Kniha o Doksech z let 1843-1989

Jaromír Štrumfa Ing. 14:57 0 komentářů

Připomínky ke knize o Doksech od autora Toma Nováka.Dlouhodobě se zabývám svou životní etapou kdy jsme se po 2.sv.válce odstěhovali z Poličska do Doks. Jak jsme se tam dostali, a co jsme dělali a jak jsem se připravoval na praktický život. Zahrnuje to školní vzdělávání a společenskou činnost, jakož i zaměstnání, jakožto existenční předpoklad. Já jsem měl , možno říct, dvojí start, protože jsem po vojně začal znova na večerní jedenáctiletce a vystudoval jsem Vysokou školu lesnicko-dřevařskou ve Zvolenu

Je  nesporné,  že  mne  tato  kniha  zaujala.  Do   Doks  jsem  přišel jako dvanáctiletý  koncem  srpna 1945.  Můj  otec a  starší  sestra  přišli  do  Doks  před  námi, maminkou  a   mnou,  již v červenci.  Odstěhování  z Vysočiny  považuji  za  klíčovou  událost  mého  života.

Vstup  dosídlenců  do  vysídlených  vsí  a  měst  byl  neopakovatelným  zážitkem. Doba  byla  vypjatá  a  naší  úhlavní  nepřátelé, Němci,  byli  na  lopatkách. Také  oni  pro  to  hodně  udělali,  zejména  však  jejich  politická  reprezentace,  protože  vsadit  na  jednu  kartu  je riziko.

Považuji za účelné  zpracovat soubor poznámek v nichž  uplatním jak to co si pamatuji, tak i případné názory lidí  s nimiž  jsem  v minulosti o tématu Doksy hovořil. Kromě  toho  jsou  mezi  námi  ještě  lidé,  kteří  si  mohou leccos  pamatovat.  V první  radě  bych  chtěl  upozornit na  věci,  které se  týkají ochotnického  divadla,  které   představovalo  pozoruhodný segment  společenského dění. Moje  rodina  a  rodina  Ehrenbergerova, obě z Pusté Rybné (tehdy okres Polička),  přišly k Doksům  „jak příslovečný slepý k houslím“ a  to  právě díky dlouhodobě pěstovanému ochotničení. V mé rodné vsi pobýval  v letech 1937 – 39 učitel Jaroslav Rýdl (1912) s manželkou  a narodila  se  jim  tam první dcera Eva (1939). Jaroslav Rýdl byl divadelní ochotník tělem i duší. Po jeho odchodu na rodné Mladoboleslavsko  udržovali jen obvyklý písemný styk. Leč v červnu 1945 se za starým známým vypravili  tehdy velmi  nacpanými  vlaky. Na staré adrese ho nezastihli a sousedi v Plazech jim poradili, že  ho najdou v Doksech, což bylo o 50 km severněji.

Kolem 20. června vykonával Jaroslav  Rýdl vojenskou službu, jakožto záložní důstojník a byl současně správním   komisařem v Doksech – a  bylo vymalováno. Já jsem se s panem Rýdlem setkal 3. září 1945, kdy nám začínal školní rok na dokské základní škole 2. cyklu. Soudím, že do přípravy   ochotnické  činnosti  „zapřáhl“  i  svoji  funkci  správního  komisaře,  protože  přípravy  začaly, jak je  v knize   uvedeno,  již  koncem  června. První premiéra  se konala koncem  října  a  šlo  o  Jiráskovu  hru LUCERNA.  Muselo  být  tedy  vynaloženo  mimořádné  úsilí,  což  se  tenkrát  v euforii  po  skončení   války  opravdu  dařilo. Kromě prostor k provozování divadla bylo  nutné sehnat lidi, kteří chtěli ochotnicky hrát, ale taky líčit, napovídat, osvětlovat a jinak zajišťovat provoz. Bylo  nutné přemalovat kulisy, eventuálně vyrobit kulisy nové a na to byl potřebný materiál a ruce, které to udělaly. Základní kádr pocházel z řad učitelů: pánové  Rýdl, Rejzek, Severa, Fišer, ale přicházeli další: pan Ehrenbereger, vedoucí městských lesů, poštovní úředník Jan Skála s manželkou, pan Jaroslav Čejka, úředník na radnici, pan Josef Šmatlák, hodinář s manželkou, manželé Sochovi, obchodníci, paní Rýdlová, katechetka, pan Josef Hypša, zedník,pan Ladislav Šiler, zřízenec, pan František Kadič, truhlář (měl dílnu vedle p. Rejzka)  a samozřejmě také mí rodiče. Zcela určitě jsem na někoho zapomněl. Později  se k ochotníkům přidali bratří Šafránkové, pan František Hypš,  slečna  Zdeňka Klivická  a paní Sýkorová, která jediná z nich ještě žije (2016). Jak přibývaly roky, hlásili se k ochotníkům ti, kteří přišli do Doks jako děti. Největší eso 50. let byl pan Jaroslav Slunečko (1934).

Leč vraťme se do let 1945 a 1946, protože již v roce 1946 se v Doksech konal ochotnický festival, který ze země vydupal právě Jaroslav Rýdl.  Byl  to  projekt  velice  ambiciozní  a  k  této události se váže vybudování letního divadla  za tratí podél dnešní  Mimoňské ulice. Dramarturgický plán ochotníků vypracoval Jaroslav Rýdl. Vzpomínám si na hry  Bílá nemoc od K.Čapka,  O myších a lidech od J.Steinbecka, ale i lehčí žánr jako kupř. Dva v křoví. Ve Steinbeckově hře ukázal své kvality právě hodinář pan Šmatlák, když perfektně zvládl roli mentálně retardovaného amerického černocha. Mne obohatil tím, že jsem z jeho úst poprvé v životě slyšel slovo kečup.  Hra sama o sobě nebyla žádná selanka, Steinbeck se uměl do amerických sociálních problémů strefit nemilosrdně.

Nelze se vyhnout paralele školního divadla, které měl na programu učitel František Rejzek. První byla hra Chlapci z Kovářské uličky  ve které hrál hlavní roli napraveného samorosta Tondy Ladislav Bartoš (1931) v níž jsem měl doslova „štěk“ i já, ale také můj spolužák Václav Brych.  Myslím si, že se tenkrát  dobře prezentoval  pan Ladislav Šiler  svým notoricky komickým nadáním.

V období do únorového převratu musím zmínit ještě jedno  školní  divadlo a to O rozmazlené Pamele, jejímž autorem byl Míla Kolář.  Já jsem měl jednu z hlavních rolí a to sluhy Jeana. Pamelu hrála sympatická holka z kláštera Voršilek příjmením Šikýřová  a v roli rozmazlené  dívčiny se vyžívala. Zkoušeli jsme dost intenzivně. V té době se škola podílela brigádami na likvidaci následků požáru pod Bezdězem, ale „pameláci“ nešli do lesa, nýbrž na zkoušku. Prolog ke hře  recitovala Dáša Šilerová (dnes Jalovecká)  a  já  si  z   něho jednu  větu pamatuji dodnes… A že po stříbře hvězd je shon,  hned  dukátů  měl  milion (otec té rozmazlené holky). Vzpomínám si na  své  herecké  začátky, které byly, jak jinak ,dětské. Představení se  konala  jak  odpoledne, tak i večer.  Byli jsme nalíčeni odpoledne  a po  představení jsem ve šminkách  zašel do biografu  a dělalo mě dobře, když si toho všimli ostatní diváci.

Leč  základní školu jsem ukončil v červnu 1948 a po prázdninách jsem již nastoupil na místní pilu, abych  získal provozní praxi, což bylo podmínkou pro přijetí do pilařské školy v Táboře. Moje prakticírování  trvalo dva roky,  ale  nejen  na  dokské  pile.  Taky  jsem pracoval na pile  v Břehyni, která patřila  pod  Státní  lesy  Doksy.    Po pilařské škole jsem nastoupil na umístěnku na pilu v Borohorádku. Z  Borohrádku po 15 měsících na vojnu a v říjnu 1955  jsem se ve věku 22 roků  vrátil do Doks a opět jsem nastoupil práci na pile.

Hned jak jsem se objevil v Doksech  přišli ochotníci, abych doplnil jejich sestavu, protože jak já jsem přišel, tak jiný člen souboru na vojnu odešel.  Pan Jaroslav Rýdl, který jinak upadl po Únoru  do politického prokletí se tenkrát začal zabývat divadelní hrou STANICE GORDIAN, což  bylo  polárnické  drama, tehdy  ještě  dost  oblíbené  divadelní téma.  Teprve v roce 2016, když jsem  chtěl    své  divadelní  vzpomínky  zpracovat, jsa  motivován knihou o Doksech (p.Tom Novák),  jsem  při pátrání v českolipské  knihovně  objevil   zajímavé  konotace. Pamatoval jsem si jméno autora hry a to  D.C.FALTIS, ale název jsem zapomněl.  Z webových stránek Divadelního ústavu  na mne vykoukl plakát  kutnohorského divadla, které  hru realizovalo v roce 1943. Plakát je dvojjazyčný německo-český  a  jednu z hlavních rolí obsadil sám velký Mistr Zdeněk Štěpánek. Šlo o roli poručíka Lars Larsena, kterého jsem si taky zapamatoval a díky tomu se podařilo paní knihovnici  právě tu hru vydolovat. V dokském  provedení  byl  Lars  Larsen  obsazen  panem Josefem   Šafránkem.

K tomu musím  přidat trochu dějepisu. Jak za 2.světové války, tak i po Únoru  byl  repertoár  pod  dozorem  totalitních  dohlížečů  a  právě  polárnické  téma   bylo  jakž takž   přípustné.  Tady  chci  navázat  na  úvahy  pana T. Nováka  kolem rozpačité  publicity  režimního  tisku ke  Stanici Gordian.  Já  si tu  atmosféru dobře  pamatuji  a  to  hlavně  proto,  že  mě  moje  maminka  upozornila  na  to  od  koho  „fouká  vítr“, když autor(ka)  zanechal(a)  iniciály  B.H.  V roce  1956  jsme  měli  před  publikum  předstupovat s budovatelskými  tématy,  třeba  s  Partou  brusiče Karhana. Ale  rok  1956  měl  i  jiné  měsíce  než únor,  kupříkladu  polský  říjen  a  maďarský  listopad.
 
Ve  hře  Stanice  Gordian  účinkovalo  asi 12  amatérských  herců  z Doks.  Další  charakteristickou  osobností  byl  pan Josef  Šmatlák,  který  byl  do polárnické  ekipy  zařazen  autorem  z pověry,  protože  se  v přístavní  hospodě  přimotal  k námořníkům  a  v karetní  hře  mu  vyšla  fleška a  ta  mu přidělila  nálepku  Štěstěny,  protože  se  jednalo  o  ROYAL  FLASH. Jinak se  jednalo  o  člověka  z okraje  společnosti, patrně  Laponce,  o  které  v Hammerfestu  nebyla  nouze.  Pan  Šmatlák  zahrál  roli  pobudy  s bravurou  srovnatelnou  s oním  černochem  ze  hry   O  myších  a  lidech.        

Hostinskou  obsadil  režisér  Jiřinou  Rejnartovou (1938)  a  další  ženskou  roli  měla  paní  Sýkorová, jež  měla  „v popisu  práce“  zabránit  svému  manželovi  (Larsi Larsenovi) v onom  riskantním podniku.  Z výpravy  se  jich  podle  scénáře  vrátilo  jen  pár,  protože  umírali  na  kurděje  a  taky  umírali  hladem. Jedním  z intelektuálů dobrodružného   podniku  byl  pan  Lubomír  Wanke,  který  měl  roli  lékaře. Mám nejasný  dojem, že  jedním  z herců menších  rolí  byl pan František Muller, svého  času ředitel Komunálu.  Další  osobnost  ze  sestavy  Gordian  byl pan Josef Šulc, tehdy  úředník  z mlékárny, který  pocházel  z Mělníka. Od něho  jsem  se  dověděl  něco  o  osobnosti  kapitána Otakara  Jaroše, Hrdiny Sovětského svazu,  který  byl jeho  vrstevníkem. Potud  sahá  moje  povědomost  o  diskutované  divadelní  hře,  ale  nechci  za  všechno  „dávat  hlavu  na  špalek“,  protože  60  roků  je  na  jednoho  člověka  dost  dlouhá  doba.  Jak  ubíhá  čas  a  leccos  z minulosti  se  posuzuje  víc  kriticky,  jsou  střípky  od  současníků,  jakým  byl  právě  pan  Josef  Šulc, cennější.
Asi  po  půl  roce  mne obsadil  do  jedné  z  menších  rolí pan Václav  Šafránek  ve  hře  LHÁŘ  A  JEHO  ROD  od  V.K.Klicpery  a  také  toto  představení  jsme   dotáhli  do  konce. Václav Šafránek byl  z jiného  těsta  než pan Rýdl  a  práce  s ním  mne  víc  bavila.

Já  jsem  v roce  1957  začal  studovat  na  místní  večerní  jedenáctiletce,  protože   jsem  chtěl  vzdělání  s maturitou.  To  pro  mne  znamenalo  značné  úsilí  a  čas  na  učení. Odmaturoval  jsem v září  1959  a  čím  jsem  starší,  tím  víc  si  dokské  jedenáctiletky  považuji.  Myslím  si,  že  by si  její  epizoda  zasloužila,   z historického  pohledu,  důkladné  zpracování.  Maturanti  z dokské  jedenáctiletky  ubývají, stejně  jako  všichni  ostatní.  Já  mám  připravené   své  maturitní  vysvědčení  z jedenáctiletky  pro  budoucí (doufám) muzeum města. Nicméně  také  Klicperův LHÁŘ  byl  událostí,  stojící   za  zmínku  a  tak  se  jím  chci  ještě  trochu  zabývat.  Byla  to  jedna  z mých  možností  seznámit  se  blíž  s panem  Jaroslavem  Čejkou. V titulní  roli  lháře  dokázal  vykřesat  z řady  komických  situací  maximum  a  tak  jsme  se  řehtali  všichni,  diváci  i  my  herci. Nezapomenutelný  byl  jeho  nápad  nechat  si  zhotovit  panem Weberem  zubní protézu  s vyčnívajícími  zuby. Taky  musím  ještě  zmínit  Václava  Jehličku (asi 1938),  který  měl   roli  mladého  „doktora  v lékařství“  a  pana  Františka  Hypše,  jenž   představoval  jiného  intelektuála.  Hypšův  intelektuál  se  víc  vytahoval  a  to  František  ovládal  mistrně. Nemohu  zapomenout  ani  na  školou  povinnou  dívku příjmení  Chvalovou,  která   hrála  Jeníkovu (moji)  mladší  sestru.  Ale  ani  tato  dívenka,  která  tenkrát  měla 12  roků  se  našich  časů  nedožila.  Svého  času  byla  manželkou  místní  fotbalové  hvězdy  Františka Uhra mladšího.

Ještě  se  vrátím  do  roku  1948  na  scéně  malého  města.  Jde  o  termín „vyakčnění“  z něhož  byl  konsternován   autor  diskutované  knihy.  A  tak  k věci.  Únorový  převrat  byl  divný   převrat,  protože  se  jeho  aktérům  zpočátku  nechtělo  přiznat   barvu.  Mnoho  věcí  zůstalo  při  starém,  kupříkladu  osobnost  prezidenta,  ale  i   celá  plejáda  demokraticky  zvolených  představitelů.  Na  druhou  stranu  potřebovali  komunisté zbavit  se  nepohodlných  lidí   a  tak  ihned  zpočátku  zorganizovali  ve  své  režii  AKČNÍ  VÝBORY  NÁRODNÍ  FRONTY,  jimiž  následně  manipulovali  vývoj  podle  direktiv  sovětského   velvyslance  Valeriána  Zorina. V této  věci šlo  o  kontuniutu s Košickým vládním  programem,  kde  se  nechali  demokratičtí  politici  přelstít  mazaným  Klementem  Gottwaldem.  A  tak  vznikly  akční   výbory  na  všech stupních  a  ty  potom  likvidovaly  jednotlivé  osobnosti.  Říkalo  se  tomu  vyakčnění.  Šlo  to  dokonce  tak  daleko,  že  před  parlamentními  volbami  v květnu  1948  byli akčními  výbory  zbavovány  vzpurné  osobnosti  volebního  práva.  V Doksech  mezi  ně  patřil  také  pan  Josef  Dušátko. 

Potud  prozatím  mé  poznámky  ke  knize  o  Doksech.