ČLÁNKY AUTORA
Rod Malých 2.Dělení na reálky Rody Malých.Léta předškolní a školníOkupace 1939-1945Němci 1936-1938.Rok 1939Generál František Patera (1906-1986)Energie a myJosef Brousek - Umělecké knihařstvíGenerál Gibiš r.1918Život r.1925 - 1938Pokračování vzpomínek 2VzpomínkyV nemocniciZ první světové války, generál Gibiš.Kariéra KSČ Být pamětníkem - 1935-1938.JAK SE PRALO VE 20. STOLETÍ. Psací stroj a počítačIng.Jiří PerglDopis z roku 1997Prachatice 1938 - UnhošťSENIOŘIVÝHAZOVJak se žilo za RakouskaJak se žilo za RakouskaVEDENÍPrvní světováVyřazené knihyŽivotopis mých rodičů.Setkání po 25 letech100 let školy v UnhoštiSokol po roce 1948SOKOLOVÉHostivice v roce 1944-45ROD SLÁNSKÝCHRevoluce 1945 UnhošťDůsledky válkyJak to bylo s NěmciRuzyně za válkyCesty venkovského kluka k uměníDrogerieMandlováSokol - sestry ValtrovyWaltrovkaTyfus v UmhoštiRomské rodinySvětová válkaVýroba adres Rod BubeníčkůBrigády (1945 - 1953)Zdravotnictví I.Zdravotnictví II.historie městaZÁMEČEKCECHY 2ZdravotnictvíMUDr. Rudolf ŠkeříkkoželužnaCechyKONEČNĚ MÍRPohnuté dnyAmerika IIIKoželužnaLetiště Ruzyně po válcePraha letiště 1.Ruzyně za válkyLetiště RuzyněSpolupergloviKlecan - FučíkOtec a syn ExnerovéO rybnícíchČin šílené odvahy podruhéKuratoriumSokolovna - Unhošť Josef Brousek - živnostníkJosef BrousekSvátek matekVzpomínky na vojnuPrvní světováFirma HIEKEPovzdechZačátky divadlaTři ŠidlíkovéTotální nasazení Divadlo v UnhoštiŠidlíkovéÚtěk r. 1938Noviny ze zářijových dní 19383x VánoceZámečnictví v roce 1890Kolem světaVzpomínky mojí tchyněDopis ŠrámkoviHostiviceÚderStbSlovní úlohamatkaPÉZETKYSeznam soukromých tisků Josefa Brouska.Morava - Kunoviceklášter HájekJosef BrousekL.Bradáč,J.Brousekknihařkou

knihařkou

Naděžda Stejskalová 15:38 0 komentářů

Učení u knihaře Josefa Brouska

  
Učení u  mistra Josefa Brouska.
  Do deseti let jsem žila v Kouřimi. Přišla doba kdy bylo potřeba více Čechů do pohraničí. Otec jako berní vykonavatel byl přeložen s celou rodinou do Prachatic   zde jsem,  navštěvovala  1. a 2  ročník měšťanské školy. velmi často v nemocnici. Přišel začátek  října 1938  Němci obsazovali  pohraničí a my do 20.30 hodin museli být na nádraží i s  nábytkem. Šla jsem z holí, kulhající a nesla v kleci čížka. V půl noci jsme pobíhali po  Čičenicích než se rozhodlo kam  pojedeme.  Ráno v příšerném dešti nás vyložili v  Protivíně. Do města to bylo daleko. Léta mně trápila  levá noha, kulhala jsem. Po delším dohadování před zámkem nás zde ubytovali, moc nadšeni z nás nebyli.   Ihned jsme  chodily do školy, otec byl po několika dnech přeložen na berní úřad do Unhoště. 22. října 1938 a jsem stala se občankou města Unhoště. Žiji zde ještě i v roce 2015. Školy jsem moc neužila, měsíc v kladenské nemocnici, ještě před vánocemi děti legionářú byly posílány do ozdravoven, jela  jsem do Krnska a pobyla tam až do 1. března 1939.  Ve  škole v Unhošti byli nejdříve naši vojáci  kteří se vraceli od hranic a po 15. březnu 1939 obsadili  školu  vojáci němečtí. Snad jsem do školy chodila celkem tři měsíce.   V roce 1939 -1940 jsem navštěvovala čtvrtý ročník měšťanské školy v Unhošti v  Komenského ulici. Neuměla jsem algebru  tu mi ředitel  prominul, že jí na knedlíky nebudu potřebovat.
Přišlo rozhodování o dalším životě, učení – školy? V Prachaticích jsem měla chodit do Rodiné školy Boženy Němcové. Co v Unhošti ? věděla  jsem  jen že nechci  být švadlenou, kulhala jsem, vadilo mi jak sezení, tak dlouhé stání, ani dlouhá chůze nebyla dobrá. Podle profesora Zahradníčka  jsem prodělala obrnu předepsal mi ortopedické boty. Na ty jsme neměli peníze a tak jsem stále  nosila  šněrovací boty i v létě až do svých 16 let. Běhat z a mládenci, ani mne to nebavilo.
                Jednou přišel ředitel Antonín Chvoj do třídy, zda by se dvě děvčata nešla učit knihařinu. Přišla jsem domu a říkám otci „tati jdi se tam zeptat“. Otec  přišel  že mám  2. září 1940 nastoupit.   Už se nepamatuji zda jsem se byla představit, ale 2. září 1940 jsem nastoupila  do  Uměleckého knihařství Josefa  Brouska  v Hájecké ulice č 266.  To začínala druhá světová válka a  zůstala  u něho až do jeho smrti 3. září 1949,  ( Nevím zda se mu moje jméno nelíbilo, ale   překřtil mne na Natašenku).  Před smrtí stále volal Natašenku, pacienti měli dojem, že měl dceru Po jeho smrti  jsem dále vedla knihařství pod hlavičkou Josef Brousek, vdova, v  té době byly soukromé podniky zestátněny a to už tu vládli - komunisté.
                 O knihařství jsem nevěděla nic, nastoupila jsem se spolužačkou Jiřinou Fricovou, 2. září 1940 ráno  v 8 hodin, jsme  se sešli u vrátek,. Zapomněla jsem že dílna se nalézala u rybníka Ovčanda,  mistr bydlel na náměstí v čísle 12. Tam kde se narodil Florián Zajíc.   První den nás mistr zkoušel ze všeobecných  znalostí a divil se, že jsem měla trojky a věděla vice než Jiřina,  která měla jedničky. Byla jsem ve škole málomluvná a měla vždy strašnou trému. První zkouška šikovnosti byla ořezat tužku nožem.  To jsem ovládala dokonale, otec nás děti učíval, tužku řádně ořezat.
                Povinnosti učednic bylo, zatopit v kamnech, zamést dílnu. Mistr si mezi tím ohřál bílou kávu – Meltu, kterou si přinesl v malé modré bandičce, zasedl   k hrnku   pomalovaném švestkami.  Sedl  nalámal chleba zavolal kočičku, pokud už kočička nečekala,  posadil ji na stůl a spolu posnídali. Když mu to dlouho  trvalo  kočička hrábla do hrnku a kus snídaně vytáhla. Jen jednou jsem si dovolila jí shodit!: Jedeš potvoro ! Mistr jí posadil opět na stůl a za mne se  omluvil.  Ve švestkách měl zálibu. švestkové knedlíky jedl   po celou jejich sezonu, denně 30 kusů. (asi  byly  obaleny slabým těstem).
Mezi tím jsem nakrmila slepice, králíky, přinesla   uhlí a zasedla ke stolu. Každá jsme  dostaly  nůž, knihařskou kostku,  jehlu,.Společné byly nitě, provázek, lis na zařezávaní knížky k šití. Mistr vylezl po žebříku na půdu a přinesl stávek na šití  jak se ve všech knihařstvích knihy šily. Byla to jen ukázka, u něho se nikdy knihy takto nešily. První a poslední arch ve stávku nebyl nikdy pořádně utažen. Další lekcí bylo, jak se brožovaná kniha rozebere na archy, hřbet se očistí od klihu. První a poslední arch byl vyztužen slabým proužkem papíru ještě před lisováním. Do rána se kniha zalisovala   Lis   si Brousek předělal ze starého neforemného lisu,  kniha  druhý den v lisu byla zaříznuta k šití. První a poslední arch se odložil a další se zařízl  asi 2  cm od  hlavy, což byla hořejší strana knihy, 3 cm od spodu,  mezi byly tři  zářezy na provázek  který se v nich musel při šití skrýt, mezi nimi byly slabé zářezy na klih.. Nyní se šilo od zadního archu, ten se propíchl asi půl cm kolem zářezu na provázek  tak se končilo i došití knihy.To  proto aby se dal provázek lépe roztřepit a rozložit na předsádku.  
  Povinností učednice bylo paní mistrové dojít pro kozí mléko k  Ebertovům do Pražské ulice.  Když sem přišla na dvorek překvapilo mne uprostřed dvora hnojiště a vedle studna, vlevo vchod do velmi starého domu.. Kde na roztrhaném lehátku spával jejich syn (říkalo se mu  Čenda) po nějakém flámu, byl zaměstnán jako úředník v družstvu. Oslovení manželky bylo paní Brousková, někde se manželce učebního mistra říkalo paní mistrová. Dala mi zašít doslova nějaký hadr, Jiřina Fricová ta byla chytrá ta prostě řekla, že to neumí. Někdy jsem jela na kole  do Kyšic  k sestře pro švestky, brambory a někdy i pro zabijačku, aby manžel sestry to neviděl.  Mistr vždy nařizoval  mámě jak jí říkal, aby mne nezdržovala. Nejdéle  v devět jsem už byla zpět. Měli spolu syna  který zemřel asi 26 létech na psychiatrické klinice. Paní říkavala že ho pokousal  pes. Míval prý záchvaty. Mistr  o něm nikdy  nemluvil.
           Přišlo jaro.  Pan Šmíd z Pleteného Újezda zryl zahrádku. Rozdělila jsem záhony, ušlapala pěšinky uhrabala záhony, zasela  nebo  zasázela co bylo potřeba. Mistr měl v oblibě rybízy i několik angreštů tam bylo. Rybízy byly na domácí výrobu rybízového vína.  Když vše začalo rašit, prošla jsem s mistrem celou zahrádku,  co kde povyrostlo, co začíná  kvést, hlavně ty rybízy a angrešty. Později zasadil švestku  . Každým rokem měl husy nebo kachny, to vzal několikrát denně dlouhý dalekohled aby zjistil, že jsou husy  stále na rybníce  Ovčandě.. Říkávalo se  že snědl mladou husu na posezení.
Za války byla bída o cigarety, tak jsem nabíjela dutinky. Ze začátku tabákem a jak se válka prodlužovala přišlo na řadu malinové, bramborové nu a jakékoliv suché listí, běda když zmoklo. Kouřívala ho i paní Anička Rosenfeldová když se rozvedla se svým mužem vojákem z povolání ( při přípravě na odchod do Anglie, aby nekomplikoval ženě život v Protektorátě) přinesla  do dílny jeho metály které jsme zakopaly u vchodu na zahrádce  vpravo jsou tam i v roce 2014. Anička se za muže, teď už generála Františka Pateru vdala znovu, když se  po válce vrátil  přejmenoval se.
Unesly mne vzpomínky a vrátím se do učení. Za tři měsíce jsem uměla svázat knihu, udělat zlatou ořízku. Velmi brzy nás učil mramorování papíru na vodě, barvení a mramorování kůží a jejich tenčení, tenkrát ještě byly kůže silné, Nejprve to šlo sice nožem ale dále aby se kůže neprotrhla lámalo se sklo do obloučku a tím se kůže tenčila vlastně škrábala. Na litografickém kamínku, který si sám upravil ze silného vysokého kamínku  který  rozdělil  na dva nebo tři kamínky. Popisy těchto vynálezů popisoval  v knihařských časopisech Jednu jsme měli silnou vepřovici  tenčily jsme jí jen když byla  promočenou vodou Vepřovice se pozná, že proti světlu má tři pravidelné průhledné tečky, dírky po štětinách.. Takto se připravovaly kůže na vazbu koženou a polokoženou, kde se desky nasazovaly rovnou na knihu, kůže se přes hřbetník a vazy  přitahovala rovnou na knihu kde už byl  i ručně šitý kapitálek a desky.
Také Brousek tiskl lepty, ale to jsem jen točila klikou při tisku.
        Vystavovala jsem na různých výstavách, kde jsem získávala první ceny a peněžitou odměnu. Byla dávána na spořitelní knížku a byla k ničemu, udělali  měnu a já o odměnu vlastně přišla. Byla k vyzvednutí  při plnoletosti a ta byla v 21 létech. Bylo to v době kdy učedníkům se neplatilo, naopak některé švadleny si za učení nechaly platit. Brousek mi za tři roky opatřil látku na letní sako  a vyměnil poukaz na dřeváky  za boty kožené. Byl to můj jediný poukaz v době pětileté války.
              Už v době učení, kdy se pracovala ráno od 8 hodin do 18 jen z  hodinovou  přestávkou na oběd a v sobotu dopoledne. Stále jsem kulhala a místo běhání za chlapci jsem chodila do dílny i v neděli dopoledne kdy  Brousek sázel a tiskl soukromé tisky. Byla válka a běda, kdyby Němci byli zjistili, že                                                                     
se něco tiskne a proto uváděl datum před válkou. První tisk Bedřich Peška:Epitafy, vydán  v roce 1922  Springler: Dny v přilbici v roce 1928. Všechny ostatní byly  tištěny po roce 1940,  na těch jsem se podílela. V době druhé války mého učení navštěvovali dílnu malíři, kteří malovali v okolí. Výstavy jejich prácí bývaly v sále hospodářské záložny, kde jsem také přisluhovala. Na  hlavního  koníčka jsem málem zapomněla byly to mramorované papíry na vodě  o  kterých napsal  knížku a jako soukromý tisk vytiskl. Nejen jsem mu statečně pomáhala, ale výrobu těchto papíru dlouhá léta prováděla a učila jiné při setkání knihařů v Žatci převáděla - byla jsem prohlášena mistrem. Čeho si vážím v knížce  kterou mi mistr daroval mám věnování  „ Moji spolupracovnici slečně Naděždě Malé  věnuje Josef Brousek.“  Příště mne uvede v tiráži, zemřel a příště už nebylo.
V roce 1942 po Lidicích přišel příkaz, že obě učednice mají jít sazet stromky. To jel mistr na pracák a tam mu povolili,  jednu učednici a tak si vybral mne.  Jiřina se už nikdy nedoučila.
             V září roku 1943 jsem složila zkoušku tovaryšskou.  U zkoušky byli samí mládenci, kteří polokoženou vazbu neuměli i když je do určité fáze měli připravené. Snažila jsem se jim knihy dokončit, byla jsem sice v podezření, že jsem knihu polokoženou přinesla již skoro dokončenou, asi podle práce uznali, že to nebyla pravda, Byla jsem u Brouska až do jeho smrti.  Dále jí vedla až do zestátnění živností 31. července 1950 pod hlavičkou jeho ženy.
             Zůstala jsem dle u mistra pomalu přenášel veškerou práci na mne, bylo mu jedno  co dnes budu dělat. Snažila jsem se aby měl v sobotu na moji výplatu, aby něco mohl dát mámě, někdy jsem ho donutila, aby došel k řezníkovi bez lístků, vlastně načerno loupit brzlík. Který miloval. Mám jen podezření, že mámě dal o to méně na živobytí. Určitě měl na svoje sezení v hospodě  na  Obecnici. Kde byl biliár a scházeli se zde hráči, Brousek mistrně ovládal šťouchy a snažil se učit další adepty. Předváděl jak postavit tři kulečníkové koule na sebe. Tága měl svoje které opatroval a když bylo potřeba přinesl i tága z hospody a já jsem na ně lepila kůžičky, žádně utáhla gumou nařezanou na patřičnou šíři z duší od auta a řádně přitaženou . Ráno vzal mistr ostrý nůž a patřičně ořezal přesahující okraje.
 
Naděžda Stejskalová
 
FOTO   předělaného lisu a nářadí viz příloha.