Jízda na běžkách

Je březen roku 1955. Na horách je sníh a slunce vykukuje na tři lidi, kteří se ženou na běžkách zasněženou planinou obklopenou stromy. Jsou to dva kamarádi z vysoké školy, kteří se vydali do malé vesničky Dlouhoňovice, a dvojici kamarádů doplňuje jeden zbloudilý závodník, jenž se ztratil během závodu, který se běžel nedaleko této vesničky.   Tak toto se zrovna děje na tomto obrázku. Vím to přesně, protože jeden z těch kamarádů je můj děda Stanislav Jireš. Běží hned vepředu a má na sobě bílou košili. A jaké bylo tehdejší běžkařské vybavení? Hůlky a lyže byly vyrobené z bambusového dřeva. Nejvíce zajímavé mi ale přišlo to, že se na těchto lyžích jezdilo v normálních botách, které se připnuly k lyžím. V dnešní době byste podobné lyže našli leda tak v muzeu, horských chatách atd., ale na lidských nohou už skoro vůbec. A to proto, že tyto lyže nahradily nové, lepší, s lepší skluznicí.
Můžete si také všimnout, že ani jeden z běžkařů nemá na sobě žádné termoprádlo, lyžařské kalhoty, či teplou lyžařskou bundu. Musely jim stačit bavlněné pumpky (úzké kalhoty s gumičkou přes klenbu) a vlněný svetr.  Musím ještě podotknout, že v té době žádné běžecké tratě nebyly. Lyžařské sjezdovky s vleky též nebyly, a tak lidé museli svahy vyšlapat po svých. 

Na tomto obrázku (2) jsem na běžkách já, Markéta Malcová. Tato fotka je stará asi dva roky (2012) a byla pořízena v Krkonoších. Už od pohledu je zřejmé, že tento obrázek pochází z dnešní doby (především v porovnání s druhým obrázkem). Mé lyže (běžky) jsou tenké, mají na sobě různé potisky a jen jádro (střední vrstva) není umělohmotná, jako zbytek lyží. Toto dříve lidé neznali.   Také mé oblečení se liší. Mé tělo zahřívá teplé lyžařské oblečení, které za totalitního režimu běžně k dispozici nebylo. I boty a způsob jeho zapínání se za tu dobu změnily. Věda pokročila a každý, kdo chce jezdit na běžkách, si k nim musí pořídit speciální boty, které se hodí k danému vázání na běžkách. Vázání už je podstatně jednodušší než dříve a my díky tomu můžeme rychle a efektivně nandávat a sundávat běžky z našich nohou.       Též se změnil materiál holí. Dnes už najdeme hole hliníkové, karbonové, plastové… Dříve byly jen dřevěné. Navíc se začala dělat poutka, která zajistí, že nám z ruky nevyklouznou a my je tak neztratíme. I madla prošla dlouhým vývojem. Dříve to byl konec hůlky obmotaný nějakou látkou, nebo kůží. Dnes jsou dělané pro naše pohodlí a snadné držení, díky přesnému tvaru, který je uzpůsoben pro naši ruku, a z materiálu, jenž tolik neklouže.