkumných obrněných vozidel dorazilo, ale vrátili se zpět na demarkační čáru u Rokycan.
 
Během dne se rozhořely boje na různých místech Prahy. Nejprudší boje byly u budovy rozhlasu ve Vinohradské ulici, Rozhlas byl obsazen od počátku povstání českými  bojovníky a Němci se marně snažili dobýt jej zpět. Byl to vlastně jediný zdroj informací  o situaci v bojující Praze. Rozhlas volal o pomoc, vyzýval české četnictvo a policii, i vládní vojsko a ostatní občany, aby přišli bránit český rozhlas. Dále vyzýval všechny obyvatele Prahy aby stavěli barikády, které by zabránily Němcům v dalším postupu. I já, jako desetiletý kluk jsem se zúčastnil stavby barikád . Podával jsem cihly z vedlejšího rozbombardovaného domu dalším lidem, kteří je doplňovali na barikádu. Ta stála na rohu Rašínova  nábřeží a ulice Trojické. Tvořilo ji převrácené nákladní auto, a různé haraburdí, zasypané cihlami z bouračky a dlažebními kostkami. Já jsem se cítil potěšen, že jsem se mohl zúčastnit stavby barikád a přispět svým malým podílem k vítězství. Byl jsem na to patřičně hrdý a jsem na to hrdý i dnes. Na „naší“ barikádě se však nebojovalo, poněvadž se do naší čtvrti Němci nedostali. Byli jsme rádi, že naše rodina přežila celou válku a dočkala se vytouženého míru.
 
Situace byla nepřehledná a nikdo vlastně nevěděl, jak daleko Němci postoupili. Jeden den, nevím již přesně který, pochodovala po Rašínově nábřeží velká skupina vojáků v německých uniformách. Velitel barikády dostal rozkaz udělat v barikádě průchod. Dozvěděli jsme se, že to je tzv. „Ruská osvobozenecká armáda“  neboli  „Vlasovci“- ruští zajatci, kteří se nechali naverbovat od Němců a bojovali proti Rudé  armádě. Vlasovci  v posledních dnech války přešli na stranu povstalců a měli dosti velkou zásluhu na tom, že se povstání udrželo až do příchodu osvoboditelů. Osud Vlasovců byl však neradostný. Z celkem asi 20 000 mužů se jen malá část zachránila útěkem do amerického zajetí, většina byla postřílena, poněvadž Rusové je považovali – celkem oprávněně-  za zrádce.
 
9. května ráno, když jsme se probudili, čekalo nás velké překvapení. Místo očekávané americké armády bylo celé nábřeží zaplněno ruskými vozataji s koníky, nákladními auty a sem tam nějaký tank T34. Vítězná Rudá armáda. Všichni jsme ji nadšeně vítali.
 
Tento text byl napsán jako vzpomínka na zimu 1944-45. Neklade si za cíl popis historických událostí. Od toho jsou zde fundovanější materiály (např. R. Ströbinger: Poker o Prahu aj.). Text vznikl na popud mých vnuků, kterým jsem o popisovaných událostech často vyprávěl. Pokud připomene mladší generaci tehdejší události ve světle dnešního pohledu, pak splnil svůj účel.
 
Brno, březen 2013  Ing. Jan Podracký
 
                                                    


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.