ČLÁNKY AUTORA
Rod Malých 2.Dělení na reálky Rody Malých.Léta předškolní a školníOkupace 1939-1945Němci 1936-1938.Rok 1939Generál František Patera (1906-1986)Energie a myJosef Brousek - Umělecké knihařstvíGenerál Gibiš r.1918Život r.1925 - 1938Pokračování vzpomínek 2VzpomínkyV nemocniciZ první světové války, generál Gibiš.Kariéra KSČ Být pamětníkem - 1935-1938.JAK SE PRALO VE 20. STOLETÍ. Psací stroj a počítačIng.Jiří PerglDopis z roku 1997Prachatice 1938 - UnhošťSENIOŘIVÝHAZOVJak se žilo za RakouskaJak se žilo za RakouskaVEDENÍPrvní světováVyřazené knihyŽivotopis mých rodičů.Setkání po 25 letech100 let školy v UnhoštiSokol po roce 1948SOKOLOVÉHostivice v roce 1944-45ROD SLÁNSKÝCHRevoluce 1945 UnhošťDůsledky válkyJak to bylo s NěmciRuzyně za válkyCesty venkovského kluka k uměníDrogerieMandlováSokol - sestry ValtrovyWaltrovkaTyfus v UmhoštiRomské rodinySvětová válkaVýroba adres Rod BubeníčkůBrigády (1945 - 1953)Zdravotnictví I.Zdravotnictví II.historie městaZÁMEČEKCECHY 2ZdravotnictvíMUDr. Rudolf ŠkeříkkoželužnaCechyKONEČNĚ MÍRPohnuté dnyAmerika IIIKoželužnaLetiště Ruzyně po válcePraha letiště 1.Ruzyně za válkyLetiště RuzyněSpolupergloviKlecan - FučíkOtec a syn ExnerovéO rybnícíchČin šílené odvahy podruhéKuratoriumSokolovna - Unhošť Josef Brousek - živnostníkJosef BrousekSvátek matekVzpomínky na vojnuPrvní světováFirma HIEKEPovzdechZačátky divadlaTři ŠidlíkovéTotální nasazení Divadlo v UnhoštiŠidlíkovéÚtěk r. 1938Noviny ze zářijových dní 19383x VánoceZámečnictví v roce 1890Kolem světaVzpomínky mojí tchyněDopis ŠrámkoviHostiviceÚderStbSlovní úlohamatkaPÉZETKYSeznam soukromých tisků Josefa Brouska.Morava - Kunoviceklášter HájekJosef BrousekL.Bradáč,J.Brousekknihařkou

Kariéra KSČ

Naděžda Stejskalová 10:28 0 komentářů

Celá moje stranická kariéra mne dokonale vyléčila z komunismu.

Nic na plat.
Do téhle kapitoly se mi příliš nechce, ale mám-li dostát  původnímu záběru, je to nezbytné. Tečka proč jsem  vstoupil do komunistické strany a proč jsem v ní aktivně působil.a proč jsem vystoupil /lépe -  byl jsem vystoupen/ už v roce 1968 ?/. Přemýšlel jsem o tom moc  a často a není lehké výsledek těch úvah dát uceleně na papír. Vždy se ve mně prala  dvě stanoviska a někdy perou dosud.

První příčina „ Bylo mi necelých sedmnáct, když jsme se  rozhodli, něco podnikat proti okupantům. Podněty přicházely z prostředí levých intelektuálů., přes proklamovanou potřebu konspirace mi nemohlo uniknout, že i tajemné, pražské ústředí má jakousi  souvislost s lidmi okolo divadla D41 jehož jsem byl velký ctitel a návštěvník jeho studentských  představení. Kolem mě byla spousta kluků z dělnických a přímo komunistických rodin. Naproti tomu moje výchova v rodině byla důsledně republikánská. A proto , ač nikoli proklamativně – humanistická. Nikdy  jsem nechápal  „ bolševické“ rozbít, pověsit, zastřelit, jak bylo samozřejmé u lidí s „ třídním  vědomím“. Neměl jsem důvod být protikomunistický, jako tomu bylo u lidí, kteří socialismem sovětského typu mohli jen ztratit, nepociťoval a nebyl jsem k tomu veden , abych tleskal  kroucení krkem“, jak ho Gottwald sliboval „buržoustům“.

Byl už jsem v odboji ten, který domýšlel a brzdil akce, které byly vyvolány falešnou revolučností a jejich následky by naprosto neodpovídaly učinností. Neměla-li skupina ztráty, bylo to i trochu mojí opatrnosti, která na druhé straně mi vynesla  pověst malého revolučního nadšení. Tenhle rozpor jsem si do partaje přenesl a nikdy jsem se ho nezbavil. Tím  byl  dán můj  poměr  k  únoru. Po  krátkém  období, které plně splňovali mojí představu o politice a bylo skutečně demokratické – alespoň  v obci, ne už tolik na technice, přišlo období, kdy se  slova a činy začaly velice rozcházet. Neuznával jsem Jezuitské heslo, že vše je dobré k větší slávě /moci/ boží /partaje/.

Byl jsem od raného mládí a byl do konce života /2015/ budu to co se říká/a komunisti s pohrdáním říkali/ -  technokrat. Neuznávám dokonce v některých případech ani demokratická instituce, mají-li rozhodovat  o věcech, které nedovedou posoudit. Například referendum, ať třeba o nákupu stíhaček, provozu Temelína, nebo vstupu do EU. Neuznávám všemocnou ruku trhu tam, kde výhody jsou na straně ekonomicky mocných a jdu proti veřejnému zájmu.
Uznávám naproti tomu,že rozhodování  o tom všem čistě  racionálního stanoviska velice těžké. Jak vyloučit  vliv  osobních i skupinových zájmů, jak se dobrat k racionálnímu  kompromisu, jak … Tisíce jak! Necítím se schopen ani se přiblížit řešení. A přece je  tolik moderních  metod, počítače, matematické modely. Ale… To všechno používají meteorologové a pak bác – přijdou povodně a jsou v loji, protože Neměli o nich ani tušení. Na druhé straně někdy žasnu nad rozhodnutími, jak my Slováci, říkáme „z brucha“.
 
   Tohle  všechno jsem se domníval, že vyřeší socialismus. Koncentrace  prostředků a mozků před  postraních zájmů na základě hluboké analýzy, dokonalá harmonie  mezi zájmy jednotlivců a zájmem veřejný, jediná příležitost ke kultivování společnosti a výchovy jedince. No zkrátka trouba.
 
Nebudu vypočítávat v  čem jsem se hluboce  zmýlil. Řeknu jen, že mne ohromil po únoru nástup třídně a politicky uvědomělých blbců, kteří začali rozhodovat podle  momentálního nápadu. Hluboce pohrdali vzděláním, vědomostmi, zkušenostmi.
 Rudé právo byla podle Kopeckého ta jediná pravá / vlastně levá/ univerzita- Mělo to i pro mne zajímavé důsledky. Přesto, že  jsem se ve fabrice  aktivně účastnil politického života, z Hostivice přicházeli zdrcující posudky. Nafoukaný, nesnášenlivý, kamarádí s třídními nepřáteli a jiné lahůdky.
 
     Ve fabrice soustavný zápas  na dvě strany. Jednak proti snahám  zbavit se skutečných odborníků a nahradit je uvědomělými soudruhy. Na druhé straně  proti klice bývalých Waltrováků a jejich systému donášení a prosazování vlastních lidí. Zajímavé bylo, že tyto dvě skupiny byly navzájem propojeny. Klasický případ průniku množin jak z učebnice. Ta struktura na obě strany pronikala do vyšších orgánů – jednak  do obvodního výboru a jeho předsednictva  /byro tomu říkali i s tím dlouhým ý/. Jednak  přes hlavní správu zbrojního / to se nesmělo říkat – mělo to krycí název/ průmyslu na ministerstvo. Zajímavé bylo, že při stranických bouřkách a bylo jich před šedesátým osmým pár. Byli tito lidé vždy na  správné straně barikády. Považoval jsem za nutné, proti těmto praktikám vystupovat, nemohu-li napsat bojovat, protože to bych mohl udělat jen jednou. Domnívám se neskromně , že jsem přispěl k tomu, že stranická organizace  Motorletu byla považována za kverulantskou  a byla jí věnována zvýšená pozornost  ze stranického výboru tak i StB. Bylo by užitečné i když asi mimo zájem historiků i politiků z řad  „osmašedesátníků“ historii závodních organizací partaje od  února do srpna  68  zpracovat kriticky z dokladů, dokud ještě vůbec  z pamětníků žije. Bylo by to zajímavé čtení.
Strašlivě mne rozčilovala naprostá nadvláda aparátu v partaji. Bylo toho velmi málo, co závodní organizace bez zásahu z okresního nebo městského výboru mohla sama. Už volby  do závodních orgánů byly vždy v režii „byra“. Předseda se vždy volil na návrh vedoucího tajemníka obvodu. Když v  jedné  dílčí organizaci nezvolili předem  připravenou /a schválenou / kandidátku, byl z toho malér. Vyšetřovala to StB /nejen stálý přidělený čmuchal, který  byl  celé fabrice pro srandu/. Musela se výroční schůze opalovat. A zvolil předepsaný výbor. Zdálo by se, že lidi pro tu komedii odejdou – to bylo nemyslitelné. Jednak pro následky osobní, jednak pro to, že by se  vyklidilo  pole úplným blbcům/.
 
Podařilo se bojovat proti pronikání spolupracovníků StB do struktury partajních výborů na cesích i celozávodním výboru. Ukázalo se, že rozhodný postup proti metodám StB ve straně a odborech může být účinný. Dokonce i takový  spolupracovníci, které StB získala z lidí,  kteří měli nějaký vroubek a výhružkami a beztrestností se je snažila přimět k spolupráci, byli vytrženi ze spárů StB, pokud nalezli odvahu požádat o pomoc. To dokázal předseda celozávodního výboru Míla Mareda několikrát.
 
Na základě několika případů, kdy jsme pomohli zaměstnancům proti rozhodnutí úřadů, jsme se považovali za ochránce jejich práv. což bylo možno jen z pozice partajní organizace. Zachoval jsem z titulu funkce v celozávodním výboru i proti stupidním rozhodnutím x oboru vývoje i výroby. Bohužel byl marný boj proti monokultuře“, to je prosazení výroby jednoho typu s využitím momentálních požadavků, s falešným pojetím plánu jako  strnulé  nedotknutelné směrnice a platností zákona. Bohužel tato sebevražedná  politika  se nevyplatila a povede asi k úplnému zániku letecké výroby ve Waltrovce, zatím co jiní výrobci profitují na motorech, jichž továrna v zájmu „vyčištění“ programu zbavila i v tom, co lsem navrhoval jako doplňkový program s pružným plánem. Bez politické pozice  bych nemohl navrhovat ani to i  když se výsledek rovnal  nule.
 
Přiznám se i k členství v Lidových milicích. Před tím byl únik jedině rezignací na postavení a asi cesta do zaměstnání zcela pod úrovní vzdělání. Stejně mně neminula. Protestoval jsem proti metodám, které se při výcviku odmítal jsem se  účastnit pitek po cvičení, které obyčejně končily malérem, jako byl ten , když se soudruzi seprali v jakési venkovské hospodě s místními a vydávali se za boj s  kulaky.  Dávno před  rokem  1968 jsem přestal chodit na cvičení a v atmosféře toho času se to přešlo.
 
Hodnotit a odsuzovat lidi za členství KSČ z pozice nestraníka jinak loálního k režimu nebo poškozeného a  ublíženého je velice jednoduché. Jaká ale byla  perspektiva  na převrat v podmínkách šedesátých  nebo dokonce  padesátých let? Protirežimní propaganda z ciziny byla  dlouho připitomělá, lidi vesměs neodvolala. Viděli jsme jedinou cestu ve vnitřní formě. Dávno před 68 jsme  se pokoušeli  přesvědčit rozumnější lidi ve vyšších organech o její nutnosti. S těmi jsme se  potom setkali v táboře „osmašedesátníků“. To byl model, který nás  v surovější formě čekal, kdyby byl uskutečněn, nebo propagován dříve. Ještě po vyloučení jsem přesvědčoval  přátele v dílčích organizacích, aby stranu neopouštěli a nevyklizovali pozice normalizátorům. Kdyby byl vydržel duch,který vládl v roce 1969 a později až do nástupu Husáka a Jakeše, normalizace nemusela být tak surová – to ukazovala situace,která nastala když přišel Gorbačov. Bez podpory Moskvy  nebyli schopni udržet politiku tvrdého násilí. Bohužel se  normalizátorům povedlo oddělit prosté lidi od disidentům a naopak oni nebyli schopni zvrátit mínění  o sobě jako skupina intelektuálů, kteří nemají ponětí o obyčejném životě. V té situaci koncerty Plastiků, fotky nahého Vaculíka na hřbitově, zatajení Charty 77, malý vliv na lidi v  tovarnách,to vše udělalo své a vybuchlo vše  až poměrně pozdě v listopadu 89.
 
   Sem by patřilo i vyprávění o mých stycích s StB, ale to patří do kapitoly, zabývající se mojí činností, která k tomu vedla.
Mám-li  tuto část, dnes velmi bolavou a citlivou pro mne, shrnout, musím říci: nikomu jsem vědomě a doufám i nevědomě neublížil a naopak jsem  leckomu pomohl. Poznal jsem v partaji spoustu zajímavých a cenných lidí a mnoho ukázkových hajzlů. Byl jsem při mnohých úspěšných akcích, na které jsem hrdý, byl jsem proti své vůli také u akcí o kterých jsem od začátku věděl, že jsou nemyslné, aniž jsem o tom kohokoli přesvědčil.
 
Celá moje stranická kariéra mne dokonale vyléčila z komunismu. Metodou pokus – omyl.
                                                                                                         Ing. Jiří Pergl