Když se řekne Egypt - pokračování

Jan Zelenka 20:01 0 komentářů

Cesta po Nilu

Z pohodlí klimatizované kajuty, či z pohodlného lehátka na horní palubě lodi jsou však problémy dnešního Egypta dosti vzdálené. Podstatně menší množství turistů oproti minulým létům egyptské hospodářství tvrdě postihlo. Vedle příjmů z prodeje ropy, příjmů z průjezdních poplatků Suezským průplavem je právě příjem z turistického ruchu nosným příjmem do státní pokladny. Důležitým příjmem jsou i peníze asi osmi milionů Egypťanů, žijících mimo svou zemi a kteří přeci jen občas nějaký ten peníz pošlou do své staré vlasti. Ostatní příjmy jsou zanedbatelné. Nevím, kolik lidí dnes živí turistický ruch. Ale asi hodně. Při menším počtu turistů to znamená pro tyto egyptské rodiny i nižší příjmy a živoření na pokraji chudoby. Mohli jsme to pozorovat při naší cestě na každém kroku. Ať v káhirském obrovském bazaru Chán al-Chalílí, který byl v pozdních nočních hodinách poloprázdný a kde jen pár cizinců si nezúčastněně prohlíželo vystavené zboží. Bylo to patrné i v Luxoru i v Asuánu, kde se na nás ihned poté, co jsme vyšli na břeh, vrhli pouliční prodavači vody, nejrůznějších cetek, korálků, šátků a suvenýrů pochybné kvality a až neurvale nabízeli své služby. A vůbec nejdotěrnější byli drožkaři. Dva mladí drožkaři v Asuánu si po projížďce městem řekli o neobyčejně vysokou částku, tedy vysokou na jejich poměry. Tady spíše šlo o princip, ne, že by nás to zruinovalo. A tak se musím přiznat k tomu, že jsem občas, pod vlivem často prožívaných emocí, uvažoval nad šálkem kávy v poklidu klimatizované lodní kajuty i nad tím, zda si Egypťané vůbec zaslouží mít tak krásné památky. Emoce ovšem k cestování patří. I když, jako v tomto případě, byly moje emoce až nepřiměřeně velké. Přirozená neodbytnost a dotěrnost všech těchto lidí, jejichž rodiny jsou závislé na každé libře, kterou živitel přinese večer domů, je v této době pochopitelně násobena neobyčejně nízkým počtem turistů, kteří projíždějí turistickou trasou mezi Asuánem a Luxorem. Turista se musí již předem obrnit trpělivostí a hlavně klidem, aby nedošlo náhodou k nějakému konfliktu. Agresivní dotěrnost některých prodejců je vrcholně nepříjemná a tak by si měl člověk uvědomit, že je v jiném světě, v jiné kultuře, která má zcela jiný žebříček hodnost, než naše evropská měřítka. Když jsem si po návratu domů sedl k počítači, obložil jsem se knihami, fotkami, Modrým Portugalem a s ním i možnou inspirací a začal jsem zpracovávat naši cestu do nějaké srozumitelné a čtivé formy. Tyhle chvíle mám nejraději. Opět cestuji a je to stejně, možná i více dobrodružné, než v reálu. Všechny zážitky se postupně vybavují a k nim je možné přidat i pár informací, které jsou na nejrůznějších webových stránkách, nebo v dostupné literatuře. Jsem tak docela spokojený člověk. Při tom probírání se vzpomínkami na cestu jsem si však uvědomil jeden důležitý fakt. Ti lidé v Egyptě žijí na naše zvyklosti docela v bídě. Pokud je v zemi dostatek turistů, tak, jako to bylo běžné ještě za Mubaraka, mají se relativně dobře. Říkám relativně. Arabské revoluce však přinesly do oněch postižených zemí vedle velkého očekávání místních, také velký chaos, organizační zmatky, nejistotu, co bude dál a i potencionální nebezpečí pro turisty, kterých do těchto končin jezdí nyní sotva polovina. Všichni ti lidé, kteří jsou více, či méně nějak spojeni s turistickým ruchem, jsou najednou v obtížné situaci, jak zajistit pro své rodiny přiměřený výdělek. Turisté prostě nejsou. A tak se davy obchodníků, drobných prodejců i drožkařů vrhají až agresivně na prořídlé turistické davy a snaží se urvat, co se dá. Pro nás je to krajně nepříjemné. Ale žít se musí. A tak jsem mladému asuánskému drožkaři Hasanovi, i jeho společníku Alimu a konečně i jejich koníkovi Rambovi odpustil na dálku to, že nás stáhli o 100 liber, tedy o našich asi 350,- Kč. Žena to sice obrečela, ale snažil jsem se jí to už v Asuánu vysvětlit. Nakonec mi dala za pravdu. Ostatně, ten výlet drožkou byl docela pěkný. Avšak, pak se zvídavý a občas i naštvaný turista vrátí na loď, sedne si na horní palubu s kafem a dívá se na to nádherné panorama nilských břehů s datlovými palmami, cukrovou třtinou, s rybáři na stařičkých felůkách a s pasoucími se buvoly a oslíky v pobřežních mělčinách. A rázem se ocitne v jiném světě. Na lodi, kde mu nic nechybí. Na lodním hotelu s diskretní a vycvičenou egyptskou obsluhou a i s přiměřeným luxusem a skvělým jídlem. Pryč jsou dotěrní prodejci všeho možného a zůstává jen ten úžasný pocit pohody. A po pyramidách přicházejí i tisícileté chrámy a člověk má při tom náhle pocit, že se plaví nejen proti proudu Nilu, ale také proti proudu času. Vše obrovské, postavěné na věčnost, postavené svým bohům a vládcům. Obrovský zážitek. Pokud bych měl hodnotit naši cestu, musím ji tedy hodnotit jako celek. Ty drobné nepříjemnosti ji rozhodně nenarušily. Žádné nepříjemnosti, žádné demonstrace, žádné násilí, které tu bylo jen pár dní před naší cestou. Co není, však může být. Dva dny po našem návratu jsem se dočetl v online vydání Egypt news o havarii autobusu poblíž Hurghady. Výsledkem je 11 mrvých Maďarů a 25 zraněných. Egyptský řidič v nesmyslně vysoké rychlosti nezvládl řízení, když vezl Maďary na letiště. I to je Egypt. Egyptská doprava je vůbec kapitola sama pro sebe. Ale o tom bude ještě řeč. Nevím, jestli se do Egypta ještě někdy dostanu. Ale byl jsem rád za to, co jsme mohli vidět. Že jsem mohl na vlastní oči vidět hlavně onu patetickou monumentálnost staroegyptského státu. Kéž by ten dnešní, moderní Egypt byl alespoň zčásti takový. Přál bych mu to. A hlavně jeho lidem. Ať už bude v Egyptě jakýkoli režim, ať už ho ovládnou fundamentalisté, nebo nová arabská inteligence, jedno bude pořád jisté a neměnné. A to budou jejich památky. Ty byly postavené na věčnost. Na věčnost, která prostupovala celým staroegyptským životem. Luxor, západ slunce na Nilu Egypt, říjen 2011


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.