Jiskřičky

Psal se rok 1968. Bylo to těsně po okupaci, protesty byly potlačeny a život jel stejně, jako to bylo předtím. Pro devítiletého Martina Rotta začínal nový školní rok, šel akorát do třetí třídy. Jako každým rokem se na začátku školního roku udávalo, zdali byl žák z rodiny dělníka, rolníka nebo pracující inteligence. Můj dědeček byl inženýr a vyráběl telefonní ústředny, takže táta byl zařazen do třetí skupiny. Jemu se to líbilo, měl radost, že má chytré rodiče, ale nevěděl, že na budoucí školy bude upřednostněn syn dělníka. Takže svému kádrovému profilu, o kterém tenkrát táta vůbec nevěděl, příliš nepomohl.

Ten rok šly všechny děti z tátovy třídy do Jiskřiček. To byla organizace pro děti, organizace nedobrovolná, před tím, než šly ve čtvrté nebo páté třídě do pionýra. Z pionýra se pak chodilo do SSM a z SSM do strany. Kdo nechtěl postoupit, byl v očích komunistů odpadlíkem. Každopádně člověk zahajoval svou kariéru pro celý budoucí život slibem Jiskřiček.

Jiskřičky měly pět základních pravidel, kterými se každá Jiskra musela řídit. Zaprvé, každá Jiskra mluví pravdu. Každá Jiskra je zvídavá. Jiskra ráda cvičí, zpívá, kreslí a hraje si. Jiskra je pracovitá a pomáhá rodičům. A nakonec, nejdůležitější pravidlo, proč Jiskry jako instituce vůbec fungovaly, bylo, že každá Jiskra se chce stát pionýrem.

Děti z každé třídy, od první do třetí, na jaře skládaly slib Jiskřiček. Všude to bylo jinak, můj otec měl slib skládat právě ve třetí třídě. A slib, který děti měly skládat, zněl: „Slibuji dnes přede všemi, jako jiskra jasná, chci žít pro svou krásnou zemi, aby byla šťastná.“ Rýmovalo se to snad proto, aby si to děti lépe zapamatovaly.

Kolem skládání slibu panovaly velké přípravy, děti měly na tento slavnostní okamžik půjčenou bílou košili a slavnostní kalhoty, děvčata sukni. Táta na skládání slibu přišel, ale vůbec nevěděl, o co vlastně jde, proč ten slib má skládat. Přípravy trvaly dlouho a tátu to po chvíli přestalo bavit. Nic se vlastně nedělo, tak tam chvíli byl a pak šel domů.

Doma nečekalo nic moc příjemného. Rodiče tátovi vynadali, jak je možné, že tam nebyl, co s ním bude, že si už takhle udělal škraloup na pověsti, že ho nepřijmou na školu, že bude sledován, a nejen on, ale i celá rodina. Táta tenkrát pořádně nechápal, o co šlo, vždyť tam jen něco odříkali a to je všechno.

Kupodivu všech z toho nakonec nic nebylo. Jiskřičky musely zpívat písně a recitovat tematické básně a táta toho byl zproštěn. Nakonec měl radost, že nemusí ze sebe dělat šaška. Vůbec svého rozhodnutí nelitoval, snad jediné, co se tátovi na Jiskřičkách líbilo, byla knížka, kterou měly Jiskry na odznaku. Do pionýra táta ale přesto nastoupil, ale až v deváté třídě, jen proto, aby ho přijali na střední školu.