Jak to tenkrát bylo? Zátopek a Bican

František Schmíd 08:22 0 komentářů

Nejlepší prázdniny

Psal se rok 1947 a byl jsem na prázdninách v Přerově a pro mně se staly nezapomenutelnými.

Naše výživa ve válečném období a i po válce byla nevalná a mě sužovaly boláky na těle a opary. Také jsem měl ošklivý kašel a zrovna řádila epidemie černého kašle.Náš pan doktor rodičům poradil, že by mi prospěla změna "povětří" a tak mě odvezli do 200 km vzdáleného Přerova, odkud pocházel otec.
Tam se mě, vesnického kluka ujal o 4 roky starší bratranec Karel a ten mě seznámil se životem ve městě a naučil mě hodně nového .Lákadlem byla Bečva s oblázkovou pláží, plovárna a výklady obchodů.

Hodná teta Milka se mě zeptala, co nejraději jím. Řekl jsem, že rajskou omáčku a tak mi jí na uvítanou uvařila. Jenomže rajská byla úplně jiná než od mamky, nebyla sladká a vůbec mi nechutnala. Statečně jsem jí ale jedl a chválil ,přesto že jsem se až potil a když mi tetina chtěla přidat, musel jsem odmítnout. Odpoledne nás teta poslala na plovárnu umýt se pod sprchou. Zdráhal jsem se, ale Karel mě strčil pod sprchu a drsnou žínkou a mýdlem na praní mi doslova odrhl všecny boláky i opary. Štípalo to moc a  protestoval jsem,ale kupodivu se stal zázrak a ani strupy se už neudělaly a docela jsem i přestal kašlat.

Protože jsem se jako malý topil, měl jsem hrůzu z hluboké vody. Karel mi ale nafoukl plavací kolo a plavali jsme po proudu Bečvy, kde byla hloubka přes tři metry. Plaval jsem první a děsilo mě,co je pode mnou. Najednou mě něco plácalo po zádech. Kolo bylo prázdné a já začal zmatkovat. Karel ale volal, že už mi dávno kolo vypustil a tak jsem se jeho zásluhou naučil plavat.

S bratánkovými kamarády jsme si užívali prázdnin, viděl jsem poprvé motocyklové závody a tak jsem si ani nevzpomněl na domov.  Hlavním zážitkem byla ale oslava dne železničářů na přerovském stadionu. Hrál se tam fotbal a konaly se lehkoatletické závody. Tam jsem na vlastní oči viděl hned dvě sportovní legendy. Byl to Josef Bican,který tam předvedl své"dělovky" a při jedné málem přerazi horní břevno branky. Potom nastoupil na škvárový ovál Emil Zátopek. Přesto ,že soupeřům od začátku hned doslova utekl, předvedl svůj nezapomenutelný finiš.Celý stadion volal Zátopek,Zátopek a jeho křečovitě stažený obličej při finiši se změnil v úsměv, když zdravil nadšené diváky. Stal se hlavním hrdinou a právem ,protože za rok zvítězil na olympiádě v Londýně a za čtyři roky přivezl tři zlaté olympijské medaile z Helsinek a proslavil tak naší malou zemičku po celém světě.Manželé Emil a Dana se stali idolem nejen sportovců a platí to dodnes.

 Ačkoliv vzpomínka je stará již 70 roků, znovu jsem si přečetl knížku o Emilovi Vítěztví vůle a paní Daně přeji hodně zdraví a aby byla ještě dlouho mezi náma.