ČLÁNKY AUTORA
1. Babička žurnalisty Ivana Kytky žijícího od roku 1992 v Anglii2. Babička žurnalisty píše svému vnukoviDopis prababičce z vojny v roce 198513 sjezdKnížka z roku 1866Opuštění PrachaticZe vzpomínek pamětniceK článku Josefa Hofmana z Horního BezděkovaJak přišly domky k hanlivému názvuLenostDopis z USA roku 1998Rakouští úředníciVelikonoceDědeček ZábranskýZemědělství po roce 1989 Třetí a poslední město v mém životěKamarád Karel BočekZmatek nad zmatek, kdo se v tom může vyznatKouřim - město mého dětstvíJe listopad 1989Josef Brousek - celokožená vazba Z válečných dopisůSignál 1968Na studiích v PrazeTak se čas pomalu dokulil k roku 1968Šefčík 19683. Nemoce - operace2. Nemoce – operace1. Nemoce – operace3. Ze zápisků J. Pergla.2. Ze zápisků J. Pergla.1. Ze zápisků J. Pergla.Kaldoun1. máj v roce 1961MUDr. Josef Daníček Protistranická kampaň sílíPřes dva kontinenty, po sedmi mořích.Bály - plesyPřed osmdesáti létyMilánekRod Karplesů - Karsů na zámku v Unhošti1887 založen Sokol v UnhoštiO církviOmnipol a AnglieNejvětší letadlo světaZemský ráj to na pohledZačátek rokuPsí sádloNepřestávám žasnout J.P.Rodokmen Slánských z Unhošťska.Omnipol 1Zážitky z válkyDomov důchodcůProfesor ŠolínRecept na dobré vdolky s rozvařenými jablkyBabička Kytková a její rodyŘemeslaJak se vyšetřovaloRod KarpelesůPadesátá létaHaváriePokus o historickou studii našeho pomýleníStalo se v jednom městěTaké nepůjdete k volbám?Jak se volil tajemník obce - r. 1970Trempská osada RujanaTrempink v roce 1930 blízko UnhoštěVojna v padesátých létechPrvní máj v roce 1914 v KyškovicíchMVDr. Antonín Šnobl – zvěrolékařVzpomínky na staré časyLetecký provozZ činnosti 11. Stlp v ChebuProfesor ŠolínGenerál PateraVagony bez kolejí, nouzová obydlí v Unhošti3. Pokračování. Pokus o studii našeho pomýleníToníkStanovisko k německé otázceJaro v UnhoštiRybníky dílo lidských rukouChvála léta, chvála domova, chvála životaZemědělství v UnhoštiExekutor v roce 1924- 1940.Trdlo makovéPrvní světováVzpomínka na květen 1945Tenkrát v pětačtyřicátémJiný světAni gram uranu.Dubček r.1968 Jak to bylo v Moskvě.Pokus o historickou studii našeho pomýleníKonec armády2. Pokus o historickou studii. Profesor Hajn2. Pokus o historickou studii.Vyrůstal jsem ve vsiŽivé snyPřišla za mnou vnučka.Slavnost 500 let bitvy u LipanVzpomínky na rok 1968.Dopis ŠrámkoviMarketing - polovina 19 století.Viděli jsme prvně letadlo nad Unhoští, Jaromír Šmíd vzpomíná r.1916PRIMAÚryvek z novin Motorletu, rok 1968 - 1970.Karel SlánskýKantořiČeské vdolkyKAPLIČKY DO HÁJKUČEŠI ŽIJÍ V PRAZEROK NA VSIRozhlas po drátě

Jak přišly domky k hanlivému názvu

Naďa Malá 11:11 1 komentář

Ulice Zdeňka Hofbauera a U sadu legionářů lemuje směrem k Pletenému Újezdu sedm přízemních domků, které vyrostly na kraji Unhoště v roce 1938. Byly postaveny jako pomoc obyvatelům Československa odsunutých z pohraničí po odstoupení Sudet hitlerovskému Německu v září 1938.

Jak přišly domky k hanlivému názvu „ U sedmi zlodějů“. Patřili jsme k těm, které tento osud postihl v říjnu 1938, krátce po podpisu Mnichovské dohody jsme museli narychlo jihočeské Prachatice opustit, kde otec pracoval jako berní vykonavatel. Poslední  vlak  do vnitrozemí odjížděl  jednoho večera ve 20.30 z prachatického nádraží, neznámo kam.

Každý státní zaměstnanec dostal k dispozici půl nákladního vagonu na odvoz nábytku. Kdo to  nestihl  již  nikdy nábytek nedohonil. Vlak vyrazil. Pamatuji si, že první  zastávkou  ve  vnitrozemí byly  Čičenice – my děti jsme o půl noci pobíhaly po  Čičenicích a čekali kam nás odvezou.  Maminka vařila kávu- meltu na vysokých nádražních kamnech. Místnost   byla  napuštěna  vyjetým  olejem  jako na všech nádražích v  republice. Nebyla to příjemná vůně. Nevládl žádný zmatek,  jako  děti jsme ho alespoň nevnímaly vše pro nás  bylo  v klidu.
 
Za ranního rozbřesku nás pak stejný vlak odvezl do jihočeského Protivína. Vzpomínam  si,  že z nádraží jsme šlapali v dešti velmi dlouhou cestu k zámku, kde následovalo dlouhé vyjednávání, než jsme mohli společně s dalšími rodinami zaměstnanců z berního úřadu ubytovat. Ani se nedivím, že majitelé zámku tolik váhali. Početné rodiny s mnoha dětmi - přitom pokoje zařízené pro vzácné hosty – ne pro nás. Vzpomínám jak mezi polštářky a koberci vařila maminka na petrolejovém vařiči. My děti chodily do školy, muži se museli postarat o to, kam  složit  nábytek – před další cestou.
   Po deseti dnech jsme se stěhovali do Unhoště, otec dostal příkaz, aby nastoupil na zdejším berním úřadě. Tak jsem se od 22. října 1938 stala  občankou   města Unhoště, kde žijí dodnes.  ( 2018).
 
Otec sehnal provizorní bydlení v nové vilce u pana Lhoty výrobce lékařských stolků a  prodejce jízdních  kol, na konci Unhoště směrem ke  Kyšicím. Dostali jsme dvě místnosti bez příslušenství. Z oken našeho pokoje jsme viděli 15. března 1939 přijíždět Němce na motorkách a otevřených autech  za  sněhové vánice, hrozné sibérie, táhly na Prahu
 
Sociální péče o mládež postavila tehdy v krátké době během roku 1939 pro uprchlické rodiny odsunuté z pohraničí sedm dvojdomků. Malá  chodbička  dvéře do spíže, sklípku, na půdu a do kuchyně nic více se tam nevešlo. Nechat tam boty nešlo. V kuchyni pod schody byl zazděný prostor, kde byly dvéře. Říkaly  jsme  tomu  trucovna. Tam byl věšák na kabáty a polička na boty. Dále  v  kuchyni, kredenc a dvéře do ložnice. Kuchyňská kamna, štokrle na něm umyvadlo. Kuchyňský stůl. Pod oknem otoman na další stěně postel malé okno a pod ním pracovní stůl pro děti. Uprostřed místnosti stůl a šest židlí. Při šesti lidech velmi malý prostor. Pitná voda ze studny náhodou vedle vrat, ostatní to měli daleko. Na dvoře suchý záchod vedle malá kůlnička na uhlí. Možná padesát metrů čtverečních. A to obvykle mladí s dětmi v té době bydleli s rodiči.
 
Stěhovali jsme se do nového domku v zimě 1940, nevím proč, stavba byla ještě syrová, jednoduchá okna. V celém domy zpočátku jen dvoje dvéře, hrozná zima. Topilo se jen v kuchyni  do pokoje se kamna   nevešla., nebylo ani uhlí. Na noc tahali rodiče jednu  postel  do kuchyně a tak se spalo. Zajímavé bylo, že nikdo neonemocněl, ale ani za celou válku. Po dlouhých úpravách a oplocení byla k tomu zahrádka. Vzpomínala moje sestra Hanička o 9 ½ roku mladší. Jak si hrávaly  mezi  boudami , žebříky, nehašeným vápnem.
 
To se náramně hodilo.

A teď se teprve dostávám k hanlivému slovu „ U sedmi zlodějů“.
Směrem na  západ  o nově postavených domků byla rozlehlá pole patřící v té době státnímu statku. Pole byla osetá pšenicí. Úrodu na ně kromě majitelů chodily „ sklízet“   obyvatelky  domků „U  sadu legionářů“ Byly majetnější než my. Ke každému domku patřila  zahrádka  a dvorek s domácím zvířectvem: slepicemi, králíky, husy, prasaty a skoro každý měl kozu. Ještě se pamatuji, když jsem šla na oběd a potkala babičku Čihákovou s kozlem  to  bylo cítit po celé ulici a ještě se se mnou zastavila, vždy mně škrábalo v krku. V domkách v té době zvířectvo nikdo neměl. Tak potřebovaly krmivo –obilí a slámu ze státních polí.
  
Pole měl na starosti  hlídač, jistý pan Procházka, chlapík mezi  čtyřiceti a padesáti. Jenže když se věnoval místo hlídání své milé a  zmizel  kdesi s ní, pro chovatelky drobného  zvířectva  nastal čas „ sklizně“. Vypravily se na pole, sklidily obilí i slámu a přestrojené  za  snopy  pochodovaly  zpět ulicí domů. Běda však, když se  hlídač   Procházka  nečekaně  vrátil, to se pak musely rychle schovat mezi neoplocené domky a tam přečkaly. Ještě dnes bych je mohla vyjmenovat. Na jejich omluvu, doba zlá,  byla válka,  jídlo drahé. Příděl na potravinové lístky byl tak malý, že jste neumřela hlady. (V první světové válce nebyly ani ty).
  
Jak je tedy vidno , obyvatelé  oněch  sedmi domků  „ U sedmi zlodějů“ přišly k hanlivému názvu zcela nevině.
Po osmdesáti  létech  přišel vhodný  čas  k jejich rehabilitaci.
                                                                                              N. Stejskalová
 



Komentáře
Jan Caha
Název "Domky" mi připomněl jednu ze starších čtvrtí mé rodné Třebíče, přesněji jižně položenou čtvrť "Horka-Domky". - Jiná ze starších třebíčských částí města, rozložená podle brněnské silnice a nad ní, se kromě svého názvu Nové Dvory "pyšnila" též jedním mírně hanlivým přídechem "Kočičina". Jestli to bylo podle množství tam žijících koček, to nikdo neví - ale moji prarodiče, kterých jsem se na to ptal, mi podali výklad - že prý je ta čtvrť tak rozložená ve skalnaté stráni svažující se do údolí řeky Jihlavy, jako by tamější příbytky (vesměs domečky přízemní) měly být přístupné spíš šplhajícím kočkám než lidem tam bydlícím. Jinak děda s babičkou ale bydleli v jiné čtvrti, směrem k "Borovině" , jejíž neutrální přírodopisný název odráží ty stromy, kterých v nedalekých údolích řeky Jihlavy i jejího přítoku (Stařečský potok) rostlo nejvíc. Třebíč se ovšem za tolik let rozrostla o nové části, jejichž názvy už bych dohromady nedal. Některé z nich mohou ovšem mít i svou mírně hanlivou alternativu.
11.1.2019 16:55:21