Konec Českoslovanska a druhá světová válka

Miroslav Stibor 09:36 0 komentářů

První část pozoruhodných pamětí pana Miroslava Stibora

 1
20 let po vyhlášení Československé republiky po skončení první světové války obývaly na jeho území, zejména v  pohraničí značně početné národnostní menšiny německé, polské a  maďarské. Nejpočetnější byla několikamiliónová německá menšina, žijící v pohraničí, nazývaném prostě jako Sudety. Ta německá menšina usilovala o odtržení  Sudetského území se všemi jejími obyvateli od ČSR a jeho začlenění do tehdejšího Německa, vedeném Adolfem Hitlerem, který vyhrožoval, že nepostoupí-li ČSR toto území Německu dobrovolně  obsadí ji silou, německou armádou. Proti tomu, na obranu celistvosti, byla  v září 1938  vyhlášena všeobecná mobilizace, přijatá s nadšením v převážné většině všech českých rodin. Můj otec, hrdý  Čech, vždy mi s pýchou ukazoval své fotografie v uniformě četaře ze své vojenské služby nebo v jeho  sokolském kroji  ani minutu se nerozhodoval a ještě dříve než byla ukončena rozhlasová výzva, už si sbalil své nejnutnější osobní věci a pospíchal s nadšením se hlásit u svého vojenského 11. Pěšího pluku v Písku. Vlast volá, říkal nám při svém nedramatickém loučení. Tak jako můj otec, reagovaly tisíce mužů, kteří pospíchali nastoupit u svých útvarů a  kteří byli ochotni položit i své životy za svou milovanou vlast.  To nadšení a odvaha utkat se s nepřítelem a bránit svou vlast i za cenu svého života . to byl ten nejsilnější dojem, který ve mně po celý můj dosavadní život  přetrvává. Dodnes nemohu a nechci vypustit ze své paměti ty hrozny mladých mužů vyčnívajících z tehdy ještě otevřených vchodů  přecpaných tramvají, rozvážejících je na nádraží k vlakům směřujících k jejich domovským vojenským útvarům.
Dva dny nato jela moje matka se mnou a mou sestrou do Písku, kde jsme měli naší babičku, za naším otcem na jeho vojenské stanoviště. Nevím jak, ale
      2
podařilo se jí to. Mého otce jsme nalezli v polích na okraji města Písku . Utábořili se tam ve stanech. Můj otec, tehdy v hodnosti četaře dostal na povel družstvo s několika lehkými kulomety. Zásobník na 20 ran, pamatuji si otcův výklad, každá pátá  střela světelná. Byl jsem nesmírně hrdý na svého statečného otce ve vojenském stejnokroji, na jeho hodnost četaře, na jeho funkci velitele vojenské čety. V tom jeho družstvu panovala bojová nálada, žádné obavy, žádný smutek.
Druhý den jsme se vraceli  opět zpět do Prahy. Koncem toho měsíce došlo v Mnichově k dohodě našich tehdejších spojenců Francie a Anglie s Adolfem Hitlerem o mírovém odstoupení  Sudet, které byly ihned nato obsazeny německým vojskem. Bez boje.
Mobilizace trvala pouhý týden, pamatuji se, jak se můj otec se vrátil   znechucen a vyprávěl  jak docházelo i k infiltraci mužů ze Sudet do čsl. armády, k podkopávání jejího bojového ducha  i o rabování vojenského arzenálu.  
Krátce na to abdikoval prezident Beneš a emigroval do Anglie. V naší rodině byl prezident Beneš hodnocen jako zrádce a zbabělec, navíc jako zloděj části národních zlatých zásob. Na jeho místo byl  zvolen Dr.Emil Hácha, kterého můj otec hodnotil jako spravedlivého soudce a přesvědčeného národovce.
Byly zrušeny politické strany a místo toho ustanoveno tzv. Národní souručenství, k němuž se hlásila většina Čechů a začala nosit na klopě svého kabátu červeno-bílou stužku.
Správa okleštěné Ceskoslovenské republiky (Poláci zabrali též i uhelnou pánev na  území Slezka, Madaři zabrali podstatnou část podunajské oblasti). Vnitrostátní i mezinárodní hospodářské vztahy a svazky byly zpřetrhány a po vyhlášení Slovenského samostatného státu na jaře 1939 se stala  hospodářská i politická situace ve zbytcích ČSR v Čechách a na Moravě neudržitelná. A proto,
      3
(alespoň tak nám to v té době bylo líčeno), jede prezident Hácha do Berlína k k Hitlerovi  žádat jej o pomoc. Hitler ustanovuje tehdy místo zbytku ČSR tzv..
Protektorát Čechy a Morava a do jeho čela jmenuje říšského protektora von Neuratha.
Den nato v ranních hodinách bez boje obsazuje německá armáda zbytek ČSR
české a moravské území. Do Prahy se valí bez jakéhokoliv odporu kolony německých vojenských vozidel . Okamžitě jedou po pravé straně (do té doby se jezdilo v CSR vlevo). Také se s okamžitou platností zavádí jako druhá platná měna v poměru 1marka = 10korun, za kterou si němečtí vojáci mohIi již u nás nakupovat. Hitler se jde podívat z pražského hradu na panoráma Prahy ještě dříve, než z Berlína na hrad dorazil prezident Hácha. 
Ve stejném roce proběhla v listopadu protiněmecká studentská demonstrace při jejímž potlačování byl postřelen student Jan Opletal, který tomu zranění krátce nato podlehl. Jeho demonstrativní protinacistický pohřeb se stal podnětem k uzavření českých vysokých škol dekretem říšského protektora von Neuratha ze dne 17.listopadu 1939 a který dal příkaz k odvozu stovek vysokoškolských studentů z jejich kolejí rovnou do koncentračního tábora.
V září 1939 napadá Hitler Polsko. Z druhé strany (z východu) obsazuje Polsko SSSR podle předcházející dohody s Německem. Oficiálně se tento vojenský akt považuje za začátek druhé světové války. Nemám v úmyslu líčit všechna ta vojenská tažení a bitvy. To se spíše dozvíme z řady publikací na toto téma s patřičnými statistickými údaji. Jen uvedu to na co si sám, po dobu té celé války ještě dnes vzpomínám:
Po většinu války jsem bydlel se svými rodiči a se svou sestrou v Bubenči , Zelené ul. č.5.  Našimi sousedy byla starší již bezdětná židovská rodina. Moje rodiče s ní měli dobré sousedské vztahy.  Ta byla, někdy v r.1942/43 odsunuta  do Terezína
      4
a do bytu se nastěhovaly  mladé Němky, sestry, z nichž jedna byla provdána za německého důstojníka sloužícího u letectva. Tomu vždy po splnění jakési frontové normy byla udělena několikatýdenní dovolená, kterou pak trávil se svou manželkou v Praze. I tato německá rodina se  k nám i k ostatním obyvatelům v domě chovala skromně a slušně.  Praha válku pocitovala hlavně nočními, později i denními přelety bombardovacích anglo-amerických svazů signalizovanými výstražnými sirénami.
Po dobu poplachu jsme trávili v krytech nebo  ve sklepě domu. Později, když jsme nabyli  přesvědčení, že obytné části Prahy bombardovány nebudou , jsme již výstrahy ignorovali. Nebyl dostatek potravin, které byly na příděl. Večer jsme si pouštěli zahraniční českou relaci BBC (což bylo zakázáno a i trestáno až smrtí) a radost nám dělalo vždy , když jsme si mohli poslechnout  nějakou porážku německých vojsk. Jinak plynul život, dalo by se říci, v Praze téměř normálně.
Po dobu okupace nepovažovali Němci za nutné přesvědčovat Čechy o nějaké jejich ideologii. Nevyžadovali nějaké veřejné  projevy naší soudržnosti s nimi. Vyžadovali od nás bezpodmínečnou  poslušnost . Jakékoliv projevy odporu
nekompromisně trestali buď okamžitým  odvozem do koncentračního tábora nebo rozsudkem smrti.  
Protektor Neurath byl Hitlerem později odvolán a na jeho místo dosadil Heydricha. Ten se  usídlil v Panenských Břežanech severně od Prahy a do svého úřadu jezdil pravidelně osobním, v létě otevřeným, autem, bez ochranky. V něm byl na něj koncem května 1942 spáchán příslušníky vojenského zahraničního odporu atentát, po němž následovala nemilosrdná německá odplata. Bylo vyhlášeno stanné právo a v jeho průběhu byla např. vypálena celá obec Lidice, a okamžitě popraveni všichni muži, bylo jich více než 140.  Za pouhé schvalování atentátu byli lidé ihned odsouzeni a popraveni. V té době
      5
vládl ve všech českých domácnostech strach, tedy i u nás. Téměř se šeptalo. Ale také jsme si namlouvali jistou a brzkou porážku německých vojsk i konec krvavé světové války. I konec našeho stálého strachu ze smrti.
Ten konec ale přišel až později. 5.května 1945 ráno přiběhl k nám můj kamarád a vyzýval mne, abych se šel podívat do ulic, lidé na domy vyvěšovali československé  nebo rudé vlajky, z nichž byl odpárán hákový kříž. Nastalo období Pražského povstání. V té části Prahy pod tehdy Vítězným náměstím (Pražany zvaným jako „kulaták“) žádné boje neprobíhaly, pouze se v liduprázdných ulicích ozývaly sporadické výstřely, snad z nějakých střech.
Pamatuji se, jak na rohu ulic Podbabské a Zelené diskutovali 3 muži a já jejich diskusi připoslouchával. Náhle se jeden z nich bez hlesu skácel na zem a ze šíje pod uchem mu vytékal pramínek krve. Zděšen jsem se rychle snažil dostat do svého domu. Nikdy se nezjistilo kdo, proč a odkud střílel. Po letech jsem na tom rohovém domě si mohl přečíst na připevněné mosazné tabulce, že tam  v průběhu Pražského povstání padl muž NM –jméno si již nepamatuji. V podvečer 8.5.1945 jsem na vlastní oči viděl spolu s ostatními občany z chodníku na „Kulatém náměstí“, jak v těsné naší blízkosti  odcházely z Prahy  v tichosti vyrovnané a puškami ozbrojené německé šiky vojsk pochodující dnešní Evropskou třídou směrem k Ruzynskému letišti. Pro ně válka skončila podpisem bezpodmínečné kapitulace. Přesto jsme ještě následující noc mohli zaslechnout ojedinělé výstřely. Ráno dne 9.5.1945 jsme bouřlivě přivítali příjezd Rudé armády, pamatuji se ale i na to, jak již pozdějších hodinách a dnech  naši mladí chlapci, na paži označení páskou RG (revoluční gardy,) si také s pocitem beztrestnosti vybíjeli své pudy na již bezbranných Němcích a zejména i  na německých ženách. Nevzpomínám na to nijak rád a už vůbec si to ani nechci připomínat.


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.