Když jsi v tom uměla chodit, tak se dalo žít

Michaela Kousalová 17:34 0 komentářů

Vyprávění pana Petra Dědečka o jeho školních letech, strastech s vysokou školou a o okupaci.

"To víš Míšo, já jsem válečný dítě..."začíná své vyprávění pan Dědeček (*1944).
 
KONEC VÁLKY
"To vždycky, když nad naším domem přeletěly letadla, tak jsme se museli rychle schovat do sklepa a počkat, dokud zase nebude klid. No a konec války jsme strávili schovaní na Vysočině, a jak válka skončila, tak jsme se zase celá rodina vrátili do Brna."
 
ŠKOLNÍ LÉTA
Člověk je v dnešní době zvyklý, že jakmile dítě dosáhne určitého věku, tak ho šupnou do školky, protože mamince skončí mateřská a jde zpátky do práce. A většina školek puká ve švech... "Ale to tehdá nebyly školky v kurzu. Většina maminek byla totiž v domácnosti nebo funkci školky obstarávali prarodiče."

 "Do první třídy jsem pak chodil na Veveří, do druhé třídy na Antonínskou, do třetí třídy na Leninovu, až tam u té Kotlářské, a od čtvrté třídy jsem chodil na Komenskýho náměstí. Tam jsem dochodil až do 8. třídy a to byl poslední rok, kdy byla osmiletka, pak už byla devítiletka. A na konci té 8. třídy byl Svatý týden, po kterých byly závěrečné zkoušky. A to byla čeština, ruština a matika - z každé 25 otázek, a a b, tudíž dohromady 150 otázek. "

 "A co že se ty základky tak měnily, co to bylo za systém?" ptám se nechápavě.
 " To ještě tehdy, kdy jsem bydlel na Leninově, tak jsme bydleli v domě, který měl 3 části. Byt A, B, C. A to třeba bylo zrovna tak, že byt A, B chodil na základku na Veveří a byt C chodil na Antonínskou no a pak se to zase změnilo. A já vždycky byl na takovým rozhraní, že jsem byl každý rok někde jinde."

 Co mě velice překvapilo, bylo to, že v jedné třídě bylo klidně 44 žáků. To si na dnešních základních ani středních školách asi nedovedeme úplně představit, protože i číslo 30 je už poměrně vysoké. A právě kvůli těmto vysokým počtům třídy "směnovaly" - jeden týden chodili žáci na ráno, ten další zas na odpoledne.

 "V době, kdy ještě nebyly Jiskry, býval Pionýr. A nějakým záhadným způsobem se mi povedlo do toho Pionýru nechodit. Jenom já a můj kamarád - jinak všichni z celé školy chodili do Pionýra.  A to bylo právě v době, kdy jsem se hlásil na střední školu. To se ale nejmenovalo gymnázium, ale SVVŠ - střední všeobecně vzdělávací škola. A já už byl přijatej, ale musel jsem jít za třídní ještě kvůli nějakým papírům. No a ona mi říká: "Petře, to kdybych já bývala věděla, že jsi nechodil do Pionýra, tak ses na tu školu nedostal.". Ale na té střední škole už nebylo zbytí, tam jsem musel vstoupit do ČSM - Československý svaz mládeže, to se později přejmenovalo na SSM - Socialistický svaz mládeže. A to bylo teda povinný, bez toho by tě školník ani nepustil do školy. "
 
STUDIUM NA VYSOKÉ ŠKOLE

 "Po tom, co jsem skončil na gymplu, jsem se hlásil na medinu. Pohovory jsem udělal, ale z toho důvodu, že mají mnohem víc politicky kovaných studentů, mě vzít nechtěli. Že jedině, když fakt prokážu svůj zájem. To jsem pak nastoupil na KZŠ - Krajská zdravotnická škola na Jaselské, obor rentgenový laborant. No ale o pár měsíců později přišla taková velice šťastná zpráva - povolávací rozkaz. Takže jsem místo studia strávil 2 roky na vojně. A jak jsem se vrátil, tak jsem se znovu hlásil na vysokou. Na zemědělskou fakultu, obor zootechnik. Já nemohl jít do zemědělství, protože jsem nepoznal slunečnici od pampelišky. Ale při zápisu mi řekli, že musím po půl roce přejít na zemědělství a můžu studovat při zaměstnání. Jenže já byl zaměstnaný ve Štítovce u rentgenu a měl jsem šestihodinovou pracovní dobu. Takže jsem to nakonec odpískal. Ale v osmašedesátým se tady otevírala právnická fakulta a mě vzali, měl jsem 2,5 semestru hotový, když jsem měl těžkou havárku. Musel jsem jít potom k psychologovi, který mi řekl, že studium při zaměstnání je náročný. Tudíž enormní zátěž při zkouškách, a že bych mohl dostat poúrazovou epilepsii. Tak jsem s tím zase skončil. "
 
PRÁCE
 
"Dalších 10 let jsem pracoval ve zdravotnictví. A protože ty prachy nebyly pro chlapa nic moc, tak jsem šel na pohovor na Vysokou školu zemědělskou, kde mě vzali. Tam jsem si polepšil tak o 600,-."
 "Pak jsem se naštěstí seznámil s mým kamarádem, kterej dělal v Alimě rozvoz potravin. A ten mi říká: "Ty tady děláš za ty peníze? To u nás budeš mít tak 2x tolik!". Tak tam jsem dělal od roku 1979 do roku 1996, kdy se celá firma rozpadla. A tam jsem měl plat zhruba 3300,-, průměr byl asi 1900,-. Od té doby jsem se živil vším možným. Prodával jsem vysavače, parfémy, hokejové karty pro děti nebo rozvážel maso."
 
CESTOVÁNÍ

 "Hranice byly zavřený. Jediný, kam se dalo cestovat, bylo NDR, Maďarsko, Rumunsko nebo Bulharsko a tam to bylo bez omezení, aniž by tě někdo hlídal. Do Jugošky jsi potřebovala vízum a navíc tam pouštěli jednou za tři až pět let. Ale to si musela pochodit tolik lidí, dostat tolik razítek, nejlépe začít už začátkem roku, abys to do dovolené stihla. A když ses dostala ven na něčí pozvání, tak jsi mohla mít jen určitou sumu peněz a potvrzení o tom, že tě tam někdo doopravdy živil. Po návratu se muselo jít hned přiznat na policii s kým a o čem si se bavila, jestli jsi náhodou neříkala něco špatnýho o naší vlasti."
 "Někdy v pětaosmdesátým jsem jel za bráchem do Německa. Ten mi říká: "Jojojo, neboj, já ti všechno podepíšu, jen mi prosimtě přivez nějaký pornočasáky.". Tak já v hrůze přejížděl hranice před Rozvadov, kde stáli vojáci se samopalama. Ale nakonec všechno dopadlo dobře."
 
OKUPACE

"Byli jsme zrovna na dovolené v Jeseníkách, v noci jsme hráli karty a najednou slyšíme, jak nad námi lítají letadla. Asi ve 2 hodiny ráno jsme si pustili rádio, kde hlásili "Pozor, okupace!". Na chatě jsme zůstali asi další 4 dny a to už byly tanky úplně všude. Říkali jsme si, jak se asi dostaneme domů do Brna. Naštěstí kousek od naší chaty měli tábor pionýři, kteří měli být zpátky dopraveni autobusy. Tak jsme se s nimi domluvili, že se po cestě zpátky vsuneme mezi ty autobusy. Naštěstí nás teda nikdo nezastavil. "

 "V devětašedesátým, 21. srpna, jsem se odněkud vracel dom. No hrůza hrůz, všude slzáky, dostal jsem pendrekem. Ještě druhej den jsem slzel. Všechno bylo zdevastovaný od tanků. Druhej den jsem byl venku s pár kamarády, když policajti jeli směrem od Červenýho kostela na Moravák, a tam jim zastoupili lidi cestu, oni zastavili. Já jsem byl samozřejmě připraven, měl jsem sebou flašku benzínu. Tak jsme to zapálili, hodili na ty policajtský auta, policajti rychle vyskákali, auto chytlo, my ho ještě otočili na bok a všechno tam začalo bouchat."

"A to už pak začala ta normalizace..."
 
Pan Dědeček mi ještě nakonec vypráví: "Ale víš, co mě nejvíc štve? Ti dnešní mladí, jak si myslí, že všemu hrozně rozumí, jak kdyby sami v té době žili. Jak říkají, že to byla hrůza a podobně. Ale víš co? Když jsi v tom uměla chodit, tak se dalo žít."