ČLÁNKY AUTORA
Dopis z USA roku 1998Rakouští úředníciVelikonoceDědeček ZábranskýZemědělství po roce 1989 Třetí a poslední město v mém životěKamarád Karel BočekZmatek nad zmatek, kdo se v tom může vyznatKouřim - město mého dětstvíJe listopad 1989Josef Brousek - celokožená vazba Z válečných dopisůSignál 1968Na studiích v PrazeTak se čas pomalu dokulil k roku 1968Šefčík 19683. Nemoce - operace2. Nemoce – operace1. Nemoce – operace3. Ze zápisků J. Pergla.2. Ze zápisků J. Pergla.1. Ze zápisků J. Pergla.Kaldoun1. máj v roce 1961MUDr. Josef Daníček Protistranická kampaň sílíPřes dva kontinenty, po sedmi mořích.Bály - plesyPřed osmdesáti létyMilánekRod Karplesů - Karsů na zámku v Unhošti1887 založen Sokol v UnhoštiO církviOmnipol a AnglieNejvětší letadlo světaZemský ráj to na pohledZačátek rokuPsí sádloNepřestávám žasnout J.P.Rodokmen Slánských z Unhošťska.Omnipol 1Zážitky z válkyDomov důchodcůProfesor ŠolínRecept na dobré vdolky s rozvařenými jablkyBabička Kytková a její rodyŘemeslaJak se vyšetřovaloRod KarpelesůPadesátá létaHaváriePokus o historickou studii našeho pomýleníStalo se v jednom městěTaké nepůjdete k volbám?Jak se volil tajemník obce - r. 1970Trempská osada RujanaTrempink v roce 1930 blízko UnhoštěVojna v padesátých létechPrvní máj v roce 1914 v KyškovicíchMVDr. Antonín Šnobl – zvěrolékařVzpomínky na staré časyLetecký provozZ činnosti 11. Stlp v ChebuProfesor ŠolínGenerál PateraVagony bez kolejí, nouzová obydlí v Unhošti3. Pokračování. Pokus o studii našeho pomýleníToníkStanovisko k německé otázceJaro v UnhoštiRybníky dílo lidských rukouChvála léta, chvála domova, chvála životaZemědělství v UnhoštiExekutor v roce 1924- 1940.Trdlo makovéPrvní světováVzpomínka na květen 1945Tenkrát v pětačtyřicátémJiný světAni gram uranu.Dubček r.1968 Jak to bylo v Moskvě.Pokus o historickou studii našeho pomýleníKonec armády2. Pokus o historickou studii. Profesor Hajn2. Pokus o historickou studii.Vyrůstal jsem ve vsiŽivé snyPřišla za mnou vnučka.Slavnost 500 let bitvy u LipanVzpomínky na rok 1968.Dopis ŠrámkoviMarketing - polovina 19 století.Viděli jsme prvně letadlo nad Unhoští, Jaromír Šmíd vzpomíná r.1916PRIMAÚryvek z novin Motorletu, rok 1968 - 1970.Karel SlánskýKantořiČeské vdolkyKAPLIČKY DO HÁJKUČEŠI ŽIJÍ V PRAZEROK NA VSIRozhlas po drátě

Josef Brousek - celokožená vazba

Naďa Malá 11:14 0 komentářů

Dávno ještě před l. světovou válkou, začal jsem si znamenati různé poznatky o postupu pečlivě provedené polokožené a celokožené vazby a postupně jsem je zpracovával v články pro odborný časopis. Časem se mi oněch poznámek nahromadilo tolik, že jsem se odhodlal shrnouti je v celek.

Josef   Brousek.  
                                            C E L O K O Ž E N Á      V A Z B A.
 
Předmluva .
 
Dávno ještě  před l. světovou válkou, začal jsem si znamenati různé
poznatky o  postupu pečlivě  provedené  polokožené a celokožené vazby a postupně jsem je zpracovával v články pro odborný časopis.
Časem se mi oněch poznámek nahromadilo tolik, že jsem se  odhodlal  shrnouti je v celek.
Máme sice odbornou knihu pojednávající o vazbě, dokonce již ve druhém vydání, ale stať obsahující zpracování přesné celokožené vazby je příliš stručná. Také okolnosti, že v mnohých názorech na práce celokožené vazby se s autorem zmíněné knihy rozcházím, přiměli mne k souhrnu a doplnění článků.
Mezi odborníky a knihomili se  říká  pečlivě zpracované vazbě polokožená a polofrancouzská a vazbě celokožené francouzská. Je to ustálený zvyk, věc názoru. Vždyť i u nás byli dovední  knihaři, jak o tom svědčí staré vazby krásně zpracované, řezané, zlacené i jinak zdobené.
Nerad užívám rčení  francouzská vazba, prostě říkám celokožená , protože tím pojmem rozumíme my knihaři vazbu veskrze přesnou, od začátku až do konce pečlivě zpracovanou, jen z dobrého materiálu.to je celokožená vazba.
Jinak nahlížejí na celokoženou vazbu nakladatelé a knihkupci, kteří nedělají rozdílu v přesném zpracování celokožené vazby a levném, běžném závěsu do desek, potažených ve většině případů  kůží podřadné jakosti. Ti stejně zákazníky klamou, prodávajíce jim věc, která  zpracováním a materiálem naprosto neodpovídá požadované ceně. Neužívají také v prospektech názvu polokožená a celokožená vazba nebo  polo francouzská a francouzská nýbrž nabízejí  vazbu v polokůži  a celokůži.
Je na knihařích, aby dovedli své zákazníky poučit, aby jim dovedli vyvrátiti velký omyl, aby je dovedli přesvědčiti o rozdílu v zavěšení  do desek a o pečlivém zpracování celokožené vazby. Ovšem je třeba,
 aby takovou  skutečně dobře zpracovanou vazbu dovedli  dělati.Vím, že se někdy těžce pořizují nové věci a mnozí knihaři vpravují do nových nebo jim neznámých směrů pracovních. Ale také vím, že je mnoho  mladých snaživých kolegů, kteří neměli příležitost v dílně nahlédnouti do tajů  přesné práce při  vazbě celokožené. Sdílím často jejich stesky na kursech knihařských, pozoruji snažení  mnohých posluchačů, vidím často i skutečnou lásku k řemeslu  a zájem o krásnou věc obojí zaslouží  všestranné podpory..
Dobře vím, jak práce těší, je-li posvěcena  láskou a že těší  dvojnásob, je-li krásná. Vím jak blaží vědomí  práce dobře vykonané.
Při stálém styku s mladými pracovníky znám dobře mezery v jejich odborném vzdělání. Z mých  zkušeností vybral jsem  ony  poznatky, které jim  mohou prospěti  a jejich názor  na dokonalou práci prohloubiti. Někde popisuji a vyobrazuji nástroje, pomůcky a způsoby práce  v našem  řemesle málo známé, popřípadě i neznámé, některé jsou jen moje. Ale uznávám je za tak důležité, že bez nich se dobrá práce  udělati  nedá, právě tak jako některé nástroje  a jednotlivé pracovní výkony i v dobrých dílnách  užívané, vůbec zavrhuji.
Měl jsem  od počátku až do konce na zřeteli, že píši pro knihaře, proto pomíjím popisování běžných nástrojů a pomocných strojů, popisování nejběžnějších pojmů a prácí, které jsou každému knihaři známi..
Snažil jsem se , aby pojednání bylo psáno jasně a pokud možno stručně, aby šikovné ruce  snaživých pracovníků vždy v nich našli co potřebují.
Jak vzniklo toto dílko- z lásky ke krásnému řemeslu- tak ať plní své poslání. Budí lásku ke krásné práci.
A  vykoná-li jí jen z části, bude mi to dostatečnou odměnou.
 
P A P Í R Y           K N I Ž N Í
Papíry knižní  tvoří  význačnou  součást našeho řemesla  a  je  velmi důležité, aby jim  knihař  dobře rozuměl. Není to snadné  se  tomu  naučit,  ale je to nutné..Koliké nepříjemností  byl by mnohý pracovník  ušetřen, kdyby věděl co  který papír při  zpracování  vyžaduje, aby vazba celkově  dopadla dobře.Jiného zpracování  vyžaduje kniha, tištěna na tak zvaném pírkově lehkém papíře, jiného na těžkém křídovém. Nebo na dřevaprostém, zase jiného na  císařském japanu, nebo na tvrdém ručním papíře.Na mnohé lepší bibliofilské knihy dneška je užito hollanského strojového papíru ,,Panoekek , který je sice velmi vhodný pro tisk, méně však je vhodný pro knihu, protože je příliš měkký a lámavý .Méně již bývá užíváno holanského strojového papíru ,,Van Gelder,,Je to sice také papír strojní výroby, ale k jeho výrobě je  užíváno materiálu dobré jakosti, je více klížený a  na knihy se výborně hodí. Je této značky  tolik druhů, že je možno  na knihu jakéhokoliv  formátu
ale i síly   klížení i zabarvení  - je bohatý výběr. Mnohé německé papíry  se jakostí vyrovnají holanským. Méně vhodné jsou papíry francouzské, které se vyznačují silným klížením  a papíry  italské  které jsou klíženy méně.. Náš český papír z papírny Eggerthovy v Prášilech na Šumavě, v pravém slově ručně vyrobený vyrovnal se  vzhledem dobrým ručním papírům, nejvýznačnějším papíren cizích, ale jakosti mnohé daleko předčil.Některé druhy z této papírny, vyráběné před 1. svět. Válkou jsou takřka nedostižné.Eggerthův papír si skutečně zasloužil titulu ruční. Vezmete-li do rukou ,, Čelakovského OHLASY , vydané Bradáčem a Pištěné v Politice na tomto papíře, potvrdíte to.Je to papír mající všechny dobré vlastnosti ručního papíru pro tisk knihy. Toto vydání ,, Ohlasů ,,  z roku 1913, bylo tištěno na  dvojím Eggerthově papíře a  sice na silnějším bílém  a na slabším zahnědlém. Oba druhy byly krásné, pevné a poctivé výroby. Mimo toho byla  malá část nákladu vytištěna na papíře holandském, na japanu a myslím, že pět výtisků na pergamenu.
Ještě několik bibliofilských tisků, před r. 1915 tištěných, honosí se  papírem z této ruční papírny. Je k velké škodě české  bibliofilie, že na tomto papíře je tištěno poměrně málo českých knih a že nakladatelé pěkných tisků nechali tuto papírnu živořit a konečně zaniknout .Před léty vyhořela a část zařízení  které se zachovalo je uloženo zatím ve  sklepích technického muzea v Praze.
Také ve Velkém Losíně /Ullersdorf/ na Moravě je jedna z nejstarších papíren u nás, která vyrábí dosud papír ručně a velmi dobré jakosti. Je to papírna založena z popudu J.a.Komenského a od svého založení je neustále v provozu. Ani na tuto papírnu nakladatelé nepamatuji, ač by si zasloužila hojného odbytu svých výrobků.
Papíru strojové, které se k tisku knih užívají, jsou různých druhů a je nutno  se o některých  zmíniti obšírněji,. Na mnoho knih  dneška je  užito papíru lehčího. Nakladatelé je j rády užívají, vychvalují jej a mnozí zákazníci myslí, že je to papír hodnotný.
Velká většina těchto lehkých  papírů je podřadné jakosti.
V létech padesátých až sedmdesátých předminulého století se tisklo na papíře slabém, který někdy byl čistě bílý, někdy zažloutlý a někdy až dohněda. Byl to tehdy papír standardní, tiskly se na něm takřka  všechny knihy a byl to papír který měl všechny podmínky pro dobrý tisk a dobré zpracování knihy,.. Je-li kniha z této doby svázána a máte-li jí svázati znovu, víte  jaké je  třeba práce jí rozebrati, jak drží
archy při sobě. Někdy byl tento papír méně, někdy více klížený, ani jedno ani druhé vazbě nevadilo.
Později v létech osmdesátých a devadesátých předminulého století se lepší knihy tiskly na tak zvaném velinu. To je velmi dobrý papír, je silnější  z dobrého materiálu, nežloutne tak snadno od krajů a neláme se .O   křídovém papíru velká většina zákazníků  se domnívá, že je výrobek kvalitní, zatím je to jeden z nejhorších papírů a nemělo by se jej k tisku užívati vůbec. Je  ovšem  také v mnoha druzích, ale i ten nejlepší druh se jakosti a trvanlivostí nemůže rovnati  novinovému papíru.. Také různé napodobeniny dobrých papírů nestojí za mnoho. Tak například papír „Antik“ rýhovaný jako starý ruční papír, je velkou většinou jakostí velmi podřadné. Tak též různé imitace domácí i cizí výroby japanu se k tisku dobrých knih nehodí .Vyjímám ovšem holandskou  imitaci  japanu, to je papír zvaný  ,,holandský  japan“ značky Van Golder. Je  to výborný papír a divím se, že jej papírna nazývá imitaci  japanu. Tím svoji  dobrou značku spíše znehodnotila.
   Aristokraty mezi papíry jsou produkty čínské a japonské.Čínský papír je jen na několika  českých  knihách, snad by se spočítaly na  prstech jedné ruky.. To dovedl pochopiti soukromý nakladatel Florián ve Staré Říši na Moravě a dal  část nákladu knihy ,, Můj  Flos  Sanktorum,, na čínský papír  r. 1914 vytisknout.
Z japonských papírů se hojně užívalo u nás  v době bibliofilského rozmachu / v létech 1912 – 1917 / t. zv. císařského  japanu. Je zahnědlého tonu, málokdy bílý. Je mnoho knih  českých, vlastně knížek na něm tištěno, většinou jen část nákladu. Jsou sice i jiné
Druhy japonských papírů velmi krásné, ale na tisk knih méně vhodné a užívají se více k tisku jednotlivých grafických  listů. Kniha tištěná na japanu,, toť takřka věčnost. Tento papír se  žádnými vlivy nemění,je ale drahý a proto se málo užívá.
Výborný druh papíru knižního je slabý anglický papír ,,Oxford, kterého užívají k tisku latinských  breviářů.Je také různé jakosti, ale pro knihy skutečně vhodný. Vyrábí se v barvě bílé a zažloutlé. Na  bílém byla  v roce 1912 vytištěna ,, Němcové . Babička, na žlutém ,,Rostlinopis. /Nákladem  Prombergra v Olomouci/. Také Jiráskovo , Temno, bylo u  Ottů na tomto papíře vydáno, před válkou se tomuto papíru říkalo  ,,indický,, dnes se mu také  říká  bibliový.
Mnozí nakladatelé při tisku dobrých  literárně hodnotných knih vůbec nepřihlížejí k jakosti papíru. Příklad máme na ..Wintrově Mistru Kampánu na I. a II. vydáni, Ottově , na Jiráskově ,Temnu , III.vyd.,,Brémově, Životu zvířat,, a mnoha jiných.. Na těchto třech dílech je papír tak podřadné jakosti,že je škoda nákladnější vazby .
A přece si zákazníci rádi na vazby těchto knih doloží, protože se jim líbí dobrá jejich úprava.
  Staré knihy, / to říkáme knihám asi do roku 1700  vydaných, jsou  tištěny na papíře ručním, ovšem různé jakosti,Nejběžnějším tehdejším  papírem byl tak zvaný režný, na němž je tištěna převážná většina knih
Do roku 1700, je barvy zahnědlé, ale velmi dobrý.Lepší a větší knihy byly tištěna na papíře lepším, někdy  slabším, jindy silnějším, ale vždy jakosti výborné. Často je na nás žádána převazba takových knih a shledáme, že papír není vždy klížený. Tisklo se  tehdy  ručně na papír velikou většinou neklížený, který ještě před tiskem vlhčili máčením ve vodě..Papír, nebo ještě lépe řečeno potištěné archy klížili tehdejší vazači sami, patřilo to  práci knihvazače. Přestože i dnes  někdy  taková vazba staré knihy do dílny zabloudí a stojí za to , aby byla svázaná dokonale, zákazník rad na takovou vazbu obětuje slušný  obnos., je třeba papír knihy napustit, to je naklížit, čemu starší knihařina tiskaři říkali planýrování. To děláme: po pečlivém rozebírání a očištění archů, tyto rozložíme na dvoulisty / málokdy se stane, abychom takovou knihu dostali do vazby nerozřezanou/ a tyto  máčíme do tak zvané planýrovací vody, kterou si podle starého receptu, který zněl na  loty a mázy, připravíme následovně:
            20 dkg  dobrého kostního klihu
            20 dkg  bílého mýdla
            10 dkg  práškového kamence
rozpustíme v 6 litrech horké měkké  čisté vody, roztok nalijeme do tak velké nádoby, aby  se rozložený dvoulist nebo arch mohl namočiti, . Namočíme jej tak,aby byl úplně prosáknut a pověsíme na napnuté čisté  šňůry k uschnutí. Tak namočíme všechny dvoulisty, při věšení je nedávejte na sebe, sbortily by se  a vadilo by to při lisování. Po uschnutí sebereme dvoulisty vložíme patřičně do sebe a  po srovnání
zalisujeme.. Takto naklížené archy se  dále velmi dobře  zpracovávají a kniha tím získá, je trvalejší, protože papír je pevnější.
 
Rozebírání .
 
Rozebírání knihy k celokožené vazbě určené, je třeba věnovati zvláštní  péči, protože je  bezúčelné potahovati knihu  kůží, není-li vazba naprosto pečlivě a   správně od začátku až do konce zpracována.Slovem celokožená, rozumí se vazba do všech podrobností pečlivě zpracována, to je  dáti vazbě vše, čeho vyžaduje
, všechen užitý materiál dobré jakosti a pečlivou práci zkušeného odborníka.
Při rozebírání knihy brožované dbejme, aby odtrháváním archů od sebe nebyla poškozena obálka, protože mnoho zákazníků žádá, aby tato byla přivázána ke konci knihy. Obálku nepoškodíme ve hřbetě, odtrhujeme-li arch po archu. Tedy neodtrhnout obálku najednou.  někdy je třeba arch, než jej  utrhneme , na vrchní straně zbaviti klihu
/ oškrábati nožem/. Tak pokračujeme až do konce a obálka zůstane  ve hřbetě nepoškozená, jen málo klihu na ní zůstane, ten snadno nožem
oškrábeme a je-li třeba, hřbet obálky slabým papírem vylepíme a mezi
makulaturou  vylisujeme. Obrázkové přílohy, jsou-li v knize nějaké, označujeme v zadním  dolejším levém rohu číslem, ke které straně patří a dáváme je stranou, Archy zbavíme klihu pečlivým oškrábáním, jeden po druhém prohlédneme a je-li třeba, znovu je pečlivě složíme.
Věnujeme  náležitou pozornost tomu, aby se plochy tisku na stránkách řádně kryly.. To zjistíme nejlépe při rozloženém archu proti světlu, ačkoliv dobrý pracovník vidí chybné lomy již při odtrhávání archů..
Jsou-li všechny archy znovu dobře složeny a není-li kniha ze zvláště dobrého papíru, nalepíme do hřbetů prvých a posledních dvou archů papírové proužky, asi 1 cm široké, z papíru slabého, ale pevného, které nejsou v arších téměř znát. Knihu dobře srovnáme ve hřbetě a u hlavy a zalisujeme asi na dvě hodiny, nebo přes noc.Mezi tím  upravíme přílohy a mapy. Je-li tisk jednostranné přílohy tak velký  jako sazba stránky, dbejme, aby se kryl se sazbou. Bývá to málokdy a dle toho musíme přílohu upraviti, správně se má příloha zařadit do archu tak, že jí u hřbetu ohneme asi půl cm široce a dáme jí kolem
archu , ale nelepíme jí.Je-li jednostranná příloha na silnějším papíru, jak často bývá, / nevím, proč si nakladatelé tolik v tom libují/, musí se nalepiti na proužek pevného papíru a odsazené zahnout též kolem archu. Musí se ovšem od přílohy odříznouti ta šířka, oč jsme jí odsadili, aby se tisk přílohy kryl se sazbou. Dvoustranné přílohy přilepíme úzce na proužky pevného slabšího papíru./Je-li příloh několik mohou býti proužky i ze silnějšího papíru, pokud možno, jako je papír na knize/. Dvoustranná příloha má býti v knize upravena tak, aby i ve hřbetním přeložení byla po otevření úplně zřetelná a proto je třeba jí více od hřbetu odsaditi, to je asi 2 cm širokém. Tato vzdálenost je průměrná a dovoluje-li tomu tisk přílohy, neodsazujte jí méně.Proto proužek, na který se příloha nalepí přiřízneme asi 3 cm.široké. Na zadní straně namazané dvoustranné přílohy na tyto proužky úzce  nalepíme.
Mapy řadíme do knihy tak, aby při čtení mohly býti vedle knihy, po pravé straně. Tak se i otevřená mapa při čtení knihy může sledovat, jedině tak je to správné. K tomu účelu složíme mapu tak, aby mohla býti přilepena za levý okraj. Mapu na zadní straně úzce namažeme a nalepíme na list papíru, který je asi o 2 cm širší než kniha. Při skládání  mapy dejme pozor, aby byla složena dobře, aby se novými lomy nepoškozovala a pokud je možno dalších lomů vystříhejte. Musí však býti složena tak, aby se do knihy celá vešla a nesmí po složení a zařazení do knihy dosahovat až do hřbetu. Je-li mapa dvoustranná, je lépe jí  na předních okrajích více přiříznout, levý okraj může býti zcela malý. Taktéž upravíme diagramy, tato úprava je velmi důležitá. Jsou-li mapy a diagramy správně upraveny, vyjmeme knihu z lisu a zařadíme je..
Přílohy  jednostranné na slabém papíře, které nemají tak velký okraj, aby se mohly zahnout kolem archu, přilepíme zcela úzce na patřičné místo. Knihu jsme lisovali  proto, aby se nové lomy nevrátily do původního složení a aby se nám snadněji pracovalo. Před zařazením příloh rozřežeme všechny archy nahoře i po straně. Rozřežeme i tu knihu  ve které není příloh. Na to nezapomínejte. Nikdy se  nerozřezaná kniha nedá tak  pěkně zpracovati jako rozřezaná .Mapy zařadíme za pojednání o nich a sice tak, že nejdříve přeložíme papír na kterém jsou nalepeny těsně vedle mapy, takže papír je zlomen kolem, papír dole mapa nahoře. Přesně si naměříme oč musí být papír
širší než mapa, je-li zavřena /složena/ a do knihy založena tak, aby se při řezání knihy na přední straně řezáním nezachytila. Tento čistý list s mapou zahneme kolem archu a jsou-li všechny přílohy a mapy zařazeny, přiložíme ke konci knihy obálku. Má-li býti obálka celá, přeložíme jí v prvém původním lomu, nepřilepujeme jí, připevníme jí na předsádku a přišijeme, má-li býti jen přední část, připevníme jí proužkem k poslednímu archu, jako přílohu..
     V mnohých lepších knihách, bývá obraz proti titulu na zvláštním listě. Ten musí býti pečlivě upraven a zařazen, aby se tisk kryl se sazbou. Dáváme jej obyčejně na proužek papíru, knihu zase pečlivě srovnáme u hlavy i ve hřbetě, je-li v knize více příloh, srovnáme jí po arších, aby všechny dvoulisty byly ve hřbetě řádně zasunuty, přiložíme navrch i dospod po archu čisté  makulatury a teprve teď knihu silně, nejméně na  48 hodin zalisujeme.Zbývá ještě zmíniti se  o některých zvláštních případech výpravy knih, kterým  nakladatelé sice péči věnovali, ale nebrali zřetel na to, bude-li možno z toho, co knihou
nazvali – knihu  skutečně udělat. Například ,,Dodéovo:Písmo svaté,, 
vydané velmi nákladné asi tak před 12 léty Ottou s překrásnými dřevoryty, je tištěno na velinovém papíře, foliového formátu, na dvoulistech, obrazové přílohy na jednotlivých listech. Toto dílo vycházelo v sešitech, dvoulisty byly na hřbetě naklíženy a zalepeny do obálky, Zrovna tak dílo z téhož nakladatelství ,, Čechy,, Musí-li se z dvoulistů oškrábati při rozebírání klih, dvoulist tím značně utrpí. Mnoho zákazníků, kteří tenkráte písmo svaté po     sešitech odebírali, nebo později v sešitech koupili si je dalo svázat do celokožené vazby.I původní  vazba byla v celokožených a polokožených deskách na tehdejší dobu velmi bohatě a honosně  vypravená.Dostane-li knihař toto dílo do práce, jde mnohému hlava kolem, má-li naň poříditi dobrou  celokoženou nebo polokoženou vazbu. A takových zvláštností je celá řada ,, Říše nerostná,, vydaná Vilímkem, ,,České ovoce,, z Unie ,,Šetelíkova ,, Praha,, a tak dále.
      Při těchto dílech je třeba si počínati zvláště obezřele, vyřešení dvoulistů a jednotlivých listů do složek tak, aby byly pevné a daly se dobře šít. Aby se kniha dobře okulatila, oklepala a aby vazba dobře dopadla. ,
      Při dvoulistech je třeba tyto slepiti jako román z novin, ale posle- dní dvoulist , který lepíme, nenalepíme na prvý zahnutý dvoulist kolem  vložky, nýbrž jej  nalepíme odsazeně, vedle zahnutého, takže hřbet vložky vůbec nestoupne . Vložky nedělejme silné stačí ze čtyř dvoulistů, obrazové přílohy jednotlivé v to počítaje.Z takto upravených vložek se dá kniha dobře zpracovati..
     Dostal jsem do práce ,,Šetelíkovu: Prahu a měla být v nákladné  celokožené vazbě. Toto dílo stálo přes 500.-Kč a je svázána jako nejlevnější  amatérské album na fotografie . Sestává ze 100 jednotlivých slabých kartonů pěkných barevných reprodukcí a 100listů na slabším papíře. Je vždy jeden  list textu před obrázkem. U hřbetu jest asi o 6 cm větší okraj, což má být. To proto, aby kartony i s listy v textu  srovnány na sebe, byly na třech místech provrtány  i s celoplátěnými deskami a vše protaženo  šňůrou. To je nakladatelská  vazba na toto drahé dílo.
     Po náležitém promyšlení jsem vše vyjmul z desek a textové listy jsem vybral. Kartonům jsem  naměřil správný okraj ve hřbetě a odřízl. Bylo potřeba všechny kartony nalepiti na proužky. Vyřešil jsem to tak, že z pevného ručního papíru, síly textových listů, jsem nařezal proužky šíře 11cm a přeložil je v půli, na ně jsem nalepil kartony, namazané asi 4cm široce. Lepil jsem je asi tak, jako mapy zeměpisného atlasu. 
Proužky jsem vkládal vždy dva do sebe, takže byly vložky o čtyřech listech. Nejprve jsem lepil poslední na pravou půli proužku, pak následující na druhý proužek, pak jsem proužek zavřel, nalepil zase následující karton, potom jsem druhý proužek zavřel a nalepil čtvrtý karton. Tak jsem pokračoval až bylo celé dílo nalepeno.
Textové listy jsem přiřízl na první straně, souměrně s obrázky a lepil jsem vždy patřičný text proti obrázku, těsně vedle proužku na rub předcházejícího obrázku, takže jsem textovými listy vyplnil mezeru, která povstala nalepením proužků na kartony.
    Po uschnutí jsem vše srovnal, jednu vložku jsem na zkoušku složil, to je přeložil jsem proužky až k nalepeným kartonům, pak přeložil ještě jednou, zase až ke kartonům. Zjistil jsem, že složené proužky jsou ještě nižší než kartony, že by celá kniha měla nižší hřbet a bylo nutno jej vyplnit. Přidal jsem  do hřbetu každé vložky ještě dva proužky, téhož papíru, šíře 2 cm, které přeloženy a do vložek zasunuty, hřbet na potřebnou sílu zvýšily. Po srovnání všech vložek a lisováním byla kniha všude stejně silná a velmi dobře se zpracovávala. Na hotové vazbě nebylo vůbec znáti, že jsou listy lepeny na proužkách. Ovšem, že taková práce vyžaduje mnoho času, velké pečlivosti, zvláště vyměření správné síly a šíře proužků a jich skládání..
     Ani na zlaté ořízce nebylo takřka znáti skládání proužků. Kniha se velmi dobře otvírala a vazba byla naprosto dokonalá.
    Podobně jsem vázal „ Říši nerostnou“, ovšem jen do polokožených vazeb. ,,České ovoce jsem lepil jako románek z novin a barevné přílohy jednotlivé jsem lepil až do slepených vložek a sice tak, že jsem je nelepil až dovnitř hřbetu, nýbrž odsazeně o šíři založeného posledního dvoulistu. Tím taká hřbet nestoupl, a bylo tím celé vazbě dobře poslouženo..
Každá vazba se dá dobře vyřešit, ale je třeba vždy náležitě jí promyslet. Celokožená vazba se dělá obyčejně jednotlivě a vyplatí se vždy posloužiti zákazníkovi.
 
 
Zářezy  a  šití,    
 
Není snadné, zvláště knihaři  začátečníkovi určiti, hodí-li se pro tu neb onu knihu, která má býti pečlivě celokoženou vazbou opatřena, šíti na pravé vazy. Je důležité, aby knihař dovedl rozlišovati, který  papír hodí se pro toto šití a další dle toho   zpracování, který papír se pro toto hodí méně a který se nehodí vůbec.
         Šije-li  se přece tak kniha, nehodící se papírem k vazbě na pravé vazy, vazba takto zpracována pozbývá  účelnosti a tím i ceny,
         K vazbě na pravé vazy nehodí se v prvé řadě kniha ze silného  tvrdého papíru, dále z papíru křehkého, obzvláště knihy malého formátu, které jsou tištěny na ručních papírech jen trochu silnějších a tvrdších. Knihy z takových papírů, vázány na pravé vazy se těžko otvírají a otevřou-li se  přece, snadno se ve hřbetě zlomí a tím se vazbě neposlouží.
         Knih , hodících se k vazbě na pravé vazy, máme málo. Proto je radno zákazníka, který žádá tuto vazbu a zpracování jejímu nerozumí, informovati  o účelnosti, přednosti  nebo neúčelnosti vazby na tu nebo onu  knihu.
         Kniha na pravé vazy šitá má míti dobrý papír, měkčí a slabší, zvláště je-li menšího formátu , Na knihu, jako jest třeba Wintrův Mistr Kampanus a podobně se tato vazba nehodí vůbec, protože papír má  velké procento  přísady dřeva, je křehký, láme se a ani v této vazbě kniha dlouho nevydrží. / Ottovo vydání/. Na staré knihy  z ručních papírů se toto šití hodí a je úplně na svém místě .   
Rozlišujeme hlavně účelnost vazby a dle toho pracujeme.Při šití na pravé vazy počínejme si následovně.
Máme-li předsádku hotovou a zastříhnutou,odložíme první a poslední arch,  / to je jen prázdné dvoulisty s předsádkou/,  vložíme knihu do prkének, nechávajíce hřbet venku a vyměříme na hřbetě počet vazů. Obyčejně jich děláme pět. Je samozřejmé že knihu po srovnání sklepneme u hlavy připravenou k zaříznutí, zkontrolujeme trojúhelníkem, je-li dobře srovnána  a  po rozměření i naznačení .zářezy dle trojúhelníku  Zařezáváním od oka by se mohlo státi, že zářezy, ač byly   provedeny rovně by jako vazy dopadly křivě, šikmo. To se stane tím, že kniha byla u hlavy srovnána  šikmo, tím i šikmo  ušita  a při klížení u hlavy srovnána.. Proto musí býti zářezy k šití na pravé vazy rovnoběžně s hlavou knihy.. Počítejme též, že se kniha nahoře ořízne a dle toho rozměříme vazy tak, aby nejhořejší políčko bylo asi o dvě šíře vazů větší.Je nejlépe,naměříme-li si výšku desky na proužek lepenky podle dosud neoříznuté knihy / to dobře vidíme, jak budeme knihy nahoře řezat/, na tom si rozdělíme vazy jako na hřbetníku a dle toho provedeme zářezy, které při vazbě na pravé vazy jsou nepatrné, jest to vlastně jen znaménko. Zářezy kde mají býti motouzy a u krajů zapošití. Připomínám, že to má být jen  znaménko Zářezy k zapošití dělejme také  blízko u krajů, asi l/2 cm.
U knihy, která má míti hřbetník, rozměříme rovněž tak  a zářezy pro zapošití  uděláme mělké a úzké, zářezy na motouz uděláme tak, aby se motouz do zářezu vešel velmi těsně, spíše může trochu vyčnívat, protože utahováním nití při šití se do zářezů zatáhne a jen tak se dá kniha pevně ušíti. Nedělejme nikdy zářezy hluboké, je to nevzhledné a vazba není pevná.  Po dobrém ušití musí být motouz na hřbetě znatelný i po pevném utahování nití. Také po dobrém ušití a utažení motouzů musí kniha držeti pohromadě, jako by byla sklížena..Určit sílu nití, na tu neb onu knihu, není maličkostí. Pamatujme,že knihu určenou pro celokoženou vazbu, šijeme  vždy skrz a dle toho musíme určit sílu nitě. Také  berme  k šití pěkný druh nití.nejlépe bílou pevnou přízi.Nepěkně vypadá, je-li kniha šitá obyčejnou šedou  režnou nití, kdežto bílá  není v arších tak znatelná. Nit před  šitím  voskujeme.
Knihu nešijeme s jinými knihami na stávku, šijeme jí  tak  zvaně v ruce, ušijeme jí mnohem pevněji a tím, že motouzy neprotahujeme, neroztřepí se  a v zářezech jsou těsnější. Hlavně prvý  a poslední arch se  na napnutí na stávku nedá přitáhnout a přišít pevně, protože i když motouz přitáhneme pevně  nití tak, co nejvíce snese, po vytřepení je první a poslední arch uvolněn. v ruce  šijeme knihu tak , že otevřený poslední arch, to je dvoulist a přitaženou předsádkou, si položíme hřbetem k sobě na okraj stolu, do něj položíme arch následující a označíme si dle zářezů propíchnutí, asi dva milimetry na každou stranu od zářezů. Jehlu mějme v poloze vodorovné, aby nebylo v předsádce propíchání jehlou znát.Rovněž tak si propícháme arch  prvý. Přistříhneme si patřičné délky motouzů , raději delší a na jednom konci je roztřepíme , asi tak dalece jak chceme nechat konce dlouhé, po roztřepení motouzů šijeme tak aby roztřepení přišlo asi do třetího  archu od zadu.. Hned poznáte oč je toto šití pevnější proti šití na stávku., oč se  krajní archy dají více utáhnouti. Šijeme skrz, na koncích zapošíváme, ač to při dobrém šití není nutné, motouzy si vždy za několika archy utahujeme, je-li třeba i kleštičkami a  došíváme-li asi k třetímu archu, odhadneme , není-li třeba hřbet trochu  sklepnout /pokud možno se tomu vyhýbejte/, a po sklepání hřbetu, motouzy patřičně utáhneme  a konce rozpleteme. Pak teprve došijeme do konce a kniha je ušita mnohem pevněji, než na stávku. U takto ušitých knih vám krajní archy při kulacení nepovolí.
Utáhneme ještě motouzy, vytřepíme je  a zalepíme zahnutí předsádky jen tak úzce, jak je založena. Při tom musíme dbáti, aby prvý a poslední arch  byl zároveň  z  knihou.. Motouzy necháme ležet a knihu ve dvou  rovných ,čistých  prkénkách sklížíme, ale opatrně, aby do vytřepaných motouzů se nenasákl klih. Klížíme řídkým  horkým klihem. Silnější knihu  před klížením si zkontrolujeme trojúhelníkem, u hlavy je-li kolmo srovnána..
Při šití velké silné knihy na pravé vazy je nutno užíti místo motouzu k šití pevnější šňůry, protože motouz někdy při utahování kleštičkami se utrhne a to je velmi nemilé. Šití  musí být dobře  utahováno v každém archu a motouz se nesnadno povytahuje, hladká šňůra  se utáhne mnohem lépe.
Při tomto šití dbejme pečlivě, aby některý arch nebyl méně utažen, navazujeme  nit jen  k zapošití, na vazu by uzlík překážel. Také dbejme, aby již při šití byly archy u hlavy i ve hřbetě pečlivě srovnány.. Šijeme-li  přece knihu na  pravé  vazy na stávku, šijeme ji bez prvého a posledního archu. Pamatujme při začátku s nití , abychom nemuseli na  krajním archu navazovat. Arch prvý a poslední přišijeme až po utažení  motouzů, po případě po sklepnutí hřbetu a po utažení a roztřepení. Ale zásadně přišívejme krajní archy jen  na rozpletené motouzy.
Protože zpracování vazby s pravými vazy je mnoha pracovníkům neznámo / v kolika dílnách se dělají takové vazby  /. , je nutno toto šití zevrubněji popsati
Za starých dob, kdy se  šily a vázaly velké těžké knihy, které byly šity na silné šňůry, mělo smysl , když do dřevěných desek se provrtalo na jednu šňůru, dva, tři nebo čtyři otvory, kterými se  šňůra provlékla, otvory se nemohly udělat tak těsné jako v lepence, které se jen proseknou a pak motouzem provlečeným zaklepnou. V dřevěné desce  se šňůry zaklepnout nedaly., jen se provlékly dvakrát nebo třikrát pro sílu šňůry se ještě navrch i vespod desky  vyřízly obyčejně žlábky, aby silná  šňůra nebyla pod kůží  příliš znatelná a také proto, aby se neprodřela, na konci šňůr se zavázaly, někdy i roztřepily a zalepily, tak jako dnes.Ale , proto, že se zaklepnutím, proseknutého otvoru nemohl otvor stáhnouti, tak jako v lepence děláme dnes, byly šňůry proto protahovaly vícekrát. Dnes to nemá smyslu.
 
Ořezávání a oklepávání.
 
Je-li sklížená kniha dokonale suchá a má-li se řezati, ořízneme jí pečlivě v řezačce jen na přední straně. Zkulatíme ji. kulatí se nám dobře, protože je nahoře rozřezána, přední archy nám nepovolí, protože jsou dobře šitím utaženy..
 Kniha z ručního papíru se  na přední straně a dole neřeže a zkulatí se jako oříznutá.Zkulacení musí být přesné, stejnoměrné, spíše méně kulaté než více, ale dejme pozor, zvláště u knih z těžkého papíru, aby se hřbet po oklepání a vyjmutí z lisu nenarovnaly! to je nepěkné a dá se tomu zabránit správným našitím hřbetu. Viděl jsem i novodobé vazby, které měly hřbet prohnutý zpět, tedy opak kulacení.
Nedovedu pochopit jak může někdo celokožené vazby dělat tak, že po sklížení knihu okulatí, oklepe, přelepí hřbet a po zaschnutí násilně a pracně zase hřbet narovná, ovazuje a potom teprve řeže na přední straně. Dělají prý to francouzští a angličtí mistři na zvlášť nákladné vazby.Aby to byla skutečně ruční práce, ořezávají knihy hoblíkem!
U nás je již málo těch knihařů, kteří hoblíkem ořezávali, ale já jsem se tak vyučil! Vím dobře , co je to ořezávat hoblíkem a jaké je ořezávání ve stroji. Vždyť v ruční řezačce je také ořezávání ruční a nepoměrně přesnější, jistější a lepší než řezání z hoblíkem.
Vím, že se i u nás tu a tam najdou jednotlivci, kteří ve snaze napodobiti tyto francouzské a anglické mistry, to tak dělají,ale věřím, že i oni uznávají,že je to mírně řečeno, bláhovost.
Pracujeme od počátku až do konce vazby pečlivě, poctivě a nesnažme
napodobovat i to o čem jsme přesvědčeni, že to vazbě spíše škodí než prospěje.
Je-li kniha zkulacena, oklepáváme jí v oklepávačce, máme-li jí, nebo v lisu. Musíme jí oklepati velmi pečlivě a je třeba, abychom k tomu měli zvlášť čistá, hladká a tvrdá příčná prkénka, s ostrými hranami a je nejlépe, pořídíme-li si prkénka nová, která si necháme jen na celokožené vazby. Aby byla prkénka čistá, neznečistíme je klihem a škrobem. Nebudeme je oškrabávati, protože častým a velmi pečlivým škrábáním pozbudou hrany rovnosti a ostrosti. Proto po oklepání v oklepávačce, než dáme knihu do prkének, přehneme si přes hrány prkének / asi do půli prkénka/ slabý papír takto, oklepanou  , knihu do prkének  vložíme, dáme do lisu, drážku  doklepneme až k prkénkům a přemažeme hřbet  řídkým škrobem. Po chvilce škrob vytřeme, tím také odstraníme rozmočený klih, hřbet přemažeme řidším horkým klihem, přelepíme slabou gáží, tu přemažeme  slabě řidším škrobem a prsty dobře přihladíme.
Knihy šití na pravé vazy musíme oklepávati zvláště pečlivě, nesmíme klepat do motouzů, aby nám uvnitř hřbetu nevznikly nepěkné záhyby, které jsou zjevný při otevření knihy. Tyto hřbety není třeba ničím přelepovat, jsou-li knihy dobře šity a hřbet pěkně před klížením srovnán. Nesmějí nikde vyčnívat uzlíky nití, které při rovnání tlačí archy zpět. Hřbety s pravými vazy tedy nepřelepujeme vůbec, jen přetřeme škrobem a po chvíli škrob s klihem vytřeme a případné nerovnosti zahladíme kostkou.
Zvláště u knih ze silnějších archů je důležité, aby archy byly po oklepání srovnány. Kostí musí hřbet tak krásně zhladit, že není třeba jej polepovat papírem a  po uschnutí rašplovat, ať už čímkoliv.Nedělám to nikdy a přeci není možno rozeznat bez otevření knihy, má-li kniha hřbetník nebo nikoliv. Naškrobený, mokrý hřbet knihy hladím kostí tak dlouho, až je absolutně všude stejně hladký, žlábky mezi archy se vyrovnají, je-li někde uzlík, pěkně se zamáčkne a pak teprve vytru a nechám knihu zalisovanou.
Necháme hřbety v lisu uschnouti obyčejně do druhého dne a po vyjmutí z lisu sejmeme vrchní prkénko, které musíme násilně od knihy trhati. Papír z prkénka zůstane přilepen u hřbetu a lehce jej i s přesahující gáži od vrchního  archu odřízneme. Tak nám zůstane oklepávání ostré a čisté. Prkénka jsou též čistá a hrany ostré, protože se nemusí nikdy oškrabovat. Zvykněme si na to i při obyčejných vazbách, které oklepáváme..
Oklepanou knihu je třeba oříznout nahoře a dole. Protože je oklepána, musíme dbáti, aby se drážka nepoškodila a pro pod knihu přidáme tak silnou bílou lepenku, jak je vysoká drážka, raději silnější. Knihu přisadíme v řezačce k sedlu, pod bílou lepenku dáme ještě lepenku, na které řežeme, navrch dáme lepenkovou náložku a ořízneme pečlivě dole.Spodní bílou lepenku při řezání přeřízneme a tím dořízneme i oklepávání. Nemáme-li v řezačce  dostatečně ostrý nůž, raději bílou lepenku nepřeřezávejme a oklepání po vyjmutí knihy z řezačky dořízneme ostrým nožem. Málo ostrý nůž v řezačce snadno oklepanou drážku vytrhne. Taktéž  ořízneme knihu nahoře.Knihu z ručního papíru řežeme jen nahoře a nerovné okraje papíru působí někdy starosti, aby kniha byla nahoře oříznuta rovně.Málokdy se může dolejší nerovnou stranou přisazovati k sedlu řezačky a znamení nahoře dle pravého úhlu a dle toho označení teprve řezat je nejisté. Pomůžeme si tak, že bílou lepenku, kterou dáme při řezání pod knihu, si dříve přistřihneme do pravého úhlu, ale trochu vyšší než kniha, knihu přiložíme oklepáním k lepence, tak jako při nasazování a přisadíme k sedlu lepenky, která u hlavy knihu trochu přesahuje. Tím docílíme oříznutí naprosto přesné, rovné, bez špičky. Při silných knihách zvlášť dbejme, aby vrchní drážka se spodní běžely rovnoběžně, čily aby se kryly. Stačí nepatrné uhnutí a oříznutí je křivé, kniha má špičku.
Mnohému knihaři bude divno, proč knihu k celokožené vazbě  určenou, již po zkulacení oklepáváme, přelepíme hřbet a po uschnutí tohoto teprve řežeme knihu dole a nahoře.Dělá se to  tak proto , aby oříznutí knihy bylo přesnější.
Řežeme-li s kulacenou knihu neoklepanou, stane se velmi snadno,že řezání nahoře a dole nedopadne dobře, protože kniha, zalisovaná do řezačky se obyčejně , byť i jen nepatrně lisováním více zkulatí a po vyjmutí  z  řezačky povolí zase do původního stavu.Obyčejně to dopadne tak, že hořejší a dolejší ořízka není rovná, zvláště má-li kniha trochu vyšší hřbet nebo tvrdý hladký papír Řežeme-li knihu již oklepanou a přelepenou, jsme jisti, že oříznutí dopadne dobře.
Oklepává-li se kniha až po zlaté ořízce, jak je větším dílem  zvykem je na ořízce znáti u hřbetu lom, který vznikne oklepáním. Proto ořízka dělána na knihu již oklepanou, je rovná, tak jak vyšla z řezačky, protože přelepený hřbet nepovolí a lomy vzniklé oklepáním nejsou téměř znatelny.
Celokožené vazby ve většině případů pracujeme jednotlivě, věnujeme i zlaté ořízce péči náležitou. Při lisování knihy k ořízce nedoporučuji tak zvaný špalten, těžko se jimi pracuje a nemá význam knihu lisovat ,  přespříliš některému papíru spíše škodí. Proto neutahujeme lis vždy co nejvíce. Lehký, neklížený, nebo málo klížený papír můžete lisovat sebe více, nedocílíte nikdy zlatou leštěnou  ořízku takovou, jako na papíře tvrdém, pěkném. Lisujete-li takové knihy co nejvíce, stane se vám , že je hřbet u hlavy i o 5mm užší než dole.To je ovšem velmi nemilé při dalším pečlivém zpracování.
Například knihu z císařského japanu, který je velmi lehký a měkký, budete silně lisovat u hřbetu. Kniha silná 3 cm a můžete být jisti, že po vyjmutí z lisu bude hřbet nahoře skoro o 1cm užší a již tak zůstane.-Takové knihy se silně lisovat nesmí, stačí jen lisování slabší a proto je dělání ořízek lisujeme zvlášť. Jak se udělá ořízka na takové a podobné papíry, zmíním se zvlášť.
Na velkou většinu knih celokožených děláme ořízku zlatou, leštěnou pouze nahoře. Na papírech běžných, které se k tisku lepších knih užívají, se dělá zlatá ořízka dobře, na ruční tvrdší papíry velmi dobře, na tak zvané, ruční papíry „Panekoek“ se již tak pěkně nedělají, je příliš měkký, má často vodotisk. Holland je pěkný vzhledem, je levnější a proto jej tiskaři i vydavatelé lepších knih s oblibou užívají. I na papíry dřeva prosté se dá zlatá ořízka udělati bezvadně. Na knihových papírech a tak zvaných velinech se docílí ořízka nejkrásnější, silného lesku.
Před zalisováním knihy si připravíme bílek, nejlepší to prostředek ke spojení zlata a papíru. Všechen bílek z čerstvého vejce vylijeme do čisté sklenice, nejlépe do půllitrové a dolijeme do tří  čtvrtin sklenice vodou. Rozmíchejte pečlivě dřevěnou kvedlačkou bílek vodou a necháme stát. Děláme-li zlaté ořízky málokdy, je zbytečné ředit všechen bílek, stačí polovina nebo čtvrtina s patřičným množstvím vody. Chcete-li mít ořízku silně lesklou, ohnivou, připravíme si též bolus, jako podklad pod zlato.Bolus je tvavočervená hlinka nanesená pod zlato, dodává tomuto větší možnost leštění a nepatrné trhlinky a póry ve zlatě nejsou na tmavém podkladě tak znatelný jako na bílém papíře. Bolus bývá často dosti hrubý a nestačí proto jej naškrábati nožem a rozdělati zředěným bílkem. Chceme.li jej užívati s úspěchem, je třeba jej rozetříti v třetí misce s vodou na řídčí kašičku š je dobře věnovati tomu dosti pozornosti, aby byl bolus utřen dokonale. Můžeme si jej utříti trochu do zásoby a zazátkovat do lahvičky se širokým hrdlem. Nemáme-li třetí misky, třeme jej na kameni na tenčení, špachtlí, ale dbejme, aby vše bylo čisté. Potřebné množství utřené bolusové kašičky si vždy zředíme čerstvým zředěným bílkem, který máme připravený na ořízky.
Připravíme si ještě asi 1cm síly makulatury s nepotištěnými okraji, velikosti knihy. Oříznutou makulaturu / pokud možno, přibližně stejné jakosti, jako je papír na knize /, přiložíme asi po půl cm navrch i dospod knihy a zároveň z ořízkou, tedy né přes, aby se dala ořízka oškrábati po případě i s prkénky přiložíme ještě prkénka napříč a zalisujeme.
Stojí za to pořídit si na ořízky kratší lis, důkladný, stačí mezi šrouby vzdálenosti 30 cm s železnými šrouby a obyčejným, nízkým závitem. V takovém lisu utáhnete pohodlně knihu jednou rukou na stole velmi silně, protože závit má nízké stoupání.
Šrouby v plochým závitem, které na všechny dřevěné lisy výrobci dávají, ať jsou dřevěné nebo železné se na knihařské lisy vůbec nehodí, protože řádné utažení vyžaduje velké námahy.Na dřevěných šroubech není možné dělati závit s nízkým stoupáním, nic by takový šroub nevydržel.
O vhodných a levných knihařských lisech je můj článek v „Knihaři „ ročník 1934, číslo 24.
Ořízku silně zalisované knihy oškrábeme škrabkou, je-li toho třeba..
Hladce oříznutou knihu ostrým nožem a dobře srovnanou s makulaturou do lisu stačí, vydříti jemným skelným papírem /č.000 /.
Na rovnou plochu velké, rozříznuté zátky přehneme si skelný papír a ořízku brousíme jim tak dlouho až docílíme úplně hladké plochy.Pak jí ještě vyleštíme čistými, měkkými odřezky papírovými / tyto si od ,  řezání schovávejme abychom je měli v zásobě, pak důkladně přetřeme řídkým škrobem a zase odřezky do sucha vytřeme a jimi vyleštíme. Toto naškrobení ořízky je velmi důležité, věnujme mu náležitou péči.
Vyleštěnou ořízku natřeme bolusem, který si zředíme s bílkem do misky, ale nesmí býti hustý, stačí  asi tak hustota smetany a nesmí být nanesena vrstva. Nanášíme jej vlasovým štětcem jen tak, že je ořízka jim jen obarvena tmavočerveně.. Je-li kniha z ručního papíru, na přední straně tedy neřezaná. dejme pozor, aby bolus nezatékal mezi nestejné okraje papíru a aby na těchto okrajích nebyl znát. Necháme jej úplně uschnouti a tvrdým štětinovým kartáčkem asi jako na zuby  ořízku přeleštíme., Položíme přes ořízku papír, aby se na ořízku neprášilo a přefiltrujeme si část bílku do misky přes obyčejný filtrovací papír. Přiřízneme si na polštáři potřebnou šíři zlata /na pěkné ořízky používejte výhradně zlata tak zvaného dvojitého. Je silnější a mnohem lépe ořízka dopadne./.
K nanášení zlata se nejlépe hodí vlasový plochý štětec.. Délka vlasů asi 5 cm, šíře asi 8 cm.jako šíře zlata. Štětec přetřeme o vlasy, nebo o čelo na obou stranách tak, že jej druhou rukou přidržíme a protáhneme. Zlato taktéž nabereme na obě strany.štětce tím způsobem, že vlasy štětce položíme na přiříznuté zlato, které hned přichytí, štětec obrátíme a položíme na zlato i druhou stranou. Vlasový štětec pokud možno velký / asi 2 cm v průměru / namočíme hodně, aby se co nejvíce bílku v něm zadrželo a naneseme jej na ořízku, ale opatrně, abychom se ořízky dotýkaly jen bílkem a ne štětcem. Štětcem by se bolus smyl. Je-li ořízka vetší plochy musíme štětec namočiti několikrát., protože na ořízce musí býti bílku v pravém slova smyslu louž. Lis s ořízkou je ovšem v poloze vodorovné Na bílek naneseme zlato na štětci lpící velmi lehce jen dotykem zlata na ořízku, štětec obrátíme a naneseme druhý lístek zlata.. Je-li třeba, sebereme na štětec ještě znovu jeden nebo dva plátky zlata a na ořízku položíme.
Toto nanášení je lehké, zlato se nepotrhá, jde to rychle a myslím, že je to nejpraktičnější. Lis trochu na jedné straně nadzvedneme a zase položíme do původní polohy, aby bílek mohl podtékati pod celou zlatou plochu, takže zlato opravdu na bílku plave. Máme-li jistotu. že bílek na celé ploše ořízky podtekl, nahneme lis k přední straně knihy a necháme bílek po prkénku stéci. Držíme tak lis chvilku, aby všechen přebytečný bílek odtekl. Neodtéká-li již., položíme zase lis a kousky pijavého papíru, bílek na prkénkách vysoušíme.Děláme to proto, aby se řídký bílek do prkének nevpil a nebylo třeba dlouhé doby ke schnutí,. Neučiníme-.li tak, trvá to dlouho než prkénka oschnou a ořízka je zatím přeschlá.Můžeme však dáti pozor, zvláště při jednotlivých knihách, abychom bílek nenanášel-li na prkénka, ale jen na ořízku a na přiloženou makulaturu.To je nejlepší.
Ořízku necháme uschnouti, máme-li dost místa v poloze vodorovné, tak schne stejnoměrně. Je-li suchá, poznáme, že dýchneme-li na ořízku,opotí se. Ztratí-li se toto opocení rychle,je ořízka suchá.Ale při průměrné temperatuře v dílně je třeba nechat nanesenou ořízku schnouti asi 30 minut, než můžeme pracovati dále.
Zatím si připravíme list obyčejného hladkého tvrdšího papíru,/raději slabší/ trochu větší než ořízka a přetřeme jej obyčejným žlutým voskem jen na jedné straně. Nesmí na něm býti vosku mnoho, hladič by se naň lepil. Je dobře, přetřít papír po navoskování hadříkem, aby zbylo vosku co nejméně. Nikdy nepoužívejte při přihlazování ořízky papíru hlazeného, zvláště ne tak zvaného Gustav mramoru, obsahuje hlinku, aby se na něm docílilo žádaného lesku a při přihlazování hladičem se papír drobí a tím se zlato poškozuje. Často hledáme chyby jinde a je to obyčejně papírem, přes který zlato přihlazujeme.
Přikročíme ke hlazení ořízky:
Přiložíme na ořízku papír navoskovanou stranou navrch  a rovným hladičem tak zvaným achátem přihlazujeme zlato přes papír tak, že začneme z pravé strany napříč ořízky, tah vedle tahu, postupujíce každým tahem asi 1 cm nalevo.Je-li celá ořízka tak přehlazena prohledneme jí, není-li někde trhlinka ve zlatě, nebo nechybí-li zlato. Potřebuje-li ořízka opravy, přiřízneme si kousek zlata, papír přes který jsme ořízku přehlazovali, přetřeme na nenavoskované straně o vlasy položíme na zlato na polštáři, které k papíru přilne, dýchneme na ořízku, kde zlato chybí a rychle položíme papír se zlatem a zase hladičem přihladíme.
Kousek měkkého hadříku nebo sametu, nebo měkké kůže natřeme voskem a tímto hadříkem navoskujeme lehce ořízku. Toto navoskování ořízky je velmi důležité, aby hladič po ořízce klouzal a aby se zlato nesetřelo. Ořízku hladíme tak, že zase začneme  rovným hladičem  od pravé strany k levé, ale postupujeme za mírného, stejnoměrného tlaku, jen asi po 2 mm, tah vedle tahu a dbáme, abychom neudělali na ořízce šmouhy.. Tahy nesmí být na ořízce ani trochu znatelný. Vezmeme-li na ořízku hladič nepatrně ohnutý, ne však tak zvaný zub, kterého se užívá na leštění ořízek dutých na přední stran knihy, docílíme většího lesku než hladičem úplně rovným. Je však také možnost, nadělati také na ořízce šmouhy, což nepěkně vypadá. Po prvé vyleštěnou ořízku opětně navoskujeme a rovným hladičem za většího tlaku přeleštíme.. Tím,že jsme přidali ke knize makulaturu, vyhnuli jsme se nebezpečí poškození, krajů ořízky u prkének která dlouho zůstávají nasáklá bílkem a jak hladič na ně  při leštění zajíždí, ořízku dře.
Po vyjmutí knihy z lisu a odstranění makulatury zůstane ořízka čistá, stejně vyleštěná a naprosto rovná. Prkénka někdy bývají měkčí, hladič je při leštění zmačkne a ořízka bývá při krajích jako omačkaná, Zvykneme-li si přidávat makulaturu, aspoň ke knize nám na ořízce velmi záleží, nikdy to nebudeme dělat jinak.
Bolusem nemusíme natírati ořízky na běžnější knihy, dá se i bez něho docílit velmi pěkná ořízka vysokého lesku.Na zvláště měkké papíry jako tak zvaný císařský japan, zlato jen pečlivě přihladíme přes papír, otřeme navoskovaným hadříkem a neleštíme. I tak bez lesku je ořízka pěkná. Na papíře křídovém, hlavně bez lesku,který se ořízkou slepí, děláme ořízku hustým bílkem, tak jak jej vylijeme z vejce, nebo jen nepatrnou přísadou vody, /asi 10 díl vody/. Zaprašování ořízky mastkem  /klouzkem/, dá více práce a nikdy nedopadne tak, jak potřebujeme. Hustým bílkem se křídový papír neslepí.
Na papíře tak zvaném pírkově lehkém, klíženém, je také lépe dělati ořízku neleštěnou.Na málo klíženém papíře lehkém jde udělati i leštěná ořízka tak, že ji dříve napustíme /ale nezalisovanou/ želatýnou s přísadou kamence /na ¼ l horké vody 1 tabulku želatiny a 1 lžíci kamence/, jak je to popsáno v „Knihaři“ ročník 1935 č.1., v překladu německého článku. Ale upozorňuji, že se to dá dělat jen na papír neklížený.
Uschlo-li napuštění ořízky, roztřepeme jí a zalisujeme k dalšímu zpracování,tak, jako ořízku na papíře klíženém. Na klíženém papíře
to dělat nemá vůbec význam. Na tak zvaném papíře biblovém, tenoučkém (anglicky Oxfordu, nebo indický) se dělá zlatá ořízka dobře bez předchozího napouštění
Na zlatou ořízku k celokožené vazbě, berme vždy zlato tak zvané oranžové, je barvou nejvhodnější a je skutečně zlaté.Bledá zlata na ořízce nepůsobí pěkně a časem, byť někdy i nepatrně, oxidují. To je ovšem na zlaté ořízce nepřípustné.S oranžovým zlatem se to nestane.
Některým ořízkám sluší dáti do bílku červený anilin, aby ořízka byla po nabílkování červená. Nanesené a vyleštěné zlato působí ohnivěji.
Ořízka stříbrná je velmi pěkná, je však třeba vzíti bílek hustší, protože stříbro je mnohem silnější zlata. Málo se užívá, ač na některé vazby se dobře hodí. Brzo však oxiduje, z černá. Proto je lépe vzíti místo stříbra hliník, ořízka vydrží mnohem déle.
Zbývá ještě se zmíniti o ořízce duté,a to je takové, kde se nanáší zlato nebo stříbro na přední stranu knihy, jež je již zkulacena.
Ořízek dutých se v dnešní době dělá málo, ale časem též přichází do práce kniha, na kterou bývá požadována ořízka na třech stranách a je-li to kniha, která se má ořezávati, uděláme na přední straně ořízku dutou. Bývá to obyčejně pěkná pamětní kniha, an kterou se tato ořízka požaduje.
Na zalisovaní knihy, která má míti dutou ořízku, můžeme užíti špalten, máme-li je, ale není to nutné. Lis neberme nikdy dlouhý, ale dbejme, aby byla vzdálenost mezi šrouby jen o málo větší, než je výška knihy.Stává se často, že dřevce lisu jsou ohnutá, nebo se velkým lisováním snadno ohnou, V takovém lisu se ořízky dělají těžce, protože tlak je po krajích mnohem větší, než ve středu lisu.To poznáme již při škrábání ořízky, a´t už se to děje jakýmkoliv způsobem. Proto zdůrazňuji: berme lis o málo delší, než je kniha. Dutou ořízku děláme obyčejně jednotlivě, proto věnujte všem pracím s ní spojeným, péči největší.
Nezakulatíme příliš knihu na které má býti dutá ořízka! Na hodně kulatá knize se dělá ořízka těžce.
Oříznutou knihu ( jen na přední straně ) oklepáme, přelepíme hřbet gáží, ovšem není-li s pravými vazy, ale i tuto oklepáme, ale nepřelepujeme ničím, jen přemažeme škrobem a klihem, jak již dříve poznamenáno.Je-li hřbet suchý, připravíme si makulaturu, asi tak velkou, jako knihu .Makulaturu ořízneme v řezačce tak, aby dosahovala skoro až k oklepání a přidáme na každou stranu asi ½ cm. Pak teprve vše vložíme do špalten a nemáme-li jich, tedy do podélných prkének. Na podélná dáme příčná prkénka a stejnoměrně zalisujeme. Lis dáme na kraj stolu a podložíme podpěrákem.
Na knihu silnější můžeme užíti škrabky, na knihy slabší i o síle asi 3 cm, užijeme jen skelného papíru. K tomu účelu je dobře míti kousek kulatého dřeva, délky asi 10 cm, ale o něco slabšího, než je oblouk ořízky. Na toto dřevo si natočíme kus papíru. Asi tolik, aby se oblouk dřeva rovnal oblouku ořízky.Utrhneme kus skelného papíru. střední  jemnosti, nebo spíše ještě hrubší a tímto pečlivě ořízku vyškrabeme, lépe řečeno, brousíme, tak dlouho až je ořízka prosta všech schodů, které kulacením knihy povstaly.Na knize ze silného papíru jsou schody znatelnější, na slabém nejsou téměř znatelný, ze  silného papíru jsou schody znatelnější, na slabém nejsou takřka znatelny.
    Po vybroušení hrubším skelným papírem(nebo na silné knize škrabkou), vybrousíme ořízku nejemnějším skelným papírem tak , aby celá ořízka byla stejnoměrně vyleštěna, bez nejmenších rýh. Pak vydřeme ořízku měkkými odřezky papíru, natřeme řídkým škrobem a vyleštíme opět do sucha. Natřeme bolusem, vyleštíme, naneseme bílek (toho dejme hodně) a zlato nanášíme štětcem jen poloviční šíře, tedy jen od kraje do půli ořízky,další plátek od protějšího kraje opět doprostřed. Tak pokračujeme až ke konci., ale dbejme, aby nám bílek u krajů nezaschl.. Proto je dobře dáti bílku více a pod každé položení zlata bílek štětcem  ještě přidati. Když je ořízka zlatem pokryta necháme celou zlatou plochu bílkem podtéci, kolébajíce lisem. Pak položíme lis šikmo aby bílek stekl a necháme ořízku uschnout.
        Suchou ořízku přihladíme přes navoskovaný papír, ale né napříč ořízky, nýbrž podél, ohnutým hladiček, tak zvaným zubem. Přihlazujeme pozorně, všude stejně, pak lehce navoskujeme. Hladičem leštíme podél, ohnutým hladičem., dbejme, aby co možná největší plocha hladiče se ořízky při leštění dotýkala, jen tak docílíme bezvadně vyleštěné ořízky bez rýh.
       Někdy je třeba na knihu udělat ořízku dutou s kulatými rohy.Mnohému se to zdá dosti obtížné, zvláště v malé dílně, kde se dutá ořízka dělá málo kdy. Ale není to žádné umění, dokáže to snadno každý, kdo zlatou ořízku umí udělati. 
        Ořízneme knihu na  přední straně, přesně okulatíme, oklepáme, u knih z pravými vazy přeškrobíme, přelepíme hřbet, po uschnutí knihu ořízneme dole a nehoře. Přiřízneme si dva kusy lepenky asi č. 16., spíše menší než je kniha. Lepenky přiložíme ke knize, z obou stran tak, aby v jednom rohu byly lepenky zároveň z knihou. sklepnutím na kameni srovnáme knihu na přední straně. Srovnanou knihy přidržíme pevně rukou, položíme na stůl a nožem roh seřízneme několika řezy do kulata. Nemusíme dbáti aby roh byl skutečně přesně kulatý, správného zakulacení docílíme při broušení skelním papírem. Tak ořízneme i druhý roh, kniha se sama zase zkulatí.
Přidáme navrch i dospod asi půl cm makulatury a zalisujeme přední stranu. Po dotažení lisu okulatíme makulaturu na rozích nožem dle knihy  a skelným papírem celou ořízku vybrousíme i s rohy. Rohu obrousíme jen půl, to co přechází již k ořízce hořejší i dolejší. Obrousíme je  zase při ořízce hořejší i dolejší.
      Po obroušení hrubším skelným papírem. obrousíme ořízku papírem jemným, rohy musí být přesně do kulata obroušeny a vyleštěny. Ořízku vydřeme  papírovými odřezky, naškrobíme, škrob vytřeme do sucha a naneseme  zlato jako na dutou ořízku i přes polovici rohů.. Bílek necháme odtéci a po uschnutí vyleštíme. Rohy vyleštíme také, jen dbejme aby nenabyly většího lesku, než ořízka,.Protože i když na hladič netlačíme, je tlak na rozích mnohem větší, protože se hladič dotýká ořízka malou plochou Po vyjmutí z lisu  uděláme rovněž tak ořízku nahoře a dole.Nemusím podotýkati, že nahoře a dole musíme dáti méně bílku a pracovati pozorně, aby bílek na přední ořízce stekl.. Zlato neneseme také přes půl rohu na rozích nabílkujeme  méně a rychle naneseme. Praxe na jedné knize ukáže, čeho je třeba se vystříhat
    Velmi krásné jsou ořízky grafitové a černé. Škoda. že se jich tak málo užívá. K mnohé celokožené vazbě se lépe hodí tento druh ořízky, než zlatá. Ořízka grafitová se dobře hodí k některým světlým kožím a k mnohému obsahu knihy. Příprava ořízky je táž, jako pod zlato, nemusíme jí však škrobit, ale je nutno, aby byla  pěkně vybroušena. Grafit (havraní stříbro) si naškrábeme nožem do misky, řídkým bílkem (jako na zlatou ořízku) jej rozděláme a řídce ořízku natřeme. Po uschnutí přebytečný grafit setřeme hadříkem, navoskujeme a po délce vyleštíme. Docílí se vysokého lesku, zvláště na dobrých papírech.
      Na černou ořízku užijeme  tuše, řídce nanesené ( hustý nános se nedá tak dobře leštit a odprýskává. Je ovšem nutno, aby byla ořízka dobře před nanesením  vybroušena a před leštěním navoskována.
Dále jsou to ořízky zdobené malováním a ciselováním.
Někdy jen bílé vyškrábané a vyleštěné.
 
LEPENKY A NASAZENÍ.
Vyberme správnou sílu lepenky, nejlépe konceptní, nebo pěkné, šedé hladké, dbajíce aby síla zcela souhlasila s výškou oklepání hřbetu. Předpokládám, že knihy je oklepána dobře. Neužívejme  nikdy příliš silných lepenek, vazba i jinak  naprosto bezvadně udělaná s příliš silnými lepenkami působí hrubě, nevzhledně.
       Roztřepené konce motouzu na knize sesmolíme a namažeme škrobem, aby konce byly tužší, dobře se pak po seschnutí provlékají.
Přistřihneme desky na každé straně as o necelý cm větší. Strana která bude u hřbetu ořízneme v řezačce. Abychom nůž v řezačce moc netupili, ořízneme jen tenký proužek ( širší proužek klade noži větší odpor). Povstal –li  při řezání na lepenkách vyvýšený hrot, srovnáme jej  jemnějším skelným papírem, ale jen tak, abychom ostré hrany řezu nezkulatili. A řiďme si práci tak, abychom lepenky vylepovali na spodní straně řezu,  čili, vyjmeme-li lepenky z řezačky, obrátíme je a navrch vylepíme slabším, ale pevným  nepříliš hladkým papírem.
U hřbetu papír necháme přesahovati a zahneme jej navrh asi 3 mm. Papír musí být dobře namazán řidším škrobem, při přihlazování vytažen od středu ke krajům, po založení u hřbetu  jej přilisujeme a na oříznuté hraně pečlivě přilepíme. Na to nezapomínejme! Jak je toto založení a přihlazení papírem na lepence u hřbetu nutné, poznáte až při dalším zpracování a hlavně při podlepování knihy. Lepenky necháme vyschnout volně položené.
LEPENKY  A NASAZOVÁNÍ  NA KNIHU
Vybéřeme patřičnou lepenku na knihu, nejlépe koncepní nebo šedou hledkou, dbajíce aby síla lepenky z cla souhlasila z výškou oklepání hřbetu. Předpokládám, že kniha je oklepána  dobře. Neužívejme nikdy  příliš silných lepenek, vazba je  jinak naprosto bezvadně  udělaná s příliš silnými lepenkami působí hrubě.
Roztřepené konce motouzů na knize sesmolíme a  namažeme škrobem, aby konce byly tužší. dobře se pak  prosekanou lepenkou  protáhneme. řádně roztřepíme a kladívkem zaklepeme necháme uschnout.
 
 
Znovu  přečíst a dopsat.
 
Kapitálek  šitý a pletený.Kapitálek si přivlastnili Němci, ale již na knihách ze 17. století jsem viděl šité kapitálky.ovšem místo plátna pergamen. Kapitálek je pro mnohé  knihaře, zvlášť kteří málo kdy dělají celokoženou vazby. Tvrdým oříškem ačkoliv je to maličkost. Snad někdy popíši.
Kapitálek se šije na knihu z nasazenými deskami.Uříznete si kousek pergamenu aby byl nižší nežli jsou desky prakticky o sílu hedvábí kterým budete kapitálek šíti. Nachytáte si dvě barvy hedvábí a budete střídat.Na začátku  píchnete na kraji knihy asi 1 ½ centimetru a druhou nit bude nahoře a svážete v jeden uzel, hedvábí proplétáte a asi na dvou místech píchnete do hřbetu aby kapitálek držel. Na konci opět propíchnete archem. Konce hedvábí roztřepíte  zalepíté na hřbet a přelepíti slabounkým papírem. Až uschne strhnete do ztracena, zaříznete konce pergamenu podle hřbetu.Šije se při nasazených lepenkách.
Přepisuji z originálu N. Stejskalová –Malá.