ČLÁNKY AUTORA
Rod Malých 2.Dělení na reálky Rody Malých.Léta předškolní a školníOkupace 1939-1945Němci 1936-1938.Rok 1939Generál František Patera (1906-1986)Energie a myJosef Brousek - Umělecké knihařstvíGenerál Gibiš r.1918Život r.1925 - 1938Pokračování vzpomínek 2VzpomínkyV nemocniciZ první světové války, generál Gibiš.Kariéra KSČ Být pamětníkem - 1935-1938.JAK SE PRALO VE 20. STOLETÍ. Psací stroj a počítačIng.Jiří PerglDopis z roku 1997Prachatice 1938 - UnhošťSENIOŘIVÝHAZOVJak se žilo za RakouskaJak se žilo za RakouskaVEDENÍPrvní světováVyřazené knihyŽivotopis mých rodičů.Setkání po 25 letech100 let školy v UnhoštiSokol po roce 1948SOKOLOVÉHostivice v roce 1944-45ROD SLÁNSKÝCHRevoluce 1945 UnhošťDůsledky válkyJak to bylo s NěmciRuzyně za válkyCesty venkovského kluka k uměníDrogerieMandlováSokol - sestry ValtrovyWaltrovkaTyfus v UmhoštiRomské rodinySvětová válkaVýroba adres Rod BubeníčkůBrigády (1945 - 1953)Zdravotnictví I.Zdravotnictví II.historie městaZÁMEČEKCECHY 2ZdravotnictvíMUDr. Rudolf ŠkeříkkoželužnaCechyKONEČNĚ MÍRPohnuté dnyAmerika IIIKoželužnaLetiště Ruzyně po válcePraha letiště 1.Ruzyně za válkyLetiště RuzyněSpolupergloviKlecan - FučíkOtec a syn ExnerovéO rybnícíchČin šílené odvahy podruhéKuratoriumSokolovna - Unhošť Josef Brousek - živnostníkJosef BrousekSvátek matekVzpomínky na vojnuPrvní světováFirma HIEKEPovzdechZačátky divadlaTři ŠidlíkovéTotální nasazení Divadlo v UnhoštiŠidlíkovéÚtěk r. 1938Noviny ze zářijových dní 19383x VánoceZámečnictví v roce 1890Kolem světaVzpomínky mojí tchyněDopis ŠrámkoviHostiviceÚderStbSlovní úlohamatkaPÉZETKYSeznam soukromých tisků Josefa Brouska.Morava - Kunoviceklášter HájekJosef BrousekL.Bradáč,J.Brousekknihařkou

Jak se žilo za Rakouska

Naděžda Stejskalová 13:02 1 komentář

Narodila se jako předposlední dítě manželů Karla a Antonie Slánských. 5. září 1891 v Unhošti, pořadí čtrnáctá.

5. září 1891 v Unhošti, pořadí čtrnáctá.

Dále budu opisovat jak babička napsala.

Já vychodila 5. tříd obecných a 3 tř. měšťanky v Unhošti. Byla jsem první prázdniny u strýce na Ořechovce, Byla tam menší vojenská posádka, byly tam prachárny, strýc byl bratr mého otce,byl šikovatel měli tam kantinu   i krávy si drželi, byla velká zahrada samé ořechy, hojně trávy i krmení pro dobytek, já hlídala malého bratrance, byly tam tak zvané šance a blízko vojenské cvičiště, tam jsem viděla jak vojáci cvičí. Nyní jest tam vojenská nemocnice „Ořechovka“.

V dětství měli vždy 12-15 hus chodili jsme s mým bratrem Karlem o tři roky starším na trávu a sbírat klásky, v zimě jsem připlétala punčochy, také se každý rok dralo peří, chodily dračky, stará paní Todlová se služkou, sestry Andy kamarádkY i my děti. Tatínek někdy  nám předčítal, vyprávělo se a bylo veselo, pak byla doderná, bylo vždy něco dobrého k snědku.
Když jsem vyšla školu byla jsem  doma, pomáhala v domácnosti, pak jsem odjela do Karlových Varů bych si osvojila němčinu.

 Tetička byla Němka, neuměla česky, já byla chápavá, jen škoda ,že jsem nemohla chodit do německé školy. Tetička  měla v létě vždy lázeňské hosty, já pomáhala v domácnosti. Ten rok neměla tetička pradlenu a když mne bylo 16 roku (1907) prala jsem sama na 7 osob na valše, ještě nebyly pračky.
Za 2 roky jsem jela domů, přes zimu šla jsem do tanečních a z jara jsem šla o místo služebné, příjmula mne dáma vojenského lékaře k dětem,hošík  6 roků a děvčátko 1 ½  roků Pepíček  a Olinka Rodina se jmenovala Černovských.  Byla kuchařka a vojín (burš)

Já se věnovala jen  dětem,., Olinku jsem vozila v kočárku v parku  na Invalidovně, měli jsme ojedinělý kočárek, na tyči slunečník, modrý hedvábný a krajkový přehoz, já vyšívala dečku na kočárek.
Dáma (asi paní) byla dcerou hoteliéra od Zlaté husy, ten patřil městu Praze. Její otec vlastnil 6 domů na Poříčí. Byl prý velký vlastenec v týdnu prý dával chudým študentům zdarma obědy.Přál si až vyroste Pepíček, že nesmí být důstojníkem.

Sestra její měla za manžela vězeňského  lékaře na Borech. Paní byla  velkomyslná, ale mne si oblíbila. Jeli jsme na letní byt do Milovic, tam byla vojenská posádka, na blízku byl les. Ale žádný civil tam neměl přístup, já s dětmi tam směla. Bydleli jsme u jedné starší paní, měli dvě místnosti, paní někdy šla s námi.

Jednou když jsem byla s dětmi sama, já byla vždy na kraji lesa, přišel tam voják Němec, nabízel mi, že by mne dohodil k  jedné herečce do Němec, že prý jsem vzhledná, že bych mohla být později také herečkou, v tom přišla paní a hned zmizel, byla jsem ráda. Když jsme se vrátili do Prahy tak jsem zase jezdila do parku na Invalidovnu a jiná děvčata se mnou s dětmi, jednou šly do malé zoo tam v parku já nešla,  ony přišly, byly nadšeny  jaký fešák tam také byl, najednou – jé On jde proti nám On mne pozdravil - proč jsem také nešla do zoo, já řekla, ono to tam páchne,. Když jsem druhý den seděla s Olinkou v parku představil se mne  Josef Ureš, ptal se zda-li  chodím večer ven? Já řekla,někdy pro pitnou vodu když nejde burš. On řekl, jednou byste si to mohla vyměnit, na blízku byl malý parčík, tam byl stojan s pitnou vodou, já to zkusila než jednou, On tam čekal chtěl mne políbit, já do něho strčila a utekla jsem .

Já seděla v parku a najednou se přede mnou objevil v stejnokroji železničářským p. Ureš, měl lucernu a řekl že byl příručím u Barhoně v Praze, ale,že by neměl peníze pro sebe na zařízení, že se dal ku dráze, byl opravdu hezký člověk, urostlý, já neměla ještě  nejmenší chuť se zamilovat. Na podzim mi bylo teprve 18 roků. Ještě několikrát jsme se sešli, když jsem byla s Olinkou v parku, v neděli mne přišel představit jeho sestru hezkou blondýnku s jejím snoubencem, strážníkem.

Pak přišlo, že pan doktor je přeložen do Jindřichova Hradce, chtěli bych šla s nimi já svolila a řekla jsem to p. Urešovi. On řekl, že to myslel vážně se mnou, že nesmím mít žádné štěstí. Snad opravdu na jeho slova došlo. Tak jsem z Černovských jela do Hradce, byla zase kuchařka a burš, já byla jako člen rodiny. Obchodníci mne zdravili, paní mne brala do společnosti i s dětmi mezi tu smetánku, když hráli kuželky i já měla hod do kuželek, plavat na vojenské plovárně mne nechali učit, byl tam velký rybník Vajgar, voják mne držel na tyči, já se bála vody a tak jsem se nenaučila. Jednou přišel pan doktor a řekl, kolega mi řekl,Tvoji dcerku jsem učil plavat, ano tu velkou, ten důstojník byl na plovárně a podal mi dvě měchuřiny do rukou, bych dělala tempa nohama.

  Byl sokolský ples na  „Střelnici“  v hotelu,  paní navrhla abych šla s nimi, já se bála, že jsem služebná, že budu přehlížena, pán mně opatřil garde šikovatele Petříka ( pan a paní) burš mne musil dovésti.

 Měla jsem z domova bílé batistové šaty, naše  dáma mne učesala, z jedné strany jsem měla kukardu z pentliček a z druhé strany z růžových kvítků, půjčila mi nádherný bohatý náhrdelník. Šla jsem opravdu se strachem, byla jsem 18 roků. Jak jsem vešla, dala plášť do šatny,hned mne  přišpendlili u kasy taneční pořádek, ani jsem nepřišla ke stolu začali hrát, já šla z ruky do ruky , samí študenti a sokolové se střídali.Pak  jsme promenádovali,po přestávce jsem přišla ke stolu, Petříkovic seděli vedle v místnosti, seděl tam s nimi voják Němec, představil se mně německy, pí Petříková mi šeptla že je lesní adijunk v civilu. On mne vyzval k tanci, Ti druzí mne mu  brali stále z ruky. Ráno mne Petříkovic doprovodili domů. Já se do něho zamilovala , první moje láska.. Náš burš byl žižkovák Karel Jankovský,vždycky říkal, dva Němci se o mne zajímali, že se přou který mne získá, já řekla, žádným vojákem bych nechodila. Také mne nadbíhal tajemník z radnice, já jej odbývala, byl asi  přes 30 roků a 2m vysoký. Rezervní důstojník, mně bylo 18,  já nikdy večer jsem ven nechodila.

Jednou odpoledne jsem byla v parku z Olinkou a kuchařka šla s námi, šli dva vojáci pořád se ohlíželi. Já řekla kuchařce ten jeden je mi  povědomý,

kuchařka zavolala, vojáčkové nejste od Kladna. Oni se zastavili, ten jeden řekl, já jsem z Malého Přítočna a já z Unhoště Náprstek, spolužák Karla Slánského, mého bratra. Když jste Slánských, je zde také Véna Najman, nyní je doma na dovolené v Unhošti, ten byl pokrývač. Když přijel z dovolené tak jsem se s nimi někdy sešla v parku když jsem byla s Olinkou. Ten voják němec byl syn ředitele školy  z Chebu. (Paní Stantejská která se do Unhoště přistěhovala v roce 1938 při zabrání pohraničí a její dcera se provdala za Rudolfa Fantu v Unhošti. Paní Stantejská tuto rodinu Frídlerových  dobře znala. Já večer nesměla ven a tak jsme se setkávali jen ve dne v parku. V lednu jsem jej poznala a v dubnu byl celý pluk přeložen do Tyrol  do Tione i náš pán.Ten si zažádal a brzy se vrátil do Jindřichova Hradce.Již mne vyjednali v jednom hotelu v Hradci, že na jejich účet se budu učit vařit.

Sestra Anda se rozstonala, já musela domů, sestra byla v nemocnici, nerady mne pouštěli ( moje tchýně zamlčela, že její sestra byla v blázinci).

Dnes když počítám, teta Anda byla prvně v blázinci když jí bylo 22 let a podruhé asi za 10 let, babička Růženka byla v Hradci v 18 létech a byla o 11 let mladší, což znamená, že byla v Hradci v roce 1009-. (Tione jsme v žádném slovníku nenašli.)

Přes zimu jsem byla doma, nabízel se mi ze dvora Urbánek měl 2 roky hospodářské školy, později mohl býti šafářem. Já stále měla v srdci lesníka, on byl již v civilu a byl u hraběte Artura Černína v Dymokurech za adjunkta, psal do Unhoště, já byla již zase v Praze, tak jsem mu vůbec neodepsala, chtěl přijet do Unhoště na ples.

Také tetička zámožná  manželka otce mého bratra, pozvala mne na vánoce do Turnova a představila mi četníka Jarolímka, co byl se strýcem na stanici v Dobrovicích. Strýc byl nyní v Sedlčanech a Jarolímek v Mladé Boleslavy. Když přijel, chodíval se mnou na vycházky, prstýnek mi daroval, tetička do půl noci mne domlouvala, že je to moc hodný člověk, že tetička za mne kauci zaplatí, já měla v srdci stále Fiedlera.Několik dní byl Jarolímek v Sedlčanech, pak jsme společně jeli na Prahu.On mne psal zval mne na ples do Mladé Boleslavy, že se mohu převlékat u paní vrchní a on že se může za dva roky ženit, že budem zasnoubeni. Já odmítla, prstýnek vrátila. Byla jsem na zimu 20 roků. Strýc byl přeložen do Turnova jako štábní kapitán. Pan Jarolínek se oženil vzal si v Dobrovicích hezkou ženu, byl též z Turnova, kde vlastnil velký dům a byl také štábním kapitánem u četnictva. Po létech jsem se u strýce s ním setkala, na mne to nijak nepůsobilo.

Já jela do Prahy o místo, dostala jsem místo u milionáře Žida, byl vdovec měl tři syny a  dvě dcery dvojčata, velice hezké byly  ve Vídni provdané za továrníky. U pána byla  hospodyně,  zároveň kuchařka vyučená na zámku při kuchaři v Bregenau ve státě Vohlaliberk u ženevského jezera, dáma z Vídně mne přijala, poslala mne na Václavák, kde byly kanceláře, velký obchod s chmelem , sklady v Žatci. Byl tam v kanceláři ten nejstarší syn, nesla jsem mu tam převlečník, když jsem se vrátila, řekla mne ta vídeňská dáma, že jí bratr telefonoval, ,že jsem mladé děvče aby mne nepřijmula. Šla jsem si hledat jiné místo, chtěla mne přijmout jedna dáma asi k 5leté holčičce, Já se vrátila pro knížku k Ladesmanovům, vídeňská paní řekla, zůstaňte u nás, já řekla bratrovi, že jste udělala moc dobrý dojem na ní i na hospodyni, tak jsem tam byla přes 4 roky

Anda se rozstonala musela jsem domů. Pán když se  loučil, řekl byla jste moc hodné děvče , máte k nám vždy otevřené dvéře, ovšem německy. Hospodyně byla  asi  50roků stará dobře jsme se vždy snášely, řekla , že roztlouct mne na prášek, dát jiným lízat. Já nikdy nechodila na žádné tancovačky, občas jsme dostaly od pána na vstup do divadla neb kina, vždy jsme šly s hospodyní.
Ten nejstarší syn byl takový tichý, žinantní a hodný. Hanzy-Jindřich.Odjel  přes Atlantik  a Tiché moře do Japonska a vrátil se přes Rusko.

Ten druhý byl přepjatý, také hodný, o vše poprosili, poděkovali Ernest –Arnošt, měl nějakou paničku z  Anglie, skoro denně dostával psaní. Jednou byla s pánem u nás.

Ten třetí, ještě za mne ho poslali do Austrálie, za mne se nevrátil, ten nebyl asi hodný Fricek- Bedřich.(To je vždy jméno jak mu říkali, druhé jak byl správně zapsán).

U nás byly hostiny, hosté bývali z Belgie, Francie, také osmičlenná rodina česká, to se mluvilo česky, jinak německy. To byli všichni, kterým dodával náš pán chmel. Hostů bylo až 25osob, vybraná jídla, nápoje, drahá, vína, i šampaňské. Já sama obsluhovala, bylo to moc inteligentní prostředí. Dostaly jsme s kuchařskou vždy odměnu, měla jsem se moc dobře.
Hospodyně mně vždy pomohla uklízet , já šla za ní objednat  maso, řezník je vždy přinesl až do domů, taktéž mléko i pečivo  dal hokynář  brzy ráno za dvéře.

Bylo 8 pokojů a velká hala a my měly rozděleny pokoje, já malé, hospodyně velké. Maminka byla jen jednou za mnou, tatínek častěji, když jel s kočím pro železo. Dostal od hospodyně vždy 1-2 láhve drahého vína, ona měla klíč od vinného sklepa, byla ke mne vždy hodná.Za tři roky jsem jela na 1 den domů na posvícení, jinak za 4 až 5 neděl jsem šla k sestře do Bubenče  - Mařce.

Když vypukla válka 1. světová, nedalo mne to, adresu jsem měla na Friedla, který psal do Unhoště, moji neměl. Byl vojákem a já věděla,že musí na frontu, sice 2x jsem ho viděla v Praze, byl zaměstnán u firmy Edmud Müller v Podskalí, on mne neviděl a já  si myslela, že je to bezúčelné se s ním stýkat, když jsem chudá. Šla jsem k té paní bytné, ona mi řekla, že odjel k rodičům do Chebu.Nechalo jsem té paní mojí adresu. Jednou mne překvapil v chodbě, když jsem šla pro pivo. řekla jsem to hospodyni, ona jej pozvala nahoru a počastovala jej. On byl v kasárnách ve Vršovicích s mým bratrancem z Karlových Varů také Němcem. Já s mojí švagrovou, manželkou mého bratra Karla jsme šly do kasáren za nimi, Friedl šel s námi k moji sestře Máry. Toník z Karlových Varů byl u mne 2x, vždy byl pohoštěn. Bratr Karel byl již na frontě, Friedl i Toník jeli též na frontu. Friedl psával a ještě jednou přišel do Prahy, pak odjel do pole, ještě psával často, potom přestal, nevím co se s ním stalo. Byl to konec mé první lásky. Všechny  léta jsem jej držela v srdci, nikdy jsem se s nikým nestýkala.

Byla jsem na výpomoc u jedné šlechtičny, která právě ovdověla, po vysokém důstojníku a měla dvě děti, jen hoch byl  2 roky a druhého kojila, divila jsem se že neměla kojnou, měla u dětí diakonistku, to je vzdělaná osoba, nosila na hlavě modrou plachetku, byla Vídeňačka, němka.Paní u sebe měla kontesu, svoji sestru Hanu, aby nebyla v tom zármutku sama. Ta mně měla ráda, bolelo mne v krku a ona sama za mne topila v kamnech, tam nebylo ústřední topení. Já tam byla odporučena paní účetního u Urbanů v mlýně a pivovaře, Truksivi se jmenovali. Já se byla představit u paní hraběnky   von Löbik na zámku v Dobřenici- Syrovátka u Hradce Králové, byl tam dvorec a cukrovar. Rodiče paní Truksové tam bývali jako zahradníci, bydleli v malém domku v zahradě, oba sourozenci byly pokřiveni.
Na Vánoce přijela baronka s kontesou, baronka neměla děti.Její manžel byl bratr matky všech  tří kontes, pí baronka s ním nežila v dobrém, když byla na zámku ona, nebyl tam on, ale o tři kontesy se starala.Otec byl vysoký důstojník, Feldmaršál ve Vídni. Bylo to smutné prostředí, na Štědrý den odešla ta vdova někam do parku, večeře se vůbec neúčastnila. Ke stromečku kontesa Hana nesla to v peřince, většího vedla pí baronka, všichni jsme plakaly.
Já předtím dala již výpověď, že pojedu domů. Nechtěla jsem žalovat na kuchařku, byla to starší  Polka, každý den šla do kostela, Ze zámku každý den šla zásilka másla a veškerého živobytí ( asi příbuzným, to zapomněla babička napsat).
Pro ty tři dámy , včetně vychovatelky vařila vybraná jídla, nic nezbylo .Ona a já měli každý den nějaký polský jídlo, boršt, brambory s mlékem.

Pí baronka mi nabízela bych šla k  Ní na zámek, že lokajové jsou na ve válce a že se jí panská nelíbí, já odřekla. Vše bylo německy, to mne nevadilo,. Já byla zvyklá od Landesmanů na jinou stravu a nechtěla jsem žalovat na kuchařku.. Všechny si mne oblíbily.

Sestra Mařka rozhodla, že jsou muži na vojně, abych šla do Maděrovky na půl roční kurs, dobře mi poradila. Od ledna 1917 do konce června jsem chodila do Maděrovky, šlo mi na 26 roů, dobrý jsem měla prospěch tři dvojky a samé výborné. Růža Dědkovic mně opatřila od července 1917  místo v olejně v Unhošti, naší mne můj plat  dávali na knížku, takže od roku 1917 – do března 1920. Měla jsem přes 3.000 úspor.

V roce 1919 jsem se seznámila s Toníkem Stejskalem v březnu 1920 jsem se vdala. Tatínek mne opatřil zdarma kuchyňské nádobí, dali mu poukaz, co se odebíralo železo, dostal jako dividendu. Maminka na to přišla když chodila k správcům Volšanovům (byla porodní asistentka), někdo se zmínil, že v tom závodě, dávají poukaz na věci. Nábytek mi naší koupili, výbavu a prádlo od Andy a peřiny jsem měla na dvě postele. Toník dostal na 1 postel  peřiny.od sestry Marie Vlčkové. Ty měl Karlí na postel, narodil se 6. října 1920.

V květnu 1920 jsme si pronajali hostinec u Zlatého slunce v Unhošti. Toník chodil po vesnicích kupovat dobytek pro firmu Kuthan do Kročehlav. Chodil lidem zabíjet, měl 5.000 věna, koupil mnoho věcí do hostince i pro domácnost, opatřil vždy vejce na naložení, velký auto uhlí, mouku od hrubé, polohrubé a hladké po 50kg. Měli jsme dva synky, Karlího * 6.10.1920 a Toníčka *21.5.1926, zemřel za 6 měsíců na záškrt. Můj manžel byl fešák, urostlý, byl velice čistotný a ve svém řemesle velice zdatný, jen ten řeznický cech nese – veliký pijan. Já mám čisté svědomí, že jsem jej nikdy ani myšlenkou nezklamala, dovedla jsem vždy mlčet, nikdy jsem jej špatně nepojmenovala, vždy jsem se o jeho život bála a bohužel zemřel v mladém věku, chyběli mu 3 měsíce do 43 roků.Karlímu bylo necelých 12 let, zůstala jsem ještě 5  ½ roku sama v hostinci, nebyla jsem záletná, tak jsem neměla přáno.

Když jsme s manželem živnost hostinskou otvírali, měli u nás místnost hasiči, někdy schůze cestáři, spolek hasičů vytrval. V roce 1932 byl zde založen spolek baráčníků „Radič“. Můj manžel byl prvním členem, který zemřel v tomto roce v červnu. Po smrti mého muže se spolek rozdvojil a změnili místnost, já měla malý obrat bylo 16 hostinců v Unhošti, já platila 4.200 roční nájem a daně, Karlí v roce 1935 začal chodit do Berouna na obchodní  akademii na 4 roky. Sestra moje mu posílala 200K měsíčně na autobus a kapesné. Dostala jsem v roce 1937 výpověď, že se hostinec nerentuje. Hledala jsem si jiné zaměstnání, paní Bradáčová mi slíbila krám a místnost za krámem v jejich domě, já šla do císařského dvora
(ale v té době už to byl dávno státní dvůr). Požádat pana správce, zda by mne mohli dodávat mléko, on řekl,že by mne to neuživilo. že mnoho lidí chodí do dvora a k sedlákům. Dále zde byl volný krám u Fantů, že se hokyně odstěhovala do Prahy, ale firma Frank z Kladna si ten krám už zadala na filiálku, střižní zboží.

 Známý, také stálý  host ze začátku naší živnosti, byl vdovec a  že řekl svoji mamince,že bych byla hodnou maminkou jeho  7letému synu,(byl to pan Pospíšil z Berounské ulice, měl zde malé hospodářství).Ten vdovec mi řekl, byl opravdu velice slušný a solidní abych si vzpomněla, že se už nikdy neožení, jedině mne si přál za ženu. a také se stalo, chodila mu jistá paní hospodařit neměl už rodiče, ta paní tam byla jen přes den, měla svůj vlastní byt,dospělý syn mu zemřel a on se nikdy neoženil, zůstal sám byl o 9 let mladší ( moje tchýně ho přežila o mnoho let).Já řekla, že jsem přilnula k jeho kamarádu, který byl už několik roků rozvedený..(tchýně prý vypadala velmi mladě, jak se vdala za Vlčka, velmi rychle sešla, nevím já zde tenkrát ještě nebydlela).

 Píše dále, já měla v životě samý omyl, provdala jsem se za jeho kamaráda a oni se už nikdy spolu nescházeli. Byl to Jan Vlček, zahradník o 7 let mladší, svatba byla v březnu 1937 v klášteře v Hájku, první čas to bylo dobré, ale hospodařila sestra to bylo kápo, já jsem se nikdy neohradila a za tři roky se rozvedla. Při loučení plakal, ale nepožádal o rozluku a chodil celých šest let za mnou, byla jsem mu ženou. V roce 1947 požádal o rozluku., podepsala jsem., nikdy jsem ho už neviděla, ani jsem si to nepřála, ačkoliv velký bol jsem prodělala

Za okupace jsem krátký čas chodila na polní práce, krátký čas do lesa na kopání. Já si platila nemocenskou a starobní  za okupace jsem byla 4 roky jako laborantka v lékárně, později i v domácnosti paní Součkové – Justové, lékárnici ta za mne platila sama starobní a nemocenskou.  Se žádným mužem se už nesblížila, Vlček  se znovu oženil, jak se proslýchalo s velmi bohatou zahradnicí z Moravy, měla prý 180.000K věna. Jak se s ní seznámil nevím, byla svobodná a bylo jí 46 let. Také ona neměla žádné štěstí, 8.7. 1975 byla bestiálně zavražděna, hlásila se k Jehovistům, tento spolek byl v té době zakázán. Vlček zemřel v dubnu 1973.

Měla jsem svůj byt, bydlila jsem u Šroubků ve Feldekovské ulici, byl to poslední dům pod doškama. Dále  bydlela u paní Tesaříkové, proti domu byla ve starověku lázeň a naposledy v Lipsku, vedla Okresní hospodářské záložny. Byly to byty otřesné, (ale asi z mládí bydleli všelijak.) Měla svůj důchod, který po měně čítal 180K  měsíčně, to už dopisuje její snacha Naděžda Později dostávala 400 korun měsíčně, byla to almužna, hodně jí podporovala její svobodná neteř Aninka Drejslarová, dcera její sestry Máry, ředitelka školy na Zátorách v Praze. Zůstala svobodná a žila s PhDr.Bělou Weinzetlovou. Zemřela v 90 létech.

 Tchyně v lednu 1963, byla přijata do Domova důchodců, nejdříve jsme  dopláceli 20.- Kč, později 50.Kč a když děvčata odrostla,  dopláceli jsem 280.Kč. Ještě se vrátím, proč jsme si nenechali babičku doma. Měli jsme jen kuchyň a pokoj a dorůstající dvě  dcery , babička měla silnou artrózu kyčelních kloubů a přestávala chodit.v té době nebyla možnost operace, ta byla ještě velmi vzdálena Babička zemřela až po smrti svého jediného syna Karla  v roce 1980. Hodně pletla a ještě více háčkovala ze slabé příze,.nikdy si na nic nestěžovala, několik let sedávala proti vratům u okna a dívala se ven.
                                                                                                                nsm