Jedním slovem PRUDA

Václav Marhoul 14:45 0 komentářů

Režisér Václav Marhoul vzpomíná na roky povinné vojenské služby.

Vojna nebyla kojná. Popravdě nevím, nakolik se s takovým postulátem vůbec mohu ztotožnit. V naší společnosti neustále jaksi převládá názor, že v minulosti povinná vojenská služba měla tu moc, že udělala z chlapců muže, že z nich vytřískala to nejlepší, že vedla k odpovědnosti, zmužilosti, otužilectví a kdo ví k čemu ještě. Můj následný příspěvek čerpá z mých osobních zkušeností, jichž jsem nabyl v roce 1983 v posádce Bor u Tachova a pak postupně v letech 1984 a 1985 ve Vyškově a Bratislavě.
Jedním slovem - PRUDA. A pak zase pruda a ještě jednou pruda a nakonec zase jen pruda. Ztracené měsíce prostoupené šaškováním v pimprlovém divadle zvaném ČSLA. O modrou jsem nežádal. Těžko bych ji dostal, když jsem se tou dobou, mimo film a divadlo, věnoval parašutismu, lezení po skalách a potápění. Na hlavu jsem to hrát nechtěl. Chtěl jsem mít řidičák.
V zadání, které jsem dostal k této úvaze stálo: Vzpomínky na vojenskou službu a život v armádě, zkušenosti z cvičení záložáků, vojenské lásky, posádková města, příběhy veselé, smutné, hořké i tragické...) Jenže dnes - dnes už doslova nesnáším všechny ty "veselé příběhy z dob, když jsme (pamatujete, chlapi?) vojančili. Takže zcela obecně... Co jsem si odnesl z té doby? Nenávist k bolševické armádě, nenávist ke všem těm jejim heslům typu: "Únor je náš říjen" nebo "Se zbraní v ruce uhájíme světový mír." (Poznámka pro mladší generaci: Tedy zabijeme všechny ty, co by náhodou ten mír a diktaturu - proletariátu -nechtěli. Nebo jinými slovy - My vám tu válku vytřískáme z hlavy, až z ní bude stříkat krev až do Austrálie.)
Den co den jsem v sobě nosil stud za to, že na sobě nosím uniformu paktu Varšavské smlouvy, kde těmi "největšími bratry ve zbrani" jsou Rusáci, respektive rusáčtí okupanti, jejichž příjezd v roce 1968 si, byť mně bylo osm let, velice živě pamatuji dodnes. Odnesl jsem si opovržení ke všem těm rádoby důstojníkům, z nichž by se dala mentální impotence a totální neschopnost vypouštět kohoutem požární stříkačky. Odnesl jsem si znechucení z mnoha a mnoha vojáků základní služby, kdy jejich hlavní "výcvikovou náplní" byla šikana, mlácení, vydírání, snaha se vždycky ze všeho ulejt, lhát, něco čmajznout, někam se zašít, utéct na černou vycházku, nejlépe na nějakou tu přiblblou diskotéku, tam se ožrat, sklátit v příkopě nějakou tu nebožačku, poprat se kvůli ní s místními, a pak to všem vykládat na rotě.
Jasně... Můj příspěvek se může mnoha zdát naprosto nekorektní. Ale já chci, aby takovým byl. Dodnes se mně z toho všeho totiž ještě stále zdvihá "pajšl".  Tak asi nějak takhle....


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.