ČLÁNKY AUTORA
Rod Malých 2.Dělení na reálky Rody Malých.Léta předškolní a školníOkupace 1939-1945Němci 1936-1938.Rok 1939Generál František Patera (1906-1986)Energie a myJosef Brousek - Umělecké knihařstvíGenerál Gibiš r.1918Život r.1925 - 1938Pokračování vzpomínek 2VzpomínkyV nemocniciZ první světové války, generál Gibiš.Kariéra KSČ Být pamětníkem - 1935-1938.JAK SE PRALO VE 20. STOLETÍ. Psací stroj a počítačIng.Jiří PerglDopis z roku 1997Prachatice 1938 - UnhošťSENIOŘIVÝHAZOVJak se žilo za RakouskaJak se žilo za RakouskaVEDENÍPrvní světováVyřazené knihyŽivotopis mých rodičů.Setkání po 25 letech100 let školy v UnhoštiSokol po roce 1948SOKOLOVÉHostivice v roce 1944-45ROD SLÁNSKÝCHRevoluce 1945 UnhošťDůsledky válkyJak to bylo s NěmciRuzyně za válkyCesty venkovského kluka k uměníDrogerieMandlováSokol - sestry ValtrovyWaltrovkaTyfus v UmhoštiRomské rodinySvětová válkaVýroba adres Rod BubeníčkůBrigády (1945 - 1953)Zdravotnictví I.Zdravotnictví II.historie městaZÁMEČEKCECHY 2ZdravotnictvíMUDr. Rudolf ŠkeříkkoželužnaCechyKONEČNĚ MÍRPohnuté dnyAmerika IIIKoželužnaLetiště Ruzyně po válcePraha letiště 1.Ruzyně za válkyLetiště RuzyněSpolupergloviKlecan - FučíkOtec a syn ExnerovéO rybnícíchČin šílené odvahy podruhéKuratoriumSokolovna - Unhošť Josef Brousek - živnostníkJosef BrousekSvátek matekVzpomínky na vojnuPrvní světováFirma HIEKEPovzdechZačátky divadlaTři ŠidlíkovéTotální nasazení Divadlo v UnhoštiŠidlíkovéÚtěk r. 1938Noviny ze zářijových dní 19383x VánoceZámečnictví v roce 1890Kolem světaVzpomínky mojí tchyněDopis ŠrámkoviHostiviceÚderStbSlovní úlohamatkaPÉZETKYSeznam soukromých tisků Josefa Brouska.Morava - Kunoviceklášter HájekJosef BrousekL.Bradáč,J.Brousekknihařkou

Jak to bylo s Němci

Naděžda Stejskalová 14:22 0 komentářů

Přišla neteř ze školy s úkolem napsat, jak to bylo, když v Čechách byl nacismus....

                                                                                                                                  Jiří Pergl.
Jak to bylo s Němci.

Přišla neteř za školy celá vyplašená. Máme napsat, jak to bylo, když v Čechách byl nacismus, že si to mají někde najít a napsat o tom článek..

Nešťastný nápad, vždyť je to námět na vědeckou práci. Znamená to při vší stručnosti o tom něco vědět. Není to ale úkol školy? Kde to ubohé dítě má vzít základní informace? Už to zadání. Vždyť fašismus byla ideologie italských stoupenců Mussoliniho, nikdy v Čechách ani na Moravě se neprojevil jinak, než ve  dvacátých létech pokusem obsadit brněnská kasárna v Židenicích tenkrát se  to spojovalo s bývalým generálem ruských legii Radolou Gajdou. Který od drogistického pultu chtěl být českým králem. Iniciátor toho Židenického puče poručík Kobzinek poskytl své jméno matkám nezvedených synů jako nadávku, jako před tím Babinský nebo Grázl. Potom se ve třicátých létech jistý Rys, říkajíci si Rozsévač kolem sebe hromáždil hrstku dobrodruhů, kterým inponoval Mussolini a mnichovský povaleč Hitler. To  byli tehdejší skinové. Co vlastně vím o fašismu? Jednak to byla idelogie italského diktátora, původně socialisty, který uspořádal pochod na Řím a nepochopitelně snadno se dostal k moci a z fašismu udělal státní doktrinu. Ta spočívala v tom, že obnovil středověkou a raně novověkou ideu stavovského   státu . smetl  parlamentní demogracii a nahradil jí sborem zástupců podnikatelů, zemědělců, inteligence, dělnictva. Vtip byl v tom, že všichni byli nacisté! Program byl  jasný -  Itálie trpěla pocitem, že nebyla dostatečně  odměněna  po první světové válce, kdy se rozdělovalo koloniální panství. Zbyly na ní okrajové oblasti v Africe a tak se pustila do opakování pokusu o podrobení Etiopie- říkali jsme tehdy Habeš. Už tenkrát bosí a špatně vyzbrojeni Habešané napráskali Italům. Tentokrát Mussolini nad nimi „zvítězil“.

 V německu po válce byly poměry, které nemohly dopadnout jinak, než vítězstvím buď krajní levice – tehdy sociální demokracie se sílícím vlivem levičáků, kteří se zhlédli v revolučním Rusku ( tehdy ještě nikoliv sovětském a zmitající se ve stejných zmatcích, jako Německo), nebo krajní pravice, představovaná Hitlerem a jeho partou kriminálních živlů, neštících se ničeho. Jejich ideologii byl nacionální socialismus- zkrachovaný jako nacizmus. Jeho základy položil Hitler knihou „Mein Kampf“ kterou napsal ve vězení. Nacisté totiž byli z  počátku v Německu považováni za nepřátelé státu.Německo trpělo tenkrát pomyšlením, že válku prohrálo neschopností vlády, že mír, který bylo nuceno podepsatr byl nespravedlivý  že hospodářský úpadek s inflací nepřestavitelnáho rozsahu (počítalo se na miliony marek, z nichž za 24 hodin byly desítky, pak za sta milionů) masová nezaměstnanost, obrovské reparace. To  vše sliboval Hitler napravit, takže mu naslouchali jak velcí podnikatelé, tak ta část dělnictva, která nevěřila slibům socialistů.

 V čem spočívala ideologie nacismu? Jednak v teorii o nerovnosti ras, jednak v uplaňování vůdcovského principu. To první bylo účelově zaměřeno proti Židům a vedlo ve svém důsledku k hlásání nadřazenosti nordické – rozuměj německé rasy, hlavně však k vyvlastňování židovského majetku a konečně k fyzitské likvidaci milionů lidí, ne už jen Židů, ale i Romů, i „rasově čistých“ ale nepřízpůsobivých a odbojných Evropanů včetně Čechů. Druhý princip vedl k opovrhováním parlamentní demogracie a její nahrazení soustavou „vůdců“. Na všech stupních až Vůdci – Hitlerovi. Ten věřil, že je určen „přezřetelostií“, aby vedl německý národ. Druhý důsledek vůdcovského principu byl ve víře, že je nutno druhým národům vnutit národní socialismus a utvořit „novou Evropu“ pod vedením Němců. Počátkem měla být konečná podoba „Třetí Říše“ ve které by se shomáždili všichni Němci, rozlezli se po celé Evropě v dúsledku kolonizace. Důsledkem byla soustavná příprava k válce. Hitler porušil všechny příkazy mírových smluv po prohrané první světové válce. Zbrojením vyřešil otázku nezaměstnanosti a materiální nedostatky sliboval  nahradit po vyhrané válce.

 Velmoci k tomu mlčely. Vedlo by to velmi daleko, pokoušet se vysvětlit, jak přispěla světová krize k oblibě „ německého pořádku“ u řady prostých lidí v celé Evropě, ať si říkají Skinheads, nebo neonacisté) a naopak strach z rostoucí síly Sovětského svazu a naivních představ o protiváze k Hitlerovu Německu u podnikatelů, velkostatkářů, finančníků – zkrátka kapitalistů.

Pár slov, jak byl Hitler přijímán u nás do roku 1938. S nadčením u českých Němců, kteří se nikdy nesmířili se ztrátou nadřadezenosti, které se těšili za Rakouska – Uherska. Se sympatiemi u lidí, bojicích se  socializmu u části inteligence, které inponoval vůdcovský- elitářský princip s odporem u drtivé většiny obyvatel všech  tříd i vrstev, kteří byli spokojeni  s demokratickou formou vlády. Dlouho rozporný u komunistů, zprvu odpor proti účasti Hitlera ve Španělské občanské válce, proti pronásledováné socialistů a demogratů, pak rozpačitý při smlouvě s Ribbentrop – Molotov.
 
Jsou to rozporné názory na to, zda při intervenci mocnosti ve prospěch dodržování mírových smluv (zbrojení obsazení demilitarizováného pásma v Porýní, plebiscit v Sársku, anšlus v Rakousku) by se podařilo zastavit Hitlwerovu rozpínavost. Anglie ani Francie nebyly připraveny na vojenský odpor a je otázka, jak Hitlerova akrese alece přispěla k tomu stavu jeho armády, ve kterém byla při zahájení války. Takže spory o tom, zda Mnichov a odstoupení Sudet přispěly k oddálení války ve světle toho, že válka stejně vypukla necelý  rok po té a západní mocnosti se už nemohly vyzout z povinosti vůči Polsku, jsou zbytečné.
Rozpad republiky, okupace českých zemí byly poslední Hitlerovy  činy před otevřeným vystoupením  - válkou. Už od období Mnichova  15. března 1939 ukázalo, co českou společnost čeká od domácích přívrženců  nového pořádku“
    Odchod prezidenta Beneše, konec parlamentní demogracie, pronásledování demokratické inteligence, konec závislého tisku, vystoupení domácích fašistů a nacionalistů kolem Národního sjednocení, vznik dvou stran, pracovní tábory pro nezaměstnané. K tomu  připočtěme i  zklamání převážně  většiny národa nad úlohou Anglie a Francie v Mnichově, jejich nátlak na přijetí Mnichovské smlouvy. Naštěstí Němci si počínali v Čechách jak ten příslovečný slon v porcelánu a nenechali nikoho na pochybách, že oni jsou tu pány a Čechy tu trpí jen dočasně.
První projevy odporu na sebe  nedaly  dlouho čekat. Již v říjnu 1939 to byli studenti pražských vysokých škol, kteří uspořádali demonstraci na oslavu výročí republiky 28. října. Důsledek poprava devíti studenstských funkcionářů, zavření vysokých škol, deportace desítek studentů do kocentračních táborů.
Domácí  odboj vzrůstal tak, že Hitler rozhodl poslat do Protektorátu Čechy a Morava Reinharda Heydricha, jednoho z  vedoucích  říše. Ten zavedl v protektorátu hrůzovládu. Denně byly vyvěšovány plakáty se jmény popravených vlastenců. Popraven byl i předseda vlády protektorátu generál  Alois  Eliáš. Teror vyvrcholil, když parašutisté z Anglie smrtelně poranili  Heydrich. Odveta byla strašná. Celé rodiny byly popravovány.
 
 V průběhu vyšetřování našli Němci falešnou stopu do vsi Lidice, kde se měli skrývat lidičtí občané, důstojníci  československé armády Josef Horák a Josef Stříbrný. Ti oba byli příslušníky RAF a neměli s atentátem nic společného. Přesto Němci postříleli všechny lidické muže, ženy poslaly do koncentračních táborů a neváhali zabít i lidické děti, které podle jejich zvrácených rasových teorii nebyli  vhodné k  germanizaci.

Přes tento teror neustal proti okupaci. Po napadení SSSR komunisté pracovali v odboji. Bohužel nikdy nedošlo k jednoznačně společnému postupu. Výhrady z obou stran se nepodařilo překonat. Představy o poválečném uspořádání republiky byly tak rozdílné, že se o ně  rozbíjela  jakákoliv snaha o sjednocení odboje. To pak v konečném důsledku vedlo k únoru 1948 a k čtyřicetileté pauze v demokretickém vývojí republiky. Mnichovskou dohodu, okupaci Československa ustavení protektorátu a následující teror prováděly orgány a organizace třetí říše, tedy německa a NSDAP, tedy nacionálně socialistická strana dodávala k tomu návod a odhodlané,  ničeho se neštítící lidi, ale nikde pod dokumenty o nařízených popravách, o hospodářských krádežích, o potlačování kultury, o omezování školství. Pronásledování všeho, co jen vzdáleně  připomínalo  vlastenectví v duchu Masarykově  nenařizovala NSDAP, ale říské správní, ekonomické, soudní a policejní orgány.

Proto budu vždy protestovat proti tomu, aby vina Němců pokračování  demokracie u nás, záměrné ničení naší kultury, krádež zásob  strategických surovin, zabavení výzbroje a výstroje československé armády, šestileté zneužívání celého ekonomického potencionálu země, znehodnocení měny, využívání otrocké práce českých občanů a dalších nepotrestaných  zločinů včetně rozpoutání války, po téměř  šedesáti létech neuzavřené mírovou smlouvou, byla  zaměňována  za příkoří, které se Němcům děje.

 Nikoli  nacisté, ale Němci, nikoli fašisté, ale  Němci. Ať se  s tím vyrovnají, jak umějí – neulehčujme  jim to!

 P.S. Josef Stříbrný byl bratrancem moji nebožky ženy.  Stříbrný rád zajížděl do Hostivice, kde jsme bydleli.Před tím nán jeho garsonka v Bělské ulici poskytla útulek.  Vedl  jsem  s pplk. Stříbrným hovory o jeho pobytu v Anglii. Přesto, že letectví  je  můj  celoživotní  koníček, do výhazovu v roce 1970 to bylo i moje povolání, hovor se spíše točil kolem osobních prožitků z doby války. Říkal: „ V  Anglii jsme seděli nad bídným anglickým pivem a vzpomínali  se slzami v  očích na domov, teď sedáme nad bídnou českou whiskou a s  lítostí vzpomínáme na Anglii“. Nic tak nevystihuje osud těchto lidí jako tato věta. Dodnes zaznívá  znásobena jejich osudem po roce 1948, z úst těch,  kteří se dožili.