ČLÁNKY AUTORA
Jak se co dělalo

Jak se co dělalo

Zdeňka Charvátová 13:55 0 komentářů

V dobách mého dětství se mnoho věcí v domácnosti dělalo jinak než dnes, i to naše hraní bylo trochu jiné… O tom všem vám chci něco povědět, abyste věděli jak to v těch starých časech chodilo.

 
 
 
 

                        Jak se co dělalo

 
 
 
Zdeňka Charvátová                           

prosinec 2011

 
 
 V těch dobách, kdy jsem byla malá holka, se mnoho věcí v domácnosti dělalo jinak než dnes. Nebylo tolik různých strojků a přístrojů, které domácí práce zjednodušují a urychlují, takže obstarávání domácnosti zabralo daleko víc času. Proto také většina vdaných žen nepracovala, ale starala se o děti a domácnost. I to naše hraní bylo trochu jiné. Měli jsme méně hraček a o to víc jsme museli zapojit fantazii. Hráli jsme si však stejně rádi jako dnešní děti. Měli jsme na to i víc času, protože školní družiny neexistovaly a my jsme po příchodu ze školy, odhodili aktovku a běželi za dobrodružstvím. Daleko víc než vy jsme trávili čas hraním venku, pokud to počasí dovolilo. O tom všem vám chci něco povědět, abyste věděli jak to v těch starých časech chodilo.
 
 
                                         Jak se vařilo a co se jedlo.
 
     V našem prvním, druhém i třetím bytě, na které si pamatuji, byl velký kuchyňský kachlový sporák. Občas je ještě vidět  na některé chalupě, kterou její majitelé moudře příliš nezmodernizovali. Bylo to totiž velice šikovné vybavení kuchyně, na kterém se nejen vařilo, ale které současně kuchyň ( někdy i celý byt ) vytápělo. Na plátech se, kromě vaření v hrncích a kastrolech, daly péci některá jídla, jako třeba bramborové placky, nebo „Sejkory“.   To byly placky ze stejného těsta jako známější  bramborák, ale nesmažily se na oleji, nýbrž se opékaly přímo na plátech sporáku a mastily se až na talíři rozpuštěným máslem. Z takto připravovaných jídel jsme měli, ale nejraději „ kramfleky „. Z dobře omytých brambor se nakrájely tenké plátky a opekly se opět na kamnech. A po opečení se solily a mastily sádlem v kastrolku, odkud jsme je mamince brali pod rukama.
    
      Za války a těsně po ní až do roku 1953 byl tzv. lístkový systém na potraviny. Každá rodina dostávala lístky na měsíc podle toho, z kolika členů se skládala. Jiné byly lístky pro děti, jiné pro mladistvé, jiné pro dospělé a když se šlo na nákup, musel mít každý kromě peněz sebou i lístky na to, co chtěl kupovat. Obchodník si ustřihl podle kupovaného množství potřebné ústřižky. Ty pak koncem měsíce vylepoval na papír a odevzdával na radnici. S prodanými potravinami to muselo souhlasit. Toho, co si rodina mohla koupit na lístky, mnoho nebylo, Němci přeci potřebovali krmit velkou armádu a tak se vařilo skromně. Maso bývalo jen v neděli. Vařilo se hodně z vnitřností a bezmasá jídla jako: hrách a kroupy, škubánky, různé kaše slané i sladké, šišky s mákem nebo strouhánkou z bramborového těsta, taštičky se švestkovými povidly, nudle s mákem nebo tvarohem ( ty jsem nenáviděla ), rajská omáčka s makarony. Omáček se tenkrát vůbec vařilo hodně. Pro větší rodiny se tak z mála surovin dalo udělat hodně jídla. Protože bylo i málo másla, měli jsme často ke snídani, a  svačině jen chleba se zavařeninou, nebo medem. Proč tenkrát i med byl umělý, nevím. Snad proto, že když se včeličkám sebere med, musí se jim dát cukr, aby měly co jíst. A cukr byl také na lístky. Místo másla byl tzv. Margarin, něco jako dnešní RAMA, Flora a jiné umělé tuky, ale nebyl tak dobrý. Mléka bylo také málo. My jsme měli, ale to štěstí, že naše babička a dědeček z tátovy strany měli za městem malé hospodářství, takže nám přilepšovali. Téměř denně jsme tam chodili s bandaskou pro kozí mléko, na kterém jsme vyrostli. Ale občas jsme dostali i králíka, nebo nějakou drůbež. Po válce, když jsme se po tátově návratu z vězení přestěhovali do většího bytu ve vilové čtvrti, byl u domu i větší pozemek a každý nájemník měl i právo na pár záhonků a králikárnu. Tak jsme králíky také chovali, ale moc se nám to nevedlo. Ve sklepě jsme krmili husu ve dřevěné posadě, aby se nemohla hýbat a rychle přibývala. Krmila se šiškami z obilního šrotu. Šišky se vyráběly doma na kuchyňském vále a sušily nad troubou kuchyňského sporáku. Husa se krmila a krmila, aby měla co nejvíce kilo. Když skončila svůj život, představovala jídlo pro pětičlennou rodinu na týden. Nejdřív byla husí krev na cibulce s bramborem. Pak z drůbků rizoto, nadívaný husí krk s bramborem, pečená byla nejméně na dva dny a ze zbytků opět rizoto.  A toho sádla !! Přidalo se trošku vepřového sádla, aby všechno dobře ztuhlo a zalily se tím husí játra. To byla pochoutka. V zimě jsme si nosili do školy chleba se sádlem skoro každý den.
 
      Za války nebyla také čokoláda, ani cizokrajné ovoce. Jednou jedinkrát jsem ochutnala broskve po obsazení Řecka německou armádou. Celou válku jsem pak vzpomínala na úžasnou chuť, která se mi ve vzpomínkách přirozeně jevila ještě  báječnější, než ve skutečnosti. Ovšem třešně, blumy, švestky, jablka i hrušky jsme měli, když byl jejich čas. A co Vánoce ? Ty byly také jednodušší. Na stromeček se věšely hlavně ozdoby, sněhové pečivo z bílků a  ovocné želé. My jsme doma měli zbytky předválečné čokoládové kolekce ve stříbrném staniolu. Ty jsme vždy na stromeček pověsili a zase sundali, když se stromeček rušil. Jíst jsme je nesměli. Nebylo ani divu. Když jsme jednou se sestrou Jitkou, bez dozoru maminky, stromeček odstrojovaly, neodolaly jsme a jeden kousek rozbalily, abychom tu vzácnost ochutnaly. Čokoláda byla šedivá a provrtaná spletí chodbiček po nějakém hmyzím děťátku. Jíst se to prostě nedalo. Vánoční cukroví se také peklo značně skromnější. Mouka, cukr,tuk vše bylo na lístky. Tak se dělalo cukroví z ovesných vloček, mrkvové a sněhové.
     
      Těsně po válce bylo Československo ( což byl stát Čechů a Slováků od 28.10.1918 ) zahrnuto do americké pomoci pro válkou zničenou Evropu tzv. „ UNRRA „. Byly to vlastně zbytky konzervovaných potravin pro americkou armádu. Třeba kompletní balíček na snídani obsahoval šunku s vejci, instantní nápoj v prášku apod. V balíčku na oběd byly většinou fazole s masem a rajčatovým protlakem. V balíčku bývaly i žvýkačky, které jsme do té doby
neznali a čokoláda. Ale ta moc dobrá nebyla, alespoň mně nechutnala. Lístkový systém přetrvával až do měnové reformy v r.1953. Situace v zásobování se pozvolna lepšila, takže my děti do 15 let jsme měly i nárok na 10 dkg čokoládových bonbonů za měsíc. Moc jsme se na to těšily. Já jsem si je šetřila, ale Jitka je snědla na posezení a pak loudila na mně. Protože i nadále naše stravování obohacovala babička ze svého hospodářství, mohl se péci i dort,když měl někdo narozeniny. Přesto se jídlem hodně šetřilo, rozhodně se zbytky jídla nevyhazovaly. Vše se snědlo, nebo bylo zkonzumováno zvířaty a drůbeží.
 
 
                                   Jak se pralo a uklízelo.
 
       Elektrické pračky se začaly objevovat v domácnostech až v padesátých letech, ale my jsme ji neměli dlouho. Takže se pralo na valše a v neckách. Drobné prádlo na nás děti, kapesníky, tátovi košile apod. se pralo jednou týdně. Když máma měla po těžkých anginách rok zakázanou těžkou práci, dělila jsem se o tuto práci já s tátou. Bylo mi asi  11 – 12 let a při každém praní jsem si odřela prostřední články prstů do krve, protože jsem to dělala špatně. Ostatně tátovi to také moc nešlo a prsty měl v podobném stavu jako já. Velké prádlo se pralo jednou za měsíc obvykle ve společné prádelně, která bývala buď ve sklepě, nebo před půdou. To byla záležitost na celý den. Prádlo se večer před dnem D namočilo do necek  se sodou. Druhý den se vymáchalo, protože namáčecí voda byla opravdu špinavá a postupně od bílého po barevné se pralo v neckách na valše. Bílé prádlo se pak ještě vyvařovalo ve velkém kotli, pod kterým se topilo. V ten den byly k obědu obvykle buchty a hrnek bílé kávy z melty, protože maminka neměla čas vařit. Těsně po válce k nám velké prádlo  chodila prát pradlena, která se tím živila. Byla to Lotyška ( zřejmě emigrantka ) a jak vyplynulo z její řeči, Sovětský svaz ráda neměla. Při tom po válce Češi i Slováci své osvoboditele milovali, netušili jsme ještě co nám později provedou. Rodiče si koupili pračku až když jsme bydleli v Praze. Pračka se ždímačkou se jmenovala  „ Perobot „ a byla to velká sláva  a velké ulehčení namáhavé práce, i když se každá dávka musela po vyprání ještě asi 3x vymáchat ve vaně a pak teprve dostředit.
      
      Když jsem se vdala já, opět jsem pračku dlouho neměla. \Zase jsem prala doma ve vaničce na valše a velké prádlo jsme nosili do prádelny. Když se postupně rodily děti a papírové plenky tenkrát ještě nebyly, vyvařovali jsme ty bavlněné v prádelním hrnci na kamnech ( už jsme měli plynový sporák ). Do rána se v hrnci nechaly, ráno se vymáchaly a pověsily.  Na každé dítě jsme kupovali plenky znovu, protože se tímto způsobem praní prakticky rozpadly. Nakonec se nad námi smiloval dědečkův dědeček ( tedy váš prapradědeček ), u kterého jsme bydleli a kterému jsme také prali a koupil nám malou pračku „Virenu „ , ovšem bez ždímačky. Ždímačku musel nahradit váš dědeček, kterému jako bývalému sportovci to moc šlo.  Velké prádlo jsme jednou za měsíc prali v domovní  prádelně. To dělal opět dědeček. Navlékl si holinky, zatopil v kotli a už pobíhal mezi velkou bubnovou pračkou, odstředivkou a kotlem. Já jsem vyprané věšela na dvůr a vařila. Teprve když byl Terezce rok, tak  jsme si koupili na splátky  první pračku, ale hned automatickou.
Po koupi chalupy v Bílenicích jsme jsme koupili v Bazaru starší pračku se ždímačkou i tam. Stála ve stodole u vrat a máchalo se u studny v neckách. Já jsem si oblékla plavky a běhala mezi stodolou a studnou, máchala, odstřeďovala a věšela pěkně na sluníčko. Za dopoledne bylo vypráno i usušeno a ještě byl člověk celou dobu venku. Pak Martin pračku rozbil, koupil automatickou a je po námaze, ale i po romantice.
 
       Uklízení se během let moc nezměnilo, už za mého dětství byly vysavače. My jsme měli švédský Elektrolux, který prodával i tatínek Oty Pavla. Teď jsou ovšem výkonnější a mají různá přídavná hejblátka. Dříve se ještě koberce při velkém úklidu asi 3x za rok klepaly na klepadlech, které byly  na každém dvoře. Okna a dveře se myjí pořád stejně, pouze na podlahu vymyslili kbelíky se stíracími mopy. Podlaha se však stejně nejlépe umyje, když člověk zaklekne a pořádně se do toho opře. Hrozné ovšem bylo drátkování parket. U nás se dělalo jednou za rok před Vánocemi. Drátkovalo se za sucha, pak se podlaha natřela Hydrovoskem a vyleštila. Stejně jsem to dělala i já ve své domácnosti. Jediná inovace byla, že jsem to dělala mokrou cestou. Od drátků jsem pak měla pěkně zničené ruce. Teď se parkety natírají lakem a dají se setřít  mokrým hadrem a broušení se dělá strojně. Běžný úklid se dělal jednou týdně v sobotu odpoledne a já s Jitkou jsme si to rozdělily, abychom  byly rychle hotové a mohly vypadnout do města. Dříve musely děti vůbec víc pomáhat doma. A ještě daleko víc byly zapřaženi moji rodiče. Zvláště můj táta, váš pradědeček. Od dětství musel se svými sourozenci v tom malém hospodářství, které bylo velkým přínosem i pro jejich rodiny, když byli dospělí. Každou neděli se chodilo,nebo jezdilo na kole k babičce, kde dospělí pomáhali a my děti prožívaly různá dobrodružství při hrách.
 
 
 
                                                  Jak jsme si hráli.
 
        Nejraději jsme si hráli venku. U babičky jsme to milovali, protože bydlela na samotě v Polabinách. Chaloupka byla na kopečku, s dvorkem a zahrádkou a za ní byl velký ohrazený prostor, kterému jsme říkali „ Plac „. Kolem dokola byly louky, některé hodně mokré a za Placem až k železniční trati byla olšina, což byla dost bažinatá záležitost. Byly jsme tři děvčata. Já, o tři roky mladší Jitka a naše sestřenice Jiřina, která byla o 8 měsíců mladší než Jitka. Já,jako nejstarší, jsem byla přirozený vůdce naší party. Nazvaly jsme ji  „Pumí družina“, složily jsme si bojový pokřik a celé okolí bylo naše. Za chalupou bylo také malé políčko, kde byly většinou zasázeny brambory pro králíky a další zvěř a pak následoval svah, na kterém bylo vysázeno několik třešní. Po těch jsme lezly obzvláště rády, zvláště když třešně zrály.V mokré olšině jsme dělaly dobrodružné výpravy. Musely jsme na to mít gumové holinky, ale přesto nám do nich někdy vrchem nateklo. Jiřina přijela na Velikonoce z Liberce, kde bydleli, a gumové holinky sebou neměla. Měla však krásné kožené holinky,což byla tenkrát velká vzácnost a v té olšině je zničila. Jindy mě nachytal dědeček, jak v zatopeném kráteru po bombardování jezdím na neckách, které jsem stáhla od chalupy a byl zase průšvih. Já jsem se inspirovala knihou Hýta a Batul, kde byla podobná příhoda popsána, ale nebyla jsem pochopena.
       
        My jsme bydleli na opačné straně Pardubic ve vilové čtvrti. Dům, ve kterém jsme bydleli, byla nájemní vila. Byly tam 4 dvoupokojové byty, v suterénu a v posledním patře byly vždy dvě garsonky. Za domem byla velká zahrada a před domem dvůr a dvě garáže, kde ovšem byla jen kola a prostor pro odkládání nepotřebných věcí. Ve vilkách kolem bydlely rodiny s dětmi přibližně našeho věku, ale nás ze Sezemické č.1097 bylo nejvíc ( 4 větší děvčata a 6 menších dětí ), takže většinou se všechny ostatní děti scházely na našem dvorku. My holky jsme si hodně hrály s míčkem a švihadly tzv. Školky. Na jaře se zase pořádaly přebory ve cvrkání kuliček. Já jsem vždycky začínala s pytlíkem 50 kuliček a končila jsem s prázdným. Byla jsem totiž hazardér a hrála jsem o 20 i více kuliček, takže mi při prohrách ubývaly rychle. Jak se oteplilo, tak jsem vytáhli všichni kola. Kola byla po válce nedostatkové zboží, zvláště dětská, tak jsme se učili jezdit na kolech pro dospělé a později než dnes. Já jsem se naučila jezdit na kole ve 3.třídě a to na kole mé kamarádky. Při první jízdě jsem jí s ním nabourala do plotu. Teprve potom jsem dostala kolo vlastní. Bylo zelené značky Eska a jezdila jsem na něm ještě jako dospělá. Na kolech jsme jezdili k babičce, nebo na nedělní výlety kolem Pardubic. Bráchu vezl táta na sedátku před sebou. Maminka se naučila jezdit na kole až po válce a tak se na něm necítila úplně jistě. Bála se jezdit hlavně z kopce. Těch ovšem kolem Pardubic naštěstí moc nebylo.
      
         Doma jsme moc hraček neměli. Já a Jitka jsme měly samozřejmě nějaké panenky. Hlavní panenky byly „ plaváci „, což byly kaučukové panenky s pohyblivýma rukama a nohama. Oči měly skleněné, ale nemrkající. Moje se jmenovala nejdříve Jana, ale potom jsem ji přejmenovala na Evu a měla oči hnědé. Jitka měla tu samou s modrýma očima, ale ty jí brzo prstem vyšťouchala, takže byla bez očí. Dále jsme měly každá jednu selku v krásných krojích. Ty jsme  samozřejmě poměrně rychle odstrojily, protože jsme byly zvědavé, jak vypadají po šaty. Zjistily jsme,že jsou to hadrové panenky a hlavy jsou vytvarované z tvrdého papíru. Moje panenka později i o hlavu přišla, přesto jsem si s ní hrála dál. Říkala jsem jí Růžena. To jméno se mi strašně nelíbilo, a proto jsem ho té ošklivé bezhlavé panně dala. Myslím, že jsem ji poněkud šikanovala. Nejraději jsem měla plyšového medvěda. Nebyl původně ani můj. Vyměnila jsem si ho s Jitkou za nějakou panenku. Můj medvěd zůstal na Slovensku, když se mnou maminka po Mnichově 1938 utíkala do Čech, protože Slovákům narostl příliš hřebínek. Když Jitka dostala medvěda, tak jsem jí ho strašně záviděla a nakonec jsem ji přemluvila k výměně. Byl to kluk a já jsem ho jako kluka i oblékala. Měl překrásnou pánskou košili, přesnou miniaturu prvorepublikové pánské košile. Tu jsem našla v létě 1946 v jednom prázdném domě po Němcích ve Velké Úpě. Byli jsme tam tenkrát celé prázdniny u strýce Emila a zažili jsme tam poslední poválečný odsun Němců. Mohli si odnést pouze jedno zavazadlo vážící 20 kg a vše ostatní zde museli nechat. Opuštěné domy zůstaly otevřené a zařízení se postupně ztrácelo. Já jsem
jeden opuštěný dům u cesty ke strejdově chalupě navštívila. Objevovala jsem poklady hlavně na půdě, kde byly staré pohlednice a jiné nepotřebné věci. Bylo to něco tajemného. Pohlednice byly psány německy, takže jsem jim nerozuměla, ale bylo v nich kouzlo dálek.
 
       Celé to léto bylo velmi krásné. Naše maminky se občas pohádaly, ale my děti jsme si to náramně užívaly. Spolu s našimi dvěma bratranci Emilem a Jirkou, kteří byli jen o něco mladší než my, jsme se  chodili koupat do Úpy pod splav. Sebou jsme každý dostal 1 Kč na zmrzlinu. Přebrodili jsme Úpu a koupili si ve znovuotevřené cukrárně jeden kopeček vodové zmrzliny. Byla to pro nás úžasná pochoutka. A pak zase zpátky pod jez, kde se dalo udělat i pár temp. V srpnu přijela babička z Pardubic na maliny a vzala sebou našeho dalšího bratrance Zdeňka. Ten byl o pět let starší než já, takže se okamžitě ujmul vedení naší tlupy. Měl ještě šílenější nápady než my ostatní. Za cukrárnou na břehu Úpy ležela velká dřevěná bedna, která se dala využít jako plavidlo. Zdeněk okamžitě nápad realizoval. Do bedny si ovšem nesedl sám, ale přikázal to Mílovi, který byl o dva roky mladší než já. Donutil ho nahého  vlézt do bedny a pustil po Úpě, která ovšem jako horská řeka tekla velmi bystře. Míla se nám vzdaloval a řval hrůzou, protože se blížil jez. Zdeňkovi nakonec nezbylo nic jiného, než vlézt do vody, kličkovat mezi kameny a těsně nad jezem se mu podařilo bednu chytit. Dál jsme to raději nezkoušeli.
       
         Další naší oblíbenou zábavou byly hry na půdě, která byla plná sena. Strejda totiž koupil chalupu i s krávou a na půdě bylo uskladněno její krmení na zimu. Běhali jsme po trámech, skákali do sena a dělali si v něm doupata. Dospělým se to ovšem nelíbilo, takže nás raději viděli venku. Kolem chalupy stékaly malé stružky, ve kterých se točily vodní mlýnky, lezly v nich larvy chrostíků a kolem kvetly pomněnky. Prostě byl to pro děti ráj.
Když za námi přijel táta na dovolenou, chodili jsme i na výlety do Obřího dolu a na Černou horu. Vyšlápli jsme i pěšky na Sněžku. Nahoru na Růžohorky a pak po hřebenech Krkonoš jsme došli přes Luční boudu, Výrovku a Liščí boudu nad Pec a dolů přes Pec až do Velké Úpy. Na cestu jsme měli chleby se sádlem a černou kávu z melty v polní flašce pro všechny tři. Na Obří boudě nám táta koupil polévku a šlapali jsme dál. Jitka u každé boudy vymáhala limonádu, ale táta odolával. Koupil nám ji až na Liščí boudě, která už dávno vyhořela. Na těch horských boudách chovali vlastní krávy, aby měli mléko, pekli vlastní pečivo a před zimní sezonou se vždy museli předzásobit. Rolby tenkrát nebyly a nahoru a dolu jezdili jen koně se saněmi. Po německých majitelích převzali tenkrát boudy „národní správci“, ale po roce 1948 byly stejně všechny znárodněny.
       
         V průběhu příštího roku se ovšem stala strašná tragedie. Míla s Jirkou našli strejdovu služební pistoli, hráli si s ní a Jirka se tak nešťastně postřelil, že cestou do nemocnice vykrvácel. Bylo mu 7 let.
 
        Příští léto jsme už do Velké Úpy nejeli, ale prázdniny jsme trávili v Radimovicích u Sychrova. Dědeček tam vlastnil polovinu domku ve velké zahradě, kde jsme našly s mámou azyl i poslední rok války a já jsem tam chodila i do školy. O tom všem v jiné kapitole. To léto bylo ovšem prima, protože jsem se zase sešla se svými starými kamarádkami. Bylo to také naposledy, protože dědeček svou půlku prodal a já jsem se tam podívala až jako dospělá. Všechno mi připadalo malé. Dům, zahrada i cesta do školy kolem Sychrovského zámku přes oboru do Radostína byla nějaká kratší.
 
       Léto r.1947 dobře neskončilo. Jitka si koncem prázdnin ošklivě zlomila ruku a málem o ni přišla. V Turnově už ji chtěli ruku amputovat, ale táta ji odvezl do Prahy na kliniku Prof.Zahradníčka, kde ji pak ruku spravili bez operací a šroubů. Dnes ani neví, že ji měla zlomenou.
 
 
 
 
                                          Jak jsme trávili prázdniny.
 
       O těch prvních poválečných jsem už napsala v předešlé kapitole. Před Radimovicemi v r.1947 jsme ovšem byly poprvé s Jitkou na táboře. Byl to tábor od Čsl.církve husitské v Hostinném a byl to nejhorší tábor, jaký jsem kdy zažila. Měli jsme tam všichni dost hlad, protože bylo krátce po válce a všechno bylo ještě na lístky. Program připravoval pan farář a dvě katechetky,  podle toho to vypadalo. Místo bojových her jsme chodili na mši a před každým jídlem jsme se modlili. Onemocněla jsem tam anginou. Dali mne do izolace a kromě doby, kdy mi přinesli jídlo nebo léky, se o mne nikdo nezajímal. Bylo mi tam dost smutno.
 
         Další rok jsme jely zase obě dvě na tábor sokolský. To už byla jiná káva. Jednak jsme  se všechny znaly  už ze cvičení ( byl to tábor dívčí, kluci ho měli až další měsíc ) a program byl daleko pestřejší.. Byly jsme rozděleny do družin, které si zvolily jméno a pokřik. My jsme byly „ Sůvičky „ a já jsem složila pro celou družinu pokřik. Tím jsme se hlásily při slavnostním vztyčování vlajky každé ráno a  večer při jejím ukládání. Na nástupu jsme stály vyřízené v slavnostních sokolských krojích. Po přečtení denního rozkazu jsme se rozešly a po družinách se věnovaly plánovanému programu. Jezdily jsme pak s Jitkou každý rok na různé tábory, které obvykle trvaly 4 týdny, ale tenhle se mi líbil nejvíc. Po příjezdu z tábora jsme trávily už zbytek prázdnin doma. Na dovolenou jsme s rodiči nejezdili, nebyli na to peníze. Jezdili jsme na kolech k babičce do Polabin, kde jsme se dost vyřádili. Nebo jsme se  chodili koupat „ Na špici „ , což byla plovárna na soutoku Labe a Chrudimky. Tam jsem se naučila plavat a mít ráda vodu.
 
     V zimě na lyžích jsem ve svém dětství byla pouze jednou, v únoru 1948, s tátou a Jitkou. Byli jsme na Rennerových boudách, které v té době patřily Čsl.poště. Bydleli jsme v depandanci a do hlavní budovy jsme chodili pouze na večeři. Snídaně dělal táta ( chleba se sádlem a čaj ) a k obědu jsme si brali něco malého sebou na kopec. Byl to krásný týden, slunce svítilo a my jsme lyžovali, jen se nám za lyžemi prášilo. V Praze mezitím probíhal puč, kterým se na 40 let dostali k moci komunisté. Pamatuji se jak dospělí s obavami poslouchali zprávy z rozhlasu. Cítila jsem napnutou atmosféru, ale jinak mi to nic neříkalo.. Jenom si vzpomínám jak po návratu z hor mi vzduch v Pardubicích příšerně smrděl. Nebylo divu, protože v blízkosti Pardubic, v Rybitví jsou chemické továrny, které v té době neměly asi dobře odfiltrované emise.
 
 
 
 
 
                                                 Jak vypadala škola.
 
      Ještě vám musím něco napsat o škole. Můj táta se  velmi těšil, na to jak mne poprve povede do školy, ale nedošlo k tomu. Protože se zapojil do protiněmeckého odboje organizovaného z Londýna a Gestapu se podařilo skupinu odhalit, tátu sebrali a uvěznili. Odvedli ho, když jsme byly s mámou na procházce v parku, což byla velká klika, protože já a Jitka bychom z toho zřejmě měly hodně ošklivý zážitek. Do školy jsem tedy šla sama a tátovi jsme v povoleném dopise do vězení poslaly fotku. Dostala jsem jeho aktovku, se kterou chodil do práce. Pouze se na ni musely přidělat řemínky, abych ji mohla nosit na zádech. V aktovce byl dřevěný penál a v něm tužky, guma a dřevěná psací násadka, na kterou se nasazovaly kovová perka. Ve školních lavicích, které se moc nelišily od dob, kdy chodila do školy Božena Němcová, byly kalamáře s inkoustem, do kterých se pera namáčela. Ze začátku jsme pochopitelně psaly tužkou, protože s tímto perem se muselo psát hodně lehce, aby se nerozskřípalo. Při namáčení do inkoustu se ovšem často podařilo udělat do sešitu kaňku a někdy i na šaty. Proto jsme nosily zástěrky. Kromě penálu jsme měly ještě malou tabulku, na kterou se psalo pisátkem. Také k ní byla přivázaná malá houbička, aby se tabulka mohla smazat. Houbička visela na provázku z aktovky, aby neumáčela sešity a učebnice a při našem poskakování se vesele bimbala. Můj první slabikář byla  „Poupata“  ilustrovaná malířkou Fischerovou-Kvěchovou. Byl veselý, plný baculatých dětí a já jsem si v něm četla ráda. Čtení mne vůbec velmi bavilo a brzy jsem si začala číst sama i dětské knížky. Zapomněla jsem vám sdělit, že jsem chodila do dívčí školy a to až do 15 let. Teprve na gymnasiu jsme chodili do školy s chlapci.
 
      Můj první školní rok 1943/1944 jsem absolvovala v Pardubicích. V té době už ovšem „Spojenci“ ( Američané a Angličané ) začali bombardovat Německo i Českomoravský protektorát. Byly vyhlašovány časté poplachy před leteckými nálety a všichni museli do krytů, které byly vybudovány v každém domě ze sklepů. Moje máma si nepřála abych chodila se třídou do školního krytu, tak jsem při vyhlášení poplachu vždy utíkala domů. Nebylo to moc blízko, civilní obrana mne zaháněla do domů, kolem kterých jsem utíkala a zažila jsem dost strachu. Školu kam jsem  původně měla chodit, zabrali Němci pro své děti a ve školní budově kam mne  zapsali, jsme se střídavě učily  ještě s další školou. Měly jsme ranní, nebo odpolední vyučování a druhá škola naopak.
 
       Letecké poplachy se stupňovaly a máma s námi na konci prázdnin odjela do Radimovic, kde jsem ve školním roce 1944/1945 začala chodit do druhé třídy v Radostíně, protože v Radimovicích , což byla poměrně velká vesnice, žádná škola nebyla. Všechny děti z vesnice (tady jsme chodili i s chlapci ) chodili přes oboru Sychrovského zámku do radostínské dvoutřídky. Někdy s námi šla i Jitka, protože byla mladší než všechny naše kamarádky a když jsme všechny odešly do školy, tak se doma nudila. Pan řídící, který učil první i druhou třídu ji posadil do lavice za prvňáky a dal jí něco na kreslení. Když ji to přestalo bavit, sebrala se a šla sama přes les domů, kde dostala výprask, protože s námi odešla bez dovolení. Třetí a čtvrtou třídu učila jediná paní učitelka a pátá třída za Němců nebyla.
Pan řídící byl velký vlastenec a mne měl moc rád. V té době byl zavřený nejen táta, ale i radimovický dědeček, bývalý legionář a velký sokol. Dokonce se s tátou sešli v Terezínské malé pevnosti, ale pouze na krátký čas, potom je osud rozdělil každého do jiné věznice v Německu. Naštěstí to oba přežili a po válce se vrátili.
 
        Můj druhý školní rok byl poněkud kratší, než měl být. Válka končila a Německo prohrávalo jednu bitvu za druhou. Západní spojenci z jedné strany a Ruská armáda z druhé strany osvobozovali jednu obsazenou zemi za druhou a tlačili Němce zpět na jejich území. Evropou se valila vojska ze všech stran a ani náš původně klidný koutek v Českém ráji na hranicích Protektorátu a Německa, nezůstal ušetřen. Školu nám někdy v březnu zabrala německá armáda na lazaret, takže jsme přestali do školy chodit. Když jsme se pak po osvobození vrátily s mámou do Pardubic a já jsem zase začala chodit do své bývalé třídy, bylo to s mými znalostmi špatné. I když i tam chodily poslední půlrok do školy málo, dostávaly alespoň úkoly domů, takže z toho tak úplně nevypadly.
 
         O prázdninách jsme se přestěhovali do většího bytu ve vilové čtvrti. Dekret dostal táta po návratu z německého vězení a já jsem začala do třetí třídy chodit opět do další školy „ U kostelíčka „. Měly jsme ( opět jen dívčí škola ) bezvadnou paní učitelku, já jsem všechno dohonila a opět jsem měla samé jedničky.
 
 
      
 
 
          Snad jsem vám ty staré časy trochu přiblížila. Není to ani jedno století a svět se strašně změnil. Můj táta studoval ještě při petrolejové lampě a vy máte počítače. Technické vymoženosti lidem život ulehčují, ale také ho o něco ochuzují. V našem dětství jsme měli méně hraček, ale víc času na hraní. Paradoxně přes probíhající válku bylo i bezpečněji, takže jsme mohli chodit přes les sami do školy. Pokrok se zrychluje a vy budete svým vnoučatům také vyprávět historii. Já jen doufám, že si ty moje vzpomínky někdy přečtete a že vám to i něco přinese.
 
 
                                                         Vaše babička
 
 

 

 


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.