Jak vidím svět a proč

Miloslava Bálešová 20:31 0 komentářů

Životní příběh a názor na svět

Jsem typické dítě vychované socialismem,  dobou , kdy se mluvilo jinak doma a jinak venku. Naštěstí jsem stihla chodit alespoň tři roky do Sokola, kde moji rodiče bývali náčelníky a nasála jsem tak ještě trochu prvorepublikové tradice.

Ráda  vzpomínám  na vysokou školu v Ostravě a svoje studium  geologie.  Krásné roky,  které jsem  věnovala nejen učení, ale také  turistice, vodáctví, horolezectví a navíc jsem se stala součástí nádherné kamarádské party, jež se tam vytvořila.  Po promoci to skončilo. Jak to bývá,  rozprchli jsme se do všech koutů tehdejšího Československa. Své povolání, tedy geologii, jsem vždycky milovala.  Není tak obvyklé, aby láska a seberealizace  šly ruku v ruce. Mě to štěstí potkalo  a bylo to úžasné.  
Za hezké životní období však považuji i pozdějších deset let dřiny při renovaci chalupy, dva roky služebního pobytu na Kubě a šest let, kdy jsem, už jako důchodkyně, žila na rodinné chalupě, kde bydlí syn s rodinou. Veškerý svůj čas jsem tam měla vyplněný hrami, „výtvarničením“ a výlety s vnoučaty.  Co do mláďat, rodina se mi utěšeně rozrostla a k mým dvěma dětem přibylo pět vnoučat a dva pravnuci. To je poslední stav, určitě nikoli konečný. Jejich návštěvy a občasné hlídání  - to jsou pro mě vždycky krásné chvilky, které si užívám.

Až do svých 72 let jsem byla aktivní turistkou, „vodákem,“ a také nadšenou cestovatelkou.  Mojí nohou nedotčená zůstala jen Afrika, jinak jsem stihla procestovat celý svět. V této zálibě jsem byla zajedno se svými dvěma kamarády, Karlem a jeho ženou Ali.  Vždy jsme si měli o čem povídat.  Obzvlášť Karel je podobný „všudybyl,“ který má za sebou mnoho cest do Indie a úžasné mystické zážitky z pobytu v ašrámu a z návštěvy knihovny palmových listů. Cesty ho zavedly ovšem i do Iránu, Turecka, Mexika, Peru a Filipín. Společně jsme navštívili Čínu, Tibet, Nepál a Indii. Naše vzpomínky na tato magická místa planety jsou krásné a neustále živé, bez ohledu na různorodé geopolitické  aspekty současného světa.  Cestování každopádně zásadním způsobem rozšiřuje člověku  obzory, umožňuje mu vytvořit si potřebný nadhled i objektivnější názor na skutečnost, s níž je konfrontován např. v médiích..  

Dnes je mi 78 let a můj zdravotní stav již mnohé nedovoluje. Západní medicína mě v mnohém zklamala a tak se často obracím k alternativním metodám.  Musím konstatovat, že je to další zajímavá oblast, která mě zaujala natolik, že se aktivně věnuji jejímu zkoumání  - dostala jsem se tak k homeopatii,  eneagramům,  akupresuře, celostní metodě Su Jok atd..  Jsem fatalista, vím, že čas plyne a svůj věk nezměním, ale navzdory rokům pilně trénuji svoji paměť a zůstávám věčným i vděčným studentem života, který mě neustále něčím překvapuje.

K čemu jsem dospěla, neboli můj současný názor na život a jeho vývoj:
Už v pubertě a pak ještě i v dospělosti, zhruba ve 30 až 40 letech, jsem hledala hlubší smysl bytí v náboženství. Hodně jsem četla, přemýšlela, a nakonec došla k soukromému názoru, že naše tradiční křesťanská instituce - katolická církev – je jen mocenskou organizací, která hlásá „nezabiješ,“ ale pro svou představu víry se nerozpakovala obětovat milióny životů  a upravila si i bibli pro své účely. Historie psaná krví mě zkrátka neuspokojila ani nepřesvědčila, nicméně potřebu ukotvení jsem pociťovala stále naléhavěji. To mě přivedlo k hledání dalších zdrojů duchovních hodnot.

Začátkem osmdesátých let jsem se účastnila aktivit v „psychoenergetické“  laboratoři a jako geolog pracovala v terénu s několika „proutkaři“ na jednom detailně prozkoumaném ložisku kamene.  Probíhalo to tak, že jsem přinesla  kámen  a slepou mapu zahrnující široké okolí.  Senzibil pomocí kyvadla označil úspěšně místo  odkud  kámen pocházel.  Nedokázal však  již správně identifikovat jak je  ložisko hluboké a jakou má skrývku.  Jiná „senzibilka“ pomocí spirály přesně určila  kde ložisko končí i jeho dvě zlomové linie.  Mocnost  skrývky i  hloubku ložiska se jí však rovněž už nepodařilo správně identifikovat. O všech poznatcích, které zdaleka nehovořily jednoznačně ve prospěch nadpřirozených schopností zkoumaných lidí,  jsem objektivně referovala na pracovních schůzkách našeho spolku.  Profesor Kahuda,  šéf výzkumu, měl  však opačný názor a  často se mnou nesouhlasil. Nakonec jsem byla kvůli své údajné podjatosti a kritickým připomínkám vyloučena. Ještě před tím jsem se však stačila v rámci činnosti laboratoře setkat s panem Mudr. Vydrou, který byl označován za jasnovidného a viděl auru (biopole.)  Ten skutečně tímto způsobem dokázal přesně popsat mé problémy s páteří i definovat poškození konkrétních obratlů a plotýnek, čímž potvrdil moji  oficiální lékařskou diagnózu stanovenou předchozím rentgenovým vyšetřením.  Také ohlásil jasné záření v pravé tváři – opravdu jsem měla bolestivý zánět zubu.  O čem jsem naopak vůbec nevěděla, bylo jeho konstatování gynekologického problému.  Asi devět měsíců na to jsem odjížděla pracovat na Kubu.  Absolvovala jsem spoustu preventivních prohlídek a nenašlo se nic.  Tyto „ preventivky“ se opakovaly znovu po roce a tehdy mi už lékaři oznámili nález  na děložním čípku, který si vyžádal operaci. Spočítala jsem si, že doktor Vydra  viděl tento stav už  dvacet měsíců předtím než ho odhalily laboratorní testy. Tohle byly mé rané totalitní  zkušenosti s alternativními schopnostmi a metodami .

Po roce 1989 již vycházely běžně knihy s duchovní tématikou a vyrojilo se mnoho kurzů.  Zajímaly mě nejrůznější  ezoterické disciplíny, a proto jsem postupně absolvovala výuku řady z nich  -  kineziologii, rodinné konstelace, Bachovy terapie, eneagramy, Akademii Sedmi paprsků a spoustu dalších. Z absolventů těchto kurzů se postupně utvořila skupina, která se od r. 1999 do r. 2012 scházela každý měsíc na mé chalupě v Telnici. Hráli jsme na tibetské mísy, zpívali mantry a každý  vyprávěl co nového poznal,  které kurzy, akce, přednášky  je dobré navštívit, které knihy je užitečné přečíst. Někdy se nás sjelo až dvacet z celých Čech.  Pravidelně přijížděla Marta, která zpívala a hrála na kytaru. Stávalo se, že její vystoupení občas vypadlo z obvyklého konceptu, a to jsem rychle zapínala magnetofon, abych ho zaznamenala. Marta zpívala zvláštní duchovní písně o lásce a dobru, které neznala a nikdy je neslyšela,  ani je už nedokázala nikdy potom zopakovat. Usoudili jsme, že se v určitých chvílích zřejmě stává „reproduktorem“ nějaké „duchovní entity.“ Netroufli bychom si nic takového tvrdit, kdyby celá záležitost neměla další konkrétní konsekvence, jichž jsme byli svědky. Stalo se, že k nám jednou nečekaně zavítal soused, šedesátiletý, pracovitý, inteligentní poctivec, který po dvou nešťastně zkrachovaných manželstvích začal pít. Martu viděl poprvé, ona jeho rovněž, ale náhle  začala zpívat co jí „přišlo shůry,“ kde se v refrénu stále opakovalo „začni znova, zanech pití.“ Já i soused jsme pochopili pro koho zpívá a on,  životem otřískaný chlap,  celou píseň probrečel. Jindy nám Marta věštila z kávové sedliny a Jožkovi při tom na rovinu sdělila: „Z tebe něco vyrvou.“ On se teprve potom přiznal, že má nález na ledvině a nastupuje na operaci.  Před odjezdem ho Marta ještě  informovala: „Neboj, je to zapouzdřené, bude to dobrý.“ A taky,  že  bylo.  Onen zmíněný Jožka zase vysílal léčivou energii lidem, kteří o to požádali. Vždy v dohodnutou dobu se soustředil na osobu dotyčného příjemce. Ten musel být doma, rovněž v klidu, a většinou pociťoval hřejivé příjemné teplo.  Když Jožka někdy zapomněl „vysílat,“ hned se ozval telefon a příjemce si stěžoval, že postrádá svůj objednaný energetický doping. 

Jednou, má známá potkala v Telnici asi 35letého muže, který se choval dost podivně. Nevěděla si s ním rady, ale vzpomněla si, že na chalupě jsou se mnou v tuto dobu mí „zvláštní“ přátelé,  tak ho přivedla.   Asi za deset minut neplánovaně dorazily Marie s Danou. Ačkoli měly ten den obě úplně jiný program, Danina nutkavá  intuice je svedla dohromady a nasměrovala k nám. Naštěstí, neboť, jak  se později ukázalo, nešťastníkovi se rozpadalo manželství a on pojal úmysl spáchat sebevraždu. Byl zralý na odbornou pomoc, a té se mu u nás opravdu taky dostalo.  Marie je totiž psycholožka, tehdy pracovala v pražském krizovém centru a podobné případy řešila dost často. Asi po hodinovém rozmlouvání už chlapík věděl, že stojí za to dál žít a příběh dostal šťastný konec.     
 
Vždycky mě zajímal a lákal Tibet. V roce 1998 jsem se rozhodla tam odcestovat.  Přidali se i mí přátelé, Karel s manželkou Ali.  Moje vzpomínka na přistání v Lhase je stále živá  -  nádherně modré nebe a zasněžené hory kolem. Když jsem to uviděla, všechno se ve mně sevřelo a já náhle bezpečně věděla: „Vrátila jsem se - jsem doma.“ Následovaly dvě hodiny intenzivního dojetí a pláče, který nešel zastavit. To se opakovalo ještě na několika dalších místech.  V r. 2002 jsem s Karlem Tibet navštívila podruhé. Ali už bohužel s námi ze zdravotních důvodů nemohla. Když jsem tehdy ve Lhase procházela kolem hlavního tibetského chrámu Jokhang  ze 13. století, jako by mě neviditelná ruka přinutila vrhnout se na zem vedle rodilých Tibeťanů a modlit se s nimi. Ač jsem se už dříve účastnila mnoha meditací, nikdy jsem nepocítila změněný stav vědomí. Ale tehdy, v Tibetu, jsem prožila  svůj minulý život, či životy,  jako svoji subjektivní, ale  naprosto exaktní zkušenost. 

Jsem žena s technickým vzděláním i myšlením. Toto zaměření předurčuje, že neumím jenom slepě věřit názorům jiných. Já musím zkrátka „vědět.“ I proto sleduji už dlouho populární výklad nových vědeckých objevů.  Kvantová fyzika, a v posledních letech především výzkum  DNA,  jasně indikují, že náš současný materialistický pohled na svět včetně evoluce, není správný a zvolna končí.  Člověk je především bytost duchovní a je propojen s dalšími dimenzemi vesmíru.  Potvrzuje se, že budhismus, stará východní učení, či spíše životní filosofie, mají v mnohém pravdu.  Magie a zázraky dnes už běžně splývají s fyzikou.  Pro hledače pravdy konečně dobrá zpráva,  a také naděje,  i světlo na cestě,  po které lidstvo začíná teprve nesměle kráčet. 
 
Slávka Černá, Společenský klub Zvonkohra a spol., senzační senioři, Teplice