ČLÁNKY AUTORA
Dopis z USA roku 1998Rakouští úředníciVelikonoceDědeček ZábranskýZemědělství po roce 1989 Třetí a poslední město v mém životěKamarád Karel BočekZmatek nad zmatek, kdo se v tom může vyznatKouřim - město mého dětstvíJe listopad 1989Josef Brousek - celokožená vazba Z válečných dopisůSignál 1968Na studiích v PrazeTak se čas pomalu dokulil k roku 1968Šefčík 19683. Nemoce - operace2. Nemoce – operace1. Nemoce – operace3. Ze zápisků J. Pergla.2. Ze zápisků J. Pergla.1. Ze zápisků J. Pergla.Kaldoun1. máj v roce 1961MUDr. Josef Daníček Protistranická kampaň sílíPřes dva kontinenty, po sedmi mořích.Bály - plesyPřed osmdesáti létyMilánekRod Karplesů - Karsů na zámku v Unhošti1887 založen Sokol v UnhoštiO církviOmnipol a AnglieNejvětší letadlo světaZemský ráj to na pohledZačátek rokuPsí sádloNepřestávám žasnout J.P.Rodokmen Slánských z Unhošťska.Omnipol 1Zážitky z válkyDomov důchodcůProfesor ŠolínRecept na dobré vdolky s rozvařenými jablkyBabička Kytková a její rodyŘemeslaJak se vyšetřovaloRod KarpelesůPadesátá létaHaváriePokus o historickou studii našeho pomýleníStalo se v jednom městěTaké nepůjdete k volbám?Jak se volil tajemník obce - r. 1970Trempská osada RujanaTrempink v roce 1930 blízko UnhoštěVojna v padesátých létechPrvní máj v roce 1914 v KyškovicíchMVDr. Antonín Šnobl – zvěrolékařVzpomínky na staré časyLetecký provozZ činnosti 11. Stlp v ChebuProfesor ŠolínGenerál PateraVagony bez kolejí, nouzová obydlí v Unhošti3. Pokračování. Pokus o studii našeho pomýleníToníkStanovisko k německé otázceJaro v UnhoštiRybníky dílo lidských rukouChvála léta, chvála domova, chvála životaZemědělství v UnhoštiExekutor v roce 1924- 1940.Trdlo makovéPrvní světováVzpomínka na květen 1945Tenkrát v pětačtyřicátémJiný světAni gram uranu.Dubček r.1968 Jak to bylo v Moskvě.Pokus o historickou studii našeho pomýleníKonec armády2. Pokus o historickou studii. Profesor Hajn2. Pokus o historickou studii.Vyrůstal jsem ve vsiŽivé snyPřišla za mnou vnučka.Slavnost 500 let bitvy u LipanVzpomínky na rok 1968.Dopis ŠrámkoviMarketing - polovina 19 století.Viděli jsme prvně letadlo nad Unhoští, Jaromír Šmíd vzpomíná r.1916PRIMAÚryvek z novin Motorletu, rok 1968 - 1970.Karel SlánskýKantořiČeské vdolkyKAPLIČKY DO HÁJKUČEŠI ŽIJÍ V PRAZEROK NA VSIRozhlas po drátě

Kantoři

Naďa Malá 14:12 0 komentářů

Kantoři: První profesor s kterým jsem přišel do styku byl dr. Ladislav Prokeš obecně známý Ládiček Prkoš. To bylo jméno tak, jak by je vyslovil on. Který měl hroznou výslovnost.

První  profesor s kterým jsem přišel do styku byl dr. Ladislav Prokeš obecně známý Ládiček  Prkoš. To bylo jméno tak,  jak by je vyslovil on. Který měl hroznou výslovnost – Zagrada byla zahrada, jak k výsměchu jeho výslovnosti. Byl češtinář a jeho vědeckým zájmem byl K.J. Erben a jeho dílo. Bylo to tehdy obvyklé, že středoškolští učitelé vedle pedagogické činnosti se zabývali vědou, odbornou publicistikou a literaturou. Prokeš byl  dobrý učitel i když jeho metody byly  někdy velice svérázné. Naučil  mne psát  zvláště tak, že mně vzal za vlasy a třískal moji hlavou do desky lavice a říkal: zvláště – bum - zvláště - bum,  vzláště – bum.   Funguje to dodnes, jenom píší-li to slovo brní mne čelo.

Erben Ládíčkovi nestačil byl také uznávanou jedničkou mezi šachisty – úloháři. Vedl dlouhá léta v Národní politice a v několika dalších časopisech šachové rubriky. Byl silně krátkozraký, četl-li něco psaného malým písmem, dával si na sebe brýle nablízko i na dálku. Povídá se o jednom legendárním studentovi (přičítá se  to  filmovému  režizérovi Jiřímu Krejčíkovi), že se vsadil s třídou, že přijede k tabuli na koloběžce, aniž to Prokeš zjistí. Smůlu měl ale v tom, že koloběžka  pro nejmenší děti strašlivě pod váhou, na nebyla stavěna, strašlivě skřípala a tak to prasklo.

Měl jsem to štěstí, že jsme  byli posledním ročníkem, který na škole zastihl kompletní starou partu kantorů jak vystřižených z študáckých  příběhu Jaroslava Žáka.

Ředitel dr. Tomáš Voldřich byl uznávaným znalcem středověku a publikoval v odborných časopisech. Byl to velmi důstojný pán, který ale neváhal po přijímacích zkouškách přijmout a pohovořit se  všemi  rodiči přijatých žáků zvlášť ( táta si toho velice vážil, protože jméno pana ředitele znal, ze svých historických pokusů).

Profesor Sokol ve výslovnosti si nezadal s  Prokešem a proto mu studenti říkali Figoš.  Byl  geograf  a milovník starého Egypta. Měl ve třídě, kde jsme se coby přespolní žáci shromažďovali od příjezdu ranního vlaku do začátku vyučování, některé názorné pomůcky a tak se stalo, že jsem mu rozsypal saharský písek a byl nucen doplnit obsah krabičky blátem od  hostivického ovčína odrolených z podrážky. Byl velice citlivý na pískání, což lotři využívali k jeho zlobení. Byla tradovaná jeho věta: „Myslíš, že jsi na pastvině, maje před sebou stáda skotu rohatého?“.

Dr. František Krčma – máchovský badatel, češtinář, který ale u nás měl francouzštinu. Rtuťovitý stařík (pro nás) s charakteristickým slovním projevem. Některé jeho šplechty mám dosud v paměti spojené s některým gramatickým projevem. Měl ve zvyku zkoušet po lavicích v kulometném rytmu. Poznámky (a známky spal na umolousaný kousek papíru neuvěřitelně mrňavým špačkem tužky., kterým v afektu mrštil o katedru a mistrně ho zachytil a psal. Říkalo se mu Anček podle jeho oblíbené výzvy.“Traduisez en tcheque“. Po létech jsme viděl  někde fotografii Olgy Scheinpflugové  s přítelem dr. Krčmou. Byl jsem přesvědčen, že je to náš Anček, ale léta nesouhlasila. Byl to jeho syn, který měl nejen jeho celé jméno a titul, ale i jeho tvář. Vzpomněl jsem si, že se Anček chlubil synem, který byl hokejovým brankařem ČLTK.

Dokonalým gentilhomme (ne gentleman nebylo na něm nic anglosaského) oblečením i vystupováním – byl profesor Vetter. Dlouhý pobyt ve Francii na něm zanechal nesmazatelné stopy. Založil na boudě dramatický kroužek a nastudoval  s  ním  středověké  morality. Pod jeho vlivem se mnozí kluci z vyšších  třid  stali  herci  (Houska), nebo si odnesli herecké zkušenosti (Plzák) Již dříve je nutno hledat základy spolupráce s Jiřím Krejčíkem, filmovým režizérem. Určitě ale nespočívala na stejných charakterových vlastnostech, kliďas Vetter a zuřivý Krejčík, který podle pověsti herce fackoval a škrtil v  tomto ohledu neměli nic společného. Zajímavé je, že Vetter režizér, rozhodný a autoritativní režizér studentských her byl naprosto bez autority ve třídě. Jinak jeho metoda, ač diametrálně jiná než u Ančka, se vryla do paměti – například  jeho pomůcka pro nepravidelná slovesa, karikovaná jako fetter- fettland- fettu- quo je fette.

Fysikář  dr. Herold, Rudolfinský alchymista s muškou na bradě. Žertéř a dobrý chlapík  zatím se   ale skrývala osobnost. Kupodivu jeho koníčkem byly antické jazyky, specielně aramejština. To o přestávce, kdy měl dozor nad pochodujícími studenty, chodil dokola s majorem Kopalem, důstojníkem duchovní služby čs. armády, který vyučoval československé náboženství, učitelem izraelitského náboženství dr. Steinerem a katolickým farářem Páterem Stehlíkem od svatého Antoníčka naproti škole a rozebírali některé taje aramejštiny. Kantor byl znamenitý a jeho demonstrace a pokusy vždy vycházely beze zbytků.

Profesor kreslení Hejzlar. Odporný dědek, jehož morality nás nudily a o kreslení nám moc neřekl. Rozhodující byl počet výkresů ne předepsané téma.

Těm  kteří se  třídou  jen mihli. Profesor Baťcha češtinář, pamatuji se jen jako z doby o dvacet let  dřívější, profesor  Škoula, měl něco s nohou. Znamenitý zpěvák, člen Pražských učitelů  s  nimiž objel Evropu. Statečný  chlap  který  za okupace dovedl usadit i postrach českých středních škol inspektora Wernera, když se mu pletl do vedení hodiny při inspekci- Werner ani nemukl a odkráčel. V jedné z mála hodin němčiny, kdy u nás zastupoval někoho z našich profesorů jsme četli článek z plátku pražských Němců Der neue Tag o výživě a Škoula si pochutnával na titulku Ausreichende Nahrung, když recitoval  „Aus Reich Ende.“

Tělocvikář Tauc. Člen technické komise České obce sokolské, nářaďovec, vášnivý odpůrce skautů, trempingu  a lehké atletiky. Chodil po škole v sokolských šponovkách a tričku, v rukách nezbytného těžkého peška, kterého nikdy neváhal použít i na kluky z nejvyšších tříd. Ten ho také přivedl do maléru, když bojácný kluk odmítal seskočit z nejvyšší příčky ribstolu. Mlátil ho tak dlouho až kluk spadl a zlomil si nohu. Otec vážený holešovický lékař ho pak honil po soudech a vysoudil tučné bolestné pro syna. Dostal jsem od něj mistrovskou facku, když nás vytáhl těsně před Mnichem z průvodu dělníků z bubenských železničních dílen a továren. Přidali jsme se k nim  když procházeli před školou a volali „dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!“ Řekl: „zvolili jsme si vládu a budeme ji poslouchat. Já jsem řekl: „Já ji nevolil“ (bylo mi třináct) a už jsem ji měl. Tauc ještě hluboko do padesátých let vedl ranní čtvrt hodoinky v rozhlase.

Ještě za republiky nastala obnova profesorského sboru. Noví členové nebyli vždy nejmladší,  cesta k  definitivně u středoškolského profesora nebyla zrovna krátká a vedla  někdy  podivnými cestičkami od Podkarpatské Rusi přes Slovensko do českého pohraničí, od výpomocného učitele přes suplenta a prozatímního profesora k definitivnímu státnímu profesorovi. Neodlišoval je ani tak věk, snad ti bylo tím, že jejich zkušenosti z prvního desetiletí svobodné republiky způsobila, že byli ve všem jiní.

Dr. Vojtěch Hajner, biolog. Cestou k vysokoškolské kariéře mu zavřela okupace Přebytečnou energii  věnoval přírodopisným sbírkám. Těmi se náramně pyšnil přes kantory ostatních pražských škol. Po odchodu dr. Voldřicha a po velmi krátké éře, nevýrazného ředitele, na nějž  se  vůbec nepamatuji, byl na řadě jako senior sboru on (odečteme-li profesory s penzí na  dohled. Mělo to ale háček.

Mezitím přišlo k okupaci a ministrem školství se stal kolaborant z nejodpornějších Emanuel Moravec. Původně vysoký důstojník generálního štábu čs. armády a vášnivý kritik její vojenské doktríny, bezhlavě kopírující francouzský vzor, horlil pod pseudonymem „Jester“ (šašek) pro motorizaci armády, modernizaci letectví, zrušení jezdectva a úplnou reorganizaci branné moci. ( v tom se shodoval s generálem de Gaullem). Neuspěl, stal se z něho těžký alkoholik a obdivovatel Hitlera a Mussoliniho. Jeho první manželka byla  sestra  dr. Hajnera. Která do svatby žila u Hajnerů. Rodina věděla o Emanovi své a snažila se svatbě zabránit. Hainer několikrát Emana vyhodil. Všechno marné. Manželství stejně brzy ztroskotalo, ale Hainer měl u Moravce škraloup na vždy. Proto byl také jmenován ředitelem až po osvobození. Po dobu Moravcova ministrování byl jen prozatímním zástupcem. Měl charakteristický způsob projevu a jeho rozhlasová hlášení  byla  proslulá.

Druhý fysik dr. Hrůša také matematik. U něho jsem skládal zkoušku s druhé matematiky na technice. Pěkný chlap s mužnou tváří, prý s boxerskou minulostí, vypadal na to.

RNDr. Karrrel  RRRRösler. Tak svije jméno vyslovoval on sám, přičemž to r bylo více francouzské než české. Náš třídní po několik let. Syn holešovského lékaře ze staré mohovité rodiny. Famatik matematiky a znamenitý pedagog, který neváhal ze sebe a ze  štuďáků  udělat šaška, třeba když sehrál scénku při výkladu dělení mnohočlenu jednočlenem postupně odcházely vydělené členy až zůstal výsledek, v němž se chudák  mononom rozplynul. Je možné něco takového zapomenout? V tom je klíč k situaci, kdy strach z matematiky limituje výchovu vědeckého a technického dorostu – vzbudit zájem  - ne navrčet vzorečky, ale to nelze očekávat od mamin za katedrou. Všichni moji kantoři matematiky měli vědeckou úroveň. Rösler. Hudec, Srovnal i ten Jozífek, ač převahou pedagog.


Rösler také sehrál rozhodující úlohu při spojení tříd, jemuž předcházela segregace, myslím, že vybral dobře. V mobilizaci se ukázal v  uniformně  dělostřeleckého důstojníka, moc mu to slušelo. V okupaci patřil mezi kantory, kteří z předepsaných osnov vybrali užitečné a ideologii nácků nechali stranou. Po válce se  stal  profesorem matematiky na univerzitě v Bratislavě a odešel prý dobrovolně ze života.

Výpomocný učitel zpěvu (pro nás ale profesor) Marian Kamenický,jeden za dvou diplomovaných mistrů šermu v republice. Dosáhl toho na škole šermu v Itálii a nikdo tam nemohl tušit, že není domorodec. Neodlišoval se temperamentem, postavou i tváří s modrými  nevyholitelnými  tvářemi, tmavými vlasy i hnědýma očima.  Jako nejmladší ještě za éry Oldřich byl miláčkem těch starých pánů i holek ze sesterského gymnasia U Studánky, kde také učil.. Jeho hodiny i když plné vzruchu, byly odpočinkem mezi náročnějšími. Po válce se stal profesorem na Fakultě tělesné výchovy a sportu a neznámých příčin prý spáchal sebevraždu, ač byl  poslední u kterého bychom něco takového neočekávali.

Dva profesoři, kteří naší třídou jen proleteli při zastupování nebo nemoci některého znašich kantorů. Dr. Ota Pokladník češtinář, jeden ze zakladatelů evropsky uznávané školy rozhlasových dramatiků a dr. Jakub Pavel, dějepisec, znalec historie katedrály svatého Víta a uznávaný medievista, autor mnoha publikací a nespočtu článků v odborném i laickém tisku. Malý elegantní s hedvábnými vlásky a pěšinkou uprostřed. Řada kresličů, kterým nemohu přijít na jméno, protože nás z kreslení nenaučili ničemu – totiž tomu, aby si jejich žák dovedl nakreslit na slušné úrovni strom, leds potok, krajinu, dům, ulici kostel, architekturu nemluvě o portrétu, karikatuře, skupině.! Měli to být základy pro technickou představivost, ne kumšt, ne rozvíjení talentu, spíše základy kreslířského řemesla. Bylo to na sedm let. Málokterý čas byl na reálce tak zracený. I tady byli většinou lidé, kterým kantořina opatřila máslo na jejich chléb, který pocházel z jiné činosti. Profesor Kotík byl akademický malíř, dáma která nás nutila malovat pohádkové bytosti byla ilustrátorka. Nachtigal byl kunsthistorik a výtvarný kritik. Ještě že na reálce byla deskriptivní geometrie která  pro  představivost a grafický projev udělala o mnoho více, než kreslení.

 Pak přišel náhlý zlom v tom, že s obsazených území ze Slovenska přišla řada profesorů, kteří rázem přetrhli éru klasických kantorů jak vystřižených z románu Jaroslava Žáka a s nimi poslední zbytky i ty mladší do role seniorů.

Pokud se týká vědecké úrovně, spojem k těm odcházejícím byl dr, Otakar Novák. Okud přišel nevím. Byl i vynikajícím hudebníkem, vyprávěl, že se na svém bývalém místě setkával s cikánskou hudbou, Tak to bylo jižní nebo východní Slovensko. Po dr. Rösslerovi byl našim druhým třídním Nerespektoval zákaz a seznamoval nás nejen s českou.,, ale  i  světovou literaturou. Nikdy na nás nekřičel a nerozčiloval se, jen jednou při  vzlášť  vypjaté  situaci řekl, zkrotil jsem vojáky. Zkrotím vás taky.  Tu disciplinu nemohl pochopit profesor Jan Soukup, kterému se říkalo obecně malý Venca. Novák jen řekl, někdo to  umí jiný ne, když ho žádal o radu. Jednou jsem při nějaké příležitosti říkal, že Hostivice leží blízko Řep, kde dožil Babinský – známý lotr  mexický. Od těch dob jsem byl pro něj hostovický Babinský. Jinak oceňoval moji převahu znalosti literatury nad Pražáky. Jednak to byl výsledek mých záchvatů zuřivé četby, jednak to nebylo tak těžké z hlediska jejich vědomostí a přečtených knih.

Po válce odešel Novák na filosofickou fakultu a  profesor Černý, jeden z nejostřejších kritiků a věcný rebel napsal do Literárních listů, že málokdy mu dělalo takové potěšení habilitovat profesora jako u dr. Otakara Nováka na prospěch Karlovy univerzity a celé české romantiky.

      K naší škodě se také profesor Eduard Goldstücker na škole neohřál, byl oblíbeným němčinářem, což s ohledem na tehdejší situaci a naší lásce k tomuto jazyku byl výkon. Přesvědčil nás  že je to  jazyk  velkých mužů světové vzdělanosti. Goldstücker svým  vzhledem  usvědčoval, že lži autory  antisemitských  vtipů. Byl to doslova krásný chlap, což oceňovaly holky z gymnázia u Studánky které se v tuto dobu s námi dělily o školu. V střídavých směných. Byl potomek staré vlivné židovské rodiny z Jičína Po odchodu z protektorátu emigroval do Anglie, kde po čase dosáhl profesury na jedné z anglických univerzit.. Po válce, v niž se  zúčastnil odboje, se věnoval diplomatické kariéře a byl nakonec velvyslancem v Izraeli. Při procesu se Slánským byl obviněn z velezrady a byl jeden ze dvou, kteří odmítli přečíst vylhané přiznání ve veřejném procesu se dvanácti „ velezrádci“. Druhý byl Gustav Husák.


Po rehabilitaci se stal profesorem germanistiky na universitě Karlově a předsedou svazu spisovatelů k nelibosti profesora Černého s nímž měl spor o Kafku. Po konci Pražského jara v roce 1968 emigroval po druhé a dočkal se roku 1989 a žil střídavě na venku a na své chalupě v Zahrádkách u České Lípy.

V roce 1968 jsem vyjednával jeho vystoupení v Motorletu telefon brala jeho paní. Říkal jsem, že mohu říkat „pan profesor“, protože byl mým profesorem skutečně. Paní okamžitě věděla, že se jedné o reálku v Holešovicích a řekla k mému překvapení, že to byl nejlepší čas jejich života, těch několik měsíců. Pak to byl jen shon, útěk, strach o existenci. Netušila, že s tím není ještě konec.

Profesor Jozífek, k obyčejnému příjmení vznešený Vítězslav. Můj věrný odpůrce a kritik. Nevěděl jsem, že ty moje Bukovské invektivy, které podle mého mínění nikdy nepřerostly rámec jakého si škádlení, tak těžce nese, jak mi to jednou po létech vyčetl. Moc mne to mrzelo. Nelíbilo se mi  například jak rozděloval žáky  na lepší“ a horší“ a podle toho zadával i domácí cvičení, to by Rösler nikdy neudělal – ty horší aby nechal vyhořet a z jejich práce se dozvěděl, ci jim chybí. Ale bylo to pohodlné.  Měl  jsem  namítky i pro třídnické praxi Jozívka a to tak pořád jiskřilo. Protože jsem nebyl mezi horšími ten nejhorší, okázale jsem se do tábora lepších nehrnul. Jozífek svoji kantorskou dráhu skončil a na ministerstvu připravoval učebnice. Jozífek byl také z Jičína, jednou se mne ptal, jestli neznám v Hostivici Josefa Kaplánka. Jakby ne, je to bezmála náš soused. To je zajímavá postava. Dělal už všechno možné, dokonce měl filmové ateliéry, jeho otec byl lesník,zuřivý pruský německý nacionalista, Kaplánek se držel spíše matky. Jozífek se divil když jsem mu řekl, že starý Kaplánek žije u syny, chodí v staré lesnické uniformě a hovoří příšernou češtinou.. Myslel, že už starý dávno umřel. Kaplánek byl v Zichovce prokuristou, psal muziku k několika operám, které se hráli nejen v Hostivici,kde Kaplánek dirigoval sokolský orchestr, ale i v kamenných divadlech.

Po Krčmovi přišel jeden z nejproblematičtějších kantorů – Hladík. Měl-li nějaké jiné zájmy, nedával je najevo a i ten (pro nás) hlavní pěkně odflinknul. Došlo to tak doleko, že se třída vzbouřila – ale o tom je v „ na skok ke školní tabuli“ podrobně spáno. Jen o podstatě. Hladík byl přesvědčen, že znalosti těch „lepších“ jsou výsledkem jeho pedogogického úsilí, zatímco ti horší jsou prostě lajdáci. Takže mu rebelové řekli, že lepší jsou ti, kteří chodí na soukromé hodiny a ti horší na to nemají buď peníze nebo chuť. Od těch dob mám odpor k elitářství jakéhokoliv druhu.

To jeho nástupkyně Liduška Žufanová sestra malíře Franty Žufana, člena Devětsilu, byla plně oddána pozůstalosti bratra, že se nestihla ani vdát. Jejího intelektu bylo pro nás tisíckrát škoda. Pokoušela se z pubertálních klacků vykřesat jiskřičku zájmů o kulturu. Když jednou Mirek Nováček v rozpacích jak přeložit úsloví „coiffé sainte Catrine“,řekla jen řekněte klidně „zůstat starou pannou, mně to nijak neurazí, rozhodla jsem se nevdat dobrovolně a nemám proto žádné problémy“. Rozdávala lístky na divadelní představení do pražských divadela tvrzení, že sama nemůže, že jí do toho něco přišlo, nevěřil nikdo. Já v té době vymetal studentská představení v divadlech, ale od Lidušky jsem si lístek nikdy nevzal. Ani jsem se nedal zatáhnout do diskusí o francouzské literatuře, ostatně dosti neúspěšné. Nechtěl jsem protrhnout určitou hráz, protože takto to bylo pohodlnější. Dávala mi za minimální výkon moji troku a já se za to snažil být co  nejméně  nápadný. Jen jednou se zdálo, že mne vytáhne z  ulit to  když jsem při jedné „přenášce v rámci řečnických cvičení, která vedla podle vzoru češtinářů, jsem si zvolil letectví, kterému jsem už dávno propadl. Udiveně se na mne podívala, asi jí překvapila moje verva a zřejmý zájem. Dokonce si tehdy zapsala některé odborné letecké termíny. Zalezl jsem zase a dostal  jsem  milosrdnou trojku i na maturitní vysvědčení.

Další zeměpisec byl nositelem slavného jména. Byl prasynovcem bratří Mrštíků.  Používal dost drsných metod a jeho dvojitá facka pravou i levou jako kleštěmi vyvolala dojem utržené hlavy. Skončil s rodovou tradicí – sebevraždou.

Zmínil jsem se  už o země – a dějepisci Janu Soukupovi, řečenému  malý Venca. I o něm je ve zmíněné knížce jen snad to, že učil mého zetě Jirku Tůmu, a mnoho ze svých podivnůstek neztratil  ani po dlouhých létech, teprve nedávno  jsem se dozvěděl, že i Soukup skončil sebevraždou.

Mým nemilovaným předmětem byla chemie – člověk má mluvit a chápat něco co nemůže vzít do ruky, co oči nevidí (a vidí-li to, je to obvykle malér a poslední cos viděl)., nanejvýš a to jen někdy nos. Nadšení pro chemii ve mně nevzbudil ani profesor Břeň. Směle ho výslovností přiřadím k Prokešovi a Sokolovi. Byl trochu vzteklý a troufal si ina o hlavu větší klacky. Říkal: Já ti jednu uču – což mělo být  jako ušiju. Mě řekl. „Ty jsi z Dejvic,“ Když jsem prohlásil, že ne, řekl:“a já mám v notesu D, tak si daubák!“ Ani jsem u vědomí marnosti neprotestoval. To jeho nástupce byl úplně jiný. Pomenší, trochu nahrbený s ježkem a výrazným důlkem v bradě. Bydlel v Čelakovicích a měl dva malé kluky. Každý týden jezdil za maminkou do Nového Strašecí. To pak jel s námi ve školáku a my jsme trávili čas do zvonění u něho v kabinetu, kde si vařil ( i nám) v křivuli bylinkový čaj. Byl jeden čas našim  třídním před kterým se nedaly lumpárničky zatajit. Byli jsme zdrceni, když v roce 1941 před Vánoci při železničním neštěstí v Satalicích na cestě domů zahynul.

Tauc byl sice nesmrtelný, ale sil ubývalo a tak na školu příšel další tělocvikář Jenda Libenský. I on už byl funkcionář České obce sokolské, klidný, absolutně ale neokázale spravedlivý, kterého jsem nikdy neslyšel zvednout hlas. Moc jsme ho respektovali a měli rádi, až ho vystřídal dr. Jaroslav Šterc. To už jsme byli s Karlem Schmidtem uznávanými atlety. Kritizoval nás, posmíval se nám, ale kryl občasné skutečné i falešné účasti, tu na mistrovstvích protektorátu, tu na různých  jiných atletických podnicích. Kariéru začal dělat až po válce a s vrcholem po únoru 48. To byl zprvu autorem spartakiádních skladeb, pak spartakiádním náčelníkem. Měl s politikou  prý  problémy už za první republiky. Komunistický tisk psal  zfašizovaný profesor mlátí dělnická studenty. Stříbrňácké noviny zase Rudý kantor terorizuje národovecké studenty. Pravdu měli asi oboje zfackoval v jednom chumlu ty i ony. Nás moc nebil. Jenom na maturitním večírku už trochu pod parou říkal k Jindrovi Šimanovi, no jo, to jsou taky studenti, kteří mlátí svoje profesory. To bylo tak, vzal si do svého kabinetu u tělocvičny kluky, aby jim nabil. Napřáhl  Jindra na nic nečekal, vlepil mu hrozitánskou facku a ohromenému pedagogovi utekl. Šterc se nepochlubil, až ten večer.

Naposledy jsem si nechal hlasatele jména božího. První byl páter Pechuška, farář u svatého Antoníčka. Byl hlasatelem Jugoslávko-československého přátelství už v dobách kdy oba státy neexistovaly a jejich národy byly spojeny
„širší vlast“. To on byl přítelem chorvatského kněze Pátera Strosmajera, pozdějšího chorvatského arcibiskupa. Po něm se jmenuje náměstí,kde je kostel i škola. Učil na škole srbochorvatštinu. Na vysvětlenou, proč jsem chodil na náboženství. Bylo na reálce do kvinty. Táta ač bezvěrec soudil, že nemůže škodit, když poznám církevní učení a v době kdy budu schopný takový akt provézt se rozhodnu.

Krátce se u nás mihl řádový kněz páter Mucha. Premonstrát ze Strahova, chodil v bílé kutně, bylo mu okolo třiceti. Nijak výrazně nezasáhl do obrazu třídy, Zato páter Stehlík.  Nástupce P. Pechušky na antonínské faře. Vysoká mohutná postava s holou hlavou a věčným úsměvem v kulaté tváři.PhDr. a ThDr.. Původně aspirující na politickou a diplomatickou kariéru. Z bohaté a vlivné rodiny, věnoval se studiu středomořských maloasijských kultur. Nebylo pro něj nemožné za studiem zaletět do Londýna a vyhledat v  British Museu podklady a s fotokopiemi se vrátit. Když ho zradila žena (jak říkal), vstoupil do kláštera. Tichý nevzrušený život mu nevyhovoval vystoupil k doktorátu filosofie přidal teologický a stal se světským knězem. Fara u Svatého Antoníčka byla vždy přestupní stanici k vyšším stupňům církevní kariéry. Bohužel u Stehlíka ti byla smrtící past. Po osiření pražského arcibiskupství se stal generálním vikářem arcidiecéze, tedy zástupcem arcibiskupa. Podle kluků ze třídy, kteří měli blízko k církevním špičkách, to bylo zse souhlasem Říma. Pro většinu věřící veřejnosti to byla  kolaborace s komunisty. Vatikán nikdy nepřiznal souhlas a tak Stehlík navždy vyřazen z postupu. Pro kluky byl guru, zval je a holky od Studánky na posezení v rozsáhlém moderním bytě u Stromovky, kde žil se svou matkou. Těch sedánek používal jako prostředku k studiu mentality mládeže ve vztahu k filosofii a víře.

Ještě snad o školnicích . Starší definitivní se jmenoval, mladší Rutar. Starší ne ve věku nejstarších kantoru, patřil zjevem a chováním do jejich éry. Arogantní, namyšlený, stále jako namíchnutý. Moc toho nepodělal, jen vládl uklízečkám, které jsme nikdy nespatřili i Rutarovi. Ten si zněj po straně dělal i před námi nezřízenou legraci. Donesl občas i některá usnesení sboru, nebi příkaz ředitele, takže to bylo cenné varování i návod jak je přijmout a obejít. Za to ho kluci zásobovali cigaretami v době okupace.

Když mluvím o školnicích tak i o škole.

Postavena byla v roce 1906, ale to mebyl první rok její existence. Druhým ředitelem byl bývalý hostovický učitel Vojtěch Palous. Škola několik let byla po dokončení byla osamělá, kolem dokola byla pole, parcely a staveniště. kostel byl postaven až , potom co škola stála. Při jednom prolézání školních sklepů jsme objevili i kobku školního karceru – studentského vězení  i s  dosud čitelnými nápisy káranců po stěnách, věčná škoda, že je někdo nezdokumentoval.

Více o škole, kantorech a absolventech v publikaci Sto let středního školství v Praze. Praha říjen 2002.
                                                                                                                       Jiří Pergl