Konec II. světové války

Božena Kopcová 17:09 0 komentářů

Vzpomínky na události posledních dnů II. světové války, které jsem jako mladá zažila mezi odbojáři proti Němcům, kteří se u nás na hájence v Domamili ukrývali. Mnohé z nich jsem znala, o některých jsem se až po válce dozvěděla, že se jednalo i o parašutisty skupiny Spelter – Lenka Jih.

 
Kopcová Božena
Konec II. světové války
(Z mých vzpomínek, které jsem si napsala hned po válce, narodila jsem se 1920)
 
Začátek května 1945:
 
Bylo to obvyklé ráno, všední práce. Nakrmit drůbež a ostatní zvířectvo, obstarat právě probudivší se děcko, vařit snídani. Táta odešel za prací do lesa. Zase jsem zůstala sama. Kdo všechno z partyzánů tentokrát spal u nás na půdě, ani jsem nevěděla. Rádio mi vyhrávalo – tedy podle tehdejších daných možností. Pak jsem uslyšela ticho a hlas v rádiu – „je právě třičtvrtě na osm“. Tolik hodin ale nebylo. A pak to samé znovu. Nechápala jsem, co to znamená. Ale pak už volala Praha o pomoc! Byl to hrůzný pocit. V Praze vypuklo povstání, v Praze se bojuje! Zaznělo volání i v cizích jazycích. To už se začali scházet chlapi, seděli jsme u rádia, ale někdo přitom odcházel, někdo přicházel. Bylo to velké napětí a vzruch.
A jako zákon schválnosti, rádio umlklo, sláblo – docházel akumulátor. Co teď? Nabíjet se vozil až do Mor. Budějovic. Někdo navrhoval, že by se dal sehnat akumulátor z auta. Mezitím Franta Doležílek sbalil rezervní akumulátor, co jsme měli. Odešel s ním, nevím kam. A navečer jsme zase poslouchali. Uléhali jsme pozdě v noci s myšlenkou na příští chvíle. Přes noc Franta měl zase kdesi akumulátor na nabíjení. Poslech jsme měli zajištěný. V poledne si kdosi vzpomněl na vlajku. Že bychom naši vlajku měli mít. Sehnalo se tedy červené plátno. Z prostěradla jsem ustřihla potřebnou bílou - a už jsem šila. Na modrý klín jsem však nic nesehnala.
Co dělat, chlapi šli po svém. A já zase byla sama s dítětem. Na zahradě jsme měli postavenou malou rozhlednu, vlastně to byl spíše stožárek. A ten den na něm visel prapor a vítr s ním mával, vlál. Zdálo se, že slavnostně. Moc se mi ten pohled líbil. Musel být daleko viditelný. Ten modrý klín mě mrzel, že na vlajce nebyl.
Asi ve čtyři odpoledne přišel Franta. Sedl si v kuchyni na stoličku pod oknem. A moc nemluvil. On nikdy moc nemluvil. Pak ale kupodivu spustil: „Ještě není po válce. Mně se to moc nelíbí. Praha také bojuje! Ale my jsme byli ve vesnici a tam na mostě odzbrojili dva Němce. Ani nekladli odpor. Kluci jsou ještě tam... “
Co tak sedíme, vidíme oknem ode vsi - chlapi. Utíkali k lesu. Už ani nevím, kdo se zastavil v hájence a jen řekl, že do vsi přijely tanky.
„Utíkej! A hleď se dostat do Šašovic!“ zaznělo pro mě.
A tak zase! Kluka na záda, tedy – on na zádech a druhý, už docela zralý život v sobě. Porod jsem již čekala každým dnem. A tak jsem se vydala lesem na cestu k Meziříčku, tedy směrem na Šašovice. Dohonil mě chlap. Znala jsem ho. Byl to pan Brabenec, policajt z Brna. Už se začalo stmívat. On se na nic neptal, jen do mě hučel, že s těmito „zavazadly“ nemohu přece nikam dojít – abych si odpočala, porodila, a pak se uvidí! Zavedl mě hned v Meziříčku k Blechům. Ti už mě dál nepustili. Uložili mě ve světnici i s klukem.
Dlouho jsem nemohla usnout. Nevěděla jsem, co se vlastně děje, kde je manžel a ostatní. Hájenku jsme při raziích všichni opouštěli a nikdy ji nezamykali – stejně by se do ní Němci dostali. A i my se pak vraceli zpět porůznu.
Usnula jsem teprve k ránu, ale brzy jsem v podvědomí uslyšela hluk a šum. Uvědomila jsem si, že nejsem doma. Posadila jsem se na posteli, podívám se oknem ven – před oknem dva německé tanky a ty „laufy“ namířené do oken. Vstala jsem, ale to už paní Blechová mě táhla od oken pryč. Dozvěděla jsem se, že budou domovní prohlídky. Němci hledají zbraně. U koho je najdou, bude zastřelen. Nenajdou-li je, tak muži budou odvedeni na náves, a každý desátý bude odstřelen.
Paní Blechová plakala, měli také dvě děti. A chlapi ve vsi, ne partyzáni, měli nějaké ty pytlácké lankasterky – to naházeli do studní. Ale Němci že budou prohlížet vše, kůlny, stodoly i studny...
Nejhorší bylo, že na tancích před okny, ty černé uniformy SS – to v nich byly trochu odrostlé děti. Bylo na nich vidět, jak jsou ještě nevyspělé, mladé – ovšem příšerky! Tito Němci řvali ještě víc, strašili, sem tam padla i rána. Vesnice byla plná strachu.
Rozhodla jsem se, že u Blechů dál nezůstanu. Nechtěla jsem jim svou přítomností přitížit. Vzala jsem kluka zase na záda a vyšla. Nikdo mě v tomto počínání ani nezdržoval. Domácí si možná v rozruchu mého odchodu ani nevšimli, ani ti na tancích před domem. Pustila jsem se vesnicí nahoru k lesu – zase zpět k domovu.
Jak jsem vyšla na kopeček ke kapličce, rozhlédla jsem se a všude, kam oko dohlédlo – Němci a Němci. Kolem Meziříčka až ke Krasonicícm, ke kostelíčku Humperk. Střílelo se, padaly rány, kulomet se do toho zamíchal. Když jsem se dostala až k lesu, tak z jeho okraje vystoupili dva Němci. Spustili na mě, kam jdu a musím nazpět. Chtěli po mě legitimaci. Já jen – že musím „zu hause“ a ukazovala jsem přes les. Něco si řekli, a jeden mi naznačil pohybem ruky, abych tedy šla. Ulevilo se mi, ale jen na chvíli, snad jen na pár vteřin. Uvědomila jsem si, že oni jsou schopni mě střelit - střelit do zad. To bylo jako nůž do srdce! Bleskem jsem se otočila, sundala kluka ze zad a vzala ho do náručí. Stejně by to nepomohlo, ale i tak! Však oni se po mě také otočili. Pak se ale rozešli dál k Meziříčku. Já už ale nesla kluka stále v náručí, a to proto, abych to byla já, kdo nastavuje záda.
Do lesa, který mě mohl skrýt, to nebylo daleko, ale nevím, trvalo to věčnost, než jsem do něho zašla. Pak jsem zase nevěděla, kudy se vydat dál, zda silnicí v lese nebo raději po pěšině. Šla jsem raději pěšinou a potom přešla na lesní cestu.
Došla jsem, ale to už zase za asistence Němců, kteří zatahovali kruh, k naší hájence. Nešlo to jinak! Všude byli oni. Opravdu všude! U hájenky na každém rohu stáli, jeden z nich měl přes rameno pancéřovou pěst. Před dvířky byli tři, nějaké vyšší šarže. Obstoupili mě a jeden si mě vzal „na paškál“. Byl vysoký, staří asi tak pětatřicet - čtyřicet let. Měl na nose cvikr a pořád něco řval. Já nerozuměla, jenom při jeho slově „partyzan!“ jsem kroutila hlavou. Naštěstí vyšel z lesa pan Ambrož. Byl to bývalý četník - za Němců sice propuštěný, a nyní pracoval v lese jako dělník. Nevím, nakolik byl o nás informovaný, ale uměl německy. Překládal tedy, co se mě Němci ptali, a zase to, co já odpověděla. I to, jestli jsou v lese partyzáni, jestli chodí manžel večer pryč do lesa. Já že ne, že nesmí, protože se sama doma bojím, takže musí být se mnou doma. Jak jsem stála proti vojákovi, co mě vyslýchal, zahlédla jsem, jak druhý Němec stojící za ním, ukazuje, jako by mi držel palce. Ani jsem nemrkla, ale viděla jsem vše. Ten druhý Němec za jeho zády udělal dokonce dlouhý nos a jako by ho chtěl nakopnout do zadnice.
Přece jen asi někdo ví, že končí válka! - napadlo mě a ten pošklebující se Němec ulehčil mou situaci. Nepůsobila jsem asi ustrašeně. Důstojník nakonec mávl rukou a šli. Vzdalovali se vysokým lesem pomalu a dlouho. Mně se zdálo, že nekonečně dlouho. Už jsem si myslela, že jsou pryč, a zase mezi stromy sem tam - voják. Já stála u dvířek, kluka jsem pořád držela. Vůbec jsem si neuvědomila, že bych ho už mohla postavit na zem. V lese se pořád ozývaly rány z pušek, občas zaštěkal kulomet. U nás už bylo ticho.
Konečně jsem šla domů. Ve dveřích mě zarazila rozházená světnice - ta světnice za kuchyní. Peřina byla roztrhaná, peří po zemi, nějaké prádlo ze skříně na zemi. Ulekla jsem se a běžela do druhé světnice naproti. Ale tam bylo vše v pořádku. Napadlo mě, že to udělal někdo z našich, aby to zde hned na první pohled vypadlo, že prohlídka hájenky už byla udělaná.
O tom, co bylo v domě poschovávané, měl přehled táta a já. Nestačila jsem však při útěku už s tím nic udělat. V koši na prádlo byla plastika a pár rozbušek a i patrony do pušek. V komoře mezi zavařeninami bylo asi šest typických cizích konzerv s masem a sádlem, které sem byly dopraveny z Anglie při shozu zbraní. Byly jen otočené nápisy dozadu. A ještě něco, ale to jsem měla u sebe.
 Už nevím kdo mi jednou přinesl malý, velice šikovný revolver. Nosila jsem ho párkrát při sobě. A byl to Ludva Zachu, který mi kladl na srdce, abych ho odložila a schovala. Byl tedy schovaný při prvním zátahu Němců.Tentokrát jsem ho však měla s sebou, ale nevím, co bych s ním bývala dělala. Docela jsem v tom všem střílení na něho zapomněla.
Na domácím dvoře jsem pak měla ještě schovanou ještě jednu zbraň, byl to opravdový kolt. Byl na šest ran, bubínkový. Ten byl schovaný nad chlívkem, pod slepičí „kukaní“, pečlivě zabalený. Teď jsem k němu přidala i malý revolver. A zase nastala obyčejná práce. Rozdělala jsem oheň v kamnech a to ostatní, co bylo třeba. A zase jsem čekala. Ano, zase to čekání! Tentokrát přišel první Ludva, po něm Franta a pak další partyzáni, i můj muž.
„Jak dlouho ještě potrvá válka?“ Ta otázka se každému z nás hodila v hlavě. A mně nedala ani v nastávající noci usnout.
 
Poslední hodiny války 1945:
 
Konečně to přišlo! Už... už musí být konec. Konec války. To ráno bylo jako  vymalované. Sluníčko svítilo, nebe bez mráčků. Ale bylo i dunivé. Chlapi odhadovali, jak daleko je asi Rudá armáda. Kolem deváté hodiny se objevilo od kopce Radvanu letadlo. Nebylo německé. Bylo malé a jako čmelák se rychle přibližovalo k nám nad les. Stáli jsme před hájenkou a chlapi se scházeli. Posedali jsme na příkopu a proti slunci se dívali po obloze. Chlapi čekali na velitele. Letadlo se pokaždé vzdálilo směrem k Budějovicím a zase vracelo. Byl to jistě průzkum.
Já odešla domů a v kuchyni opékala omelety. Jakmile jsem ale slyšela zvuk letadla, nedalo mi to. Vyběhla jsem se podívat ven. Než jsem se vrátila, omeleta byla spálená. Vyhodila jsem ji a zase se vše znovu opakovalo.Uvědomila jsem si, že omelety asi nebudou protentokrát tak důležité. Nechala jsem toho a šla si sednout mezi naše chlapce (partyzány). Můj Jožka, byly mu tři roky, měl na krku dalekohled a pořád se skrz něj díval. Důležitě stál nad námi sedícími, až kdosi prohodil, že obhlíží terén jako admirál „Dankl“. To nás rozptýlilo a rozveselilo.
Začala se přibližovat střelba, jak dělová, tak kulometná, až vše bylo docela blízko. Později jsme se dozvěděli, že se střílelo z letadel po německém vlaku, který byl přistaven v Mor. Budějovicích.
Brzy to začalo i u nás. Němci se začali valit – německá auta, tanky, vozy. Všechno mířilo silnicí z Domamile ke Štěpkovu. Snahou Němců bylo dostat se nejrychleji k Jindřichovu Hradci a k Českým Budějovicím. Tam už byli Američané. Němci měli panickou hrůzu před Rudou armádou. Proto ten spěch.
Zůstali jsme u hájenky na kraji lesa a dívali se, jak se to hrne, hřmí a rachotí. Náhle se zase objevila letadla. Nadletěli nad hájenku a začali střílet do ustupujících Němců. K našim uším doléhaly nejdříve suché, praskavé rány, až po chvíli teprve dunivé exploze. To jsme poznali, že ty praskavé rány nad námi jsou prázdné patrony, vlastně obaly střel, asi 12-15 cm dlouhé a asi necelé tři centimetry v průměru. Tyto dopadaly na dřevěnou střechu stáje. Pravé zásahy, ty výbuchy způsobily zkázu na cestě Domamil - Štěpkov.
Němci se totiž nasoukali až do lesnatého kopce - Zákopy. Letadla je však napadla všemi směry. Les hřměl, hořel, všude plno kouře a výbuchů. Němci utíkali od tanků, které hořely. U Sochnového zákopu, kousek od kapličky v lese, měli Němci provizorní obvaziště. Měli i mrtvé.
Chlapi se také vydali ke kapličce v Zákopech, měli své rozkazy. Němci se stále více valili postranními cestami. Tak jsem jen uslyšela velký výbuch a ten způsobil, že cesta ke Štěpkovu byla partyzány zatarasena.
Německých tanků a aut přibývalo, bylo jich od Zákop až dolů k Novému rybníku. Němcům už nestačily ani postranní cesty a rozjeli se po hrázi rybníku okolo Černého lesa, okolo naší hájenky směrem na meziříčskou silnici. Utíkala jsem rychle do domu, chytla vždy připravený kočárek, kufřík s prádélkem pro očekávané dítě, bochník chleba a konvičku s mlékem. Šla jsem po alejí vzhůru do lesa, z hájenky pryč - ale kam? Tentokrát Němci okolo mě nestříleli, neměli čas. Ale jinde bylo střílení dost a také všude bylo plno kouře, dunění, a nade mnou ještě letadla. Od Domamile k Meziříčku ještě navíc jelo cosi příšerně velikého. Nahánělo to opravdu strach. Bylo to dlouhé a jelo to pomaleji než tank. Ani jsem nevěděla, co to je. O to víc to budilo hrůzu.
Zajela jsem s kočárkem až na konec aleje, kde začínala stěna hustého lesa. Sedla si na suchý příkop, kluka v náručí. A takto jsem zase seděla pod širým nebem. Sluníčko na mě svítilo a hřálo. Jak dlouho jsem takto strnule seděla – nevím. To byly perné chvíle, kdy se nedalo ani nikam jít.
Už se schylovalo k večeru, když za mnou přišli „naši“ - Oldřich Polenda a učitel Traxler. Každý se samopalem. Sedli si ke mě a rokovalo se. Pak přišli i ti, co byli u kapličky. I táta. To už střelba utichla, letadla bylo slyšet nad Krasonicemi a dál.
Vrátila jsem se domů a zase ta moje domácnost! Nakrmit děcko, uložit ke spaní, pak ještě drůbež, prase, kozy – no a zase čekat.
Chlapi byli už zase rozptýleni po lese. Pak vyprávěli, že to, co jsem viděla, byl obrněný vůz. Ten a ještě hodně německých tanků zůstalo namačkáno v lese až k Meziříčku. Je prý jich také plný lom – Tříhranný.
Chlapi kolem hájenky drželi hlídku a já šla spát. Asi o půlnoci mě vzbudil hluk. Vyšla jsem ven a chlapi říkali, že to se hnula celá německá kolona od Tříhranného. Moc už jsem toho nenaspala.
Ráno mi byl dán rozkaz odejít raději do vesnice. Už od prvního rozbřesku bylo vidět skupinky německých vojáků, jak míří od Martínkova přes pole směrem do lesa Lač. Chlapi předpokládali, že by se mohlo střílet. Proto jsem musela jít tentokrát do vesnice.
Šla jsem zase s klukem na zádech, pěšinou přes louky ke vsi. Také jsem viděla ty Němce. Dva a zase tři – utíkali směrem k Lači. Měli tudy nejkratší cestu do Rakouska. Lesy se odtud táhnou až na hranice. Všude kolem padaly ojedinělé rány.
Došla jsem až do vesnice k Tichům, protože tam jsem byla zaopatřena i co se týká porodu. Paní Tichá byla dcerou „bábinky“, čili porodní asistentky. A můj porod mohl být každým dnem.
Asi k jedenácté hodině přijeli vojáci Rudé armády. Děvčata natrhala šeřík a všechno, co kvetlo. Některá z děvčat se sice schovávala, ale my ostatní, jsme vojáky uvítali. Přijelo jich nejdříve pár na koních. Po poledni jich bylo pak čím dál hustěji. Přijížděly i auta, vozy. My stáli na návsi a byli šťastni.
Asi kolem čtvrté jsem se rozhodla, že půjdu domů. Kluka jsem vzala opět na záda a tentokrát jsem se už vracela po silnici k Meziříčku. Rusové už jezdili v celé koloně a všemi cestami. Pokřikovali jsme na sebe, až jeden vůz tažený koňmi mi zastavil – abych se svezla. Vysadila jsem kluka na vůz, pak pomohli i mně. A jeli jsme! Mluvit se nedalo, jen jsme se smáli. Kluka chovali a byl to můj nejrychlejší návrat domů. Najednou jsme byli u lip. Naznačila jsem jim, že tady bydlím. Pomohli mi z vozu, vlastně sundali a „dosvidaňja! - tak to nějak znělo.
Kupodivu jsem necítila žádnou únavu. Když jsem přišla domů, hájenka zase celá dokořán. A ta úleva! Na dvoře tentokrát plno Rusů a plno jejich koní. Vojáci se umývali na dvoře, v kuchyni, všude bylo plno řečí, smíchu. Sem tam se zdálo nějaké slůvko známé. Když se vojáci umyli, dali se do jídla. Já seděla na stoličce a jen se dívala. Pak jsem ještě přinesla chleba, kousek sádla a sklenici „samohonky“, co byla ukrytá v komoře.
Každý trochu ochutnal, ale co to bylo, jedna láhev pro tolik lidí! Když přišel důstojník, všichni se postavili do pozoru. A už museli jít. Na koně, na vozy a odjížděli od nás k lípám. Vyprovázela jsem je. Stála jsem s klukem mezi dvířky. Ten důstojník sedal na koně poslední a nejel s ostatními. Jel lesem nahoru po aleji, po té, co jsem já včera ujížděla před Němci s kočárkem. Seděl na koni jako vystřižený z obrazu – červené kalhoty, štíhlý, kůň byl hnědák, a on se na něm pomalu vzdaloval. Stála jsem tam, pokud nezmizel zcela v lese. Podle typu uniformy to musel být důstojník vysoké šarže.
Zase mě čekala všední domácí práce – také táta přišel dřív domů. Kde celý den všichni byli, jsem nevěděla. Ani jsme si nestačili s manželem vše říci. A ten večer ještě přijel jeden ruský voják na koni. Připadal mi, že je to ten, co předtím odjel alejí. Zůstal u nás spát. Nabízeli jsme mu postel, ale on že „ničevo“. Chystal se spát poblíž svého koně, kterého měl uvázaného ve stodole u sloupu. Vzala jsem alespoň polštář a deku. Donesla jsem mu to, aby nespal jen tak na seně, které jsme tam měli. Usmál se, cosi odpověděl. A já šla zpět do domu.
Nikdy – nikdy nezapomenu na to ráno druhého dne. Probudila jsem se, sluníčko svítilo až na postel. Zůstala jsem ještě chvíli ležet a měla takový slastný pocit, že je po válce – první den po válce. Už nikdy mi nebude tak blaženě, tak dobře, tak, že to nejde ani slovy vyjádřit. Ten klid, ticho, máj a slunce! Vstala jsem k domácím povinnostem. Vyšla jsem na dvůr, stodola byla otevřená. Dívám se, kůň nikde. Odvážila jsem se dovnitř. Na seně byl polštář, na něm pečlivě složená deka a voják už odjel. Na polštáři jako by ani nikdo nespal. Poslední voják byl pryč. A bylo po válce!
 
 
 
 
 
 

 
 
 
 
 
 
 
 
 


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.